ikoktejl

Přejít na články z Koktejlu 11/2017

Zdivočelá země

Víme o sobě. Já a srna. Oblíbila si okolí naší chaty, kde to má z nějakého důvodu stejně ráda jako já. Často tuhle štíhlonohou krasavici proklínám. To když se lopotím na zahradě, pleju, sázím a těším se na rozkvetlé plody své práce, na všechny ty růže, jiřiny a zvonky… Jenže sotva se objeví květy, ukáže se i srna a jejich ozdoby je bez milosti zbaví. A pak je tu pan krtek. Nevím, proč si vybral svůj podzemní obývák na tom jediném místě na zahradě, kde jsem se rozhodla mít květinový záhon. Letos už mi svitla jiskřička naděje, že se odstěhoval, ale nikoliv, vypadá to na trvalého rezidenta. A když se náhodou stane, že na mém bývalém květinovém záhoně něco zbyde, nastoupí slimáci a zůstane po nich jen oslizlá stopa. Jenže pak začne pršet a člověk jen zírá, kolik vyleze dalších sousedů. Bydlí u nás i slepýši a žáby. Sem tam se objeví plachý mlok skvrnitý, který na trávě svítí jako diamant. Jak mě upozornila pětiletá dcera, musím si dávat při sekání trávy pozor, abych tyhle tvorečky neporanila. Je to jako na houpačce. Nemám radost, když se divočáci rozvalí na trávníku a nechají po sobě spoušť. A mám radost, když vidím srnu s mládětem  schovanou ve vysoké trávě, kde se cítí bezpečně.

Pochopila jsem jedno, že zahrada nepatří mně, jsem tam jen v laskavém pronájmu. Rezignací na krtince, rozrytou trávu a oholenou zeleň jsem se osvobodila. Příroda tu není pro nás, to my jsme její součástí. Téma tohoto čísla je věnováno džungli. Dobrá zpráva, na Zemi je stále místo, které by mohlo být předobrazem ráje – gabonský prales. Kéž bychom k němu přistoupili jako k pokladnici, která se nesmí vykrást, ale uchovat jako klenot pro další pokolení. 

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka