ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KDYŽ NA SAHAŘE JEŠTĚ PRŠELO

Že Sahara je největší pouští na světě (8,7 mil. km²), ví asi každý. Ne každý si ale uvědomuje, že pouště vznikají i zanikají v přímé závislosti na dlouhodobých změnách klimatu. A tak v těch místech, kde se dnes na Sahaře rozprostírají nehostinné písečné ergy, štěrkové seríry, hlinité sebchy či skalnaté hamady, se dříve vyskytovaly různé typy prostředí s charakteristickou flórou a faunou. Vydejme se o několik tisíciletí zpět do doby, kdy Sahara ještě nebyla tak nehostinnou pouští, jako je tomu dnes, a kdy jí protékaly řeky, na jejichž březích bylo možné spatřit hrochy a krokodýly, zatímco po souši putovala stáda slonů a žiraf. Doklady o tom nám přinášejí mimo jiné i rytiny a malby pravěkých obyvatel, jejichž původ byl předmětem řady antropologických diskusí a sporů.

SAHARSKÉ LETOPISY

Saharu lze zcela právem považovat za největší muzeum prehistorie pod širým nebem. Kromě ohromného počtu archeologických lokalit najdeme v saharských skalních masivech na desetitisíce skalních rytin a maleb, jejichž velikost se pohybuje od několika centimetrů až do osmi metrů. Soustřeďují se především na třech místech - v saharské části Atlasu v severním Alžírsku, v jihoalžírském pohoří Tassilli-n´Ajjer a v sousedním libyjském Fezzanu, kam míří i naše cesta. Zatímco tassilské kresby byly pro Evropu objeveny až v roce 1933, je fezzanské skalní umění známo již od roku 1850, kdy si jej prvně povšiml německý cestovatel Heinrich Barth, proslulý svou velice odvážnou výpravou z Tripolisu přes Saharu k Čadskému jezeru.

Aby náš výlet do pravěku nebyl příliš dlouhý, omezíme se pouze na geologickou současnost, tedy tzv. holocén. Je to období, které začíná zhruba před 12 000 lety po odeznění poslední doby ledové. Tehdy došlo k velmi výraznému celosvětovému oteplení, které v Evropě způsobilo postupné roztávání a posléze i definitivní ústup velkých severských a alpských ledovců. Zatímco pro naše evropské předky znamenaly všechny předchozí doby ledové velmi silný pokles teplot a rozšíření již zmíněných ledovců, v Africe se tato období projevují klimatem velmi suchým, s nímž právě souvisí i vznik velkých pouští, pochopitelně také Sahary. Ta měla například v době posledního zalednění rozlohu daleko větší než dnes a svým jižním okrajem zasahovala zhruba o 400 až 500 km hlouběji do afrického kontinentu. Roztátí ledovců na začátku holocénu mělo pak na Sahaře za následek větší hojnost srážek, s čímž souvisel i rozvoj vegetace.

Má se za to, že k jakémusi klimatickému optimu došlo zhruba okolo roku 6500 před naším letopočtem, kdy tropické pralesy dnešního rovníkového pásma dosáhly daleko na sever, dokonce až k Benue, největšímu dnešnímu přítoku řeky Niger. A právě v této době se do oblasti dnešní Sahary stěhují zástupci velké subsaharské fauny a spolu s nimi se zde objevují i první zemědělci a chovatelé dobytka. Ti zde vytvořili neuvěřitelné množství skalních rytin a kreseb znázorňujících zvířata, s kterými přicházeli do kontaktu. Příznivé klima však na černém kontinentě netrvalo příliš dlouhou dobu. Během několika tisíciletí začíná srážek opět ubývat, a již okolo roku 2000 před naším letopočtem nabývá Sahara zhruba současné podoby.

Subsaharská fauna, kterou představovali sloni, žirafy, hroši či nosorožci, postupně mizí a její zástupci se pak vyskytují již jen ostrůvkovitě a sporadicky, především v horských masivech střední Sahary. Například populace afrických slonů se tehdy rozdělila do dvou velkých skupin. Jedna se uchýlila na jih, kde jejich potomci žijí dodnes, a druhá zůstala v saharském Atlasu, Maroku a Mauritánii. Z této severní skupiny byli pak sloni loveni Kartáginci. Vzpomeňme na proslulou výpravu kartaginského vojevůdce Hannibala.

PROBLÉM SKALNÍCH RYTIN

Tento základní scénář vývoje saharské přírody bylo možné napsat již v 50. letech minulého století. V té době byl ovšem ve srovnání se současností prozkoumán pouze velmi malý zlomek všech archeologických lokalit. Není proto divu, že výsledky práce celé řady dalších badatelů z oborů, jako jsou paleoklimatologie, archeologie, ekologie i antropologie, dnes zpřesňují a doplňují základní informace získané v první polovině minulého století, čímž poskytují kulturnímu světu nový pohled na saharské skalní umění. Je dnes již kupříkladu zřejmé, že původní chronologická koncepce skalního umění neplatí zcela bez výjimky. Předpokládalo se, že podle vyobrazení různých druhů zvířat lze rozeznat několik časových období. Nejstarší z nich mělo být reprezentováno obrazy s buvolcem, dnes již vyhynulým druhem zvířete Homoiceros antiqus. Poté mělo následovat období zemědělců, jejichž hlavním výtvarným námětem byla domácí zvířata, zejména pak stáda hovězího dobytka. Dále přichází období jezdeckého koně a jako poslední období velblouda.


Rytina dvou žiraf a slona ve vzájemné superpozici a stejném stylu dokládá chronologicky blízký výskyt těchto zvířat v Messak Settafet.

Výsledky současných studií však tento chronologický systém zpochybňují. Na řadě nově objevených míst se totiž rytiny různých období vzájemně překrývají. Ukazuje se tedy, že podle skalních rytin lze určit pouze dvě období - starší (před rokem 2000 př. n. l.), kam řadíme zhruba první dvě fáze, a mladší (po roce 2000 př. n. l.), zahrnující zbývající dva časové úseky.

ŽIRAFY, NEBO SLONI?

Ze všech výjevů zaujme návštěvníka Sahary asi přeci jen nejvíc velká africká fauna, kterou tradičně představují slon a žirafa. Abychom na konkrétním příkladě ukázali nový pohled, jenž vznikne spojením několika vědních oborů, řekněme si, co ví kupříkladu zoologové o chování a ekologických nárocích těchto dvou velkých skupin savců. Je známo, že slon africký (Loxodonta africana) se neobejde bez vody, které spotřebuje zhruba 100 litrů denně. Je to vlastně jediný faktor, který jeho geografické rozšíření opravdu limituje. V obdobích sucha, kdy je nedostatek povrchových zdrojů vody, však dokáže hloubit koryta vyschlých řek, aby se dostal ke spodní vodě. Za jednotlivými lokálními stanovišti s takovýmto vodním zdrojem se může vydat až 60 km dlouhou trasu, kterou si velmi dobře pamatuje. Ostatně víme, co je sloní paměť. Na rozdíl od slona vydrží žirafa poměrně velmi dlouhou dobu bez vody. Je známo, že v oblasti Aguelt Nemadi v Mauritánii žila populace žiraf dokonce až do začátku 20. století.

Určitou zajímavostí je, že oblast Messak Settafet v libyjském Fezzanu je vlastně jediné místo na Sahaře, kde podle výpovědi pravěkého skalního umění žily pohromadě dvě skupiny zvířat s různými ekologickými požadavky. Do první z nich patří již zmíněný slon, dále pak hroch a nosorožec, kteří potřebují ke svému životu prostředí s minimálním srážkovým úhrnem 150 mm. Skupině druhé, kam zařazujeme žirafu a přímorožce oryx, postačuje srážek daleko méně, pouhých 50 mm. Jak ale vysvětlit, že tyto dvě skupiny zvířat žily v době vytváření skalního umění pohromadě?

Nabízí se prostá odpověď - skalní umění reprezentuje pouze jakýsi "bestiář" dávných umělců, tedy pouhý výběr z fauny, s níž se pravěcí lidé setkávali. Krom toho znázorňování různých druhů zvířat mohlo představovat určitou tradici, která pak pokračovala po mnoho dalších generací, aniž by již taková zvířata v oné oblasti žila. Skalní umění je však na Sahaře stále ještě živé. Například Tuaregové, současní obyvatelé této části Sahary, neznázorňují ani buvolce, ani slony či žirafy nebo koně, ale především jim dobře známé velbloudy. Nejčastěji pak na skalní stěny vyrývají nápisy v jejich vlastním písmu zvaném tifinagh. Na řadě příkladů lze demonstrovat, že každá kulturní skupina má svůj určitý výtvarný projev či styl, podle něhož ji můžeme identifikovat.

HRANICE SAHARY

Jedním z dalších možných řešení otázky výskytu dvou skupin zvířat s odlišnými ekologickými nároky je představa, že oblast Messak Settafet tehdy vlastně tvořila jakousi přechodovou zónu mezi pouští a savanou, tedy dnešní sahelské pásmo. Její šíře se pak mohla měnit i v závislosti na krátkodobých klimatických cyklech. Informace o tom, jak intenzivní může postup sahelu být, lze čerpat i z naší nedávné historie. Vzpomeňme na ničivá sucha mezi lety 1965 a 1985, kdy sahel postoupil o celých 200 km na jih, tedy zhruba o 2/3 poledníkového rozměru Messak Settafet.

Na Sahaře se badatelům skutečně podařilo lokalizovat jakousi ekologickou hraniční zónu, která představovala určitou zeměpisnou hranici mezi sahelským pásmem savan na severu a tropickým pásmem deštných pralesů na jihu. Zajímavostí zůstává, že tato hranice není pouze jakousi ekologickou přechodovou zónou. V úrovni nilského údolí tudy prochází výraznější skalní masiv, jehož název Batn el-Hagar bychom mohli do češtiny přeložit jako Břicho kamení. Před zatopením Dolní Núbie vodami Násirova gigantického vodního díla tvořil Batn el-Hagar velmi významný 2. nilský katarakt. Tuto hranici bychom mohli považovat i za jakýsi předěl dvou ve své podstatě velmi rozdílných starověkých kultur.

Zatímco na severu vznikla ryze zemědělská kultura starého Egypta, na jihu dochází k rozvoji pastevecko-zemědělské kultury staré Núbie. A aby toho nebylo málo, připomeňme ještě nález kamenné stély u vesničky Semna datované do období staroegyptské Střední říše. Ta poskytuje informace o černých obyvatelích Kuše, kteří se svou barvou pleti výrazně odlišují od světlejších Egypťanů. Bylo dále zjištěno, že zatímco v jižní, súdánské části Afriky docházelo v období mezi 3000 až 1250 př. n. l. k vysušování velice nepravidelně, severní, egyptská část vysychala plynuleji. Severní Afrika se tak postupně stává jakýmsi ostrovem, ohraničeným ze severu Středozemním mořem a z jihu Saharou, skrze kterou komunikuje pouze úzkým koridorem díky oázám v libyjském Fezzanu.

PODOBA DÁVNÝCH UMĚLCŮ

Náš výlet do pravěku Sahary bychom měli zakončit několika slovy o samotných lidech. Jak vypadali? Byli pleti výrazně tmavé jako dnešní obyvatelé subsaharské Afriky, nebo šlo o populace podobné dnešním Berberům či Tuaregům, jejichž pleť je daleko světlejší? K těmto otázkám může sama antropologie přispět jen velmi těžko. K dispozici má pouze morfologické znaky na kostrách těchto pradávných obyvatel, které byly objeveny během archeologických výzkumů. Jsou mezi nimi takové, jež vykazují ryze negroidní antropologické rysy, jako jsou vystupující čelisti nebo široký nosní otvor, ale i lidé gracilního vzhledu.

K rekonstrukci podoby původních obyvatel přispívají i některé výjevy pravěkého umění. Zajímavostí je například i to, že skalní rytina objevená před lety v Tassilli-n´Ajjer silně připomíná jeden z velmi významných iniciačních obřadů pasteveckých Fulbů zvaný lotori. Fulbové jsou velmi heterogenní populací obyvatelstva Afriky, která obývá široký pruh západosahelského pásma, rozprostírajícího se zhruba od východního Senegalu až po západní Čad. Vedle již zmíněných negroidních rysů u nich najdeme i charakteristiky europoidní - světlou pokožku, přímý a dlouhý nos, úzké rty či dlouhé vlasy.

A tak na naši otázku nemůžeme dát bohužel uspokojivou odpověď těm, kteří za kulturními hodnotami spatřují i určitou etnickou skupinu, nějaký národ, či dokonce rasu. Na Sahaře žili pravděpodobně již tehdy lidé velmi různorodého antropologického složení a původu. Ačkoli se toho o etnickém kontextu pravěkých skalních umělců moc nedozvíme, důležitější by pro nás měla být skutečnost, že tito lidé, žijící v primitivních podmínkách archaického zemědělství, velmi výrazně přispěli ke kulturnímu dědictví naší modré planety, a to v době, kdy na Sahaře ještě pršelo.
duben 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group