ikoktejl

Pravidla jsou od toho, aby se porušovala

Sedím v autobuse plném turistů obtěžkaných zavazadly. Cesta se vine podél malebné krajiny, všichni se kocháme výhledy z velkých panoramatických oken. Hory se jako strážci tyčí nad křišťálově čistými jezery i malebnými údolími, kde trávu spásají krávy. Zvuk jejich zvonců jako by člověka ujišťoval, že tady je svět ještě v pořádku. Jsem ve Švýcarsku, kde si lidé váží své krajiny, řemesel, tradic a všech těch zdánlivě obyčejných věcí. „Hele, nemaj‘ tady i tu trávu zelenější?“ zvolal jeden z pasažérů. „Ale ne, to maj‘ asi v těch oknech filtr,“ odvětil mu druhý. Autobus zastavil. Švýcarský cestující si nás změřil přísným pohledem, protože jsme uličku z větší části zahradili kufry, a to neodpovídá pravidlům přepravy ve švýcarských dopravních prostředcích. K tomu, aby to v zemi šlapalo jako švýcarské hodinky, je třeba, aby všichni dodržovali regule a nevymýšleli finty, jak je obcházet. To, čemu se u nás říká bonzování, chápou Švýcaři jako svou občanskou povinnost. Pokud auto stojí tam, kde nemá, hlásit se to musí, protože jinak začne ten dokonalý stroječek drhnout.

Ve Švýcarsku funguje pro Čecha překvapivá služba Pilzkontrolle, neboli houbařská kontrola. V místních novinách či na internetu se dočtete, v jaký den a čas bude houbařský kontrolor k dispozici, aby prověřil bezpečnost obsahu vašeho košíku. K funkci houbařského kontrolora ale nestačí znát houby jako své boty, musíte mít zkoušky, příprava na ně zabere dva roky. V prvním kole dostanete košík s jedenadvaceti jedovatými houbami. Musíte je všechny správně určit, stačí jedna chyba a do dalšího kola už nepostupujete. Bylo půl osmé večer a na malebné údolí Emmental, odkud pochází legendární díratý sýr, už padla tma. Vešla jsem do garáže, kde místní dědeček zrovna probíral houbařské úlovky. Pečlivě je vážil a prohlížel. Za jedno zkontrolované kilo zaplatíte tři švýcarské franky. Za den zde můžete nasbírat maximálně dvě kila na osobu. Česká kamarádka, která zde žije leta, vyndavala houby z velkého koše. Bála se, že překročila svůj denní limit. „Nevadí, když to bude víc, řeknu, že jsou to ty, které jsem nasbírala včera. To víš, Češka se ve mně nezapře.“ Garáží se roznesl smích.

Švýcarská sebekázeň holt není pro každou náturu. Na druhou stranu, občas uhnout z vyšlapané cesty a jen se tak toulat bez předem nastavených pravidel může být osvěžující a zdraví prospěšné.

Přeji vám krásný listopad, ať na svých cestách potkáváte jen milé lidi.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka