ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

GUMBO ZVANÉ NEW ORLEANS

Gumbo znamená směs, směsici, melanž. V Louisianě se tímto výrazem označuje nářečí, kterým hovoří černoši, a taky polévka zahuštěná tobolkami ibišku jedlého. Používá se i jako neodmyslitelný přívlastek města New Orleans, barevné směsice francouzských, skotských, irských, afrických a karibských přistěhovalců. Jejich zvláštního soužití i stylu.

 

JAK SE BAVÍ NEW ORLEANS
Bourbon Street ve Francouzské čtvrti. Dav na balkoně sleduje pohyb dole na ulici a právě si vybral svoji oběť. Hromadné skandování zesiluje. „Ty, ty, ty, ty,“ křičí asi tak dvacet přiopilých kluků a holek a ukazují při tom prstem na hezkou dívku na ulici. Skupina přihlížejících vzrůstá, tuší zábavu. Dívka se drží za ruku svého přítele a přitom komunikuje s bandou opřenou o tepané zábradlí z 18. století. Kolem krku jí visí už několik šňůrek perel z plastiku a mládež bujaře nabízí další: stačí, když jim ukáže svoje ňadra. Soudě podle jejího blyštivého bohatství, její prsa už určitě několikrát Bourbon Street viděla.
„No ták, děléj!“ volají nenasytní mladíci. Na ulici už není k hnutí, turisté připravují foťáky a byznysmeni v kravatách, stále ještě se jmenovkami z chemické konference, mačkají tlačítka PLAY na svých videokamerách. Na balkoně kdosi předvádí kopulační pohyby. Dívka nad tím mávne rukou, zkříží ruce na břiše, uchopí lem svého trička a vytáhne ho až ke krku. Oslepí ji blesky fotoaparátů a ozve se vítězný řev z balkonu, následovaný pochvalným aplausem a pískáním. Zasypou ji děsivě zelenými perlami, ona si je navlékne na krk a se svým partnerem jako spořádaný mladý pár odchází. Možná koupit nějaké pohledy a suvenýry z New Orleansu.
Bourbon Street má špatnou pověst. „Vy jste se byli projít po Francouzské čtvrti?“ nevěřil kamarád z Indie, zarytý bráhman, který přijel do New Orleansu na konferenci a každý večer trávil zamčený ve svém hotelovém pokoji. „Nikdy bych tam nešel.“ Nakonec ale Bourbon Street absolvoval povinně se svým americkým šéfem, který chtěl váženým profesorům ukázat něco typicky neworleanského.

 

JEZTE ÚSTŘICE ANEB CO SE VAŘÍ V ORLEANSU
Po celém New Orleansu se nese pach moči smíšený s rozlitým pivem a nasládlou vůní portorikánských doutníků. Dobrá restaurace se zvenku pozná podle chlóru, kterým každé ráno majitelé drhnou páchnoucí chodník, a uvnitř podle těžkého aroma pepře a čili papriček. Většina států americké federace nemá vlastní kuchyni. Louisiana se však pyšní tak barevnou a ojedinělou minulostí, že je skoro nemožné, aby se zde o víkendu jako všude jinde grilovaly steaky.
Samozřejmě to začalo indiány, kteří obývali místní bažiny, zátoky a řeky a dávno před příchodem bílých Evropanů znali chutné ryby, aligátory, hejna ptáků, divoká prasata, tuny ústřic, krevet a humrů a také ibišek s plody velmi vhodnými na zahuštění omáček. Jejich zdroje však brzy objevili Francouzi a následně je převzali Španělé, kteří si s sebou přivezli koření z blízkého Karibiku. Aby toho nebylo málo, do toho všeho ještě Britové přivlekli senegalské otroky. Místní bílí usedlíci nechali některé z nich místo trhání bavlny vařit. Výsledkem jsou úžasné cajun (čti kejdžn) - variace na téma kreveta, ryba a aligátor, utopené v husté tmavě červené pálivé omáčce s kusy paprik a cibulí. K tomu dostanete kouli nazvanou jambalaya z rozmačkaných fazolí s rýží a klobásou a pak si můžete z francouzsky znějícího menu objednat nesčetné množství raků a ústřic, vylovených právě z Mississippi a připravených jako gumbo, ettoufee, na grilu a nebo syrové (na stole je tabasco).
A jak taková pravá neworleanská restaurace vypadá? Zvenku láká dřevěná bedna na ledu plná rudých raků, uvnitř stojí pod cedulí Oysters on half shell černoch a ústřice připravuje. Hmátne do obrovské hromady nevzhledných těžkých mušlí, jednu si nadhodí v ruce a zkušeným pohybem dovnitř skořápky zasune nožík. Trochu zapáčí, ústřice pukne a otevře světu svůj čisťounký bílý interiér, ve kterém leží růžové maso velikosti vlašského ořechu - jedno sousto zákazníkovy večeře (ústřic si objedná alespoň dvacet). Černoch se pyšně podívá do mého objektivu a obřadně položí ústřici na hromadu, kterou za chvíli odnesou do kuchyně.

 

OTROCI - MINULOST LOUISIANY
Domy na plantážích jsou obrovské, krásné, velkolepé. Se svými bělostnými sloupy a exotickými zahradami vypadají skoro jako ráj. Podle dochované korespondence z 18. a 19. století tak vypadal i život jejich majitelů, i když otrokáři to tak sami nevnímali: „Vstává brzy, dá pokyny na snídani, oběd i večeři, projde s přáteli obhlédnout zahradu a skleník, pak se věnuje své švadleně. Neustále také musí dohlížet, aby veškeré práce v domě správně probíhaly. Večer musí být oblečena a upravena pro hosty a teprve po večeři, když vše utichne, má čas věnovat se sama sobě, tj. číst a psát dopisy,“ píše jeden z otrokářů o povinnostech své ženy.
Experti té doby přirovnávali život zdejších otroků k chudým dělnickým rodinám v Anglii a v Irsku. „Dřevěné nebo zděné domky s krbem, hezká zahrádka okolo, pravidelný přísun jídla od majitele plantáží a několik kusů oděvu, poskytovaných otrokům dvakrát za rok, což je samozřejmost jižanských otroků, o tom se chudým evropským dělníkům může jen zdát.“ Zapomněli se zmínit o nejistotě o vlastní život, o možnosti být kdykoli prodán kdovíkam a nikdy se tak už nesetkat s vlastní rodinou.
Otroctví skončilo roku 1865, ale ne všem lidem černé pleti to udělalo radost. Zrušením otroctví přišla o své výsadní postavení třída zvaná free people of color, tedy svobodní barevní, kteří svobodu získali vykoupením, darováním za věrné služby nebo se do ní narodili, jsa potomky bílého otce, většinou majitele své matky, nebo svobodných bývalých otroků. Naopak s příchodem nového století museli se svou barvou pleti čelit novému fenoménu - segregaci černých občanů USA, např. odděleným školám, vstupům, odděleným telefonním budkám, autobusům, restauracím a separovaným lavičkám v parku. Bílí a černí dokonce nesměli hrát dohromady hru dámu.

 

JSI CAJUN, CREOL, NEBO AMERIČAN?
Slovo cajun (čti kejdžn) vzniklo špatnou výslovností názvu acadians, kterým „starousedlíci“ na Jihu označovali nucené francouzské přistěhovalce ze Severu neboli acadie. Později se však tento název rozšířil na všechny bělochy, kteří mluvili francouzsky a živili se vlastní prací. Přitom samozřejmě vstřebávali vlivy ostatních obyvatel Louisiany - otroků narozených v Louisianě nebo nově přivezených z Afriky, Španělů, bílých i černých přistěhovalců z Haiti a Kuby, Irů a Italů přivandrovalých za prací.
Cajun neznamená pouze obyvatele, ale také jejich styl: bydlení, koření a jídlo, tanec, hudbu...
Právě hudba absorbovala spoustu vlivů svého prostředí. Po celé Louisianě jsou místa, která vám místní doporučí, když chcete slyšet cajun. Na pódiu hraje pár mužů a kousek stranou se do rytmu pohupuje postarší dáma v přezdobeném kovbojském klobouku. Na mou žádost „zahrajte něco hodně cajun“ reagují hrdými úsměvy a potichu se mimo mikrofon radí. Stařenka vytáhne valchu, pověsí si ji kolem krku a nasadí kovové drápy. Výkřikem „ééjíí“ to rozjedou, dopředu postoupí člověk s harmonikou. Nemůže si pomoci, a jak natahuje harmoniku, zavírá oči, kroutí se a zaklání, dupe zvysoka nohou do dřevěné podlahy, v tu chvíli jako kdyby hrál sám - jen on v rytmu valchy. Těžko uvěřit, že jsem na půdě spíše rezervované Ameriky.
Cajun hudba dnes nese stopy francouzského, německého, skotského a irského folku, afrických a karibských rytmů a také kousek od indiánů. Není divu, že se hudební kritici nemohou shodnout, zda cajun music přirovnat k bluegrassu nebo k evropskému folku, zatímco všechny cajun hudebníky, co drží v rukou plechové lžíce, valchu, harmoniku, housličky a basu a ječí přitom francouzským gumbo, takové nápady uráží.
Kromě lidí cajun a obyčejných Angloameričanů (výraz označující všechny přistěhovalce) zde však také žili pyšní kreolové - samozvaní „původní“, tj. původní od roku 1700, kdy byl jih dnešních Spojených států poprvé osídlen Francouzy - tehdy samozřejmě také přistěhovalci.
Kreolové byli lidé narození už v Novém světě, také mluvili francouzsky a rozlišovali se na bílé a černé a zásadně odmítali jakékoliv amerikanizování. Bílí kreolové mluvili jinak, oblékali se jinak, mysleli jinak, stavěli domy jinak (rozuměj lépe) a rozhodně by žádného sprostého Američana nepustili do domu, natož za něj třeba provdali dceru.
Vzájemná nevraživost se po tři staletí postupně projevovala ponižováním celých národnostních skupin. Nejdříve k tomu byli určeni černí otroci, pak chudí přistěhovalci z Acadie, na počátku 19. století Angloameričané, po občanské válce všichni s tmavou barvou pleti, ať narození jako svobodní, nebo otroci, a nakonec došlo znovu na francouzsky hovořící cajun, kteří byli kolem 2. světové války násilně amerikanizováni a francouzsky nesměli ani promluvit.
Každý si z krize něco vzal a každý se něčeho vzdal. Kreolové se zaťatými zuby do svých barevných, karibským stylem ovlivněných domů postavili hlavní vchod, aby se jim Američané přestali smát, ale nikdy ho nepoužívali a dál rodina i návštěvy vstupovaly odděleně dveřmi pro dámy a pro pány. Černoši se učili nejprve francouzsky a pak anglicky, podle toho, kdo byl jejich pán a co bylo v módě. Nakonec přešli na gumbo - slang z plantáží obsahující oba jazyky. S línou rozžvýkanou výslovností jsou dnes pyšní, že jim nikdo z „bílejch“ nerozumí.
A Američané byli před sto lety ze svých francouzských sousedů a pak i svobodných otroků tak frustrováni, že se v New Orleansu přestěhovali do jedné části, kde jim nikdo neotravoval život. Postavili si zde nádherné městské vily s okázalým hlavním vchodem a s velkými zahradami a dali tak vzniknout dnes prominentní čtvrti zvané příznačně Garden (zahradní) District.
Dnes už spolu skoro všichni kamarádí, ale čas od času si neodpustí nějakou rýpavou poznámku. Také názvy knih, které tu vycházejí, jsou výmluvné: „Jak poznáte, že jste pravý cajun“, „Co vaří americká bílá lůza“, „Pravé kreolské recepty“, „Opravdová zpověď otroka“.

 

ŽIVOT NA ŘECE
Mississippi (název má původ v indiánském jazyce algonquin: Misi Sipi - Velká voda). Pocházejí odtud raci crawfish, krevety, skvělé ryby tilapie a ohromné ústřice oystres na menu zdejších restaurací. Ostatně Mississippi a další dvě velké řeky Pearl a Red a jejich zátoky a slepá ramena bayou produkují většinu ryb na americkém trhu.
Řeky mají své kouzlo i na některé loďce z výletních společností, se kterou objevíte sen nazvaný swamp (bažina). Představte si hladkou zelenohnědou vodní plochu s obrovitými cypřiši, jejichž kořeny vyrážejí jako kolena až metr nad hladinu. Staré vrásčité kmeny, které ještě pamatují indiány. Uchytilo se na nich miniaturní kapradí a španělský mech, který vytváří lehounké šedé závěsy. Projedete na dosah zeleným listům irisů s jasně modrými květy, rašících přímo z vody, a růžově kvetoucím keřům magnolií. Loď sledují zvědavé oči ptáků, vodních želv a aligátorů, kteří se, ještě otupělí ze zimního spánku, nechají přilákat na kus chleba. Tlustí hadi stočení v křoví jsou také k zahlédnutí, ale jak vyprávěl kapitán: „Jednou se taky stalo, že na palubu jeden takovej černej spadnul z větve. To jste měli vidět ten tanec, celá posádka najednou chtěla do vody k aligátorům.“
Není to na řece nebezpečné? - „Madam, všechny mý děcka se v týhle řece naučily plavat a jezdit na vodních lyžích, aligátoři maj dost ryb a hadi se vám vyhnou, ale opatrný bejt musíte. Život na řece je jinej. Jsem na týhle lodi každej den, dřív jsem dělal s počítačem, měl jsem víc peněz, ale nikdy bych se do města nevrátil,“ vypráví. Pak vypne motor a zašeptá: „Vidíte tamhle ten stín?“ Prstem míří na dlouhé rákosí a vytahuje drobnou žabku, která ale nečeká a dlouhým odrazem letí znovu do vody. „Skokan,“ dodá, kdyby mi to náhodou nedošlo, a znovu nastartuje loď...

 

 


NEW ORLEANS
1,3 mil. obyvatel. Jedno z kulturně nejrozmanitějších měst Severní Ameriky leží v jihovýchodní Louisianě na řece Mississippi, 180 km od Mexického zálivu. Město je pojmenované po královském vyslanci Francie Philippe II. d’Orléans. Bylo založeno v roce 1718 na místě, které bylo z větší části pod úrovní moře. Od svého počátku až do současnosti je velmi důležitým obchodním a přístavním centrem USA. Podnebí New Orleansu je subtropické, s průměrnou roční teplotou 25 ̌C. Nesmírně bohatá historie tohoto města utváří charakter moderního New Orleansu i dnes. Složení obyvatel je ovlivněno kdysi masivním přísunem černých otroků: 67,3 % Afroameričané, 28,1 % evropského původu, 2,3 % Asiaté a původní obyvatelé - severoameričtí indiáni tvoří jen 0,2 %.
září 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group