ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SAN FRANCISCO PATŘÍ VŠEM

San Francisco se jako puzzle skládá z mnoha výřezů a dohromady tvoří obraz jednoho z nejsvobodnějších a nejtolerantnějších míst planety. Místní dějepis tu v padesátých letech tvořili významní beatnici, v šedesátých letech známí hippies, sedmdesátá léta patřila bojovníkům za zrovnoprávnění homosexuálů. Bez ohledu na náboženské vyznání, rasu, národnost či sexuální orientaci tu rozdílné kultury existují vedle sebe i dnes. Nejevropštější americké město jako by patřilo všem.

OBAVY Z „BIG ONE“
Všechny budovy v San Francisku jsou vybaveny požárním žebříkem, nouzovými východy a kouřovými čidly. Ve školách se žáci povinně učí základy první pomoci. „Při zemětřesení se mám postavit mezi rámy dveří nebo si lehnout pod stůl a počkat na záchranu,“ odříkávají děti na jedné soukromé škole v centru města sborově svou mantru. Pak se rozutečou po třídě a natěsnané pod lavicemi a pod státním znakem, zavěšeným nad dveřmi, předvádějí slova v praxi. „Výborně, děti. A nyní nám Bůh žehnej,“ konstatuje učitelka.
San Francisco leží na tektonickém zlomu a zemětřesení zasáhla do jeho vývoje už několikrát. Nejničivější 18. dubna 1906 změnilo slibně se rozvíjející velkoměsto ze dne na den v trosky. Vlastně samotné zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy škály nebylo tak zničující. Jenže po něm vypuklo 50 požárů. Aby zastavili oheň, museli bezradní hasiči, kteří neměli vodu k hašení, odstřelovat celé domy. Zničilo se tak 30 000 budov, v nichž zemřely tři tisíce lidí a další tisíce se staly bezdomovci.
Posledním velkým zemětřesením bylo město postiženo v roce 1989. Zahynulo sto lidí a vznikly rozsáhlé škody, většina domů se zachvěla, ale naštěstí nezřítila. Kdykoli se tu však země zachvěje, bojí se obyvatelé obávaného „Big One“, posledního zemětřesení, po kterém by se město mohlo propadnout do moře. A snad proto, že život je tak pomíjivý, dopřávají ho v San Francisku sobě i jiným bez předsudků a omezení.

EDEN HOMOSEXUÁLŮ
Turista se v městské části Castro, která je rájem lidí s odlišnou sexuální orientací, pozná bezpečně. Má totiž vytřeštěné oči, na úsměvy zásadně nereaguje a se zájmem hledí spíše k obloze, kde ve větru plápolají duhové vlajky.
V sedmdesátých letech žil v Castru první homosexuální politik Harvey Milk, jenž byl v roce 1977 zvolen do veřejné funkce. Poté mohli gayové a lesbičky slavit úspěch a svobodně se přihlásit k náklonnosti ke stejnému pohlaví. Radost minority ovšem netrvala dlouho, o rok později byl jejich guru Harvey Milk zavražděn. Vrah, bývalý politik Dan White, byl dopaden, ale soud mu přiřkl mírných pět let vězení. Po vynesení rozsudku homosexuálové v odporu zdemolovali místní radnici a způsobili škodu ve výši milionu dolarů.
V současném San Francisku se homosexuálové perzekuce nemusejí obávat. Naopak svou orientaci dávají rádi na odiv. Symbolem jejich boje za osvobození je charakteristická duhová vlajka, skládající se ze šesti příčných pruhů. Je hrdě vztyčena na všech sloupech podél hlavní silnice, jež Castro protíná. Obchody, restaurace, kina, divadla, bary, noční kluby, kabarety či diskotéky jsou plné mužů držících se za ruce, u baru můžeš čekat letmé dotyky chlupatých rukou, chlapi se líbají v temné uličce.
Opravdu v Castru žije drtivá většina homosexuálů, lhostejno jestli gayů nebo lesbiček. Můj známý, student ekonomie Shon Pagrijna z Jihoafrické republiky, mi vyprávěl: „Byl jsem v San Francisku teprve pár dnů. Mí přátelé z univerzity mě vzali do restaurace v Castru, o němž jsem tehdy nic nevěděl. Usadili jsme se k velkému stolu a hned přiběhl číšník, který mě mile, tedy více než mile, začal obsluhovat. Poručil jsem si pivo. Odběhl, aniž se zeptal ostatních, a přinesl mi hned dvě, prý na účet podniku. Sklenky položil na ubrousek, na jehož rubu ručně připsal svůj telefon, adresu a dokonce i fax.“
Castro je největší a nejznámější čtvrtí homosexuálů na světě. Někteří gayové a lesbičky dokonce přikládají návštěvě Castra stejnou důležitost jako muslimové absolvování svaté pouti do Mekky.

SVĚTLA VELKOMĚSTA
Pět set dolarů stačilo Peteru Martinovi a Lawrenci Ferlinghettimu k tomu, aby založili snad nejznámější knihkupectví minimálně ve Spojených státech. Ferlinghetti si tak splnil svůj dávný sen o vydávání avantgardní poezie, která by byla cenově dostupná všem. Autorem prvního svazku byl sám vydavatel a prodával se na pultech v tzv. edici Pocket Book Poets (Kapesní kniha poezie) za pouhý dolar. Obchod, který se dále specializoval na prodej paperbacků, byl pojmenován podle Chaplinova filmu Světla velkoměsta.
V malém prostoru Galerie Six na křižovatce ulic Union a Filmore Street se pak pod záštitou Ferlinghettiho knihkupectví City Lights Books konaly literární večery, jež byly „prvními vlaštovkami“ v objevování nové estetiky, a to propojením různých druhů umění - zejména malířství, hudby a poezie. Na pódiu bývalého skladiště se střídali největší spisovatelé Beat Generation - Michael McClure, Allan Ginsberg, Gary Snyder, Phillip Lamantia, Kirby a pochopitelně Lawrence Ferlinghetti. Do historie amerického umění a literatury se zapsalo vystoupení Allana Ginsberga, při kterém charismatický beatnik představil svou rozsáhlou báseň Kvílení: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy. Hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se smutnou vodou...“ Guru „baťůžkářské revoluce“ Jack Kerouac, jehož jméno již 14 let nese nenápadná, ale světoznámá ulička v těsném sousedství knihkupectví, přitom popíjel víno, demižon podával jako štafetu dalším návštěvníkům a spolu s publikem mohutně aplaudoval, bouchal prázdnými láhvemi o zem a řval jako všichni takřka v extázi.
Dnešní City Lights Booksellers & Publishers se příliš neliší od okolních knihkupectví. Snad jen zvláštním průčelím s nápisem DISSENT IS NOT UNAMERICAN („být jiného názoru není neamerické“), pod nímž jsou fotografie mužů a žen, kteří mají přikrytá ústa americkou vlajkou. Interiér dřívějšího legendárního undergroundového knihkupectví s benevolentní otevírací dobou a typickou atmosférou se změnil na ikonu v turistickém průvodci. Původní Ferlinghettiho záměr prodávat levné básně za dostupnou cenu patrně vytlačily nesmlouvavé nůžky tržní ekonomiky. Přízemí oplývá známými jmény jak americké, tak i evropské literární historie. Vedle Balzaka, Moli`era či Dostojevského se na čestném místě tísní Franz Kafka a v dolním regálu čeká na svého příštího majitele i několik knih Karla Čapka. Mnohem zajímavější je první patro budovy, celé věnované Beat Generation a současně novým básnickým směrům. Za deset dolarů si zde lze, a dokonce v českém jazyce, koupit památnou knihu „Lawrence Ferlinghetti v Praze“, jež byla vydána u příležitosti konání festivalu Beat Generation v roce 1998 v České republice.

ČÍNA V AMERICE
Stačí přejít pár ulic a člověk se znenadání ocitne uprostřed Pekingu, v pravé nefalšované Číně. Zmizí nápisy v angličtině a místo nich zdobí zdi písmo podobné rozsypanému čaji. Za vstupní branou na ulicích Bush Street a Grant Avenue, obloženou zelenými dlaždicemi a čínskými draky, se v barevném, pestrém a rušném světě hospůdek, stánků a obchodů houpají za výklady oranžovočervené pekingské kachny, sušené ryby a další čínské speciality jako zelenina a především koření, rozdrcené kousky tajemných rostlin a kořenů ve stovkách lahviček a flakonků specializovaných „spiceshopů“.
V San Francisku žije největší čínská minorita mimo Čínu. Potomci čínských horníků a dělníků z dob stavby transkontinentální železnice, kteří čtvrť založili již v roce 1847, si ze vzdáleného domova dovážejí naprosto vše, co potřebují. Jejich soběstačnost a uzavřenost nejvíce dokazuje to, že mnoho zdejších starších lidí během svého života ve Spojených státech nepřekročilo hranice Chinatownu a jedinou řeč, kterou ovládají, je čínština. „Před časem jsem odpověděl na inzerát Číňance, která žádala doučovat angličtinu,“ vypráví mi u orosené láhve „pidža“ (piva) mladík, který si tak přivydělává na studia. „Nějakou dobu jsme se domlouvali jen pomocí rukou a nohou.“ Ostatně v místních stáncích lze koupit hned několikery čínské noviny vydávané v USA, ve stálém angažmá je tu i čínský divadelní spolek, kina promítají filmy v rodné řeči daleké Asie a raritou nejsou ani parky, kde se hraje go - japonská národní hra čínského původu.
Čínské jídlo, vyhlášené po celém světě, si oblíbila i většina Američanů. Do Chinatownu v San Francisku chodí na obědy a večeře v restauracích či fastfoodech, a stejně jako hrdinové v hollywoodských filmech, si domů nosí krabičky z recyklovatelného tvrdého papíru a dřevěnými hůlkami pojídají čínské nudle, čerstvou zeleninu a pikantně naložené maso. Výtečný pokrm na ulici kupují jak noblesně oblečení úředníci, tak zanedbaní bezdomovci. Rozhodně jídlo z Chinatownu se s čínskou kuchyní v naší zemi nedá srovnat.

SLAVNÉ NÁMĚSTÍ BEZDOMOVCŮ
Takřka uprostřed San Franciska je rozlehlé náměstí Civic Center, jež připomíná zlomový rok 1945. Dne 26. června se zde sešli zástupci 51 států, aby svým podpisem stvrdili rezoluci Charty Organizace spojených národů. Dnes jsou na mramorovém sloupu zlatým písmem vyryty její základní body - dodržování lidských práv.
Náměstí pojmenované po Organizaci spojených národů, jež si klade za cíl dodržování míru a potírání chudoby ve světě, se paradoxně stalo centrem sanfranciských bezdomovců. Vypadají uboze, zchátrale, jsou špinaví, hluční a vulgární, ale v žádném případě chudí. Oproti třeba chudým Afričanům dostávají příspěvky od státu, mohou se zařadit do různých sociálních programů nebo žít relativně důstojným životem v azylových domech. Být na ulici je pro ně pohodlnější. Mají zde, co potřebují: jídlo, alkohol a drogy.
U nárazníku jednoho auta nedaleko Civic Center sedí starší žena se staženými kalhotami a metr ode mě močí. „Mladej, nemáš pár drobáků pro chudou babičku?“ křičí s bezzubým úsměvem široko daleko a opilá se svalí na zem. Za chvíli si ale do blízké prodejny McDonald’s odchází koupit hamburger. V evropských městech je zvykem posadit se na obrubník s kelímkem a pokorně čekat na almužnu. V San Francisku za vámi homeless chodí, dotýkají se a dovolí si vás i zastavit. Když jsem jim odmítl dát peníze, odpovědí mi byly nadávky jako zloději, kapitalistické prase, looser či vydřiduchu (v těch jemnějších případech).
Později potkám dva kluky školního věku a jeden druhému vpichuje v průjezdu injekční jehlu do naběhnuté žíly. Nehledí na mě jako na vetřelce. Nehleděli by ani v případě, kdybych kolem nich prošel několik centimetrů. Momentálním středem jejich vesmíru je slast z užití drogy.
Vzhledem k poměrně teplému počasí, které v San Francisku převládá v průběhu celého roku, se bezdomovci nesnaží nalézt přístřešek nebo se alespoň schovat z dohledu. Ukládají se ke spánku v jakoukoliv denní či noční hodinu absolutně kdekoliv. V praxi to vypadá tak, že nedaleko nejrušnější zastávky Cable Car na Market Street leží několik mužů schoulených pod děravou dekou téměř uprostřed ulice. Zatímco spokojeně spí pod poledním sluncem, desítky turistů chodí kolem nich a snaží se vyhnout jejich klubku končetin. Vedle sebe mají zaparkovaný nákupní vozík z nedalekého supermarketu a v něm naskládaný svůj život: cigarety, potrhané špinavé oblečení, zbytky hamburgerů, kečupu, chleba a pochopitelně nezbytný alkohol.
Trosky bez důstojnosti a základních hygienických návyků plasticky ukazují tvář tohoto prototypu města svobody, kde samozřejmě existují i elegantní vilové čtvrti, největší plocha městské zeleně na planetě - Golden Gate Park, kde na rozloze takřka 3,5 km2 lze hrát golf, baseball či squash nebo se jen procházet kolem množství jezírek, rybníků a vodopádů a v jehož muzeum Kalifornské akademie přírodních věd si lze pod mikroskopem prohlédnout nejstarší bakterie Země, vnitřnosti trilobita nebo opravdové zuby dědečka nynějších žraloků. San Francisco je také město působivých mrakodrapů Embacadero Centra, strmých stoupání a klesání zdejších silnic, kudy bez problémů jezdí snad jen Cable Cars - tramvaje tažené podzemními kabely. Na nábřeží lze prolézat obchůdky, u mola Pier 39 pozorovat lvouny, jak se hřejí na slunci, vydat se na prohlídku ostrova Alcatraz, kde byli vězněni nejtěžší zločinci, nebo se kochat pohledem na proslulý 2,7 kilometru dlouhý Golden Gate Bridge či méně známý, zato působivý, 13,6 kilometru dlouhý visutý most Bay Bridge. Zajímavé je, že San Francisco je stejně blízké a přitažlivé pro turistu ze Spojených států, z Evropy, ale i z Asie. Opravdu, San Francisco patří prostě všem.
duben 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group