ikoktejl

Nádech, výdech…

Stalo se někde na severu Čech. Vycházím z domu a do nosu mě praští nelibý zápach. Není to „vůně“ hromádky po psovi, kterou by zapomněl uklidit jeho páníček, snad aby nám přinesla kousek toho štěstí. Není to ani nepříjemný sklepní odér z přestárlé zeleniny, ani dusivé aroma laciné voňavky. Je to vzduch sám o sobě, který se neviditelně line všude kolem a který nasávám do plic. Beru si šálu a dávám si ji přes nos. V tom si vzpomenu: nástěnka! Máme na ní připíchnutý papír, na němž je napsáno: V případě že zaznamenáte zhoršený stav ovzduší, volejte na toto číslo… „Haló?“ ozve se na druhé straně. Vysvětluji paní situaci, načež odvětí: „A proč voláte mně?“ „Protože je tady na vás uveden kontakt,“ odpovídám a v duchu počítám do tří, abych náhodou neztratila trpělivost. „Proč na mě?“ tút…tu…tút… Pochopila jsem, že tato konverzace nikam nepovede a zavěsila jsem. Šálu si natahuji ještě výš a mířím k popelnicím s tříděným odpadem. Poctivě sešlápnuté petláhve házím do žlutého kontejneru. Zatímco je házím dovnitř, stoupne si vedle mě člověk, který je zase vytahuje a souká si je do tašky. Na můj nechápavý pohled reaguje podrážděně: „No co, pani, musim přece něčim topit.“ A přesune se vybírat „poklady“ z další popelnice. Otočím se, z komínu za mnou vychází černý dým, jako by do něj právě skočil čert. Kdyby si takhle zatopilo více domácností, je to na zákaz vycházení.

V médiích se stále řeší změna klimatu, co nám hrozí, a jaké výzvy má lidstvo před sebou. Tání ledovců nám Středoevropanům může připadat jako vzdálený problém, který se nás ještě dlouho nedotkne. Stav životního prostředí se ale týká každý den každého z nás. V tomto čísle pro vás máme téma věnované ovzduší a fakta vás možná překvapí. Vaším respiračním nepřítelem číslo jedna nemusí být továrna stojící opodál, mnohem pravděpodobněji to bude váš soused, jehož kamna pojmou, kde co a nutí vás to dýchat.

Přeji vám krásný březen, jaro už je ve vzduchu.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka