ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VĚČNÝ ŽIVOT MUMIE

Řekne-li se mumie, vybavíme si automaticky obraz staroegyptského faraona nalezeného v pyramidové hrobce, který tu nabalzamovaný odpočívá téměř neporušen asi tři tisíce let. Balzamování mělo udržovat mrtvoly v dobrém stavu pro příští život. Obyvatelé nilského údolí skutečně věřili, že život člověka nekončí smrtí, nýbrž pokračuje i nadále na onom světě. Mumifikování ovšem není výhradně egyptskou záležitostí, i když nejstarší mumie pochází odtud. Také předkolumbijská Střední Amerika uschovala ve svých útrobách mumie, oživující všudypřítomný mýtus stvoření, života a smrti.

EGYPT


Tvář ženské mumie z egyptského
Labakhu.

Již kolem roku 3000 před Kristem se pokoušeli Egypťané o mumifikaci pomocí soli, která měla chránit před rozkladem. Předchůdcem této metody byla vyschlá těla na okraji pouště, jež v mělkých hrobech vysušil horký písek. Dnes se domníváme, že tyto prvotní pokusy o zachování tělesné schránky člověka nebyly příliš úspěšné. Svědčí o tom sochy zemřelých uložené v pohřebních komorách.

Pro staré Egypťany byla víra v pokračování života i po smrti, jak říkali "na druhém břehu řeky", naprosto samozřejmá. Od okamžiku, kdy se duch zemřelého opět vrátil do jeho mumifikovaného těla, se začal nový - věčný život. Pouť ducha zemřelého do upravené schránky samozřejmě nebyla jednoduchá, byla opředená četnými mýty a posmrtným soudem. Nebudeme se však zaplétat do podsvětních chodeb vládce Usira, a vrátíme se k tělu a k tomu, co se s ním dělo během 70 dnů po smrti. Toto období považovali Egypťané za přechodné. V okamžiku smrti opustil duch zemřelého mrtvé tělo a zase se do něho vrátil až po uvedené době v den pohřbu. To však již bylo tělo nové, zářící. Kdyby po smrti naopak nebylo tělo mumifikováno, ale zničeno, nemohl by se duch do něho vrátit, musel by věčně bloudit a marně ho hledat.

DŮM SMRTI

Tento dům, dnes bychom řekli márnice, byl opředen mnoha tajemstvími, předsudky, ale nesporně i úctou. Byly to zvláštní dílny, kde mumifikátoři zaopatřovali těla podle svých nejlepších znalostí o konzervačních vlastnostech používaných látek a různých technikách. Nešlo samozřejmě jen o lékařskou záležitost, nýbrž o složitý rituál.

Za těch několik málo desetiletí, která nás dělí od rozluštění hieroglyfů, jsme toho ještě o tisícileté vyspělé civilizaci starověkého Egypta spoustu neobjasnili. Proto tak často egyptologové používají výrazy jako zřejmě, asi, domníváme se, možná. Také o vlastní mumifikaci egyptské prameny prakticky mlčí. Známe pouze některé magické úkony a modlitby, které ji doprovázely, a zobrazení kněze se šakalí hlavou boha zemřelých Anupa. Jsme tedy odkázáni na mnohem pozdější líčení antických autorů.

DRAHÉ A LEVNĚJŠÍ MUMIE

Ne každý Egypťan měl dost zlatých, stříbrných a bronzových kroužků, aby si mohl dovolit nejdokonalejší zaopatření svého těla po smrti. Podle toho, jaké měl dotyčný zesnulý postavení a úspory na svůj pohřeb, mu obyvatelé domu smrti mumifikovali tělesnou schránku. Podle řeckého historika Hérodota, který navštívil Egypt kolem roku 450 před naším letopočtem, nebo chcete-li, před Kristem, rozlišovali Egypťané tři základní způsoby mumifikace.

U nejdokonalejšího a nejdražšího způsobu se nejprve kovovým háčkem vytáhl nosní dutinou mozek. Někdy se vytahoval také velkým týlním otvorem, očnicemi nebo i umělými otvory v lebce. To obvykle prováděl nejzkušenější mumifikátor a otvírač lebek. Poté jeho kolegové rozřízli dlouhým pazourkovým nožem levou stranu těla, aby mohli vyjmout vnitřnosti. V těle ponechávali pouze srdce a ledviny. Vyňaté vnitřnosti ukládali do zvláštních kamenných nádob - kanop.

Potom následovalo vysušování těla pomocí přírodní sody. Na závěr bylo tělo omyto palmovým vínem, naplněno balíčky přírodní sody a vonnými látkami a opět zašito, přičemž jizva byla zakryta voskovou nebo kovovou destičkou.

Tělo potřené cedrovým olejem nato mumifikátoři ovázali lněnými obinadly potřenými pryskyřičnou pastou. Mumii pak ozdobili šperky, náhrdelníky, prsteny a různými ochrannými amulety.

Druhý způsob byl mnohem jednodušší. Řitním otvorem bylo tělo naplněno cedrovým olejem a uzavřeno, zároveň vysušováno přírodní sodou. Po nějaké době se otvor otevřel a cedrový olej, který mezitím rozpustil vnitřnosti, se nechal vytéci. Při třetím, nejlacinějším způsobu se tělo pouze omylo a konzervovalo přírodní sodou. Samozřejmě, že u posledních dvou způsobů mumifikace byly výsledky podstatně horší.

POZOR NA FALEŠNÉ MUMIE

Ve středověku nabízeli mumie jako údajně dobrý a osvědčený lék ve formě prášku. Ten lékárníci získávali rozdrcením některých částí mumifikovaných těl starověkých Egypťanů. Fungoval jako dnešní antibiotika, přikládal se na otevřené rány, a jeho medicínské použití dosud trvá v některých oblastech Indie a Číny. Samozřejmě se v Egyptě našli chytráci, kteří na základě zděděných znalostí o mumifikátorských procedurách začali mumie "vyrábět". Z nemocnic a vězení kupovali, nebo dokonce i kradli mrtvoly a po provedení všech procedur je dočasně pohřbili. Teprve po exhumaci jsou mumie připraveny k prodeji buď sběratelům exotických suvenýrů, nebo k využití jejich údajných léčivých schopností.

MUMIE Z GUANAJUATA

Hluboká zakořeněnost Mexičanů v záležitostech smrti se datuje z předkolumbijských kultur. Po dobytí Mexika Evropany se dostávají původní obyvatelé k nové vizi smrti. Kosmologie indiánů Nahuatlů je vystřídána křesťanstvím a splývá v nábožensko-magické myšlení ovlivněné středověkým Španělskem a renesanční Evropou. Kamenná božstva, jako Coatlicue, lačnící po krvi a srdcích jsou vystřídána krví umírajících Kristů. Mexický lid nosí smrt ve svém podvědomí a žije s lebkami z cukru, oběťmi pro mrtvé, bezmasými usmívajícími se kostlivci. Smrt pro ně není popřením života, ale jeho potvrzením.

Jestliže tohle všechno o Mexičanech víte, jistě vás nepřekvapí zvláštní exponáty jedinečného muzea na vrcholku kopce Cerro Trozado v mexickém Guanajuatu. Jsou jimi totiž mrtvoly, přesněji řečeno přírodními pochody konzervované mumie. Prvním exponátem se stala mumie náhodně objevená na místním hřbitově. Stalo se to při exhumaci tělesných ostatků jistého Remigia Leroye 9. června 1856. Ovšem místo rozpadlé kostry čekala na hrobníky k jejich velkému překvapení dokonale zachovaná mumie. Prozatím posledním výstavním kouskem je pak mumie nalezená v srpnu 1979.

PŘÍRODNÍ MUMIFIKACE

Má se za to, že těla jsou konzervována díky pohřbení v suché a pórovité zemině anebo díky tomu, že okolí je studené a suché. Mrtvoly dětí a hubených osob mají k mumifikaci největší předpoklady. V přírodním procesu se dobře zachovají vnější části těla, zatímco vnitřní se stanou tak křehké, že mohou být snadno rozmačkány. Mumifikace nastává vždycky ve slaných půdách postrádajících vodu nebo v půdách bohatých na nitráty a kamenec. Přesně takové jsou půdy v oněch částech hřbitovů v Guanajuatu a v Celayi, které vydávají mumie. Právě díky dehydrataci nejsou mrtvoly živnou půdou pro mikroorganismy ani pro larvy hmyzu.

Sto osmnáct přírodně mumifikovaných těl, včetně podivného embrya a sedící ženy s právě narozeným dítětem, z muzea města Guanajuato tvoří velmi atraktivní exponáty. Zůstává totiž stále tajemstvím, proč z mrtvol pohřbených ve stejných podmínkách je jedna mumifikovaná, a druhá ne.

TAJEMSTVÍ PERUÁNSKÝCH MUMIÍ

Albertita se narodila někdy mezi 13. a 14. stoletím našeho letopočtu v údolí středního toku řeky Lurín v blízkosti dnešního městečka Huaycán de Cieneguilla, přibližně 30 km na jihovýchod od hlavního města Peru Limy. Obyvatelé její rodné země byli v těchto dávných časech příslušníky národa Ychimay, jehož hlavním kultovním a politickým centrem byl chrám Pachacamac postavený právě při ústí řeky Lurín do moře a proslavený v dobách Inků jako významná věštírna. Již od dětství trpěla Albertita nedostatkem kvalitní výživy, z čehož se dá usuzovat, že nepatřila k elitě tehdejší společnosti, ale spíše pocházela z rodiny běžných zemědělců. O tom také svědčí poměrně chudé prostředky použité při jejím pohřbu. Byla matkou a společně se svou rodinou bydlela zřejmě v některé z okolních vesnic, ale většinu svého života trávila od rána do večera prací na poli a pastevectvím. Pravidelně také chodívala údolím řeky Lurín dolů do osad na pobřeží oceánu. Tam měnila produkty své každodenní práce za úlovky místních rybářů, které hrály významnou roli v jídelníčku celé její rodiny. Zemřela někdy mezi třicátým a čtyřicátým rokem života. Příčina smrti není dosud známa, ale mnohé se dá usoudit z jejího velmi špatného zdravotního stavu. Trpěla tak silnou paradentózou, že již za svého života ztratila většinu zubů. Ty, co jí zůstaly, byly nefunkční díky silným zubním kazům. Její kosti vykazují známky osteoporózy, neboli odvápnění, takového stupně, že se ke konci života mohla pohybovat pouze za velkých bolestí. Ale i přesto, že měla kosti již velmi slabé a křehké, nebyla nalezena žádná zlomenina. Díky nedostatku pohybu se však dostavily určité degenerace páteřních obratlů, které také významně přispěly ke zhoršení její celkové tělesné kondice. Okolnosti nálezu Albertity nejsou dosud zcela jasné, ale s největší pravděpodobností se stala obětí jednoho z huaqueros (peruánští vykradači hrobů), který poté co zjistil, že se jedná o chudou mumii bez žádných významných obětních darů, ji nabídl k odkoupení soukromému muzeu v peruánském pralesním městě La Merced. Tam se počátkem října roku 1996 konal 2. vědecký kongres o Amazonii, jehož neplánovanou součástí se stala právě "pitva" tohoto exponátu. Úkolu se ujal odborník na slovo vzatý, zkušený peruánský archeolog Dr. Alberto Bueno, po němž byla mumie později pokřtěná. Tři hodiny trvající "operace" odhalila mnohá zajímavá fakta, potvrzující existenci určitého druhu pohřebních rituálů ve starém Peru.

ROZBALOVÁNÍ MUMIE

Prvním krokem při rozbalování mumie bylo sejmutí poměrně hrubé a jednoduše zhotovené tkaniny krémové barvy, v níž byla uložená. Pod touto vrstvou se objevilo již samotné tělo, oděné do typické "košile", užívané v Peru od pradávna a proslavené později v období vlády Inků pod kečujským názvem unku. Toto unku, které měla na sobě Albertita, bylo bílé barvy s černým vzorováním, mělo krátké rukávy a na ramenou byl přední a zadní díl sepnut stříbrnými sponkami, jež připomínají velké dlouhé špendlíky s trojitou hlavičkou a v kečujštině se jim říká tupus. Ve výši pasu bylo tělo stažené asi 3 cm širokým páskem, utkaným z vláken o čtyřech barvách - bílé, žluté, černé a červené. Na místě obětních darů byly nalezené dvě nádobky ze sušených tykví, naplněné pravděpodobně ve chvíli pohřbu nějakými pokrmy, které si Albertita brala s sebou na dlouhou cestu na onen svět. Jednu z nádobek svírala v ruce, a na jejím povrchu se tak zachovaly stopy jejích prstů. Další součástí vybavení pohřebního vaku byla chuspa. To je dvojitě tkaný malý váček, který sloužil jako kapsář na kokové listí a další nezbytné osobní potřeby. Tlakem a chemickými reakcemi po staletí působícími uvnitř pohřebního vaku se chuspa slisovala takovým způsobem, že nebylo možné ji otevřít a prozkoumat její obsah. Avšak zběžná prohlídka a ohmat povrchu ukázaly, že uvnitř se cosi skrývá. Kosti pravé paže byly provlečeny pravým rukávem unku, což je sice důležitý důkaz, že Albertita byla ve chvíli pohřbu oblečená, jenže to znemožňovalo sejmout košili, a přitom nepoškodit vazbu kostry. Posléze se však ukázalo, že mumie byla v takovém stadiu rozpadu, že už se z ní zachovala v podstatě jen hromádka kostí, jemný prach a malé kousky seschlé tkáně. Pod košilí už nebyla nalezena žádná další textilie, ani jiný obětní dar. Poslední fází operace byla rekonstrukce kostry a revize případných chybějících částí.

POSMRTNÝ ŽIVOT INKŮ

Archeologické vykopávky a etnografické studie stále znovu a znovu dokazují, že různí příslušníci různých kultur reagují tváří v tvář smrti naprosto odlišně. Konkrétním projevem odlišnosti v chápání smrti různých národů je postoj, který člověk zaujímá při pohřbu svých bližních. Pro Inky byla smrt pouhým transportem z tohoto života do jiného. Věřili, že vitální síla, kterou nazývali camaquem, zůstává po smrti v těle a je nutno o ni pečovat. Proto byli mrtví mumifikováni a ukládáni společně do jeskyní. Každá rodina pak byla povinná starat se o své zesnulé příbuzné a nosit jim do jeskyní jídlo, pití a oděvy. To také vysvětluje snahu o zachování rodu. Ten, kdo měl hodně potomků, si tak zajišťoval, že jeho ostatky nezůstanou po smrti nezaopatřené. Jednou ročně v listopadu pak probíhala velká oslava, při které si členové rodin naložili mumie předků na záda a odnesli je do svých osad, kde je omyli, čistě oblékli a potom se tancovalo. Pravidelné rituály měly sloužit k zajištění existence rodu v budoucnosti. Přijít o mumie svých předků bylo ve starém Peru jedním z nejhorších neštěstí. Nejkrutějším trestem však bylo nebožtíka spálit, protože v tu chvíli jeho vitální síla ztrácela svou hmotnou podobu a nastával opravdový konec života. Proto také poslední Inka Atahuallpa raději přijal křesťanství výměnou za to, že ho Španělé neupálí, ale popraví na šibenici.

Mumie Inky, tedy vlastního vládce impéria, měla zcela neobyčejné postavení. Byla ponechána ve svém paláci, dál měla své manželky, své sluhy, dál o ni bylo pečováno jako o živého Inku, a dokonce se i účastnila důležitých státnických rozhodování a významných bitev. Ukořistění mumie vládce znepřáteleného kmene znamenalo jeho definitivní porážku i v případě, že by se nacházel na pokraji vítězství. Mumie Albertita se narodila přibližně 150 let předtím, než indiánský náčelník Inka Pachacuti porazil kmen Chanků a položil tím základy vzniku incké říše. Posmrtný osud Albertity se tedy v mnohém mohl podobat osudu inckých mumií.

NESMRTELNOST

Mumie možná mnohým nahání hrůzu. Je pro nás strašidelná a hrůzná. Musíme si však uvědomit, že ani předkové Egypťanů, ani středoamerických Indiánů nemumifikovali své mrtvé z pýchy nebo touhy zachovat tělo pro budoucí generace, jak tomu bylo třeba v případě Leninova mauzolea. Jejich víra, jejich chápání života a smrti bylo odlišné a konzervování těla souviselo s jejich vírou i s jejich životem. Každý sám pro sebe si musí vyřešit otázku smrti. Civilizace, o kterých jsme se v článku zmiňovali, si ji vyřešily po svém.
duben 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group