ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TRIPOLIS - SPÍCÍ METROPOLE STŘEDOMOŘÍ

 

Mezinárodní letiště v Tripolisu má k rušným leteckým křižovatkám hodně daleko, přestože sem po zrušení embarga na leteckou dopravu mnohé společnosti v posledních letech obnovily pravidelné lety. Fungování a poměry na arabských hraničních přechodech jsou mi důvěrně známé, a tak jsem po příletu mezi mnoha přepážkami pasových úředníků začal hledat tu „svou“. Každá je totiž určena někomu jinému a cedule nad ní upřesňuje, zda se tu odbavují Libyjci, cestující z ostatního arabského světa, cizinci, či diplomaté. Cedule s nápisem „společníci, nikoli dělníci“ mě ale udivila. Vše jsem pochopil až po několika dnech, když jsem se v Libyi trochu rozkoukal: jednalo se jen o jeden ze všudypřítomných sloganů ze Zelené knihy, politicko-ekonomického traktátu plukovníka Kaddáfího.

NA ZÁKLADECH ŘÍMSKÝCH MĚST
Tarábulus al-Gharb znamená arabsky Západní Tripolis a je to úplný název hlavního města dnešní Libye. Geografický přívlastek je v názvu kvůli odlišení od jeho menšího jmenovce, který leží ve východní části středomoří, v Libanonu. Tripolisu dala jméno trojice římských měst: Leptis Magna, Sabrata a Oea. Leptis Magna a Sabrata dnes figurují na prvních místech itinerářů cestovních kanceláří provozujících zájezdy do Libye. Milovníci římských měst a antických stavebních památek upadají v němý úžas, když spatří rozsáhlé a neobvykle zachovalé rozvaliny spočívající romanticky na samém břehu Středozemního moře.
Třetí z tohoto trojměstí Oea však leží ukryta pod základy tripolského středověkého arabského města - medíny. Kromě zrestaurovaného oblouku Marca Aurelia, který stojí trochu nepatřičně na prostranství mezi úzkými křivými uličkami, a několika římských sloupů, „recyklovaných“ při výstavbě arabských domů a středověkých mešit, nelze ze starověké Oey spatřit nic.

PO HOSPODÁŘSKÉ BLOKÁDĚ
Na dnešní arabské poměry je Tripolis se svým necelým jeden a půl milionem lidí malou metropolí. Ulice zdaleka nepřipomínají velkoměstské tepny, a nebýt kompaktních koloniálních čtvrtí, vypadal by dnešní Tripolis spíš jako hodně přerostlá arabská vesnice. Na první pohled se však zdá život v Tripolisu veskrze moderní. Je to ještě důsledek blahobytu, který Libye zažila před uvalením hospodářských sankcí.
Relativně čistými ulicemi města dnes nekřižují koňské či oslí povozy, ale kvalitní automobily světových značek. Žebráci či potulní prodavači tu také nejsou příliš rozšířeným jevem. Zároveň je ale všude znát stagnace devadesátých let, kdy byla Libye odříznuta od světového ekonomického a technologického dění.
Výdobytky poslední dekády minulého století sem začínají pozvolna přicházet až nyní. To se týká například mobilních telefonů, které jsou v jiných arabských zemích již zcela běžné, nebo používání platebních karet, v Libyi dosud považovaných za bezcenný kousek plastiku. Do očí také udeří skutečnost, že nápisy v latince v Libyi prostě neexistují. Donedávna platil zákaz používat cizí jazyky na veřejných prostranstvích a dosud je vše popsáno téměř výlučně v arabštině.
Orientální ruch obvyklý ve velkoměstech arabského východu se z Tripolisu už dávno vytratil a cizinec je tak ušetřen věčného troubení aut, pokřikování obchodníků nebo narážek rozjívené arabské mládeže. Na druhou stranu je ale také ochuzen o různé „exotické“ či alespoň kulinářské zážitky.
Stánky s rozmanitými lacinými pochoutkami skutečně nejsou silnou stránkou tripolských ulic. Libyjská kuchyně má ostatně pověst jedné z nejméně nápaditých v arabském světě. Pokud se návštěvník Tripolisu nespokojí s nepříliš chutnými sendviči evropského stylu, musí rezignovat na skromně pojatý rozpočet a usednout do některé z kvalitnějších a drahých „klasických“ restaurací.

PŘISTĚHOVALCI MĚNÍ TVÁŘ MĚSTA
Situaci zachraňují gastarbeitři z jiných arabských zemí, především z Egypta. Do Libye jezdí za prací obrovské množství Egypťanů (odhadem kolem jednoho milionu), kteří do značné míry ovlivnili tvář mnohých libyjských měst. Díky egyptským fast-foodům se některé části Tripolisu po stravovací stránce přeci jen podobají arabské zemi.
Egyptští pracovníci přispěli také k oživení fenoménu arabské kavárny v Libyi. Ještě před dvaceti lety bylo například pokuřování vodních dýmek spojeno jen se soukromím domů a bytů. Z poloveřejného prostoru tripolských kaváren totiž dýmky ustupovaly již od konce osmanské vlády. Dnes je vše jinak a hledání podniku s ušmudlanými plastikovými židlemi, vodními dýmkami s voňavým jablečným tabákem a tureckou kávou z džezvy nikdy netrvá dlouho. Majitelé, personál i většina hostů těchto kaváren však mají jedno společné: jsou to Egypťané. Stejně tak působí v Libyi také pracovníci z dalších arabských zemí, převážně z Alžírska a Maroka. Zastávají zde manuální práce, především zedničinu, instalatérství, automechaniku a podobně.
Libye patřila a stále patří k nejbohatším zemím severní Afriky. V osmdesátých letech ostatně do Libye odjížděli pracovat i mnozí kvalifikovaní lidé z Československa, hlavně lékaři, inženýři a geologové. Bohatství země spočívá v obrovských zásobách ropy a zároveň malém počtu obyvatel. Libyjci obvykle nepracují manuálně. Jsou zaměstnáni ve státní správě, v armádě či obchodu. Proto potřebují gastarbeitry. Na těchto migrujících dělnících se pak přiživuje i další „pracovní aktivita“ - prostituce. Dnes je synonymem pro prostitutku v Tripolisu výraz maghribíja, což znamená „Maročanka“, a to ukazuje na nejčastější původ žen a dívek živících se zde tímto způsobem.
Novým libyjským fenoménem je však masová imigrace černých Afričanů, především z Kamerunu, Ghany, Nigerie a Súdánu. Ti využili zrušení vízové povinnosti v rámci Kaddáfího politiky africké jednoty a přijeli do Libye za lepším životem. Se starou tripolskou medínou sousedí celá gastarbeiterská čtvrť, kde tito přistěhovalci pracují v dílnách, čistí na ulici boty, bydlí ve špinavých laciných hotelech anebo přespávají přímo pod auty, která v dílnách opravují.

ZELENÁ, KAM SE PODÍVÁŠ
Zelená je symbolickou barvou celého libyjského politického systému džamáhíríje a je skutečně všudypřítomná: od celozelené státní vlajky přes Zelenou knihu, myslitelské dílo libyjského vůdce, až po jednotný nátěr okenic a zábradlí na jinak bílých fasádách koloniálních domů v centru Tripolisu. „Zelené“ se také jmenuje hlavní tripolské náměstí, as-Sáha al-Chadrá. Odděluje od sebe dvě zcela odlišné části centrálního města: evropské čtvrtě postavené v meziválečném období italskými architekty od středověké arabské medíny.
Náměstí je rovněž vstupem do tripolské citadely, v jejíchž útrobách se nachází Muzeum džamáhíríje. Nejde o žádnou propagandistickou výstavku, jak by mohl název napovídat, nýbrž o národní muzeum s opravdu kvalitní archeologickou a historickou expozicí. Toto tvrzení je však přece nutné trochu poopravit. Mezi starověkými artefakty v přízemní části muzea totiž vyniká jeden exponát z poněkud novější doby: památný světle modrý Volkswagen Brouk, se kterým mladý Muammar Kaddáfí objížděl v roce 1969 zemi a rozšiřoval ilegální revoluční letáky.
Do medíny se vstupuje ze Zeleného náměstí branou vedoucí přímo do centrálních súků starého města. Tato návštěvnicky nejexponovanější část dnes slouží především k nákupům výrobků tradičních řemesel, zlata, a k pouliční směně valut. Přímo na hlavním Súk al-Mušír je největší mešita medíny - mešita Ahmada paši z 18. století, kterou nechal postavit jeden z vládců důležité libyjské turecké dynastie Karamanlí.
Staré tripolské mešity jsou zvenku poměrně nenápadné, za planou bílou fasádou se ale skrývá skvostná výzdoba z malovaných dlaždiček. Interiéry těchto mešit, například mešity slavného piráta Dragúta ze 16. století nebo mešity mamlúka gruzínského původu Mustafy al-Džurdžího, sestávají z velkého počtu stejně velkých kupolí, podepřených sloupy pocházejícími mnohdy z původních římských staveb Oey.

CHÁTRAJÍCÍ MEDÍNA
Po proniknutí některou z úzkých uliček, sledujících zdánlivě chaotický půdorys středověkých arabských měst, hlouběji do medíny se však ukáže její smutná situace. Mnohé domy chátrají a některé se nakonec mění jen v trosky a sutiny, na jejichž místě vznikají skládky odpadků. Stejně jako v některých jiných medínách arabských měst se i z tripolského starého města stala postupně „špatná adresa“, kde bydlí již jen nejméně majetné vrstvy obyvatelstva. Přitom ještě v 19. století byl celý Tripolis omezený právě jen na medínu a teprve postupně se tehdy začalo město rozšiřovat i mimo hradby.
Měnící se styl života a zvyšující se nároky na bydlení, posílené ekonomickým ropným boomem ve druhé polovině minulého století, vedly většinu lidí k tomu, že nevyhovující staré domy opustili a pořídili si moderní byty v nových částech města. Medína se postupně vylidnila a chudina, která zde zůstala, neměla prostředky na opravy a údržbu. Staré město se proto postupně rozpadá.
Do vyprázdněných zanedbaných domů se navíc v posledních několika letech nastěhovali imigranti z černé Afriky, kteří obsadili téměř celou západní polovinu medíny a zcela změnili její kolorit. Černošská a rapová hudba, speciální obchůdky a holičské salony, do pestrých afrických šatů oděné černošky - spíše než Tripolis připomínají dnes tyto uličky některé z měst subsaharské Afriky. S černochy se však dostala do medíny také dříve velmi zřídkavá kriminalita, a tak ani sami Libyjci do těchto částí starého města po setmění raději moc nechodí.
Libyjská vláda si důležitost záchrany medíny v polovině osmdesátých let uvědomila a od té doby s pomocí Unesca probíhají rekonstrukce jednotlivých významnějších objektů.
Cílem projektu je ovšem zachovat medínu jako živé město, a nikoli jen jako skanzen pro turisty. Plánuje se proto výrazná modernizace inženýrských sítí, zřízení škol a aktivní uchování a rozvíjení tradičních výrob tak, aby lidé nemuseli za prací a vzděláním odcházet z medíny pryč.
listopad 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group