ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Třetí říše

Text: Martin Dlouhý

Celá staletí se přírodovědci nemohli shodnout, co jsou houby zač a jak je klasifikovat. Nedají se považovat za rostliny, ale nehodí se ani mezi živočichy. Dokonce v hluboké minulosti se uvažovalo, jakkoliv směšné se to dnes zdá, o zařazení hub mezi minerály. Ale houby jsou živé organismy, a tak je nakonec odborníci nezařadili ani mezi faunu, ani flóru a vyčlenili jim vlastní říši Fungi.

Proč bylo těžké určit, kam houby patří, a proč vznikla říše Fungi? Karl Liné kdysi zařadil houby mezi rostliny, ovšem houby narozdíl od rostlin nemají chlorofyl, nedokážou tedy využívat sluneční svit pro tvorbu organických molekul. Ale na druhou stranu dokážou obdobně jako živočichové přijímat živiny z organických látek, nemají však ústa, a tak rozkládají organické složky vně své stélky, z tohoto důvodu jsou houby závislé na vlhkém prostředí. Dalším významným rozdílem mezi houbami a rostlinami jsou transportní a zásobní látky hub. Rostliny využívají zásobní látku škrob a transportní látky glukózu, sacharózu a fruktózu. Houby a živočichové využívají jako zásobní látky glykogen a tuky. Zajímavostí je, že strukturální složkou buněčné stěny hub je chitin, tedy stejná látka, která tvoří krovky brouků či pavoučí vlákna, tedy zase o něco blíže k fauně. Až moderní věda ukázala, že si houby zaslouží svoji vlastní říši a to kvůli způsobu syntézy aminokyseliny lysinu, kterou živočichové vůbec syntetizovat nedovedou. Navíc houby mají svůj specifický způsob syntézy odlišný od jiných organismů, které lysin syntetizují. Tento fakt je důkazem, že se houby vyvinuly nezávisle a nemohou být řazeny jinak než do samostatné skupiny.

ko1509 houby dl 1

Houbařská velemoc

Houby byly již v minulosti velice oblíbené. Ve starověkém Římě si pochutnávala tehdejší smetánka na muchomůrkách císařkách a údajně císař Claudius byl otráven svou ženou Agrippinou, která mu jedlé muchomůrky vyměnila za smrtelně jedovaté zelené. Ve středověku se pak těchto dvou významných vlastností hub, tedy skvělé kulinářské hodnoty i jedovatosti, hojně využívalo. V rámci kuchyně se houbám přezdívalo maso chudých, navzdory faktu, že si je oblíbila i šlechta a statkáři. Pro vrchnost bylo údajně hanbou chodit po lese s košíkem, a tak pro ně houby sbírali poddaní. S příchodem renesance započala éra intenzivního studia přírody a to včetně hub, do dnešních dní je známo asi 70 000 druhů. V našich luzích a hájích byl největším popularizátorem v první polovině 20. století docent František Smotlacha, který roku 1911 vypracoval svou disertační práci nazvanou Monografie českých hub hřibovitých, což byla první česky psaná studie o houbách u nás. Smotlachovo nadšení pro mykologii bylo ohromné, od roku 1907 pořádal každoroční výstavy hub, organizoval houbařské přednášky a kursy. Nakonec se kolem jeho mykologické poradny sdružila nemalá skupina amatérských mykologů a vzniklo tak centrum odborné a popularizační práce v mykologii „velkých hub“. Roku 1912 se Smotlacha stal předsedou nově vzniklého mykologického odboru při České botanické společnosti. O osm let později začal též vydávat se svým kolegou profesorem Němcem první mykologický časopis a o dva roky poté, opět s Němcem, založil první houbařskou organizaci Československou mykologickou společnost. Tak patrně vzniklo to pravé podhoubí k masovému zájmu Čechů o mykologii. Amatérských houbařů přibývalo jako hub po dešti a dnes v nejvyšší sezoně hřibovitých hub se tísní desítky aut houbařů u lesních remízků. Není se co divit, Češi stále platí za houbařskou velemoc. Podle průzkumů každoročně aspoň jednou vyrazí s košíkem do lesa 70 % naší populace.

ko1509 houby dl 2

Všude jsou

Na druhou stranu existuje spousta lidí, kteří houby nejedí, ale i tak jsou s nimi konfrontováni. Houby prostupují svět člověka, aniž by si toho nějak aktivně všímal. S houbami se setkává v potravinách i medicíně. Je třeba si uvědomit, že i plíseň je houbou, takže pokud si některý mykoodpůrce pochutnává na sýrech typu roquefort či camembert, léčil se antibiotiky nebo měl kožní mykózou, vstoupila houba do jeho života. Ovšem není plíseň jako plíseň. Ušlechtilé plísně nás obohacují, ostatní již ne. Mnohokrát jsem viděl, že někdo vzal bochník chleba napadený plísní, černý či zelený chomáček odřízl a pak ho zkonzumoval. Na takovéto chování odborníci upozorňují jako na dost velký hazard, protože než se plíseň projeví na povrchu, bývá zasažen zpravidla celý vnitřek. Asi jako když lijete vodu do sklenky, než přeteče, zaplní voda celý obsah. Ostatně něco podobného se stalo i světoznámému Alexandru Flemingovi, když mu v Petriho misce s bakteriemi vyrostla plíseň. To se stalo 1928 a Fleming si všiml, že plíseň jménem Penicillium chrysogenum ty jeho bakterie zabíjí. Z Flemingova pozorování následně vycházeli Howard Walter Florey a Ernst Boris Chain a roku 1939 se jim podařilo izolovat penicilin jako takový. Pro zajímavost, penicilin zabíjí streptokoky, stafylokoky, bacily, listerie a další tak, že brzdí syntézu bakteriálních buněčných stěn, čímž nastartují takzvané autolyziny, které usmrcují buňky bakterie a nakonec tedy i samotnou bakterii. Za svůj přínos vědě dostali všichni tři vědci roku 1945 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Čarodějné kruhy a internet

Jednou zajímavou anomálií hub jsou takzvané magické kruhy, místa na loukách, kde rostou houby v relativně pravidelných kruzích. V minulosti lidé věřili, že jde o místa, kde po nocích tančí čarodějnice, a že pokud zvíře sní trávu z tohoto kruhu, tak zemře. Vysvětlení je prozaičtější. Ve své podstatě houbu tvoří takzvané myceliu, tedy podhoubí. To je ostatně hlavním řídicím centrem celé houby, to co nadšený houbař odřezává v lese jsou pouze plodnice, tedy pohlavní orgány hub. (Doufám, že tímto odhalením jsem nezkazil někomu chuť na houbovou hostinu.) Na každý pád zmiňované mycelium se průběžně kruhovitě rozrůstá a své reprodukční zařízení vystrkuje na svých koncích. Tím pak vznikne kruh, který postupně expanduje dokud nenarazí na nějakou překážku. Ostatně s moderním výzkumem hub se objevují i nové otázky a překvapení. Například zkoumání sítě mycelií, která jsou propletena pod zemí v lese, se zjistilo, že mezi houbami, ale i rostlinami využívající houbové mycelium, probíhají informace. Jde o jistou přírodní obdobou internetu. Samozřejmě informace, které zde probíhají, nebudou ve smyslu „pozor jdou houbaři“, jedná se o symbiotický systém, ve kterém houby udržují variabilitu a produktivitu ekosystému. V současné době je tato skutečnost ve stadiu výzkumu, každopádně ekologové díky tomu poukazují na potřebu chránit rostlinná společenstva včetně myceálních sítí.

ko1509 houby dl 3

Magické houby

Díky svým specifickým vlastnostem byly houby považovány za nástroje čarodějnic či dílo satana. A když se zmiňuje magická moc hub, každého napadnou lysohlávky. Houbičky oblíbené mezi dnešní mládeží, ačkoliv jejich účinky znali již Aztékové a jejich pomocí komunikovali s jinými světy. Aktivní látkou lysohlávek je psilocybin, ten působí na centrální nervový systém díky své chemické podobnosti s mozkovým neurotransmiterem serotoninem. Psilocybin tedy naruší vnímání, vědomí, myšlení i jednání. Bohužel největším problémem je fakt, že se zpravidla nedá odhadnout „bezpečné“ množství. Zpravidla se uvádí, že účinek psilocybinu je znát od 0,5 mg a smrtelná dávka je od 17 g. Ovšem mezi magické houby se neřadí jen zmiňované lysohlávky. V minulosti údajně požívali stateční válečníci též helmovky ředkvičkové a muchomůrky červené, necítili pak bolest ani strach. Tady mě s troškou nadsázky napadá postava galského bojovníka Asterixe dopujícího se ve svých příbězích lektvarem dodávajícím sílu. Jsou známy také příběhy čarodějnic, které údajně odlétaly na své sabaty a k létání využívaly zvláštní masti, nejpravděpodobněji připravené z muchomůrky červené, kterou se potíraly. Podle výpovědí svědků tyto ženy po použití masti omdlely a po probuzení vyprávěly, co vše se na sabatu odehrávalo, navzdory faktu, že se tak stalo jen v jejich hlavě. Než však houbičky odsoudíme coby vražedné drogy, je třeba vzít v potaz i jiné možnosti. Třeba experiment, při němž jeho autoři vybrali šestatřicet duševně i fyzicky zdatných dobrovolníků, kteří nebyli nikdy s psilocybinem v kontaktu a po dobu dvou měsíců jim podávali střídavě 30 mg psilocybinu a placebo, aniž by účastníci tušili, kdy co dostali. Při následujícím vyplňování dotazníků se ukázalo, že tři čtvrtiny lidí na sobě cítilo po požití psilocybinu mírné až významné zlepšení duševní pohody a spokojenosti. Můžeme tedy v budoucnu očekávat, že díky houbičkám vzniknou nová antidepresiva. 

Zombie stvořitel

Snad nejděsivější vlastností které jsou některé houby schopny je převzetí kontroly nad jiným tvorem. Jednou z nich je brazilská parazitická houba housenec (Ophiocordyceps), která nakazí mravence svými sporami a začne v něm růst. Mravenec pomalu ztrácí orientaci a začne se chovat iracionálně v rámci svého způsobu života. Primárně pod vlivem houby opustí mraveniště a odchází z jeho bezpečí do pralesa. Zde, navzdory své přirozenosti, vyleze na nějaký list, do nějž se zakousne a vytrvá tak, než zemře. Houba dokonce ovlivní to, kam se nebožáka vydá a za který list se pověsí. Podle pozorování 98 % mravenců se zakusuje na severní straně rostliny, kde je lepší úkryt, a to ve výšce okolo 25 centimetrů a na místě s teplotou mezi 20–30 stupni a vlhkosti 94–95 %. Houba po smrti mravence proroste jeho tělo a z jeho hlavy vystrčí plodnici a šíří nové spory. Obdobou brazilské houby je v Číně housenice (Cordyceps sinensis). Přes zimu vegetuje ve formě mycelia v zemi, s příchodem teplých dní vystrčí ze země svou plodnici a začne pouštět spory. Ty se chytají zpravidla na okolojdoucích housenkách (odtud její české jméno), ale do jejích spárů se může však dostat i pavouk či jakýkoliv hmyz. Příběh jako z hororu se začne odehrávat, jakmile se spory začnou množit. Než zvíře umře, housenice po vzoru své brazilské příbuzné začne měnit mentalitu a chování nakaženého tvora. Ten místo toho, aby zamířil do bezpečí, se vydá urychleně do míst, která jsou nejlepší pro rozmnožování houby. Po smrti hostitele pak začne houba prorůstat jeho tělo a vytvoří z něj bizarní mumii.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group