ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TVÁŘE BOHŮ

Tak daleká, tak vzdálená je temnátvář Afriky."

Langston Hughes

Afričtí vyznavači vúdú na Haiti, znalci botaniky, jejichž předky přivezly otrokářské lodi z Beninu, vyhlásili kdysi kolonizátorům "jedovou válku" a trávili jim dobytek. Vúdúistický kněz Boukman sloužil prý v roce 1791 v Kajmaním lese na Haiti před shromážděním otroků tak sugestivní obřad, že věřící rozpoutali prostřednictvím transového tance bouři, jaká dosud na ostrově neměla obdoby...


. . . . .


Víc než 350 let mezi 16.-19. stoletím trvalo pokořování a vraždění původních Afričanů, na kterém se podílely a z něhož bohatly téměř všechny tehdejší evropské námořní a koloniální mocnosti. Obchod s otroky byl zákonem zakázán v Americe v roce 1798, v Brazílii teprve roku 1850. Svět zůstal obtěžkán neomluvitelným hříchem minulosti, ke všemu páchaným "ve jménu Božím". S nejkrutějším obchodem v lidských dějinách začali Portugalci v Africe a Španělé v Jižní Americe. Ti si nejdřív podrobili tamní domorod ce, a pak využili možnosti dovozu afrických otroků, způsobilejších fyzickou kondicí k těžké práci. Ironií osudu stál u zrodu myšlenky velký humanista páter Bartolomé de las Casas, zamýšlející importem pracovních sil z Afriky chránit jihoamerické indiány. Požehnání k obchodu dali ovšem roku 1501 španělští vládci Ferdinand a Isabela.

Odhaduje se, že od počátku 16. století zhruba do poloviny 19. století bylo z Afriky násilně odvlečeno 10-12 milionů mužů, žen a dětí, nemluvě o těch, kteří drsné podmínky přepravy nepřežili. Snad nejvíc Afričanů - Ašantů, Dogonů a dalších neméně výjimečných kmenů z povodí Volty - odplouvalo po internaci v okovech ze smutně proslulých pevností, jako je známá a dosud navštěvovaná Elmína na "Zlatonosném pobřeží" (Ghana), a z "Otročího pobřeží" (Benin), odkud pocházejí v Americe četní Jorubové. Frekvent ovaným otrokářským "nástupištěm" bývalo i pobřeží Konga.

Otrokáři měli černochy za primitivy, a proto jim vnucovali svoji kulturu. Netušili přitom, že otroci byli mnohdy rodem z míst, kde už staletí před příchodem bělochů existovala mocná království s vlastní původní kulturou i náboženstvím. Afričané, kteří přežili transport do Nového světa, se často snažili už v přístavu utéct. Pro úspěšné zběhy se dokonce vžilo pojmenování cimarronas, jehož původní význam v jihoamerické španělštině je divoký, nepoddajný. Cimarronas prchali do neprostupných džunglí a hor . Za útočiště jim sloužily quilombos (opevněné vsi). Tak vznikaly uprostřed Latinské Ameriky nejprve malé africké ostrůvky, kde uprchlíci žili podle afrických tradic a které měly a dodnes mají nemalý vliv na kulturu kontinentu. Po celém jihoamerickém území pak začaly spontánně vyrůstat černošské pevnosti, města i ilegální státy. Nejznámějším z nich se stala v letech 1630-1697 Palmarská republika (Malá Angola) na brazilském území, sdružující asi 20 tisíc uprchlých otroků a pod vedením legendárního vů dce Zumbího dlouho odolávající Portugalcům.

V takových společenstvích Afričané uskutečňovali své náboženské představy. Oficiálně nemohli - většinou byli totiž donuceni přijmout křest a své obřady konat tajně. Tím ale zpětně ovlivňovali původní indiány i křesťany. Postupně se v Jižní Americe a v Karibiku rozšířilo množství sekt, v nichž se mísí vliv afrických animistických náboženství věřících v nadpřirozené síly, duchy a duše převtělující se do přírodnin i do předmětů tvořících náš svět, s ideami katolicismu. Většina z oněch sekt si zároveň v ytvářela vlastní ikonografii - různorodé a pro nás těžko pochopitelné motivy, alegorie a symboly. Vrcholem vizuální podoby této zajímavé duchovní kultury jsou její oltáře.

OLTÁŘE, JAK JE NEZNÁME

Vúdúistická kněžka Mambo Angélá, žijící v New Yorku, nemá dnes, dvě stě let po svém haitském předchůdci Boukmanovi, žádnou potřebu rozpoutávat bouři na Manhattanu, trávit dobytek, či dokonce propichovat pletací jehlicí srdce vycpaného panáčka zosobňujícího nepřítele. Spíš než kult vúdú by to ostatně byla jeho hollywoodská karikatura. Anebo černá magie, kterou ovšem vúdúisté popravdě často ovládají. Zato si kněžka postavila doma "sedmidenní oltář" na oslavu svého osmiletého kněžství. Oltář - s trocho u nadsázky - připomíná vícepatrový "švédský stůl" s hojností obětin: medem, cukrovím, koláčky, dorty, ovocem, šampaňským, květinami. Později během obřadu budou obětiny nabízeny věřícím stoupencům. Americký historik umění Robert Thompson charakterizuje vúdú jako "jednu z příznačných aktivit lidí afrického původu na západní polokouli, rezonující, vybroušenou syntézu tradičních náboženství oblastí Dahome, Jorubska a Konga s příměsí katolicismu..."

Pro Evropana je afroamerický oltář něčím naprosto bizarním a neuchopitelným. Mívá totiž zcela jiné funkce a podoby než oltář křesťanský. Různorodost a odlišnost přitom souvisí s tím, kde se uchytila ta či ona z četných podob afrických kultů a jak se proměňovala. Nezvyklé jsou pro nás samozřejmě i rituály a obřady, bez nichž oltář zůstává vlastně mrtvý. Neodmyslitelnou součástí jeho podoby bývají totiž velmi vypjaté ceremonie, extatické modlitby, rytmická hudba, transový tanec, příprava i konzumace r ozmanitých pokrmů. To vše často zahaleno zvířeným prachem a dýmem z ohně...

Estetický vzhled oltáře je důležitý stejně jako použité materiály. Tvůrci využívají efektů blyštivých a barevných povrchů, pracují s květy, stuhami, korálky, perlami, střepy zrcadel, mušlemi i peřím či kůžemi leopardů. Dosud není jasné, proč je součástí oltářů i množství předmětů běžné masové produkce, zatímco se tvůrci vyhýbají dřevořezbě, tak typické pro umění Afriky. Konečně je podoba oltáře odvislá od dynamiky tance, který se u něj odehrává: vyjadřuje náboženský prožitek a usiluje o zachycení vlastností boží duše. Prostředníky jsou právě tanečníci dosahující extáze, do nichž se vtělují duchové.

Tvůrci vycházejí při sestavování oltářů z vlastních náboženských tradic a jejich ikonografických znaků. Nijak jim to ale nebrání v experimentu, takže lze dokonce uvažovat o uměleckém záměru autorů. Někteří z nich se skutečně za umělce považují. Například Kubánec Jose Bedila, představitel konžské tradice Nkisi (božského učení a medicíny Konga), zacházel se svým dílem dosti volně. Experimentoval s malbou, seskupováním předmětů i s modelováním figur. A podřizoval oltář dokonce změnám svého skromného by dliště: v Havaně ho instaloval v prádelně, v New Yorku na WC, jinde zase ve spižírně. Jediným nábožensky motivovaným požadavkem, který kladl na prostor, byla jeho absolutní uzavřenost. Oltář zasvěcený duši bůžka Sarabandy je zaplněn peřím, jež vynáší duše do vzduchu, zatímco rohy zvířat chrání věštce a věštění a zrcátka zahánějí zlo.

Konžská tradice má v Latinské Americe silné zastoupení: 40 % otroků pocházelo právě odtud. Některé z konžských kmenů stavěly působivé oltáře z uschlých stromů udržujících naživu duchy předků pro lepší život živých. Strom má totiž schopnost dostat se kořeny až do podsvětí a navázat kontakt se zemřelými. Oltáře Saa Maka bývaly ověšeny pestrobarevnými talíři lákajícími na efektní povrch zlé duchy a věznící je podobně, jako masožravé květy vězní hmyz. Další "stromové oltáře" mohou být vybaveny například plastovými láhvemi od coca-coly naplněnými barvou připomínající krev. Ta prý působí na zlé duchy stejně jako pestré barvy talířů. V Jižní Americe plnily však tyto oltáře jinou funkci. Kdokoli chtěl proniknout do míst obývaných Afričany, mohl najít vzkaz: "Jestliže jsi přišel, abys nám ublížil, potkáš jen mrtvé stromy. Ale přišel-li jsi v dobré víře, bude tvoje duše posílena světlem jejich ducha!"

Zvláštním typem osobního oltáře, umísťovaného obvykle na vnější zeď blízko dveří, je oltář Gyp Packnett. Tvoří ho dvě dětské panenky ověšené řetězy a pistolí. Předměty chrání majitele před živými i mrtvými. Součástí oltáře bývá často plot z barevných kanystrů, uvnitř nichž září svíčky jako v lampionech. Svítící zdi mají odlákat divoké psy a zlé duchy. Za symbol plynutí času a trvání duše slouží někdy rotující předměty - pneumatiky, letecké a ventilátorové vrtule.

V konžské oltářní tradici je obvyklé používat nejrůznější medikamenty proti zlým duchům nemocí. Příkladem může být oltář Omolu v přístavním městě Salvadoru brazilského státu Bahia postavený k ochraně obyvatel před AIDS. Oltář je zasvěcen jorubskému bohu moru Obaluaiye (jedno z jmen boha Omolu). Podle Afričanů využívá Obaluaiye nemocí k prohloubení sociálního vědomí lidí. První část oltáře tvoří keramické urny věnované lidem postiženým AIDS. Jsou-li potřísněné skvrnami, pak skvrny symbolizují bolest a horečku. Nádoby k oltáři přinášejí pravděpodobně blízcí příbuzní obětí a touto ceremonií zdůrazňují soucit a podporu nemocným. Druhou částí oltáře jsou schody, na které se pokládají talíře se zvláštní ingrediencí. Ve směsi jsou umístěna železná žezílka představující ptáka - symbol boha uzdravování Osanyina. Tato část oltáře vyjadřuje naději a pomáhá nemocným nalézt vůli k pokračování v životě. Proto se zde věřící modlí za nalezení léku proti AIDS.

ORÍŠOVÉ - KOMPETENČNÍ BOHOVÉ

Prostředí obou Amerik patrně nejvíc ovlivnili afričtí Jorubové, dědicové říše vzniklé už ve 12. století. Jejich náboženství se odedávna vyznačovalo početným panteonem bohů. Nejvyšším byl Olorun, majitel nebes - nesmrtelný, všemocný a vševědoucí udržovatel prapůvodní harmonie. K němu se věřící směli obracet jen prostřednictvím oríšů - bohů s jasně vymezenou kompetencí, kterým Afričané staví samostatné oltáře a svatyně. Zřejmě nejdůležitějším z oríšů je Obatala - bůh stvoření. O stupeň níž v boží hierarchii stojí duchové velkých předků, kteří se stali bohy, např. Šango - bůh hromu.

A na posledním stupni jsou duchové spojení s konkrétními místy (řekami, stromy, horami...).

Součástí každého jorubského obřadu je rituální tanec znamenající pro Afričana obraz jeho vlastní duše. Tanečník vstupuje do stavu extáze, v němž se nakonec stává tím oríšou, kterému je zasvěcen. Aby se tělo naplnilo duchem boha co nejrychleji, tanečník na sebe bere i jeho podobu - masku a převlek se symboly příslušného oríši. Tyto jorubské náboženské praktiky působí v Latinské Americe velice silně. Jednou z oblastí, kde dopadly na úrodnou půdu, byla Brazílie. Zde také žije největší počet obyvatel af rického původu (odhadem téměř 70 milionů, tedy skoro polovina brazilské populace). Kněz Antonio Viveira napsal už v 17. století, že "Brazílie má americké tělo a africkou duši".

Protože Afričané dlouho nesměli vyznávat jinou víru než katolickou, náboženství se na jihoamerickém kontinentu a zvlášť v Brazílii takřka od počátků prolínala. Bozi Afričanů tu často vystupovali pod křesťanskými jmény. Asi nejpříznačnější typ oltáře, na němž biblické postavy zastupují jorubské bohy, představuje Umbandá: v jeho horní části je ústřední postavou Kristus černé pleti Oxalás. Vedle stojí sv. Lazar ztotožňovaný s bohem nemocí Obaluaiyem a dolní části oltáře dominuje Panna Maria - jorubská bohyně vod a patronka žen Yemanyá, obklopená mořskými sítěmi a lasturami, oblečená vždy v modrém.

Její svátek je dnem rituální očisty. Obřady proto často probíhají u moře, kde se věřící umývají a kam dívky přinášejí jako oběti bílé květy. Na proslulých plážích Rio de Janeira se dodnes na Silvestra rozsvěcuje "nekonečný oltář": tisíce lidí hloubí v písku jamky, v nichž pálí svíčky a obětují Yemanyá ovoce a bílé růže (symbol čistoty). Při obřadu teče proudem šampaňské, jehož pěna se mísí s pěnou moře - tak jako se tu po staletí mísila krev dvou kontinentů, jejich kultur a víry.

Děkuji Anně Jacobi, kurátorce výstavy "Tváře bohů" v Domě kultur národů v Berlíně, za poskytnutí některých informací.
červenec - srpen 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group