ikoktejl

Na koni po jednašedesáti

Článek vyšel v tištěné verzi časopisu, nikoli však celý, ale pouze první část. Pokud hledáte zbytek textu, klikněte zde.

Text: Otilie K. Grezlová
Foto: Míla Sabó

„Prošlápnout paty a špičky ke koni,“ ozvalo se v krátké době už podruhé.

Auvajs, zaúpěla jsem v duchu. Ač to nebylo slyšet, bylo to na mně asi vidět, protože hned následovalo: „Nežeňte to do bolesti, nesmí vás to bolet.“

Tentokrát jsem se v duchu zachechtala, pravda, dost truchlivě. Když to nebudu hnát přes bolest, tak v životě paty neprošlápnu a špičky ke koni nenatočím. Pružnost v háji, klouby už nepříliš ohebné, některé svaly zatuhlé, i když nejsem žádná bábovka a pohybu a sportu mám docela dost. Jen jsem prostě nikdy neměla potřebu prošlapovat paty a klást chodidla jako kačer.

v-sedle-po-61-02

Abyste tomu rozuměli: seděla jsem na koni poprvé v životě, byla to moje úvodní tréninková hodina. Nikdy v životě jsem na koni neseděla, ba ani jako dítě na poníkovi. Prostě nikdy. Dokonce mám dojem, že jsem neměla ani koně houpacího. Jistě, všichni, kteří kdy jeli na koni či na koni jezdí, na něj někdy sedli v životě poprvé. Jenže u mě to poprvé nastalo trochu později. Vlastně se dá říct, že hodně pozdě. Toho 8. července roku 2011 mi bylo 61 let, 3 měsíce a jeden den.

Můj vztah ke koním se dá charakterizovat jako vyloženě ambivalentní. Fascinovali mě, obdivovala jsem je, byla jsem doslova uhranuta jejich krásou, silou, temperamentem, ale zároveň jsem se jich příšerně bála. Přitom jsem z dětství u prarodičů koně znala, děda je měl, velké, krásné, a nedal na ně dopustit. Přesto potkat na túře v horách koně stahujícího dříví pro mě znamenalo čekat, jestli i ze čtyřmetrové vzdálenosti mezi mnou a oním zvířetem nevznikne náhodou vzdálenost ještě větší. Pokud byla vzdálenost menší a nevypadalo to nadějně, už jsem tahala z batohu mapu a byla ochotna měnit trasu. V Jeseníkách jsem dokonce dokázala zdolat údajně neprostupnou strž, jen abych nemusela jít kolem koně, který o mne nezavadil ani koutkem oka.

K tomu, že jsem sedla na koně, mě přivedl takový životní kotrmelec. Změnila jsem muže i místo bydliště a z hor jsem přistála v rovině. Coby vášniví cyklisté jsme často projížděli kolem menšího ranče s výběhy, kde se popásalo pár koní, občas jsme je potkali s jezdci. To jsem vždy sesedla z kola a uctivě dělala místo (ne z přehnané slušnosti, ale abych byla co nejdál). Přesto se mi nějak usadili v podvědomí a já si pohrávala s myšlenkou, že bych se tam mohla někdy zastavit, zeptat se… vidět trenéra… Jestli to bude nějaký mladý šílenec, který bude machrovat, ať se nebojím, tohle přece hravě zvládnu, a bude mít hrrr způsoby… tak rychle pryč. Bylo mi jasné, že potřebuji to, čemu pedagogové u dětí vysoce talentovaných a chytrých, ale i těch s pomalým chápáním říkají individuální přístup. Buďte si jisti, že za talentovanou jsem se tedy opravdu nepovažovala…

Pak jsem ten krok opravdu udělala. Jeli jsme na kole po cestě u ranče. Manželovi jsem sdělila, že se chci jen na něco zeptat, a odhodlaně vešla. Ale ne! U úvaziště stáli čtyři koně, tři ženy a jeden muž sedlali. Aha, toho muže vlastně od vidění znám. Takže chci mluvit s ním. Proboha jak? To musím ke koním! Pomalu jsem se šourala blíž, až naštěstí pan trenér sedlo, které nesl, dal na koně a vydal se mi vstříc.

„A vy už jste někdy jezdila?“ položil mi celkem logickou otázku, když mě vyslechl.

„Vůbec nikdy. Tím chci říct, že jsem prostě na koni ještě neseděla,“ přiznala jsem po pravdě.

Klobouk dolů, zachoval tvář hráče pokeru. Přiznávám, že v duchu jsem se předtím trochu obávala i třeba náznaku úsměvu, výsměchu. Fajn, tak to jsem brala.

„Dobrá, chcete si hned naplánovat hodinu?“ zeptal se. „Víte, my se tu orientujeme hlavně na turistiku. To znamená, že jezdíme ven. Ale každý začátečník absolvuje nejdřív výcvik na kruhovce, pak na jízdárně, a teprve až se naučí ovládat koně, může se vydat na vyjížďku. Samozřejmě vždycky s lidmi jezdím, nikoho samotného nepouštím, i kdyby jezdil sebelíp. Prostě takové mám pravidlo.“ Vyčkávavě se na mě zahleděl, jako by si mě zkoušel zařadit a otipovat. Proboha, teď už musím kývnout. Přece nebudu blekotat, že si to rozmyslím. To už jsem si přece rozmyslela tím, že jsem vešla.

„Dobrá, měl bych volno ve čtvrtek v deset dopoledne,“ podíval se do diáře. „Hodí? Budete sama.“ Jistě, hodí, my, co pracujeme z domova u počítače, si do určité míry můžeme čas plánovat podle sebe.

„Tak si zatím můžete prohlédnout koně, než děvčata dosedlají,“ navrhl přátelsky. Dvě „děvčata“ kolem čtyřicítky se na mě trochu zvědavě usmívala, třetí bylo nejspíš dcera jedné z nich.

„Tohle je Babetka,“ prohlásila blondýnka v nejlepších letech, která právě navlékala na koňskou hlavu uzdu, pro mě samozřejmě změť řemínků a přezek. „Nechcete si ji pohladit?“

Pohladit koně? Já? Zapomeň na ten děs, napomenula jsem se v duchu. Na to zvíře budeš muset sednout, tak směle do toho. Trenér mě bedlivě sledoval a hned upozorňoval: „Ke koni se přibližujeme klidně, nejlépe od hlavy nebo z boku, neděláme zbrklé pohyby, nekřičíme, je dobře na něj promluvit. Základní pravidlo zní ,pozornost, důvěra, respekt‘.“

Babeta ke mně otočila hlavu. Obrovskou hlavu. A šlehla ocasem. Málem jsem nadskočila. Opatrně jsem ji pohladila po krku. Hm, bylo to příjemné. Znovu jsem ji pohladila, trochu odvážněji. Pokývala hlavou. Asi jsem měla dost tupý výraz. Hlavou mi letělo: Já hladím koně!

„Co je to vlastně za koně?“ obrátila jsem se na trenéra. I mně, laikovi, bylo jasné, že jsou menší než ti, co běhají dostihy. Samozřejmě tím líp pro mě.

„Huculové,“ prozradil.

„Huculové?“ podivila jsem se. „Já jsem myslela, že ti jsou menší.“ Musím se přiznat, že než cokoliv začnu používat, přečtu si návod. Trochu jsem pohledala informace o koních. A už jsem si dala do programu, kdy zajedu do knihovny, abych si před první lekcí početla, jak se na koni vlastně má sedět. I když jsem nepochybovala, že všechno se dozvím. Jenom bývám ráda o něco napřed.

v-sedle-po-61-16

Rozesmál se. „Víte, tihle jsou skutečně dost velcí. Ale má to své výhody. Pro dospělé lidi je takový o něco menší kůň přijatelnější, pro větší děti je zase lepší než poník, přece jen už se blíží velkému koni. A na turistiku, tudíž na naše vyjížďky, doslova ideální. Je pomalejší, dá se říct, že klidnější, a dobře se pohybuje i v náročném terénu. A my vyjedeme,“ ohlédl se po děvčatech. Jedno už na koni sedělo, druhá dvě tam byla, než bys řekl švec. Proboha, jak se do toho sedla vysápu já?

Ještě jsem odvážně pohladila Babetku, rozloučila se a otočila se k odchodu, snažíc se, aby se mi viditelně neklepaly nohy. Proboha, co jsem to vyvedla za pitomost?

Po několika desítkách metrů na kole manžela napadlo zeptat se, co jsem tam vlastně dělala?

„Ve čtvrtek mám první lekci výcviku,“ prohlásila jsem a se zadostiučiněním zaznamenala, že řidítka se v rukou mého muže povážlivě rozkomíhala.

***

Přiznám se, že ve čtvrtek jsem snídala maličko a jen s největším sebezapřením. 

„Tak si přivedeme koně,“ oznámil trenér. „Zajdeme si pro něj do výběhu. Vezmeme Babetu. Tady máme její ohlávku.“
Byl to pro mě křest ohněm. Vejít na ohrazenou louku, kde se pohybovali čtyři koně. Teda moc nepohybovali, protože spásali trávu. Trenér pronikavě hvízdl. Koně zvedli hlavu. A začali se znovu pást.

„Tak si pro ni musíme dojít,“ rozhodl. Kdybych se nestyděla, tak bych se ho nejradši držela jako klíště. Ale styděla jsem se.
Za chvíli stála Babeta klidně na svém místě u úvaziště a já dostávala první lekci sedlání. Začalo se čištěním. Sláva, kartáč – věc, kterou znám. Trochu mi to zvedlo sebevědomí, z desátého podzemního patra stouplo tak o dvě nahoru. Trenér předvedl očistu levé strany koně, já pokračovala na pravé. A přitom se snažila vnímat moudra, která mi sděloval. Že kůň nemá na předku kolena, protože to, co si laik myslí, že je koleno, je ve skutečnosti karpální kloub, v podstatě lidské zápěstí. Že když se jde ke koni zezadu, je dobré dát o sobě vědět, prostě ho oslovit. Babeto, tady jsem! Chci-li koně zezadu obejít, tak v takové vzdálenosti, aby mě zadní nohou nemohl kopnout.

Podložka, westernové sedlo s hruškou – sláva, mohu se přidržet. „Příště budete sedlat vy,“ slíbil trenér. Nebo vyhrožoval? Ano, začátek podložky na kohoutek koně. Máme psy, kohoutek je mi jasný.

„Trochu přejeďte kartáčem podbřišník, aby Babetu něco netlačilo. Teď se pro něj natáhnu,“ předváděl, „řemen protáhnu tady tím okem a takhle hezky uvážu jako kravatu. Nejdřív volněji, aby to koni nebylo nepříjemné. Za chvíli přitáhneme. A nakonec upravíme, až nasednete.“

Kristepane, to si v životě nemohu zapamatovat, v tom se nedá vyznat. Sedlo bylo bytelné, vhodné na delší vyjížďky a začátečníkům poskytující větší pohodlí a hlavně oporu, jak jsem uslyšela, když trenér lehkým zhoupnutím umístil sedlo tam, kam patří. Hned příště jsem zjistila, že zvládnout lehké zhoupnutí je pořádně těžké.

„Nastavíme třmeny,“ vysvětloval a rozepnul řemínek, vyhákl sponu a nahlas uvažoval, jak dlouhé budu potřebovat. „Hm, tak to zkusíme dvě dírky pod Zuzku,“ rozhodl. Aha, viděla jsem, že na vnitřní straně třmenového řemenu jsou u některých perforací písmena. „To si označily kdysi jezdkyně, aby si to nemusely pamatovat. A i když Zuzka už tu nejezdí, tak je to pořád užitečné.“
Druhý třmen jsem si nastavila za odborného dohledu sama. Ano, třásly se mi ruce. Zapomněli jste? Já se přece bojím koní a teď jsem k němu byla skoro přilepená. Navíc jsem to dělala poprvé, takže mi to moc nešlo. A k tomu jsem zjistila, že trenér sice s těmi pásy kůže zacházel hravě, a já se s tím pachtím. „Není to o síle, je to o technice,“ poznamenal. Bože, netušila jsem, kolikrát tuhle větu ještě uslyším. A vždycky bude pravdivá…

„Ještě nauzdíme, tentokrát na ohlávku, a můžete na ni hupnout.“ Zdálo se mi to? Nevyrostla Babeta? A kde se houpá ten třmen? Někde ve výši mého pasu? Jenže to už jsem musela vstřebávat další neznámá slova a části uzdečky. Nátylník, čelenka, podhrdelník, nánosník, udidlo, otěže – řeknu vám, pro jednašedesátku docela záhul. Tak tomu říkám univerzita třetího věku!

Trenér mi sedlo z druhé strany přidržel a já se na druhý pokus opravdu „umístila“. A stanovila si domácí trénink: levou nohu pokrčit a zvedat, koleno nejlépe až bradě, pravou nohou provádět zášvihy a unožování.

Třmeny „dvě pod Zuzku“ mi sedly jako ulité, to jediné jsem věřila, že si zapamatuju.

„Poberte si otěže,“ aha, ono to má taky nějaká pravidla. Nemohu je držet jak madlo nákupního vozíku. „Obě musíte mít stejně dlouhé, levé je prověšené, srovnejte si je,“ byla jsem upozorněna. To jsem zvládla bez ztráty kytičky. „Nesmíte koně držet pevně a ubližovat mu, ale nesmíte mít otěže ani příliš volné. Pak nejste schopna koně ovládat. Prostě mějte jemný kontakt s hubou koně. Ale teď myslete na uvolněný sed, narovnejte se, nehrbte se, prošlápněte paty…“

Co dřív a co potom? Určitě všechno najednou. To je šílené, kam se hrabe tango a waltz, v kterých jsem se svým mužem vynikala.
„A půjdeme na kruhovku.“ Vedl Babetu za ohlávku. „Jak se cítíte? Sedí se vám dobře? Kdyby cokoliv, hned řekněte, ano? Nehrajte si na hrdinku,“ – chacha, tak to nehrozí ani náhodou. Kdyby věděl, jak příšerné mám pocity, tak mě z toho zvířete vlastnoručně sundá.

v-sedle-po-61-19

Sedím ve výšce na něčem, co se svévolně pohybuje a já to neumím řídit.

„Klidně se přidržte hrušky,“ vybídl mě. Nemusel dvakrát. Popadla jsem ji jak lano poslední záchrany, a kdyby to šlo, tak bych se kolem ní omotala a ještě zavázala na uzel. Pomaličku jsem si zvykala na ten pro mě nezvyklý pohyb, který jsem si hned označila jako 1N+5D – nahoru dolů, doprava doleva, dopředu dozadu – a přiznávala jsem si, že je to příjemné. Trenér trpělivě vodil Babetu pískem dokola a já vstřebávala údajně nejhezčí pohled na svět, a to ze sedla koně. Když už jsem se cítila skoro báječně, tak mi to trenér pokazil.

„Teď už sama, ano? Nebojte se, Babeta je nejtěžší kůň na ježdění, ta se s vámi nerozběhne. Naopak se ráda nechá nutit. Ale samozřejmě musíte být opatrná a ve střehu, každý kůň se může něčeho leknout a uskočit, a právě proto potřebujete mít pořádně prošlápnuté paty a špičky ke koni, tím docílíte pevného sedu. A dobře pobrané otěže, ta pravá je volná. Musíte si je hlídat.“ S tím si stoupl doprostřed kruhovky. Připadala jsem si jak štěně, které se tulilo k mámě, a ta ho najednou setřásla.

Babeta šla, šla… š l a… až se skoro zastavila. No tak sakra, kde to má nějakou řadicí páku a plyn? vztekala jsem se v duchu.
„Koně pobízíme třemi způsoby,“ slyšela jsem návod. Sláva, záchrana je tady. „Holení, sedem a hlasem.“ Na můj tázavý a nechápavý pohled vysvětlil. Těžký kůň na ježdění Babeta si ze mě moc nedělala, to přiznávám. Pomohlo až prásknutí dlouhého biče, jímž vládl trenér.

„Musím vás pochválit, sedíte dobře. Jen…“

„… prošlápnout paty a špičky ke koni,“ troufla jsem si mu skočit do řeči.

„Přesně tak, je fajn, že si to uvědomujete, uvidíte, časem se to poddá.“ Byli jsme v polovině hodiny a pocit, jak krásně se mi sedí, pomalu, ale jistě bral zasvé. Bolelo mě snad všechno, hlavně svaly, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Prostě bolel mě celý člověk. A nejvíc kotníky, jak jsem rvala špičky ke koni a paty tlačila dolů. Budu ještě někdy chodit normálně? vyděsila jsem se.
Po šedesáti minutách strávených na hřbetě koně na kruhovce mě Babeta donesla zpátky k úvazišti a já úlevně slezla. Ano, já vím, že se sesedá. Ale já jsem doslova slezla.

*** ZDE ZAČÍNÁ V TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ NEPUBLIKOVANÁ ČÁST ***

Po několika hodinách na kruhovce jsem konečně začala mít pocit, že si jízdu na koni v kroku docela vychutnávám. Musím přiznat, že i to sedlání a uždění jsem (pravda, s občasnou pomocí a hlavně se závěrečným posouzením díla a případnými opravami) docela zvládala. Stejně tak očištění koně po tréninku, vyškrábání kopyt, odnesení sedla do sedlovny. Ba i jsem si přiznávala, že se mi v sedle líbí, a pokud by se snad kůň chtěl pohybovat jenom krokem, tak mi to asi vůbec nebude vadit… Jo, znáte to, když se člověk nechá ukolébat?

Babeta kráčela na kruhovce doleva, doprava, už jsme zvládaly na kruhovce i chůzi mezi kuželi, měla se mnou fakt svatou trpělivost. Bohužel nám to pokazil trenér. „Co kdybychom zkusili…“

„Ne!“ skoro jsem zařvala, ač jsem věděla, že tyhle hlasové projevy si mám odpustit.

„Jak víte, co jsem chtěl říct?“ podivil se.

„Zaklusat,“ vypálila jsem s jistotou.

„Jo, přesně to,“ smál se. „Nevadí, počkáme, do ničeho vás nenutím.“

v-sedle-po-61-08

Přesně toho jsem si na něm vážila, přesně to jsem potřebovala. Krokem jsme zvládli další tři kolečka na kruhovce. Sakra, to jsem fakt takový srab? Jak dlouho vlastně budeme čekat? hnalo se mi hlavou. Abych se toho vůbec dožila!

„No, tak já bych to teda zkusila,“ pípla jsem.

„Nepochyboval jsem,“ usmál se. „Normálně to nedělám, ale jedno kolo s vámi poběžím a Babetu povedu. Pak vás pustím. Když se vám to nebude líbit, tak ji zastavíte. To už umíte.“ Jasně. Nohy dopředu, zaklonit se v sedle, přitáhnout otěže a říct „šššš“. Snad to při té hrůze z klusu zvládnu. Několik instrukcí k technice klusu (však jsem to měla i načtené z moudrých knih a internetu) a už to bylo tady. Babeta klusala! A já vysedávala! Naprosto přirozeně, naprosto bez námahy, doslova jsem splynula s pohybem koně. Trenér už dávno stál uprostřed kruhovky, Babeta kroužila v klusu a já se s debilním úsměvem vznášela.

***

Přišel čas, kdy nám kruhovka takříkajíc byla malá. Chtělo to prostor a naučit se v něm pohybovat, což znamenalo mít koně opravdu pod kontrolou. Kde jinde, než na venkovní jízdárně. A trenér zase uplatnil svůj „specifický přístup pro dámy od šedesáti výš“: několikrát jsme jízdárnu obešli, Babetu vedl za ohlávku. Pak ji pustil, ale šel vedle nás. Při další hodině sedl na svého strakatého koně a jel před námi, takže jsme s Babetou vlastně byly jako vržený stín.

„Teď už si koně vedete sama,“ upozorňoval mě. „Bude dělat to, co po něm budete chtít.“ Neměla jsem důvod mu nevěřit, i když jsem Babetu podezírala, že ví, co má na jízdárně dělat, a hlavně jde za prvním koněm. Nicméně to na mě působilo dobře. A ani nevím, jak se to stalo, že trenér stál najednou opřený o hrazení a já jen plnila jeho pokyny. „Krokem mezi kuželi, zpátky klusem. Třikrát. Jednou objet jízdárnu v kroku, podruhé v klusu. Zastavit, tři kroky couvnout. Projít uličku. Zacouvat do uličky. Přejít můstek. Objet barely krokem, pak v klusu.“

Pomalu mi docházelo, že opravdu dokážu koni sdělit, co má udělat, a že mi většinou rozumí. A naopak, že mu někdy nedovolím udělat to, co chce on. To už jsem se připojovala v hodinách i k dalším jezdcům, v mém případě tedy k dětem. Dospěláci praktikovali hlavně vyjížďky, jízdárnu si dopřáli občas, aby si upevnili návyky. A hlavně byli na úplně jiné úrovni než já. Však pro ně trenér měl termín „zkušení jezdci“. Klobouk dolů – termín „nezkušení jezdci“ nepoužíval.

Nazrával čas k dalšímu, takřka revolučnímu kroku. Vydat se na vyjížďku a potykat si s cvalem. Přišla však jiná změna, která mě zase vrátila trochu na zem. Myslím obrazně. „Je potřeba, abyste si zvykla i na jiného koně,“ usoudil trenér. „Dneska si vezmete Aidu.“ Moc se holky nelišily, hlavním rozlišovacím znamením byl Aidin víc prohnutý hřbet. „Je mnohem ovladatelnější než spací vagon Babeta. Má citlivou hubu, tak buďte jemná. Dá se říct, že poslechne na první brnknutí. Pravda, Babeta má o něco příjemnější chody.“ (Jen tak mimochodem – s Aidou spolu slavíme narozeniny. Stejný den i měsíc, jen ona je o čtyřicet šest let mladší.)

Jo, tak to bylo jiný kafe. Neposlechla na první brnk. Ona rozuměla tomu, co řekl trenér. Po chvíli chůze krokem na jízdárně (a samozřejmě nezbytných dotazech, jak se mi sedí a jak se cítím) trenér na svém strakáči zavelel: „Pobereme otěže a zaklušeme.“ Aida na můj pokyn nečekala, po slově „pobereme“ se iniciativně rozklusala. Proboha! Na čem to sedím? To je pytel blech! Místo vysedávání jsem vyskakovala jak pumlíč, neb mě vždy tak trochu katapultovala, a veškerá má spolupráce s koněm se soustředila na to, abych se nevracela zadkem do sedla moc tvrdě a Aidě neprohnula hřbet ještě víc. A samozřejmě abych se zadkem vůbec do toho sedla trefila! Odvážila jsem se deklarovat svoji nespokojenost tak vehementně, že jsme pro pár dalších výcvikových hodin opět tvořily pár s Babetou. „Babetka kluše božsky,“ vychutnávala jsem si její pohodový plochý klus.

Samozřejmě jsem zanedlouho dala za pravdu trenérovi a sama o Aidu požádala. Musím si zvyknout na jiného koně. Zvykla jsem si. Obě holky měly svoje plus a minus, s každou se jezdec pobavil i potrápil jinak. Babeta měla velice příjemný klus, ale přinutit ji! Aida plnila požadavky v předstihu, dalo by se říct na myšlenku, jen v klusu děsně drncala. Ne, nesnažila jsem se ji v tom směru převychovat, ale zatraceně důkladně jsem převychovala sebe a naučila se vysedávat tak, aby to pro nás obě (doufám tedy, že i pro ni) bylo příjemné.

***

Čas pokročil k podzimu a přišel čas vyjet ven. Nebetyčně mě uklidnilo, že si trenér připnul ohlávku mého koně na vodítko. Pro neznalce: nikoliv psí, ale několik metrů dlouhé lano. Kůň tak kráčel či klusal v závěsu za jeho koněm. V duchu jsem si to lano překřtila na pupeční šňůru a byla mu (i trenérovi) vděčná. Postupně jsem byla připínána pouze na klus a časem ani na ten ne.

Až přišlo velké finále. Kůň byl připnut na vodítko a z klusu jsme přešli do cvalu. „Budete sedět hluboko v sedle, zakloněná, prošlápnuté paty, pobrané otěže. Hopsneme jen pár metrů.“ Přiznávám, že to byl zážitek, byť se „na plný plyn“ necválá. Huculové nejsou dostihoví koně, i když za určitých okolností dovedou vzít parádní čáru.

Na jízdárně jsem trávila stále méně času a více a více se vydávala na vyjížďky do přírody. S pokračujícím podzimem a zimou za vraty ranče se i tady objevil pro ženy tak typický problém „nemám co na sebe“. Pátrala jsem po vhodných kouscích ve svém šatníku a stala se vhodným objektem kamarádek, které se potřebovaly zbavit již se nehodících věcí. Zhusta jsem se smála jejich naivnímu tvrzení, že „tyhle věci určitě na koně unosíš“, za jiné věci jsem jim doslova blahořečila a opravdu si je užila a užívám.

v-sedle-po-61-05

„V zimě se asi moc nejezdí, že?“ naivně jsem se obrátila začátkem listopadu na trenéra. V duchu jsem zalitovala; i to málo, co jsem se naučila, určitě zapomenu.

„Proč by se nejezdilo?“ podivil se. „Koně potřebují pohyb neustále. Jedinou překážkou je náledí. V takovém případě se vyjížďky opravdu ruší.“ Moji garderobu tak doplnily protiskluzové rukavice, pořádná bunda a šála a pod přilbu kukla. Poprvé v životě jsem si pořídila termotrika, termolegíny a teplé jezdecké obutí. Když bylo na kuklu přece jen teplo, ale na samotnou přilbu zima, protože mi mrzly sanice a bolelo v uších, neváhala jsem pod přilbu uvázat na hlavu kašmírový šátek. Ba co víc!

„Ze mě se pomalu stává alkoholik,“ postěžovala jsem si trenérovi v lednu. „V životě jsem nevypila tolik grogu a svařeného vína. Na koni na vyjížďce nemrznu, zima se do mě dá až při odsedlání a čištění. A když dojedu domů do tepla, tak jsem zmrzlá na kost. Uvařím si zahřívací čaj, zkonstatuju, že jsem zmrzlá pořád stejně, a na řadu přijde grog nebo svařák, abych roztála. Už aby bylo jaro.“

***

Bylo. A s ním se kolem mě začalo plánovat, kam na čundr. „Abyste byla v obraze,“ jal se mě vzdělávat trenér, „každým rokem začátkem července se vydáváme na zhruba týdenní putování, někdo jede dva dny, někdo tři, zkrátka je to naplánováno tak, aby všichni koně měli jezdce. Spí se ve stanech, večeře a snídaně si vaříme sami, oběd je po cestě. Denně se ujede kolem třiceti kilometrů, pochopitelně záleží na terénu.“ Bylo mi jasné, že na to nemám. Ale lákalo mě to zatraceně. „Myslíte, že bych mohla někdy taky jet?“ zeptala jsem se jednou velmi odvážně.

Upřel na mě vážný pohled. „Uvidíme. Ale slíbit vám to nemůžu.“ Úplně jsem to chápala a tu férovou odpověď jsem brala. Samozřejmě jsem byla pevně rozhodnutá zamakat na sobě tak, aby usoudil, že třeba dva dny bych zvládla.

Kdy jsem vlastně naposledy stanovala? Jo, bude to skoro čtyřicet let. Stan stejně nemám. Neblázni, Grezlová, okřikla jsem se v duchu. I kdyby tě příští rok vzali, tak ti bude třiašedesát. Copak se v takovém věku stanuje? krotila jsem tu trochu ulítlou bytost ve mně. Podívala se na mě vyčítavě a zároveň dost zarputile: A proč ne?

Teprve v této době, kdy jsem tak trochu tušila, že snad jsem základy jízdy na koni zvládla – i když mi bylo jasné, že ztracených čtyřicet padesát let už zkrátka nikdy nedoženu – a že mě to baví, jsem svůj nový koníček (= koně) prozradila svým třem nejlepším kamarádkám. Každá je jiná. A tomu odpovídaly jejich reakce.

První kamarádka: „Hmmm, když tě to baví…“ Jasně, baví, jinak bych nejezdila, pomyslela jsem si a tím bylo téma odbyté.

Druhá kamarádka: „Já jsem vždycky věděla, že jsi cvok.“ V duchu jsem souhlasila a tím bylo téma odbyté.

Třetí kamarádka: „Teda, Katuško, vážně? Já tě obdivuju. Tak honem vyprávěj, jsem celá jedno ucho.“

V následujícím roce jsem se maximálně snažila prošlápnout paty a špičky ke koni, lépe ovládat koně a bojovat s jejich (hlavně Babetinou) žravostí. Tedy ne přímo bojovat, ale… „Musíš předvídat, co ten kůň udělá. Určitě ti to nějak naznačil.“ To už jsme si s trenérem tykali. „Zvedni jí hlavu. Za jednu otěž, nervi se s ní.“ Dobře míněné rady nepadly na úrodnou půdu, Babeta má hlavu těžkou a patrně silně trénované krční svaly. Hlavu ráčila pozvednout, až když si utrhla obzvlášť velký trs trávy. Když se to stalo během patnácti minut potřetí, byla jsem připnuta na vodicí lano (pro mě v té době už potupně) a bylo po problému. Nadávala jsem si celou zpáteční cestu.

Babeta je v tomhle směru obdařena zvláštní jasnozřivostí. Když jsem mlčela a soustředila se na ni na tři sta procent, tak nasadila blazeovaný výraz „ten zelenej fujtajbl mě nezajímá“, sotva jsem se chtěla zapojit do diskuse (na vyjížďce se probere spousta témat od vaření až k mezinárodní politice), nebo proboha pobrala otěže jednou rukou, abych vytáhla kapesník, vycítila moje „vykolejení“ a neomylně i ve vyprahlé pustině objevila trs trávy, sklonila hlavu… a já si zase vyposlechla kázání. V takových chvílích jsem trenéra hluboce obdivovala. Podruhé, podesáté, potřicáté… opakoval, že musím předvídat, přece tu trávu taky vidím, že jen za jednu otěž… já na jeho místě bych na dotyčnou tupou a neschopnou ženskou už hystericky řvala a určitě použila výrazy, za něž bych se vzápětí omlouvala.

Další oblastí pro zlepšení bylo měnit vysedávání. Na pravou nohu – žádný problém. „Na levou – jako bych se ne a ne trefit do rytmu,“ zapředla jsem na to téma debatu s trenérem i svými spolujezdkyněmi (podržte se, se zkušenými jezdkyněmi, mezi něž jsem byla nominována jako náhradník, když náhodou některá nemohla; zvláštním bonusem bylo, že to odpoledne v týdnu patřilo výhradně jim, takže to byly vyjížďky v délce téměř neomezené, hlavně se vrátit na ranč ještě za světla. Děkuji jim za ohleduplnost a pochopení, zpočátku se všichni zajímali, jestli ještě mohu klusat, cválat apod. Naštěstí jsem vždycky patřila spíš k těm, kteří šli víc na výdrž než na momentální maximální výkon. A abych nezapomněla, jedna ze zkušených jezdkyň začala jezdit v padesáti.) „Že bych vysedala o milisekundu dřív nebo později?“ nabídla jsem řešení. Ovšem podle toho, že jsem musela vysvětlit dvakrát, v čem je problém, jsem pochopila, že bude ve mně. Opravdu byl, chtělo to jen se víc soustředit a hlavně přestat myslet na to, že ve vysedání na levou a pravou nohu je rozdíl. (Mezi námi, ale nebonzněte to na mě – dodnes si myslím, že v tom trochu rozdíl je.)

***

Při takovém zaujetí jsem skoro zapomněla, že se blíží další čundr. „Jestli chceš, napsal bych tě na dva dny. S šestnáctiletými děvčaty. Jinak to neposkládám. Zkušené jezdkyně jsou kompletní.“ Nehledě na to, že bych na ně při takové akci neměla. Kdoví, jestli budu stačit těm šestnáctkám. Ale věděla jsem, že trenér důkladně ctí zásadu „všichni se musí přizpůsobit nejslabšímu jezdci“. Jen jsem doufala, že až tak nejslabší nebudu.

Ti rodinní příslušníci, kteří jeli na pro toho, kdo si svoje odjel, měli dovézt jezdce nastupujícího. A tak jsem v den D a hodinu H čekala na malém parkovišti u křižovatky s půjčeným stanem, který jsem neuměla postavit, půjčenou karimatkou, vlastním spacákem a batohem nejnutnějších věcí. Razila se spartánská výbava. Pro mě osobně bylo lehce znervózňující to, že jsem muže, který mě měl dovézt na místo určení, nikdy neviděla, ba ani jsem netušila, jaké má auto. Hypoteticky tak mohu nasednout do auta ke každému, kdo mi jen tak z hecu oznámí, že mě odveze ke koním. Jezdecká přilba připnutá k batohu se totiž nedala přehlédnout. Nebyl to zrovna povznášející pocit. Zastavilo červené auto a vystoupil zhruba třicátník, pořádný kus chlapa.

„Dobrej, já jsem Ruda, mám vás odvézt, že jo?“ Jo, tak jméno sedí. Přesto mu s úsměvem položím kontrolní otázku: „A kam to bude?“

„Víte, že nevím?“ mávl ledabyle rukou. Ztuhla jsem. „Až budeme v Sobotce,“ pokračoval, „tak Terce zavolám, ona mě navede.“ To ženské jméno souhlasilo taky. Odevzdala jsem se osudu.

První den mého prvního čundru začal trochu neslavně deštíkem, takže přišlo na řadu nepromokavé pončo. Při sedlání mi trenér řekl: „Přeju ti, ať se ti to líbí. Jen bych tě chtěl požádat, abys mě ve všem poslechla a nesnažila se o jiná řešení. Jasný?“

„Provedu,“ slíbila jsem a málem scvakla podpatky, jenže v botaskách (ano, s rovnou podrážkou) by to nemělo ten efekt. Opravdu jsem neměla v úmyslu dělat ze sebe iniciativního blbce.

Nejsilnější zážitek? Celé ty dva dny. V sedm se vstávalo. V osm se snídalo a hned se sedlalo, v devět vyjíždělo. Stany se nebalily, zůstávaly tentokrát na místě. Kolem poledne zastávka na oběd, kolem páté odpoledne návrat na základnu. Ale přesto jeden zážitek byl silnější než ostatní. Naše putování vedlo přímo přes nádvoří hradu Kost. Samozřejmě tam byla spousta lidí, samozřejmě jsme se stali atrakcí, kterou si mohutně fotili. Téměř by se mi chtělo napsat, že jsme se na ně blahosklonně usmívali a kynuli jim. Ve skutečnosti jsme se usmívali normálně a občas mávli na pozdrav. Na to z předchozí věty jsme neměli ty správné koně ani oblečení. Nehledě na to, že hrad nám nepatřil, tudíž ani poddaní.

Vyjeli jsme z nádvoří. Trenér se na mě otočil: „Tak co? Jak je?“

Viděl jen pokrčení ramen a trochu uslzené oči. Usmál se a pokývl hlavou. Rozuměl mi.

Ne že bychom se celé dva dny jen vezli. Některé cesty v Českém ráji byly takové, že jsme sesedli a koně těmi opravdu velice strmými balvanitými cestami ozdobenými mohutnými kořeny stromů pomalu sváděli dolů / vedli vzhůru. Snad každému jezdci se stalo, že cestou dolů mu najednou podjely nohy a kecl na zadek. Tady se plně projevilo, že huculové jsou do takových terénů opravdu vhodní koně.

Ani jsem nevěděla jak, a byl konec druhého výletu a pro mě konec čundru. Jo, ještě den bych si ráda dala, ale zároveň jsem byla šťastná, že jsem oba dny zvládla bez problémů. A pravda, ještě jeden vrcholný okamžik jsem zažila. To už přijely zkušené jezdkyně a já i obě šestnáctky jsme se loučily. Tak ještě podat ruku trenérovi a poděkovat. „Víš, nebyl jsem si jistý, chápeš?“ podíval se na mě. „Ale musím říct, že jsi mě příjemně překvapila.“

„Tak to jsem moc ráda,“ přispěchala jsem s odpovědí. „Však je to taky jedině tvoje zásluha,“ dodala jsem.

***

Další rok jsem se stala již stabilní členkou „zkušených jezdkyň“, což ovšem bylo způsobeno tím, že jedna z nich následovala manžela, který získal pracovní uplatnění v cizině. Jezdíme opravdu hodně. A na čundr se jelo na Kokořínsko. V roce 2015 jsme projeli kraj kolem části řeky Sázavy. Slyšeli jste někdy v noci vřískat nutrie? Vězte, že my, co jsme měli tu čest, jsme začali věřit na hejkaly. Letos nás asi zláká dolní tok Jizery. Tak nám držte palce.

A pokud snad máte dojem, že vám k životnímu štěstí chybí poznat pohled na svět z koňského hřbetu, tak neváhejte. V jakémkoliv věku. Však Ulrika von Lewetzow, poslední Goethova láska, jezdila na koni ještě v 92 letech.

Tagy: V sedle 2016 2

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group