ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BASILEJ NEPATŘÍ JEN BAZILIŠKŮM

Latinské jméno Basilia prvně zaznamenal římský historik Ammianu Marcellinus roku 374 našeho letopočtu, a pokud vám v něm zazní jméno zvířátka nechvalné pověsti – malého zeleného baziliška, nemýlíte se. Opravdu je symbolem této hornorýnské metropole – ale pravda, spíš ve své pohádkové než biologické podobě: má totiž kohoutí hlavu, netopýří křídla a ještěrčí ocas. Jeho sošky najdete po celém městě, hlavně na nábřežních kašnách a na mostech. Pokud ale chcete dojet do Basileje z různých koutů Švýcarska, naučte se ještě další jména tohoto města – Basel, Bâle, Basilča.

Nám Čechům se při vyslovení jména Basilej nejspíš vybaví kompaktáta z roku 1436. Ty tam jsou ovšem doby, kdy pacholci českého poselstva, nakupující v okolí Basileje píci pro koně, vysvětlovali nevzdělaným švýcarským vesničanům Bibli a čeští učenci se během koncilu trvajícího dlouhá léta (1431–48) pozastavovali nad zanedbaností zdejších knihoven. Dokonce i diplomat Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., sice ve svém díle Historia Bohemica (České dějiny) popsal náš národ dost nelichotivě: „Národ Čechů, jejž kdysi téměř za svatý měli, stal se žvatlavým, hádání chtivým a chorobně ješitným,“ připouštěl však, že „toto věrolomné lidské plémě má tu jedinou dobrou vlastnost, že miluje vzdělání... a kdekterá táborská žena zná Písmo svaté lépe než mnohý kněz“.
Basilejská kompaktáta z roku 1436 mají pro Čechy nahořklou příchuť: připustila sice přijímání pod obojí, ale o očištění církve od zlořádů v nich nepadlo ani slovo. V Čechách se pro ně právem ujal posměšný výraz komprdáta a katolíkům se začalo přezdívat oplatkáři. Češi nadále zůstali pro zbytek světa odpadlíky, kacíři, a dohodnuté „ústupky“ nakonec Pius II. v roce 1462 stejně zrušil.
Dnes už se ani pořádně neví, kde všude se ten nekonečný koncil vlastně konal. Část jednání musela probíhat v tehdy slavnostně otevřeném kostele sv. Petra, naše průvodkyně však za hlavní dějiště označila postranní gotickou kapli katedrály – Sankt Nikolaus Kapelle. Tak jako tak byly interiéry obou svatyň beznadějně uzamčeny. Otevřen naštěstí zůstal sousední gotický ambit z 15. století, který kapli sv. Mikuláše obemyká. Zdejší křížová chodba je tak trochu hádankou: obvykle totiž bývá součástí kláštera, ten tu však nikdy nestál. Ambit sloužil až do roku 1870 k ukládání ostatků významných občanů. Leckteré náhrobky jsou velmi působivé.

HISTORIE NA KAŽDÉM KROKU
Hlavní dominantou města je katedrála Münster. Stojí na místě římského vojenského tábora a pozdější karolínské falce, kterou zničili v roce 917 Maďaři. Půdorys původní stavby je za dnešním chrámem jasně vyznačen a pozůstatky jsou i v chrámové kryptě. Zde se také dochovaly prastaré nástěnné malby, románské sloupy s nádhernými hlavicemi a náhrobky biskupské i světské. V severní boční kapli je hrob učence Erasma Rotterdamského († 1536).
Původní románskou katedrálu poničilo v roce 1356 zemětřesení, ale na několika místech je i zvenčí dosud dobře patrná. Obzvlášť půvabný je západní portál zvaný Gallusporte: na rozkošných reliéfech, srozumitelných i dávným analfabetům, vstávají z hrobu postavičky, oblékají si ponožky a spěchají s Ježíšem a apoštoly rovnou do nebe.
Po katastrofě byl vedením nové stavby pověřen Hans Parler, bratr nám dobře známého Petra Parléře. Gotickou vznosnost podtrhují štíhlé, přes šedesát metrů vysoké věže. Pětilodní katedrála má úctyhodné rozměry – je dlouhá 65 metrů a široká 32 metrů. Její pestrá mozaiková střecha vesele kontrastuje s červeným pískovcem i s rozvernou výzdobou čelní fasády.
Plastiky představují zakladatele chrámu, císaře Jindřicha II. a jeho ženu Kunhutu (sídlící jinak až ve vzdáleném Bambergu): oba stojí jednak na štítu, jednak vlevo od portálu, ale vpravo jim v kontrastu k jejich příslovečné zbožnosti sekundují smyslná žena a její svůdce (ten má na zádech žáby a hady, aby bylo jasné, co je zač).
Další perličkou je socha sv. Martina, který se dle legendy podělil o plášť se žebrákem. Když se však roku 1529 v Basileji zabydlela protestantská církev, musel žebrák pryč – ideologicky nevyhovoval, a tak ho otesali na pouhý kmen stromu. Že tím Martina připravili o dobrý skutek, evangelíkům zjevně nevadilo – byl to konec konců světec katolický. Větším neštěstím ovšem bylo, že za reformačních bouří vzaly za své i mnohé poklady v interiéru (nalezená část z nich je dnes v historickém muzeu).
Barokní kostely byste ve městě hledali marně: jsou totiž spjaté s katolicismem, a tomu se v Basileji zrovna nedařilo. Ze světských staveb středověku stojí za vidění především několik půvabných bran, pozůstatků dávno stržených hradeb, a renesanční radnice s červenou fasádou pomalovanou erby. Působí až kýčovitě, je však starší než vypadá. Pochází ze začátku 16. století a ukrývá překrásný pozdně gotický arkádový dvůr s nástěnnými malbami z dílny Hanse Bocka. Socha při schodišti představuje legendárního zakladatele města Munatia Planca a v přízemním podloubí docela vzadu je skryt originál plastiky vlajkonoše, který až do začátku 20. století zdobil radniční cimbuří; dnes nahoře odolává větrům a dešťům jeho kopie.
S tichem arkád kontrastuje sousední živé náměstí Marktplatz. V jeho blízkosti jsou dvě velice půvabné kašny. Na Rybím trhu gotická, s barevně pomalovanými sochami světců, pro Švýcarsko tak typickými. Sochy na Holbeinově náměstí jsou renesanční; reliéfy roztančených sedláků vznikly podle Holbeinovy kresby, postava dudáka má vzor v jedné Dürerově rytině.
Ulice Spalenberg stoupá už zase poklidným příšeřím vysokých domů k překrásné, jemně cizelované středověké bráně Spalentor (1370). Tady končí původní středověké město a začíná rušný velkoměstský provoz. Stojí tu i nejmodernější univerzitní knihovna Evropy, obklopená botanickou zahradou.

HRAVÁ MONSTRA JEANA TINGUéLYHO
Myslíte si, že už vás nic nepřekvapí, a tu vás u divadla srazí do kolen větrem a vodou rozeznívané kovové mašinky svérázné fontány Fasnachtsbrunnen (1977) s motivy masopustního karnevalu. Pokud vám rozpustilá kašna připomene slavnou fontánu před pařížským uměleckým centrem Georgese Pompidoua, nemýlíte se: jedná se o stejného autora.
Jean Tinguély (1925–1991) je sice rodák ze švýcarského Fribourgu a jeho svérázné, většinou pohyblivé plastiky, sousoší i novodobé křídlové oltáře najdete po celém světě, v Americe jako v Japonsku, na volných prostranstvích měst i v poušti, v nádražních halách včetně té basilejské i v benátských kostelech, muzeum má ale jen jedno, a to právě v Basileji, kde v mládí žil a později se sem vracel.
Výrazná budova z červeného pískovce, dílo známého architekta Maria Botty, stojí v parku při pravém břehu Rýna, v těsném sousedství dálničního tahu. O vznik muzea se zasadila především Tinguélyho druhá žena, malířka a sochařka Niki de Saint Phalle, jejíž vesele pomalované sochy tu rovněž najdete. I vaše děti si v téhle panoptikální galerii určitě přijdou na své. Ačkoli jsou malí zvídavci pro mašinky i personál značnou zátěží, mají sem v doprovodu rodičů vstup povolen, a zdarma. Basilejští patrně dobře vědí, že co vloží do dětí, to se jim později mnohonásobně vrátí. Na kulturním životě města je to znát.

KULTURNOST A VKUS
Kde jinde se sami obyvatelé v referendu rozhodnou zakoupit pro muzeum umění dva Picassovy obrazy? Malíř byl tehdy tak dojat, že další čtyři plátna přidal návdavkem. Další úžasná iniciativa vzešla od obchodníka Ernsta Beyelera a jeho ženy Hildy: ještě v plném květu života zbudovali na vlastní náklady ze své sbírky uměleckých děl galerii Fondation Beyeler, která patří k tomu nejlepšímu, co umělecký svět nabízí. Stojí v basilejské čtvrti Riehen, na samé hranici s Německem, a Beyelerovi pro ni angažovali právě tvůrce Pompidouova centra – italského architekta Renza Piana.
Umělecké povědomí je charakteristické i pro zdejší průmyslové podnikatele. Právě oni totiž z velké části sponzorují velkolepé kulturní projekty, jimiž Basilej proslula. Muzeí a galerií je tu víc než třicet, tedy přibližně tolik jako v pětkrát větší Praze!
Zatímco zvenčí obepíná Basilej řetěz pramálo půvabných továren, nábřeží Rýna na vás dýchne atmosférou téměř venkovskou. Okna jsou povětšinou bez záclon a umožňují nahlédnout do neobyčejně vkusně zařízených interiérů. Se starosvětským prostředím naopak zajímavě kontrastuje moderní bankovní svět – například půlkruhová architektura již zmíněného Maria Botty, anebo prosklená Kulatá věž, trochu připomínající pražský Tančící dům. Staré s novým se tu snoubí v báječné symbióze.
Koho unaví putování po městské dlažbě, může se odreagovat v údolí Birsigtal v oblíbené Zolli, zoologické zahradě z roku 1874, světově proslavené svými chovatelskými úspěchy. Je v ní na pět tisíc zvířat a snad v každé ohradě najdete nějaké mládě.
Mládí ostatně hýbe celým městem – šest tisíc studentů zdejší univerzity bezpečně brání jakékoli provinčnosti. I stálí obyvatelé Basileje se však těší dobré pověsti, mají punc tolerantních lidí se smyslem pro svobodu, kulturní hodnoty a taky pro humor.
Autor slavné sochy Svobody, Alsasan Frédéric Bartholdi, věnoval městu památník nezávislosti. Stojí v parčíku poblíž hlavního nádraží a je dosti patetický, jak se sluší na konec 19. století. Naproti tomu o sto let mladší bronzová socha Helvetie od umělkyně Bettiny Eichinové působí spíš jako unavená turistka: sedí na odpočívadle Prostředního mostu a kouká do vody a vůbec se nestará o odložený plášť, kopí, štít ani kufr – vše rovněž vyvedeno v bronzu. Mladá generace Švýcarů zjevně pojímá patriotismus s notnou dávkou ironie.

TŘI SVĚTY
Ten, kdo si může dát aperitiv v Německu, oběd ve Francii a kávu s moučníkem už zase doma, vidí svět v jiných perspektivách než horal v odlehlém údolí. Polokanton Basel Stadt je sice nejmenší, zato však nejlidnatější ve Švýcarsku. Na pouhých třiceti pěti kilometrech leží dvacet sedm hraničních přechodů. Denně jimi proudí do města průmyslu a bank za prací téměř dvacet osm tisíc lidí, především do závodů chemických, farmaceutických, strojírenských a textilních. Rýnský přístav se táhne čtyři kilometry (luxusním parníkem byste odtud dorazili za pár dní až do Rotterdamu). Tam, kde se stýkají francouzská, německá a švýcarská hranice (takzvaný Dreieck), se tyčí jako hrot kopí spirálovitý monument, symbol trojjediné spolupráce.
Všechny tři země také užívají společné letiště Basel-Mulhouse na francouzském území kousek za Basilejí. Švýcarské a francouzské nádraží se v Basileji téměř dotýkají a německé stojí hned za řekou. Rýn překlenuje šest mostů a pěším slouží čtyři tradiční převozy (Fähre). Zdejší převozníci přešli i do lidových úsloví. Zatímco my posíláme nevěrohodného vypravěče k holubům, Basilejané jej vyzvou: „To si jdi povídat převozníkovi.“ – Nechť klidně jde. „Féra“ funguje v zimě do pěti, v létě do sedmi, „ale i déle“, jak doslova stojí na tabulce provozních hodin. V zemi proslavené přesností jako hodinky takovýto údaj překvapí, pobaví i potěší.
Basilej s pouhými 180 tisíci obyvatel je sice malá rozměrem, ale velká duchem. Má to, čemu se říká esprit – příjemnou, energií nabitou atmosféru. Buďme velkorysí a odpusťme jí ona nešťastná dávná kompaktáta.

 


Historie
Basilej byla už od roku 1032 součástí Svaté říše římské (až do vestfálského míru z roku 1648). To znamená, že jí vládli volení králové, později papežem korunovaní na císaře. Jedním z nich byl i vnuk slavného Barbarossy Friedrich II. Sicilský. A jelikož jeho znovuzvolení zdaleka nebylo jisté, každý hlas se vítal – a odměňoval. Český král Přemysl Otakar I. za ten svůj získal kýžené uznání panovnických výsad včetně dědičnosti královského titulu – slavnou Zlatou bulu sicilskou. Stalo se tak právě v Basileji roku 1212; sicilská se nazývá pouze podle pečeti, jíž mladý král tou dobou disponoval.
Pro samotnou Basilej je ovšem 13. století důležité tím, že se vymanila z nadvlády biskupů. O to paradoxněji působí, že zrovna toto volnomyšlenkářské město má ve svém znaku papežskou berlu.
Učencům město otevřel papež Pius II., když zde roku 1460 založil univerzitu, první na území Švýcarska. Obchodníky zase přilákal Habsburk Friedrich III., když městu o třináct let později udělil právo pořádat veletrhy. V 16. století byla Basilej kolébkou humanismu a později sem utíkali evangelíci, jinde pronásledovaní. Už v roce 1662 uspořádali Basilejané první veřejnou uměleckou sbírku na světě!

 

Muzea a sbírky
Vedle klasických sbírek historických, přírodopisných a národopisných je v Basileji:
– významné umělecké muzeum s díly klasické světové moderny
– muzeum moderního umění s výstavami často extravagantních umělců současnosti
– nejkomplexnější světová sbírka předmětů a dokumentů k historii sportu
– největší švýcarské muzeum antických památek
– židovské muzeum
– největší sbírka hudebních nástrojů i hudebních automatů
– muzeum uměleckých řemesel
– muzeum dopravy, hasičství či pohřebnictví
– sbírka kočárů a saní
– muzeum architektonické
– muzeum anatomické, farmaceutické
– muzeum vinařské
– muzeum hraček se samostatnou sbírkou domečků pro panenky (včetně hororové laboratoře dr. Frankensteina)
– starý mlýn s papírnou, dnes skvělé muzeum papíru a tiskařství, kde si za asistence odborníků můžete ze starých hadříků sami zkusit vyrobit papír, a o pár domů dál vychutnat jeho další využití třeba v muzeu
karikatury
květen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group