ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA KOFFIE V AMSTERDAMU

Obloha hraje veselými barvami. Jako by dnešní den obstaral nějaký velmi nadaný a dovedný malíř, kterému na paletě scházely všechny barvy kromě sytě modré a žluté, a přesto z toho mála dokázal stvořit tak krásné dílo. Ostatně jsme také v Nizozemsku, zemi dovedných malířů. Přesto se později dovídám, že Rembrandt už dávno „neletí“. V módě jsou coffeeshopy.

V uších se mi ztrácí hudba jednoho z pouličních flašinetů. Polyká mě totiž jeden z proslulých amsterdamských obchodů. Trůní opodál od bulváru Damrak. Kradmými kroky scházím po točitém schodišti amsterdamské kuriozity, aby mě vyplivlo v nějaké podivně vypadající putice. Kde to jsem? V jednom z amsterodamských coffeeshopů. Vítá mě osvětlené menu. Ano, světe div se, na to, co je u nás zakázané, tu mají dokonce svá menu. Menu se vyjímá na zeleně prosvětlené tabuli umístěné před vchodem v oddělené kukani – svítí, jen když někdo drží knoflík. Kdo je vybíravější, ještě dlouho cítí v prstu bolest.
Menu nabízí všehochuť. Vaří tu kafe, čaj, kouří se tu tabák i tráva. Coffeeshopy jsou tmavá, zašlá místa, kde už ale nemusíte kouřit jen se členy podsvětí. Ten, co stojí za pultem, ze všeho nejméně připomíná dealera drog. A ti, kteří v tomhle lokálu s dřevěným obložením posedávají, určitě nepřipomínají kriminálníky. V poslední době přibývá i coffeeshopů v prostorných a světlých místech, s příjemnou obsluhou.

Rembrandt sem už nejezdí
Už v patnáctém století byla Johanka z Arku prý nařčena z užívání nejrůznějších „čarodějnických“ bylin včetně konopí. V roce 1845 osobnosti jako Dumas, Hugo nebo Gautier založili první Cannabis Club v Evropě – Klub „hašišínů“ (Le Club des Haschichins). Ve druhé polovině devatenáctého století se i v Americe prodával hašiš kandovaný v javorovém cukru. Kuřárny v Americe přetrvaly ve větších městech do dvacátých let minulého století.
Tady v Amsterdamu to všechno začalo v roce 1970. Kees Hoekert si tady se svým přítelem Robbertem Jasperem Grootveldem založil společnost, která prodávala konopné rostlinky přímo naproti pracovišti amsterdamské policie. O věc se začala zajímat světová média a do Amsterdamu se sjížděly miliony turistů, kteří šířili do světa, že tady to jde a že to mohou dělat všichni. Rozvoj pro společnost znamenal příchod Starého Eda z Ameriky, který přinesl semena Sinsemilly, květu nechemicky pěstované rostliny. Společnost začala produkovat semena a vytiskla žluté plakáty s fotografiemi a popisem, jak si rostlinku vypěstovat.
V roce 1972 byl neoficiálně otevřen první coffeeshop Mellow Yellow. Při jeho zrodu stál Wernard Bruining. Vlastně to byl teeshop, ale před krámkem s čaji byl i mobilní coffeeshop. Dealer předstíral, že je zákazník obchodu s čaji. Nosil koženou tašku s místem pro různé druhy hašiše a trávy. To všechno pro případ policejní razie. O tři roky později byly otevřeny další dva coffeeshopy Bulldog a Rusland, kde byla policie daleko častěji. Dealerům se ale podařilo vždy úspěšně uniknout a policie to postupně vzdala. Tyto obchody společně s rotterdamským Sensi Smile uvolnily cestu mnoha dalším, které se později v Nizozemsku otevíraly.
Coffeeshopy jsou sice stále ilegální, ale společností jsou tolerovány – pokud dodržují pravidla. Na prodejně je povoleno držet pět set gramů jako maximum. Obchodníci nesmějí prodávat drogy nezletilcům. A samozřejmě – žádné tvrdé drogy. Těžko říct, jestli to ale majitelé obchůdků se „spirituální medicínou“ dodržují a zdali se to kontroluje. Jistá omezení platí i pro uživatele lehkých drog. Nizozemská vláda snížila množství měkkých drog, jež může jedinec držet, ze třiceti na pět gramů.
Coffeeshopy jsou v Amsterdamu všude: na periferii, stejně jako v centru města. Jsou stejně tak i v Utrechtu, Bredě a jiných městech Nizozemska.

CoffeEshop není Café
Jsem vyplivnut do jedné z ulic a moje pouť Benátkami severu pokračuje. V tomhle příběhu hraji roli tuláka, který bloudí úzkými amsterdamskými uličkami z jednoho coffeeshopu do druhého. Tuláka, kterému se po obličeji válí husté chuchvalce černých vousů a na hlavě pocuchaný a pomačkaný účes. Tuláka s dost ošuntělým oblečením a ošoupanými botami. Tuláka s vandráckou tvářností. Všem tady v Amsterdamu to vzezření vypráví klamný příběh o tom, že právě já bych mohl být tím, kdo by chtěl trochu experimentovat.
„Like coca?“ ozývají se často za mými zády slova, připomínající hlasy ze záhrobí, když se potloukám Amsterdamem. Tajemné hlasy patří pouličním byznysmenům.
Vcházím do jednoho z dalších coffeeshopů. Zvláštní interiér. Na jedné stěně několik skel, ve kterých se zrcadlí všechno osazenstvo. S tím rozdílem, že u nás se takové sešlosti shromažďují u dobrého jídla a piva. Tady u šálku silného kafe, národního nápoje, a kouření – celoevropské rarity. V naleštěných zrcadlech polepených nápisem GRASS THEE 4 EURO už vidím i bar, nad kterým se vznášejí obláčky dýmu. Na baru sedí legrační kostlivec s jointem v ruce a bederní taštičkou s motivem démonské trávy a pod ním obsáhlé menu. Možná je to tak trochu i ironie majitele podniku s lehkými drogami.
Za barem přešlapuje docela mladá dívka. Pozoruji ji, jak v jednu chvíli skloní hlavu a snaží se nosem vstřebat bílý prášek. Mám husí kůži. Objednaný čaj se jí ale povedl. Jen mi trochu zhořkl.

Volání sirény
S přicházejícím šerem se ponořuji do prořídlého davu a dál proplouvám ulicemi Amsterdamu. Když se v jednu chvíli intuitivně otočím, do očí mi šplouchne obrázek ženy. Je docela vyzáblá. Pod černou čepicí blonďaté vlasy, četné boláky na jejím obličeji soupeří o trochu volného místa s několika výraznými skupinkami pih. Nejvýraznější jsou černé brýle.
Chvíli předstírám, že ji ignoruju, ale nejde to. Ptá se, jestli mě může následovat, a její hlas mi přitom zní jako hlas jedné ze sirén, který měl učarovat mořeplavcům navzdory varování kouzelnice Kirké.
Kate mě seznamuje s tím, jak to chodí tady v Amstru, a přitom prozradí i leccos zajímavého o zdejších coffeeshopech.
Zákazníci vybírají z různých druhů marihuany a hašiše. Traduje se, že i když se zdejší jointy podávají s tabákem, platí za velmi účinné. Když si dají zákazníci kávu nebo čaj, mohou kouřit i vlastní. Kouřit se smí i na vnější terase. Kate tu zná jeden krámek, který má venkovní terasu přímo pod okny policie. Objednat si mohou kafe, ale i pivo či čaj, i marihuanové thee. A k čaji nějaký zákusek, třeba pamlsek zvaný Space Cake. Je to pečivo, ale místo máku či povidel je v něm budič smíchu, tedy marihuana, proto ten neobyčejný název.

Amsterdamská Perlovka
Setmělo se. Bílá kaše stéká po stěnách domů a jen výjimečně se mlhou prodral vtíravý sluneční paprsek. Vcházíme do jedné z nejstarších ulic Amsterdamu. Na cestu nám svítí červené lampičky. Bohatě osvětlené jsou i staré klenuté můstky. Tu a tam na nás světélka pomrkávají, stejně jako kněžky lásky, často oděné jen do spodního co nejcudnějšího prádla. Jsou zaklety ve výkladních skříních. Lemují celou ulici, kterou protíná jeden z kanálů vytvářejících na mapách Amsterdamu podobu podkovy. Ulice kdysi patřila k nejexkluzivnějším v Amsterdamu, dnes je Oudezijds Achterburgwal ulicí neřesti. Starojižní gracht se stal centrem amsterdamské prostituce a nabídky lehkých, zejména však tvrdých drog. Většina kolemjdoucích však tuto nabídku ignoruje a hltá nabízející se nahotu; většinou jen očima, někdy skrz hledáček fotoaparátu, zřídka se najde i troufalejší turista, který amsterdamskou atrakci směle natáčí na video.
Prostitutky jsou do jisté míry poslušným objektem pozorování. Sedí svůdně, téměř nehybně. Jenom když se dovtípí, že někdo zmáčkl spoušť kamery, vyletí stejně rychle jako blesk z fotoaparátu, něco křičí a zahrozí pěstmi.
Sexuchtiví turisté se také najdou. Všiml jsem si, jak se do obchůdku s docela „jakostním“ bílým masem bezostyšně vkrádá vysoký blonďák v kožené bundě. Je vidět, jak ho vítá žena oblečená do černého latexového oblečku. Její tvář působí chladně. Po chvíli se za nimi zatáhne závěs a to ostatní si lze jen domýšlet. Zákazníkům kolikrát postačí i 20 eur. Cena roste s vizáží spotřebitele i s fyzickými kvalitami žen. Kate ale říká, že tak do 50 eur.
„Všechny odvádějí daně a docházejí na lékařské prohlídky, které jim platí Nizozemsko,“ vzdělává mě Kate, se kterou opět pozoruji obrázek prostopášného muže, tentokrát vycházejícího z jednoho z mnoha nevěstinců. Vítězoslavně si zapaluje dlouhý silný doutník – rituál přemožitelů lehkých žen.
O Nizozemsku začínám pochybovat. Leč prostituce je tady „jen“ tolerována, podobně jako coffeeshopy. V půlnoci tu končí a otvírají druhý den dopoledne.

Stop talking!
Postupujeme dál prokletou ulicí nahoty a drog, až nás zastaví dvě vysoké postavy černošských dealerů tvrdých drog. Oblečeni do šedomodrého saka a kravaty působí v těchto končinách docela nápadně. Okatě pokukují po okolí a po chvíli se zadívají i na nás dva. Kate jim jde naproti a docela přátelsky je zdraví. Přerývaně vydechuju. Co teď? Nerozhodnost vítězí.
„Hej, Martine, tihle hoši mají docela kvalitní zboží. Dal by sis? Mají kokain a extázi,“ naléhá Kate a přitom už i ona neklidně pokukuje po okolí. „Chtějí za to jen dvacet eur,“ dohazuje kšeft nesmělým hochům dealerka Kate. Zřejmě by z té transakce měla také nějaký profit. Nebo si myslela, že bych se kamarádsky rozdělil, případně jí dávku přímo koupil? Říkám ne už po několikáté a Kate konečně ustoupí.
„Stop talking!“ tváří se dost vyplašeně.
Obchodní jednání přerušuje policista na motorce. Zastavuje se u nás a ptá se Kate, jestli je všechno v pořádku. Stačí jen prosté kývnutí hlavou a jede dál.
Po tomhle zážitku otevíráme s Kate choulostivé téma o její závislosti na drogách. Přiznává, že si občas dá. Po chvíli ale ujišťuje, že drogy nenávidí. Nenávidí Číňany, protože dali světu čaj. Čaj je prý taky droga. Nenávidí Nizozemce, kteří drogy volně prodávají. A dává to hlasitě najevo. Musím ji uklidňovat. Pak chce, abych jí dal nějaké peníze na drogu. Chvíli žadoní, ale nakonec respektuje můj nezlomný postoj.
Život v amsterdamských ulicích není jednoduchý. Ale turisté jej dělají jednodušším. Není výjimkou, že se na zem snese papírová bankovka. Kate našla na zemi deset eur. Ale všichni prodavači se na ni mračí.
„There is my friend...,“ najde konečně spřízněnou duši v zarostlém muži stojícím s odranou taškou na jednom z můstků. V obličeji je bílý jako čerstvě padlý sníh, přesto v něm vykvetl úsměv. Je nafetovaný. Dělám si fotku. Stane se vzpomínkovou pohlednicí na Amsterdam, na tolerantní, radostné a vskutku usměvavé město.
únor 2005

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group