ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POKORNÁ PÝCHA PETROHRADU

Petrohradu dávají zvláštní příchuť dějiny, které se tu prohnaly. Je v něm cítit vznešenost ruských carů, duch oslavované a zatracované revoluce, běsnění druhé světové války, ale i nejnovější vliv kapitalismu. Také jemu ovšem dává ruskou podobu. Třeba hot dog tu chutná a voní jinak.

Jak by také ne, když v pouličním stánku zahřívají párek na zvláštní destičce s držátkem nad rozpálenou klasickou plotnou, pod níž plápolá skutečný oheň jako za časů našich babiček. Na stejné plotně zároveň pečou pod zvláštním poklopem pečivo, které pak bohatě polijí kečupem a hořčicí. Tomu říkám párek v rohlíku!
Kapitalistické tváři Petrohradu naštěstí chybějí kýčovité světelné reklamy, které v jiných velkoměstech obvykle zdobí mrakodrapy a ulice. Čest novodobému vedení města, že takové hyzdění historických budov zakázalo! Pár billboardů, kterých jsem si všimla v okrajových čtvrtích z poválečných let, je jediným exemplářem svého druhu a osaměle blikají na břehu Něvy, aniž si jich někdo skutečně všímal.
I přes chybějící reklamu v ryze západním stylu jsou prospekty města plné značek zvučných jmen: Dior, Armani, Versace. Za nimi rozhodně nezaostávají ruští módní vládci, přirozeně především pokud jde o ceny. Pokud bych si měla vybrat, dala bych ale přednost ruské módě. Výklady ukazují jen vrchol ledovce a i ten už sám o sobě stál za hřích. Nemluvě o tom, že osobitá elegance ruských modelů podle mne vysoko převyšuje nabídku světových značek a lépe do Petrohradu zapadá.
Prosperují i salony s kostýmy pro baletky - vždyť petrohradská baletní škola je známá po celém světě a svůj vysoký kredit neztratila ani v době revoluce v roce 1917, která se jinak snažila všechno dosavadní - buržoazní smést. Představení místního baletu jsou dlouho dlouho dopředu vyprodaná.
Divadel a divadélek má ostatně město spoustu. Kin, která kdysi bývala na každém rohu, ale zbylo málo. Mnohá se přeměnila na populárnější bary či kasina.
Petrohrad naštěstí nepodlehl módě přejmenovávání, která po roce 1989 postihla Česko i Slovensko. Starožitné tabulky nesou dál stejná zvučná jména. Staré lucerny vzbuzují nostalgii a dávají ulicím Petrohradu neopakovatelné kouzlo - jen s jedním rozdílem: dnes už je nemusejí ručně zapalovat a zhasínat desítky městských zaměstnanců jako za doby Kateřiny Veliké.
Na jednom z břehů Něvy dodnes hrdě stojí stylový hotel Evropa, ve kterém měl Hitler naplánovaný honosný večírek na počest oslav dobytí města. Podobně jako kdysi Napoleon, i on si na Rusku vylámal zuby.
Snad z obav před opakováním dějin, nebo čistě z praktických důvodů dnes Aurora nekotví tam, co původně. Hrdě přijímá návštěvníky na jiném místě. Protože už nebyla schopná plavby, na nové stanoviště ji museli dotáhnout.
K městu neodmyslitelně patří desítky čerstvých novomanželů, kteří se procházejí ve svůj velký den po památných místech. Jsou tu od pondělí do neděle, od rána do večera a všude - na Palácovém mostě, mezi sbírkami Ermitáže, v Carském selu, v paláci Kateřiny Veliké, v loďce u pávic... Kdysi bylo tradicí, že nevěsta pokládala s novomanželem kytici k hrobu neznámého vojáka nebo k památníku obětem druhé světové války. Dnes se dává přednost pamětihodnostem Petrohradu. Novomanželé se tak stali jednou z atrakcí města - mladí, rozesmátí, plní nadějí a víry v krásnou budoucnost.

HOĎTE PO ZAJÍČKOVI
V bistru na Něvském prospektu se hodinu před půlnocí snaží každého zlákat na čerstvé dobroty - ryby, drůbež, husté omáčky, skopové, obrovské porce zákusků a šlehačkových pohárů. Ti, kteří se dobře posilní na noc, se totiž dočkají pověstného otevírání něvských mostů. Trvá jen pár minut, ale o zvědavce tlačící se už hodinu před druhou ráno na březích není nouze.
Nejoblíbenější a nejkrásnější, vznešeně osvětlený Palácový most se zdvihne jako první, po něm další a další, aby pustily do města a ven větší lodě, které by jinak pod nimi nemohly proplout. Jen ty největší musí zůstat v přístavu, protože by se do Něvy nevešly. Jak prozaické.
Denně se také v poledne městem ozývají salvy. Život jako by se v tu chvíli zastavil, protože i turisté počítají, kolik výstřelů zazní. Nejsou z Aurory. Jde o rány z dvanácti starých děl Petropavlovské pevnosti. Byla postavena jako obranná a leží na nejmenším, Zaječím ostrově, dnes oblíbeném místě pro prestižní kulturní akce. O bílých nocích ji téměř nebeskou září korunují také tradiční ohňostroje.
Název ostrova symbolizuje němý „výběrčí“ mýtného, kamenný zajíček na dřevěném sloupu, osamělý ve studených vodách Kronverského kanálu řeky Něvy. Lidé mu házejí drobné v naději, že pokud se trefí na podstavec, vrátí se sem. Na ostrov je možné se dostat jen po nejstarším mostě města z let 1738 až 1740, který nahradil původní pontonový Červený most z roku 1703. Dnes nese název most sv. Jana a vede k prvnímu triumfálnímu památníku pevnosti - barokní bráně sv. Petra. Mohutné zdi pevnosti, která vlastně nikdy jako pevnost nesloužila, ukrývají mnoho vzácných pokladů. Bronzová socha sedícího cara Petra však není historickým exponátem, je tu teprve od roku 1991. Tvář vytvořil Michail Chemiakin podle známé panovníkovy voskové figuríny, ktorou zase vyrobil sám Ital Francesco Bartolomeo Rastrelli, architekt, stavitel a umělec, jeden z těch, bez nichž by Petrohrad nebyl Petrohradem. A jak je známo, Rastrelli použil jako vzor posmrtnou masku panovníka. Podle legendy bude mít štěstí každý, kdo se sochy dotkne, což vysvětluje téměř dětskou snahu příchozích pohladit si ji.

BŮH NEPOMOHL
Z úctyhodné výšky sto dvaceti dvou metrů chrání šest metrů vysoký kříž Zvonkové věže chrámu Petra a Pavla svými křídly pozlacený anděl. Obyvatelé Petrohradu jsou přesvědčeni, že právě on uchránil město před mnohými katastrofami. Bohužel anděl sám zřejmě svého anděla strážného nemá, protože se do něj pořádně zakousl zub času, a tak si ho museli vzít na starost restaurátoři. Ti ostatně vrátili krásu i jednomu z dalších symbolů města - původnímu větrnému mechanismu. Od 13. února 2003, kdy se opravený anděl vrátil na své místo, mohou obyvatelé Petrohradu opět kontrolovat směr větru jako za starých časů báťušky cara. Původní hodiny na věži tohoto chrámu, které nechal Petr Veliký vyrobit se zvonkohrou v Holandsku v roce 1720 za 45 tisíc rublů, byly zničeny požárem. Hodinářský mistr Baren Oort Krass vyrobil pro Petrohrad nové v roce 1761 a zvonkohra až do památného roku 1917 hrávala denně oslavnou melodii Bůh ochraňuj cara. Pak hodiny až do roku 1952 zarytě mlčely. Teprve rok 2002 přivál díky mezinárodnímu projektu a penězům nadací i soukromníků známé tóny zpět.
V samotném chrámu jsou navzdory množství zlata, drahých obrazů, vzácných ikon a nádhernému oltáři zřejmě nejvzácnější tělesné pozůstatky ruských carů, careven a jejich rodinných příslušníků. Čerstvé květy a věnečky prozrazují, že obyvatelé města je mají v úctě dodnes. Kdo prochází mezi mramorovými sarkofágy se jmény Jeho imperátorského Veličenstva Alexandra II., Kateřiny Veliké i samotného Petra Velikého, nemůže se zbavit nostalgie, když si uvědomí, že má možnost dotknout se historie neobyčejného a v každém ohledu velkého národa.
V chrámu je uloženo dvaatřicet sarkofágů, jeden krásnější než druhý, červený mramor střídá černý, včetně pověstného carrerského.
V celách Petropavlovské pevnosti byli z vůle lidu, či spíše chorobomyslných představitelů bolševické strany „ubytovaní“ za svého života i ruští velikáni - Maxim Gorkij, Lev Trockij, Fjodor Dostojevskij, ale i starší bratr samotného vůdce revoluce Alexandr Uljanov. Studené cely na vlastní kůži okusili i příslušníci vznešených rodin, jako kníže Potěmkin, princezna Tarakanová, uvězněná v roce 1775 na příkaz Kateřiny Veliké, protože tvrdila, že je dcerou carevny Alžběty I. Petrovny, dcery samotného Petra Velikého. Žádný z přímých potomků Petra Velikého totiž nesměl ohrozit Kateřinu, kterou sice historie nazvala „Velikou“, ale na Rusi byla cizinkou, protože byla původem Němka. Princeznu neuchránila ani modrá krev otce před tuberkulózou. Nesmrtelnou se stala až díky obrazu Flavického, který ji ukazuje jako mučednici. Naštěstí pro něj ho za to Kateřina Veliká už nemohla nechat okusit „pohostinnost“ pevnostního vězení či lágrů na Sibiři.

KOPIE HONOSNĚJŠÍ ORIGINÁLU
Legendární Versailles „stála modelem“ Petru Velikému při jeho stavbě palácového komplexu nedaleko Petrohradu - Petrodvorce. Čím to však je, že „kopie“ je podle znalců honosnější a bohatší než originál? Pro všechny zasvěcené není novinkou, že pýcha krále „Slunce“ Ludvíka XIV., a sice jeho paláce a zahrady zdaleka nedosahují noblesy toho, co vystavěl Petr Veliký. Možná je to tím, že zatímco Ludvík a jeho následovníci jen vylepšovali, Petr Veliký začal stavět, jak se říká, na zelené louce. Jeho snem bylo postavit nové hlavní město Rusi.
Snad právě v tom tkví kouzlo Petrohradu, jemuž kralují bílé noci a který nikdo nepokořil, že se na něm všechny ty události odrazily, ale nezměnily jeho základní charakter. Řádění komunistů i tisíc dní fašistické blokády způsobily městu rány, ale naštěstí pro nás, budoucí generace, jeho hodnoty zůstaly. I komunisté si zřejmě byli vědomi jeho ceny. Po skončení druhé světové války povolali do města fotografy, novináře, umělce, nechali zdokumentovat škody napáchané německými vojsky a začali s opravami a rekonstrukcemi. Na nedávných oslavách třístého výročí založení Petrem Velikým (1703) se město i paláce carů představily v novém. Petr Veliký by opět jásal.
V dešti a v tlačenici různých jazyků a barev pleti čekáme na vstup do Velkého paláce. Fronta sahá až k hlavní bráně a postupuje pomalu. I když máme rezervovaný vstup na jedenáctou dopoledne, po nekonečném čekání si uvědomujeme, že nejsme v Japonsku a že přesnost byla jen výsadou králů. Když konečně přijdeme na řadu a ocitneme se uvnitř, oberou nás o kabáty, tašky, ruksaky a deštníky, místo nich vyfasujeme papuče, ve kterých děláme nesmělé kroky po nablýskaných parketách. Kdosi za mnou nevybral zatáčku a se smíchem nad vlastní nemotorností padá k zemi. Zákaz fotografování uvnitř paláců už neplatí, čeká nás překvapení: Fotografírovanie 100 rublej, video 300 rublej.
A tak jsem například získala záběry carevniny převlékárny, v níž se zachovalo po válce z původní výzdoby pouhých šestnáct metrů vzácné látky. Restaurátoři podle ní utkali stejnou, rozdíl poznáte jen v sytosti barev. Podobně jsem zachytila detaily vzácných kachlových kamen nebo psací stůl Petra Velikého. Palác je výjimečný i tím, že jeho stěny jsou většinou potaženy dekorační látkou, ne klasicky vymalované.
Jedna z místností - Korunní - je vyzdobena čínským hedvábím s motivy pagod a zahrad, samozřejmě ručně malovanými, jak jinak. Jiná, ve zlatobílém stylu, je pomalovaná květinovými koši a vázami. Další je laděna do zelena. Čínský salon se zčásti původní a zčásti restaurovanou výzdobou jemných mozaik má přivřená okna, zatažené rolety a nesmíte se v něm zastavit. Stálou teplotu vzduchu a vlhkost zde udržuje klimatizace, protože jinak by se jedinečná výzdoba zničila. Procházíme hlemýždím krokem a já čekám, kdy mě strážkyně upozorní, že nesmím ani dýchat.
Tři hodiny nestačí ani na samotný palác, naše prohlídka však trvá ještě mnohem kratší dobu. Nekompromisní babky pohánějí návštěvníky, kteří se jen na okamžik zastaví, hned dál, takže všichni palácem spíše proletí. Zájemců o prohlídku jsou denně stovky, ne-li tisíce, proto ten spěch.

REZ A NABLÝSKANÉ BAVORÁKY
I přes úsilí restaurátorů a nepředstavitelné finanční náklady je stále ještě co opravovat - ve městě samotném i v paláci carů a okolních dědinkách. Při procházce stranou od hlavních tříd narazíte na ulice, které zůstaly jakoby zakonzervované v čase. Když v nich stojíte, nevíte, zda se píše rok 2004, nebo 1944. I to je jedna z tváří Petrohradu, se kterou se chce poprat nová starostka města. Místní si ji velmi chválí. Tvrdou rukou se stará hlavně o čistotu a obnovu, i když těžko říci, kolik vody ještě proteče Něvou, než se Rusové naučí mýt si okna a všude neodhazovat odpadky. Zdání ať nás ale neklame, to, co je možná podle nás špína, je podle místních třeba jen způsob, jak ušetřit na roletách a žaluziích.
O tom, v jakém století žijeme, však jednoznačně svědčí vedle prosklených památníků také ne právě vkusné lemování domů: z jedné strany klimatizační jednotky s kabely bez ladu a skladu doslova nacpané na stěnách historických obytných domů, z druhé strany okna nahuštěná neodmyslitelnými satelity. Bytovky uzavřené před okolním světem typickými podchody vypadají na první pohled z dálky dobře, leckteré mají i vylepšené fasády, ale stačí nahlédnout do dvorů a znovu se palčivě dostaví nepříjemný pocit přesunu v čase: špína, vraky aut stojící mezi luxusními terénními auty ostře kontrastují s rezavými ladami a moskviči a nevyvezenými kontejnery s odpadky.
Tak jako všude na světě, i tady vidíme bezdomovce a žebráky. Spí na lavičkách, tisknou v ruce typické igelitové tašky se svým jediným „majetkem“. I to je Petrohrad, se kterým ostře kontrastuje nepředstavitelná krása, bohatství celého města a nablýskané bavoráky a mercedesy na hlavních třídách. Rusové milují komfort a alespoň ti, kteří na to mají, si ho užívají plnými doušky.
Pokud bychom ale měli někdejší carství soudit podle běžného světového kritéria - kultury a hygieny toalet, výsledek by byl žalostný. V památkových objektech ještě ujdou, ale pokud ve městě někde v parku uvidíte a možná i ucítíte plechovou zelenou kadibudku, ve vlastním zájmu se jí vyhněte. Snad jediný úsměv budí záchodky u vchodu do Petrodvorce. „Výška“ létacích dvířek na čtyřech dámských toaletách sahá tak po prsa. Před nimi se ovšem tlačí dav, a pokud se některé z čekajících zdá, že kabinku okupujete příliš dlouho, jednoduše a snadno horem přes dvířka okoukne vaše konání. To vše za pouhých 10 rublů.

VŠUDE SAMÉ PALÁCE
Kam se člověk otočí, samé paláce! Celé město vypadá jako jediný obrovský palác. Mnohé nesou jména notoricky známá. Tak například Stroganovův palác v každém automaticky evokuje představu známé pochoutky, avšak málokdo ví, že tento šlechtic, mimochodem velký gurmán, žil právě tady, v Petrohradě. Na nádvoří jeho pohádkového bílorůžového paláce nás uvítal trochu netradičně mladý černoch v krajkovém barokním oděvu a zval nás do vynikající restaurace. Před vchodem však stálo stařičké autíčko patřící muzeu čokolády, a tak jsme odolali pozvání a po několika úzkých schůdcích raději sešli do sklepních prostorů království sladkostí: mezi čokoládové labutě, kočáry, květinové koše, tradiční slepice a kohouty a přirozeně - i busty Vladimíra Iljiče Lenina.
Když jsme měli v Petrohradě chuť si na něco postěžovat, s trochou černého humoru jsme říkali, že za to může špatná ostraha Zimního paláce. Toho paláce, který dala v letech 1754-1761 postavit dcera Petra Velikého Alžběta Petrovna na břehu Něvy na jednom ze dvou hlavních ostrovů - Vasilijevském. S více než tisíci pokoji a šesti tisíci obyvateli včetně služebnictva se stal milníkem historie. Rodili se tu, radovali, vládli i umírali ruští carové. Skvost barokní architektury, postavený samozřejmě také italským architektem Rastrellim, měl původně obytný charakter a byl nejdůležitějším místem Petrohradu - odtud se řídilo celé impérium. Hned vedle dala Kateřina Veliká podle francouzského vzoru postavit původní obrazárnu - Ermitáž. Sem pak proudila umělecká díla zakoupená po celém světě. Časem ji bylo tolik, že jedna budova nestačila. Dnes se Ermitáží rozumí prostory původní obrazárny propojené se Zimním palácem a dalšími třemi paláci v sousedství. Kdosi matematicky nadaný spočítal, že pokud by chtěl člověk vidět všechna díla a na každé věnoval třicet vteřin, potřeboval by na jejich prohlídku více jak devět let.
Díky tomuto počinu snad už dějiny Alžbětě Petrovně, této trochu zvláštní dceři Petra Velikého, odpustily, že měla v Petrodvorci téměř v každém koutě otcova oblíbeného paláce přichystanou pušku a bez zábran lovila přímo z oken všechno, co se jen pohnulo.

MILIONY PŘÍBĚHŮ
Ermitáž. Stojíme před pozlaceným kočárem, který v roce 1717 objednal v Paříži osobně Petr Veliký a v němž se vezla na korunovaci Kateřina Veliká v roce 1763. Kdosi z jedné skupiny turistů se s úctou uklonil před trůnem Petra Velikého v malé trůnní místnosti potažené původním červeným sametem s vetkanými černými vzory a jak jinak - bohatě zdobeným zlatem.
V galerii věnované událostem roku 1812 nevíme, zda dříve obdivovat jedinečný klenutý strop nebo portréty generálů, kteří bojovali a zvítězili ve válce proti Napoleonovi Bonaparte. V dalším sále, nejdelším v paláci, kterému říkají koncertní, plesový nebo Mikulášův, stojí v čele úchvatný sarkofág prince Alexandra Něvského, velitele ruské armády z 13. století. Na sarkofágu se nešetřilo. Je vyrobený z jedné a půl tuny prvotřídního stříbra a bohatě zdobený fragmenty z vítězných bitev.
Ermitáž skrývá miliony uměleckých předmětů nepředstavitelné ceny. Každý exponát má své místo a svůj vlastní osud.
Podobně jako ve všech ostatních historických objektech, i v Ermitáži je povoleno za poplatek fotografovat a filmovat. V obrazové části galerie se však blížíme k malé, nenápadné místnosti, kde nás už z dálky upozorňují na zákaz fotografování a natáčení. Nekompromisní žena to osobně zkontroluje. Dokud nebude ukončen mezinárodní proces kvůli pěti dílům van Gogha, na která si dělá nárok ruská i německá strana, můžeme je jen mlčky obdivovat. V době druhé světové války si jednotlivé země vzájemně kradly umělecké skvosty a van Goghovy obrazy jsou typickou vojenskou kořistí Ruska. Dosud vidím před sebou jeden, nazvaný Bílý dům v noci, se všemi možnými odstíny bílé, šedé a černé s nádechem do modra.
V jiné místnosti obrazárny se v roce 1985 jakýsi maniak vrhl na obraz Rembrandta van Rijna. Světoznámá Danaé z řecké mytologie, uvězněná vlastním otcem ve věži paláce, ke které sa zamilovaný Zeus vkrádá přeměněný ve sluneční paprsek, utrpěla vážné škody po dvou zářezech nožem namočeným v kyselině. Strážci sice obraz hned strhli a polévali vodou, aby kyselinu zředili, ale zpočátku to vypadalo, že je obraz už navždy ztracený. Trvalo dlouhých dvanáct let, než se vrátil na své místo. Dnes je chráněn neprůstřelným sklem a dokonale zabezpečen.

ZA UTRPENÍ SE NESTYDÍ
Když obdivujeme velkolepost staveb a krásu města, nacházíme už jen sporadicky stopy po posledním velkém milníku Petrohradu. Viditelné šrámy města po druhé světové válce už byly více či méně zaceleny. Tak jako v centru Drážďan připomíná tuto dobu lidského běsnění několik kostelů a domů v původním stavu - zničených a plačících, v Petrohradě nechali neopravené díry v žulovém sloupořadí chrámu sv. Izáka. Jsou svědky síly, s jakou město a obyvatelé bojovali a přežili. Hovoří o vzducholodích, o vojenských lodích na Něvě, o zelí pěstovaném před vstupní bránou, protože se pro získání alespoň chatrné úrody používal každý kousek půdy včetně honosných parků. Petrohrad se za utrpení v době války nestydí. Naopak. Ať lidé vidí, jak dokáží vlastníma rukama vybudovat skvosty, aby je vzápětí ničili a plenili. Ať si uvědomí, co je to válka. Fotografie vykradených a zubožených vnitřků paláců s rozbitými okny, vytrhanými mozaikovými podlahami či rozpáranými závěsy vzdávají hold restaurátorům, kteří jim dodnes vracejí původní lesk. Bez fotografií by nikoho nenapadlo, že nebýt obrovského úsilí a nezměrných finančních nákladů, vše by dodnes leželo v troskách.
Nikdo by si dnes nemohl prohlédnout ani legendární Jantarovou komnatu, kterou se jako jednu z mála podařilo zachránit. Možná zachránit, možná ukrást - podle toho, která strana historku vykládá. Nechť je to jak chce, pravdou zůstává, že jantarové kusy daroval v roce 1717 pruský král Fridrich Wilhelm I. samotnému Petru Velikému, aby jimi vyzdobil budoucí Zimní palác, v té chvíli existující ještě jen na rýsovacím prkně. Podle historiků byly až do roku 1755 odložené kdesi v carských palácích, než Kateřina Veliká rozhodla, že by se měly nějak zužitkovat. K vystavení jednoho z divů světa vybrali poměrně malou a nenápadnou místnost. I tak bylo ale jantaru málo! Šikovný architekt Rastrelli zaimprovizoval a vymyslel elegantní řešení - stěny pomaloval barvou, která je od skutečného jantaru k nerozeznání! Navíc dali do místnosti spoustu zrcadel. Výsledný efekt je vskutku impozantní. Restaurátoři měli podmínky na obnovení komnaty těžší než mistři, kteří ji kdysi vytvořili. Kopie měla být nerozeznatelná od originálu. Posloužily staré obrazy a černobílé fotografie. Obnova byla skutečným čarováním, když uvážíme, že uměním je už samotná barevná úprava jantaru, který se musel „vařit“ v jakýchsi medových nálevech podle tradičních receptur, dokud se nezískal požadovaný odstín. Jantarová komnata je prostě unikátem. Kdo ví, kolik jantaru se spotřebovalo na tu původní. Záznamy existují už jen o výrobě nové: suma sumárum 6 tun, z toho 5 tun odpadu! Jak říkají odborníci, i když se původní výzdoba ztratila kdovíkam, dnes by z ní už možná ani nic nezbylo. Jantar jako organický materiál zakonzervovaný v čase v hlubinách země při kontaktu se vzduchem pracuje a má tak omezenou životnost.
Času je málo. Nestíhám zajít na Piskarevský hřbitov za městem, kde je uchovaný deník malé dívenky z doby blokády nacisty a její památná slova „všichni umřeli, zůstala jen Táňa“! Času je tak strašně málo a petrohradských paláců, muzeí a památek tak strašně hodně. Tři dny a něco také ze tří bílých nocí stačily jen na letmý dotek s městem, o kterém básník napsal, že leží mezi vodou a nebem. Jedním slovem - velkolepé.


OD RYBAŘENÍ K PIVU
Na nábřeží jsem počítala rybáře čekající hodiny na úlovek. Po napočítané dvacítce jsem skončila. Těžko říci, zda ryby na Něvě skutečně berou, nebo tu jde už spíše jen o rituál. Ale podle počtu postaviček ztuhlých zimou, a přesto vyčkávajících nad mrazivou ledovou řekou - něco na tom chytání ryb v Petrohradě asi být musí! Nebo že by tu jinak chutnaly?
Zvykli jsme si dívat se na Rusko s jistou dávkou skepse, či dokonce nadřazenosti a začali odmítat všechno ruské, jako bychom my Slované neměli společné kořeny a některé povahové, kulturní a sociální geny. A tak se tváříme, jako bychom objevovali Ameriku, když zjistíme, že nespočetné značky ruského piva nám chutnají lépe a jsou silnější než naše. Rusko není odkázané na dovoz zahraničního piva a mezi několika zdejšími výjimkami hrdě vystupuje Velkopopovický kozel jako jediné z českých piv! Překvapeně ochutnáváme pirohy. A pak neodolám a v Carském selu nedaleko Petrohradu za 90 rublů (čert to vem) si objednávám půllitrovou porci husté zeleninové polévky. Od té chvíle už všude hledám jen polévky. Ty ruské jsou skutečně neuvěřitelné.

 

Ruský boršč
Uvařit ruský boršč je skutečné umění, příprava je docela složitá. Ale kdo jednou ochutná, nezapomene.
Na čtyři porce:
Asi 130 g hovězího masa - přední bok nebo ořez, asi 40 g vepřové plece z boku nebo ořez, několik hovězích kostí (asi 80 g), slanina bez kůže (asi 12 g), tři čtvrtě litru vody, 2 cibule (asi 12 g), kořenová zelenina (asi 40 g), hlávkové zelí (asi 60 g), tři brambory (asi 40 g), jedno až dvě rajčata (40 g), červená řepa (asi 12 g), bobkový list, nové koření, špetka soli, trocha cukru, lžíce sladké mleté papriky (asi 4 g), hladká mouka, citron, polévkové koření. Plnotučná smetana (asi 30 g).

Pečlivě omyté a rozsekané kosti vložíme do vhodné nádoby, přidáme opláchnuté hovězí a vepřové maso, zalijeme vodou, uvedeme do varu, omezíme příkon tepla. Mírně osolíme, přidáme bobkový list a nové koření, oloupanou a rozkrájenou cibuli a zvolna vaříme nejméně dvě hodiny - vepřové maso vyndáme dříve, aby se nerozvařilo. Když je hovězí maso měkké, vývar procedíme hustým cedníkem, přidáme očištěnou, opláchnutou a na hrubší nudličky nakrájenou kořenovou zeleninu a hlávkové zelí, oloupané, opláchnuté a na kostičky nakrájené brambory, opláchnutá a na menší kousky nakrájená rajčata a krátce povaříme.
Slaninu nakrájíme na drobnější kostičky, mírně ji rozškvaříme, lehce na ní zpěníme papriku a přidáme do polévky.
Prosátou mouku rozšleháme pečlivě se smetanou, za stálého míchání opatrně vlijeme do polévky a vaříme nejméně půl hodiny. Potom do polévky přidáme vedle uvařenou oloupanou červenou řepu nakrájenou na hrubší nudličky, vložíme kostičky nakrájeného hovězího a vepřového masa, polévku přichutíme citronovou šťávou a cukrem a znovu krátce povaříme. Hotovou polévku dochutíme polévkovým kořením.
v ústeckém hotelu Vladimir vyfotografoval Topí Pigula
leden 2005

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group