ikoktejl

  • Vyšel říjnový Koktejl

    Na stáncích jej najdete od 1. 10. 2019.

Soutěže

Soutěže KoktejluKvíz, čtenáři na cestách, předplatitelská soutěž... Každý měsíc mají čtenáři Koktejlu možnost hrát o ceny v našich soutěžích. Výherce, pravidla i ceny najdete zde.

Archiv vydání

Archiv KoktejlKoktejl je na českém trhu již dvacet let a počet jeho vydání překročil číslo 250. Kompletní archiv našich čísel je vám právě k dispozici k podrobnému prostudování.

Aktuální číslo

Sto a více stran reportáží, cestopisů, rozhovorů a rad vám pravidelně přináší náš měsíčník, magazín Koktejl. 

BigTrip.CZ - Australský koktejl

Aneb ohlédnutí za čtvrt rokem v Austrálii

Text a foto: Ladislav Bezděk, Kateřina Dvořáková

Po roce a půl cesty kolem světa v naší oranžové oktávce přišel další zásadní krok, další přeprava. Vedle jiných neméně zajímavých cílů jsme slíbili, že naše trasa povede přes všech pět obydlených světadílů.

Nemohli jsme tedy vynechat Austrálii. Obzvláště, když se jednalo o naší úplně první cestu do země klokanů. Tříměsíční vízový limit nám sice moc nepřál, ale rozhodli jsme se vidět co nejvíce. Za osmdesát dní jsme nakonec viděli a zažili opravdu maximum. Především to co dělá Austrálii takovou jaká je. Svezte se kousek s námi a přečtěte si, čím si nás Austrálie podmanila.

2016-09 bigtrip australie 2

OUTBACK – MAGICKÉ AUSTRALSKÉ NIC

„Co tam chcete dělat? Vždyť tam nic není“, slýchali jsme často, když jsme řekli, že chceme do outbacku, trošku se toulat mimo hlavní tahy. A je to pravda. Vážně tam nic není. Jenže tohle nic má své kouzlo s podmanivou příchutí svobody, podbarvené červení zdejšího písku.

Outback, do červena zbarvené, většinou neobývané australské vnitrozemí, kde toho na první pohled opravdu moc není. Poušť, uprostřed které se občas objeví zelený ostrůvek z keřů nebo stromů a kde se také většinou drží trocha života. Někdy v podobě městečka, jindy jen v podobě vodního zdroje, kam farmáři nahání svá stáda dobytka. Pro někoho je to magické místo s nepřeberným množstvím fotografických objektů a úžasných scenérií. Místem kde je nejkrásnější o samotě pozorovat jedinečné západy slunce, anebo se v noci kochat miliardami hvězd na obloze. Pro jiného je to jenom suchá a liduprázdná poušť, kde zkrátka nic není. Názory se liší a záleží asi jen na vkusu a vnímání každého jednotlivce. My patříme do té poloviny, které se tahle drsná krása pustin líbí.

Je pravda, že by se nad tím člověk asi tolik nerozplýval, kdyby mu uprostřed toho nic došla voda nebo benzín a měl to do nejbližšího městečka sto kilometrů. Ale i to je australský outback. Určitá krutost postrádající kompromisy. Ztratit se zde bez dostatku vody, může být skutečně smrtelná záležitost. Proto je také většina cest hned na svém začátku opatřena varovnými cedulkami, upozorňující na vzdálenosti, absenci pomoci, telefonního signálu či na nedobrý stav cesty. O potřebě dostatku vody a pohonných hmot informují zcela automaticky všechna informační centra, letáčky i mapy. I tahle přemíra opatrnosti patří k Austrálii a jejímu vnitrozemí.

My jsme poprvé ochutnali outback, když jsme opustili zpevněnou silnici za Roxby Downs a vydali se po Borefield Rd na sever abychom se napojili na slavný Oodnadatta Track. Dva dny putování, do prvního městečka, otevřenou a nehostinnou krajinou, kde nám jedinou společností bylo připalující slunce a neuvěřitelně otravná hejna much. Kvalita cesty se střídala od špatné po ještě horší, ale jak my tak i naše OKI jsme si to užívali. Kamení a štěrk se střídal s pískem, ještě větším kamením, anebo uschlým blátem. O chvíle, kdy jsme jeli po poli a nebylo zcela jasné, jestli jsme stále na správné cestě nebyla nouze. Jednou byla cesta široká na pět aut, jindy vedly loukou jen dvě koleje. Každý horizont byl pro nás malé překvapení a čekání, zdali se krajina začne měnit. Když přišla zatáčka, byl důvod k oslavě. Cokoliv jsme cestou potkali, bylo pro nás zpestřením. Auto v protisměru, strom obsypaný křičícími papoušky, slané jezero, zvědaví pštrosi emu, anebo jen zmatená myš, běžící přes cestu. Když jsme během dvou hodin potkali auta dvě, už jsme to označovali za hustý provoz. Ano, až takhle se nám představil outback. Nic, nic a ještě několikrát nic, vybarvené do všech odstínů červené, která bez zeptání dosedala na naše auto, ale i veškeré vybavení v něm.

Přes den, nebyl čas a nálada na nic jiného než jízdu otevřenou krajinou, kochání se prostorem a občasné focení, které nám řádně zpestřovaly nálety muších bestií. Jíst se dalo jen v autě, anebo až po západu slunce. A to pro nás byly v outbacku ty nejkrásnější okamžiky. Horko začalo opadat, intenzita muších náletů také a papoušci si z posledních sil posílali vzkazy před spaním. Rituál v pozorování neuvěřitelných západů slunce, byla naše nejoblíbenější činnost. Díky dlouhým a rovným australským horizontům je to představení doslova v širokoúhlém formátu. Navíc další kouzlo outbacku je, že když už se dá někde zaparkovat, dá se tam i nocovat. Jednou je to vedle staré železniční stanice, jindy v malé oáze mezi stromy, anebo prostě na kopečku, uprostřed prostoru. Takže jaký bude večer výhled, jsme si mohli určovat většinou sami.

Když na nás padla tma, přišel čas večeře. Bez much a jen se slabým vyrušováním doznívajícího západu slunce to byla krásná tečka za horkým dnem. Když nám nestihlo zteplat pivo nebo coca cola, nemělo to opravdu chybu. A potom… potom nás až do doby než jsme skočili do pelechů, bolelo za krkem.

To je tak když jste totiž uprostřed ničeho, tak není nic, co by vám oslňovalo oblohu a vy tak můžete pozorovat černé nebe zasypané miliardami hvězd. Každý den je na obloze to samé, ale každý den vás stejně bolí za krkem.

Ani rána nejsou v outbacku k zahození. O budíček se starají buď ukřičení papoušci, kteří podnikají nálety z jednoho stromu na druhý, anebo teplo, způsobené zvýšenou aktivitou rozžhavené koule nad horizontem. Tak či tak to stojí za to.

Takhle jsme si užívali několik dní, kdy jedinými náznaky civilizace jsou malá městečka či roadhousy se základními službami. K dostání je vždy studená kola, benzín s málo oktany a možnost placeného kempování v závětří. Vše samozřejmě řádně předražené, neboť jste v outbacku. Velikost městeček se různí, od „jenom pumpa“ až po několika set metrové osady, kde jsou navíc veřejné toalety, mini market a někdy i něco navíc.

2016-09 bigtrip australie 1

OPÁLOVÝ COOBER PEDY

Naše první ochutnávka outbacku pokračovala přes William Creek, abychom hned za ní odbočili na cestu, o které naše mapa netušila, ale která vedla do Coober Pedy. Nevelkého, ale pod vrstvou prachu a těžbou opálu proslaveného hornického městečka. Coober Pedy leží na Stuart Hwy, hlavní silnici protínající Austrálii od severu na jih v půli. Se svými pouhými dvěma tisícovkami obyvatel je považováno za hlavní město opálů, které se zde již celé století těží. Doly jsou v mnoha případech veřejnosti přístupné. Nemohli jsme tedy odolat a nahlédli do podzemí, abychom se dozvěděli o těžbě opálů více a mohli porovnat dávné a současné způsoby těžby. Asi nejzajímavějším zařízením a pro toto místo symbolickým jsou tak zvané „blowers“. Jedná se o obří vysavače na nákladních autech, kterými se z podzemí vysává nakutaná hornina. Samozřejmě, že jsme neodolali a nákupem několika blýskavých opálů obohatily naši sbírku suvenýrů z cesty kolem světa.

Krása se však neukrývá jen v podzemí Coober Pedy, ale i v jeho okolí. Asi dvacet kilometrů za městem vede Breakaways loop. Trošku drncavá a trošku víc prašná cesta, která si vás ale s první vyhlídkou okamžitě udobří. Během pár kilometrů se totiž dokáže zdejší krajina změnit z nudné a nezáživné placky v nádherně barevnou a členitou krásu. Duhově barevné kopce, malé ale stejně krásně barevné údolí, které se stejně rychle jak se objeví, dokážou proměnit v neuvěřitelně charismatickou měsíční krajinu. Obzvlášť v době pozdního odpoledne, těsně před západem slunce se vám nebude chtít zpátky.

PAINTED DESERT

Mohli jsme z Coober Pedy pokračovat na sever po pohodlné, ale dost nudně rovné asfaltce. Polapeni však krásou outbacku, jsme vyrazili do Oodnadatta, malé dědině po které se jmenují zdejší cesty. Nebudeme se znovu rozepisovat o krásách outbacku, který i tady tím směrem byl nádherný. Stejně tak se nebudeme věnovat samotné Oodnadatta, kde asi jedinou atrakcí je růžový roadhouse s ospalou oblsuhou. Od jednoho z australských cestovatelů jsme dostali doporučení na místo zhruba v polovině cesty mezi Coober Pedy a Oodnadatta, jen s malou zajížďkou. Naše mapa o téhle cestě tušila jen okrajově a pro jistotu varovala, že se jí máme bez pohonu všech čtyř kol raději vyhnout. Nebudeme vás napínat. Jeli jsme tam. Cesta nebyla kdo ví jak špatná, spíš se jednalo o pěknou polňačku, kde bychom měli při troše deště opravdu potíže. Jenže nepršelo a tak jsme objevili ono místo, tolik vychvalované. Jestli jsme se o pár řádků výše rozněžňovali nad Breakaways look, tak tohle místo je desetkrát větší a tudíž nádhernější. Už ne jen kopečky, ale doslova barevné hřebeny nás opravdu ohromily. Kličkování, průjezdy a vyjížďky na různé vyhlídky v téhle oblasti opravdu stojí za to. Navíc musíme konstatovat, že pokud je sucho, není se čeho bát. Naše OKI si dokázala hravě poradit se všemi kopci a kopečky a tak si mohla dopřát pohled z toho nejvyššího na celé údolí. Mouchy nemouchy, kochali jsme se tou krásou celou hodinu, neb jsme se nemohli nabažit toho pohledu.

Cesta zpět na hlavní prašnou cestu byla fajnová jen do doby, kdy jsme se dostali do suchého řečiště, plného drobných kamínků ve kterých jsme začali hrabat. Naštěstí se nám podařilo udržet rychlost a zhruba půl kilometrový úsek zvládnout bez zapadnutí. Proč to zmiňujeme? Protože do Oodnadatta to bylo něco kolem sta kilometrů, zpátky ještě více a blížil se západ slunce. Za celou dobu jsme potkali jediné auto – samozřejmě vyjelo na horizontu, když jsme chtěli fotit – takže šance na pomoc s vyproštěním, bychom se dočkali nejdřív až ráno. Ale tak to zkrátka chodí… v outbacku.

2016-09 bigtrip australie 3

ULURU

Chronicky známý a pro Austrálii tak typický pohled na červený pískovcový monolit ve středu kontinentu, topící se v západu slunce. Místo, které je i přes značnou odlehlost povinou zastávkou snad každého návštěvníka Austrálie. Opravdový rudý střed, špendlík uprostřed australské mapy, to skutečné srdce Austrálie. My jsme jej poprvé zahlédli již ze vzdálenosti sto čtyřiceti kilometrů, jak se vyjímá v prostoru. Po příjezdu až k němu jsme jen tiše žasli a obdivovali se jeho velikosti. Rozhodně větší než jsme čekali. Koneckonců skoro čtyři kilometry na délku a dva a půl kilometru na šířku, už není žádný drobeček.

Když na konci dne začalo očekávané představení, jen jsme mlčky zírali na pestrou paletu barev matky přírody. Sledování barevných proměn v paprscích zapadajícího slunce je opravdu jedinečná podívaná. Tolik odstínů červené jsme ještě v životě neviděli. Magické Uluru dostávalo každých několik vteřin zcela jiný odstín. Od světle červené až oranžové se doslova rozpalovalo do krvavě rudé, která následně tmavla v hnědou a končila v černé kontuře s měsícem v pozadí. Nádherná podívaná, další splněný cestovatelský sen, miliarda fotek na kartě a srdce bušící nadšením.

Stejně krásná, i když ne tak dramaticky vyhlížející podívaná, byla, jak se Uluru probouzí do nového dne. Než se mačkat s davy na terasách, zvolili jsme vzdálenější pěšinku vpředu, blíž k hlavnímu aktérovi. Představení začínalo pozvolna a z nudně vypadajícího balvanu se stávalo s příchodem slunečních paprsků opět to magické místo. Uluru a jeho okolí se probouzelo do barev, stíny se zkracovali a červená si s nimi hrála na jeho zvrásněných stěnách. Navíc ve chvíli, kdy jej slunce celé rozzářilo a organizované skupiny vyrazily kvapem za svým programem, byla tu možnost užít si ho chvilku jen pro sebe. Tedy alespoň z naší východní strany.

THE GREAT CENTRAL ROAD

Cesta z australského rudého středu od Uluru do Lavertonu, cesta opředena mnoha příběhy a historkami dobrodruhů, především pak milovníků off roadu. Obávaná, respektovaná, milovaná i nenáviděná. Tisíc kilometrů dlouhý úsek protínající západní Austrálii, vedoucí mezi Gibson a Great Victoria desert. Jedinečný úsek pustou a přesto zvláštně krásnou a charismatickou krajinou, kterou místní s oblibou označují jako „nejdelší zkratku“. Jen několikrát do roka udržovaná nezpevněná cesta, jejíž povrch se dokáže každých pár metrů měnit. Jediné co se nemění je stále stejná krásně oranžově až rudě sytá barva cesty. Písečné jazyky na horizontech, zbytky uschlého bláta, štěrk a kamení, ale také krásný asfalt, který se objeví na celém úseku asi třikrát a slouží převážně jako přistávací plocha pro letecké zásobování. Pomalu se měnící krajinu narušují občasná torza vraků podél cesty či suchá koryta řek, která jako by uprostřed suché krajiny byla spíš omylem.

Nemá cenu si tady hrát na hrdiny. Překonat tuhle část Austrálie bylo mým klukovským snem, ale věděl jsem, jak zrádná může být. Obavy a přirozený respekt byly na místě. Jenže všechno bylo nakonec jinak. Za tři dny náramné jízdy jsme zvládli bez 4x4 a se světlou výškou zadní nápravy pouhých třináct centimetrů, překonat silnici australských silnic. Bez ztráty kytičky a pouze s jedním vytažením lopaty. Ale ne kvůli házení písku pod koly, ale pouze kvůli fotce. Ano zdá se to k nevíře, ale je to tak. Jedním dechem je však potřeba zmínit, že jsme měli ukrutné štěstí. Cesta byla čerstvě upravena a totálně suchá. Když nám na konci v Lavertonu začaly padat z černého mraku kapky na přední sklo, věděli jsme, že jsme měli vážně kliku!

A tak i díky tomu jsme měli možnost si opravdu užít další a ne zrovna malou část australského vnitrozemí, outbacku, opuštěné a do nekonečna se táhnoucí krajiny. Dostalo se nám šance vířit za sebou ten červený prach, kličkovat mezi vyschlými kalužemi a dopřát OKI nejeden taneček v červeném pískovišti. Užívali jsme si západy slunce a pozorování noční oblohy, totální ticho večer a bubnování kamení do podběhů přes den. Ráno jsme objevovali údolí za bush kempem kde jsme nocovali, anebo velbloudí stopy vedle auta. Je to stejná písnička. Nic tam vlastně není, ale my si to náramně užili! The Great Central Road je totiž mnohem víc než jen cesta od nikam do nikam. Je to výzva, je to mrazení v zádech, když se před vámi táhne ta tenká oranžová linka, znázorňující tu neuvěřitelnou dálku.

2016-09 bigtrip australie 4

ZÁPADNÍ AUSTRÁLIE A JEJÍ POBŘEŽÍ

Stejně jako o outbacku nám všichni tvrdili, že tam nic není a měli víceméně pravdu, nám to samé většina lidí říkala o západním pobřeží Austrálie. Zcela oprávněně je však podezírám, že tam nikdy nebyli. Západní pobřeží nabízí také své krásné a osobité nic, ale vedle toho i několik opravdu zajímavých míst, která za návštěvu stojí a proto je tato část kontinentu oblíbena australskými důchodci, jenž tu ve svých karavenech brázdí pobřeží.

PINACLES – jako z jiného světa

Z ničeho nic, kousek od hlavní silnice číslo šedesát z Perthu směrem na sever se nachází místo jakoby z jiného světa. Víc to připomíná tajemnou krajinu z nějakého vesmírného filmu, než australské pobřeží. Žádný červený písek, žádní klokani, jen zvláštní do prostoru vzrostlé útvary o různých velikostech, připomínající na první pohled termitiště. Jedná se o vápencové formace, tyčící se do výšky až několika metrů. Několik tisícovek kamenných stožárů se tady ukrývá ve zlatavém písku. Některé vypadají jak pískem zasypaní trpaslíci, jiné jak sochy z Velikonočního ostrova. Procházka, ale i jízda autem mezi nimi je skvělý zážitek a i když by se mohlo zdát, že se to po pár minutách okouká, opak je pravdou. 

ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ
ÚTESY V KALBARRI, PERON A SHELL BEACH,BLOW HOLES  V CARNARVONU

Cesta podél západního pobřeží je víceméně dána. I přesto se nemusí jet jen po hlavní, což byl náš případ a tak přišel po pár kilometrech konec asfaltu a už se za námi opět zvedl ten krásný rudý prach. Nejde si neužít jedinečné výhledy bez ohledu na to, zda se člověk drží značených cest, anebo zajíždí do těch nejzapadlejších koutů. Nejen zpevněné cesty, ale i ty z bílého písku vedoucí mnohdy jen někam na pláž, anebo k útesu kam jezdí pouze domorodci rybařit. Prostě prima místa, která žádný průvodce nedoporučí. Je možné tady v klidu pozorovat pelikány, procházet se či projíždět po pláži a nasávat příjemně slaný vzduch. Ideální místa pro toulání, bez jasně definovaného plánu.

Pobřeží NP Kalbarri, stejně jako poloostrova Peron a jednotlivé vyhlídky jsou úžasné. Další nic, kvůli kterému sem rozhodně stojí zavítat. Lze se tu toulat, pozorovat ptactvo, anebo trávit čas pohledem do oceánu, kterak bez respektu tříští své vlny o útesy. Většina vyhlídek je pro návštěvníky již připravena. Štěrkové cesty, chodníčky, info cedulky. Jednou jsme si užívali výhledy z hrany útesu, jindy zajeli až dolů k pláži. Tak jako tak je to nádhera a to baví.

Cestou do Denhamu, na konec poloostrova Peron se před námi objevila odbočka s cedulkou „Shell beach“. Už jsme věděli a tak jsme se bez váhání vydali štěrkovou cestou k třpytící se vodní ploše.

Bílá pláž a odraz slunce ve vodě až bolí oči. „Ty kráso!,“ vypadlo z Kačky při pohledu na nádhernou dlouhou pláž obklopující obrovskou zátoku. V duchu svého názvu je celá pláž z malých mušliček. Naprosto úžasná a jedinečná. Kýčovitě krásná. Nedá se po tom chodit na boso a ani sezení není úplně pohodlné, ale je to nádhera. A barva toho moře je taky k neuvěření.

Několik kilometrů za městem Carnarvon když se odbočí doleva k oceánu, popojede jen pár kilometrů, objeví se pobřeží, ze kterého jsme vytřeštili oči v úžasu.  Nejprve nádherné pláže s bílým pískem a křišťálovou vodou. Ale toho už jsme tady viděli dost. Jenže o kousek dál, hřmící oceán. Jinak, silněji. Když jsme popošli blíže, oněměli jsme v úžasu a až slaný sprej nás z toho zase probral. Před námi se otevřelo neskutečně drsné pobřeží. Žádné vysoké útesy, jen pár metrů hloubky, ale neuvěřitelně obrovské kamenné lavice, do kterých s obrovskou silou bily vlny oceánu. Jen ten pohled dával znát, jaká se ve vlnách skrývá obrovská síla. Chvilku jsme jen tak stáli a sledovali, jak zas a znovu přicházejí vlny, které se v hřmotu tříští o skaliska před námi. Tam byste určitě nechtěli spadnout. A aby ta podívaná nebyla málo, o pár desítek metrů za námi se o slovo přihlásily zdejší vyhlášené Quobba Blow Holes. Vodou vymleté díry ve skále, které fungují jako obří proudnice, ze kterých v pravidelných intervalech stříká gejzír slané vody. Náramná podívaná, která nás na chvilku paralyzovala, než nám došlo, že by bylo dobré to vyfotit. 

NP KARIJINI A LICHTFIELD

Jméno národního parku Karijini jsme nikdy předtím neslyšeli. Přiznáváme se bez mučení, ale je to tak. Je pravdou, že jakmile je nějaké místo trošku víc zelené, je z něho národní park. Povětšinou jsou v nich k vidění nádherné strže, vodopády a krajinou se klikatící kaňony. NP Karijini, s jehož nesprávnou výslovností jsme často bavili domorodce, se nachází poblíž městečka Tom Price na severozápadě Západního teritoria.

Nenápadně vyhlížející a do hloubky padající praskliny jinak zeleného povrchu zemského. Ve vrstvách jak palačinky a odstínech červené s hnědou se tu různě klikatí kaňony a strže. Do jejich útrob na několika místech z výšky padají nádherné vodopády a tvoří krásná jezírka s průzračnou vodou. V mnoha případech je možné sejít ke stržím či vodopádům a smočit teplem znavené tělo.

Ani národní park Lichtfield nepatřil mezi nám známé. Leží kousek pod Darwinem, tak trošku v ústraní zájmu díky nedalekému a slavnějšímu NP Kakadu. První co nás potěšilo a co jsme před příjezdem věděli, je maketa našeho Karlštejnu v městečku Batchelor. Lichtfield by mohl na první pohled působit jako další z mnoha krásných, ale pořád tak trošku stejných národních parků v Austrálii. Avšak chyba lávky, tenhle park nabízí něco víc. Hned na úvod nás přivítala pole se stovkami obrovských termitišť, dosahující několika metrové výšky, se stářím až několik desítek let. Krásné hvozdy s běžnými i ne zcela běžnými porosty, ještě krásnější výhledy a několik opravdu krásných vodopádů, do kterých se dá skočit a v klidu vykoupat. Co nás dostalo a jednoznačně uchvátilo na celém parku nejvíce, byly kaskády Buley Rockhole. Proudem vody za léta vytvořené přírodní bazény ve skalnaté kaskádě, kterou protékala křišťálově čistá a příjemně osvěžující ne však studená voda. Relaxace na kamenné lavici, uprostřed řeky tekoucí v lese, fungující jako sprcha a masáž současně. Pokud si člověk chtěl dopřát toho osvěžení více, stačilo se ponořit na dno do dvou až třímetrové hloubky.

SYDNEY - VIVID

Sydney je jedinečné australské město, které je stále mnoha jedinci omylem považováno za město hlavní. Zvláštní směs historických a betonově moderních staveb s jedinečnou zátokou, mostem a budovou opery. Tak všichni Sydney známe. Dalo by se říci, že tady není příliš mnoho co dál představovat. Sydney je samozřejmě metropole, kde se stále něco děje a tak vedle architektonických skvostů lze spatřit i mnohem více. My jsme měli štěstí a navštívili Sydney v době třítýdenního festivalu VIVID, kdy dostávají ty největší městské atrakce zcela jiný rozměr a to doslova. S hudebním doprovodem i bez se výškové budovy down townu, Harbor bridge, ale i slavný Opera house stávají obřím plátnem, na které jsou promítány světelná představení. Jednou jsou to v rytmu hudby pulsující obrazce, jindy je to přímo film či pohádka pro děti, anebo barevná hra světel, která město prozařují. Zažili jsme zde dva nádherné večery a rozhodně to stálo za to. Je to podívaná, na kterou se nezapomíná, která uchvátí a je to zajímavý a zcela odlišný pohled na město, o kterém si do té chvíle můžete myslet, že jej dobře znáte.

A jaká že je ta Austrálie? Je jako cestování samo, plná prostoru, nabízející možnosti objevování již objeveného a přesto vzrušujícího. Je návyková a my jsme si ji rozhodně zamilovali! Nejvíc zcela návykové je v Austrálii grilování! Dá se grilovat všude, grily jsou zadarmo a hlavně klokaní maso je fakt žrádlo!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

Naši partneři

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group