ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA LEGIONÁŘI V AFRICE

 

Tři páry svalnatých rukou mají co dělat, aby zvládly vzpouzejícího se černocha ve špinavé a potrhané uniformě. Jeho druh se naopak chová klidně, a tak muži v zelených baretech uvolňují červený provaz, který se mu zařezává do zápěstí. Stejný provaz, ovšem spletený do šibeniční smyčky, vidím viset u vchodu jednoho ze stanů, který slouží jako vězení a kam oba muže po krátkém výslechu odvádějí. Pod plachtou tu vedle sebe leží nebo sedí několik černochů. "Ne, nebudeme je věšet," usmívá se strážný, když se ho ptám na další osud zajatců a ukazuji na výmluvně se houpající smyčku. Na ostatní otázky však odmítá odpovídat. A není to jenom proto, že je to tak trochu nabručený Brit. O zajatých mužích se odmítají bavit i další dva strážní, z nichž se vyklubou Rumun a Chorvat. Každý z těchto vojáků je z jiné země, ale proslulý hořící granát se sedmi plameny ve znaku na jejich baretech prozrazuje, že tito muži patří nyní k sobě. Jsou totiž příslušníky Francouzské cizinecké legie.

 


Legionáři

 

V TÁBOŘE LEGIE

 

Vojenský nákladní letoun se rozjíždí po vrásčitém betonu polního letiště, nabírá výšku a prudce se stáčí doprava, aby se vyhnul vysokému kopci. Každý start je tu tak trochu sázkou do loterie. Za letadlem mizejícím v mlze nad pralesem se dívám poněkud smutně. Nezbylo v něm totiž místo pro mě, a tak musím v táboře francouzských legionářů strávit namísto pár plánovaných hodin další dva dny. Spacák naštěstí mám a moskytiéru mi půjčuje jeden z vojáků. Lahve s vodou "rekvíruji" bez dovolení v jednom hangáru.

 

Jsme v Kamembe na jihozápadě Rwandy, pár kilometrů od hranic se Zaire. Tábor cizinecké legie je na náhorní plošině. Vypadá bezpečně. Kdesi dole ale doznívá genocida a jeden z francouzských důstojníků mě už podruhé varuje, že životnost neozbrojeného bělocha "tam dole" je tak pár desítek minut. A to přesto, že tato oblast patří dočasně do francouzské bezpečné zóny vyhlášené v rámci operace Tyrkys.

 

Do tábora se vrací džíp a malý náklaďák, na jehož korbě sedí v předklonu vedle vojáků další "černý úlovek". Je to hutský voják, který po vyvražďování Tutsiů nestačil zmizet do Zairu, skrýval se, ale nakonec se stal kořistí legionářů. Ti, ačkoli to Paříž oficiálně popírala, čistili jimi chráněnou zónu od možných zabijáků.

 

Nezasvěcenému by se skoro na první pohled mohlo zdát, že ležení legionářů snad ani není v oblasti, které se říká válečná. Jakýsi pohyb je pouze kolem zajatců a v hangáru, kde má velení jednotky své mapy, spojovací prostředky a další nezbytnosti. Zde je i dlouhá dřevěná lavice, na níž se vyslýchají zajatci. Velitelský hangár a vězení jsou jedinými místy, odkud mě vojáci slušně odhánějí. Bídné je to ale s fotografováním. "Potřetí a naposledy vás upozorňuji, abyste ten foťák schoval, jinak vám ho dočasně zabavím," říká mi už celkem naštvaně jeden z důstojníků. Asi hodinu předtím mi vysvětloval, co nechce abych fotil. Hlavně obličeje vojáků. Moc jsem si jeho radu nevzal k srdci, ale teď už raději strkám foťák do báglu.

 

Jinak se můžu potloukat všude. I otravovat svými otázkami. Hoši však nejsou příliš sdílní. Už půldruhého měsíce leží v prachu ve stanech. V místě, kde chcípnul pes. Jediným povyražením jsou pravidelné hlídky a "safari", jak říká jeden Chorvat pátrání po hutských ozbrojencích.

 

Je zřejmé, že ani při akci v Africe není žoldnéřský život jenom samá exotika, vzrušení a dobrodružství, jak by si někdo mohl představovat.

 

KONEČNĚ ČEŠI

 

"Pořád hledáš Čechy, tak támhle ti konečně jeden přijíždí," ukazuje francouzský poručík na zastavující džíp. Klušu k autu, ale moje halekání v rodném jazyce zůstává bez patřičné odezvy. "Oni si nás Slovany trochu pletou," vysvětluje mi s úsměvem Polák za volantem a ukazuje na téměř kilometr vzdálené hlídkové stanoviště na konci přistávací dráhy. Tam prý je jeden z Čechů, zatímco jiný je na delší dobu někde v terénu.

 

Polák měl ve směsici cizinecké legie, v níž slouží muži více něž sto deseti národností, zjevně více jasno než jeho nadřízený. Na konci ranveje mě vítá sympaťák s brněnským přízvukem. Setkání s krajanem civilistou pod rovníkovým sluncem ho překvapuje, ale je rád, že si může popovídat. O motivech vstupu mužů z celého světa do Francouzské cizinecké legie byly popsány stohy papíru. Kdysi se do ní uchylovalo i hodně zločinců, agresivních jedinců a ztroskotanců nejrůznějšího kalibru. Už R. Halliburton (=1939) ve své knize Létající koberec ale napsal, že "průměrný legionář je prostě nešťastný vyvrženec z lidské společnosti, snažící se zapomenout na minulost a najít útulek pro přítomnost". Francie totiž svým "adoptivním dětem" v legii zaručuje anonymitu. Rekrut si může zvolit nové jméno, pod kterým chce sloužit, a legie jeho pravou identitu bez jeho souhlasu neprozradí. Mnoho rekrutů ze středo- a východoevropských zemí, kterých je dnes většina, řeší vstupem do legie i svou neblahou sociální situaci. U dalších převažuje jako motiv touha po změně a dobrodružství.

 

To je prý i případ Moraváka, kterého potkávám v Kamembe. Alespoň to tvrdí. V legii je už tři roky a z nich slouží asi deset měsíců v Africe. Hlavní stan legie na černém kontinentu je v Džibutsku, ale další Čechy prý potkal i v Kamerunu a ve Středoafrické republice. Nemůže mi ale potvrdit, kolik Čechů dnes nosí proslulou "képi blanc" (bílou čapku). Myslí, že je jich kolem dvou set, což se shoduje s neoficiálními údaji, a většinou jsou prý "moc dobří".

 

Moraváka už prý sice omrzela hra na legionářskou anonymitu, ale své skutečné jméno mi přesto raději prozradit nechce. Jako ostatní rekruti se sice upsal na pět let, ale v legii možná zůstane i déle. Služba se mu i přes některé drsné aspekty a tvrdý výcvik docela líbí. Užitečné je i získání francouzského občanství. Tady ve Rwandě dělá prostě jenom svou práci. Jsou prý sice velmi dobře vyškoleni, ale o kořenech a širších souvislostech konfliktu moc nepřemýšlí.

 

Případným zájemcům o službu v legii hoch z Brněnska vzkazuje, ať si to dobře rozmyslí a ať každý zváží nejen své fyzické, ale i psychické možnosti. Služba v cizím vojsku je navíc v České republice trestná! Potenciální legionáři podle rad zkušených nemají naletět na žádné falešné zprostředkovatele. Kdysi sice bylo možné požádat o vstup do legie na různých místech Evropy, ale dnes jsou náborová střediska jen ve Francii.

 

Centrum v Aubagne na jihovýchodě Francie zjistí o zájemci o službu v legii vše nutné. Pachatelé závažnějších trestných činů nemají šanci. Dalším sítem jsou fyzické, lékařské a psychologické testy. Do legie, která má asi 8500 mužů (žádné ženy) se dostane přibližně každý sedmý zájemce.

 

"Pozdravujte doma," loučí se se mnou sympatický český legionář uprostřed pralesů střední Afriky.

 

"VY LEGIONÁŘI JSTE STVOŘENI PRO SMRT...

 

...a já vás posílám tam, kde se umírá," řekl koncem minulého století v Indočíně generál Francois de Négrier. Pestrá historie legie, která se začala psát roku 1831 v Alžírsku, zná řadu bitev, kdy legionáři padli takřka do posledního muže. I když se umírá stále, novodobé válčení a způsob boje skvěle vycvičených a vyzbrojených jednotek notně zkrátily statistiky mrtvých.

 

V Africe se na tom vedle již zmíněného výcviku podepisuje i důvěrná znalost oblastí, kde má Francie své letité zájmy. Když projíždíme s francouzskými vojáky Bangui, hlavní město Středoafrické republiky, začínám pomalu chápat, proč pouhé dvě stovky legionářů dokáží zabránit zdejšímu pokusu o státní převrat.

 

Navíc ­ vědět co a kde si mohu dovolit je užitečné a usnadňuje život. Tak třeba tam, kde se ve rwandsko-zairském pohraničí přesunují američtí vojáci jen v těžké technice a po zuby ozbrojení, projíždí Francouz v otevřeném džípu a jen s pistolí u pasu.

 

Do Afriky však Paříž neposílá zdaleka jen legionáře. Ti sice nejednou tvoří páteř intervenujících jednotek, ale jindy jen doplňují příslušníky pravidelné francouzské armády. Vždyť za poslední tři desítky let uznala Francie za vhodné zasáhnout vojensky v Africe více než dvacetkrát. Ještě začátkem 90. let, kdy prezident Francois Mitterrand začal prosazovat obrat v politice Paříže vůči černému kontinentu, měla Francie dohody o vojenské pomoci s třiceti státy frankofonní Afriky. A mnoho černých diktátorů se kdysi udrželo u moci jen díky drápům galského kohouta.

 

PŘIPRAVENI ZASÁHNOUT KDEKOLI

 

Je ráno. Slunce se pomalu vydává na svou každodenní pouť po obloze a legionáři v Kamembe se rozestavují u bílého stožáru na okraji ranveje. Vzhůru letí francouzská a spolu s ní i rwandská vlajka. Ticho prořízne hlas trubky a poté i hlas jednoho z důstojníků. Je to docela působivé.

 

Cizinecká legie je sice moderní jednotkou, ale zachovává si unikátní charakter a řadu rituálů, které si vypěstovala během svého pestrého působení na mnoha místech světa. Legie je opředena legendami i romantikou, přičemž mýty s ní spojené sama ráda podporuje.

 

Legionáři jsou schopni bleskové akce v jakýchkoli podmínkách a kdekoli na světě. V posledních letech zasahovali mimo jiné v Perském zálivu, Somálsku, tady ve Rwandě nebo ­ trochu zdrženlivěji ­ na Tahiti. Jsem jenom zvědav, kde budu mít možnost setkat se s nimi přímo v akci příště...
 
Květen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group