ikoktejl

Ať se nespálíš

Oblohu pokryla černá tma. Přede mnou se jako koberec vinou žhavé uhlíky, jako by nedočkavě čekaly na mé bosé nohy. Živel se mě snaží přitáhnout k sobě. Jeho síla je magická. V žilách mi pulsuje nedočkavost a touha. Touha JÍT. Vnitřní hlas mě pobízí do kroku. Mozek ale vysílá varovné signály. Červená kontrolka mi bliká v hlavě: je to nebezpečné, neznáš to, nevíš, do čeho jdeš, co když se spálíš? Síla mého vnitřního hlasu je ale mnohem silnější. Vypojila varovné kontrolky z provozu a já šla. Zapomněla jsem, že je nemožné, abych bez újmy přešla povrch o teplotě 500 stupňů Celsia. Uvěřila jsem své intuici. Děj se vůle boží. Po několika metrech, na konci pekelného koberce, jsem pochopila jedno, strach z toho, že se spálíme, nás paralyzuje udělat krok do neznáma. Nikdy tak nemáme šanci se dozvědět, co na nás čekalo na konci těch neprobádaných cest. Všechno anebo nic?

Jiný kraj, jiný mrav. Jsou místa na zemi, kde lidé věří v očistnou sílu bolesti a nebojí se ji podstoupit. Síla prožitku vystupňovaná do extáze je chrání před jejím vnímáním. Thaipusam, jeden z nejdůležitějších svátků hinduistů je z našeho evropského pohledu oslavou sebetrýzně, na niž je bolestivý pohled. Kdo by si také dobrovolně nechal propíchnout jazyk ostrým kopím nebo se nechal zavěsit za kůži na hák. Hinduisté ano. Tímto způsobem vzdávají hold bohu Muruganovi, věří, že jejich oběť ocení a splní jim přání.

Přeji vám mnoho silných prožitků, které vám ukážou tu správnou cestu.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka