ikoktejl

Láska za časů korony

Magazín Koktejl slaví tímto číslem své 28 narozeniny. HURÁ, chtělo by se křičet do světa, ale oslava v koronavirové karanténě má zvláštní pachuť. Žádný ohňostroj radosti, kdy vzduchem by létaly špunty, se nekoná, přesto se tiše radujeme, že jsme spolu s vámi zase došli o kus dál. Koktejl za dobu své existence prošel nejrůznějšími cestami, některé byly slepé, jiné zase hodně krkolomné, asi jako když se mačetou prosekáváte pralesem, už byste to chtěli vzdát, ale dopředu vás žene neoblomná víra, že najdete bájné Eldorádo. A když máte pocit, že už jste ho našli, vystřelí vás to na Měsíc a zase zpátky, a tak pořád dokola.

Koronavirová krize je dosud nepoznaná výzva. Stín nejistoty, který visí jako mrak nad vším, co jsme ještě donedávna brali za samozřejmé, je tíživý. Všechny obyčejné věci, jako jít s kamarádem na kafe, jsou nyní nemožnou misí. Naše zbraně v tomto boji jsou paradoxně ty nejméně ostré: izolace, klid, trpělivost a víra v lepší zítřky. Jsem optimista, a tak vidím tuto situaci jako poloplnou sklenici. Probouzí v nás základní principy lidskosti, na které už někdy vlivem stresu a boje o denní chléb nezbývá síla. Je příležitostí k zastavení se, vymetení pavučin ze skrytých koutů pokoje i vlastní mysli. Může to být RESTART.

Stojím ve frontě a pouštím před sebe babičku, která pod vlivem koronavirových zpráv vyrazila na nákup. „Vy ji jako pouštíte?“ zaburácí za mnou mužský hlas. „Máte problém, že před sebe pouštím staršího člověka?“ odvětila jsem. „To teda mám, na tohleto já nemám čas.“ A šine si to k pokladně, přičemž v ruce demonstrativně svírá svých pár položek nákupu. Den poté přišlo nařízení povinného nošení roušek a odstupu u pokladen. Od té doby potkávám už jen milé a ohleduplné lidi trpělivě čekající, až na ně přijde řada. S dojetím sleduji Čechy, kteří oprášili šicí stroje a do úmoru šijí doma roušky pro své blízké i vzdálené okolí. Jsme holt národ Přemka Podlahy, a když jde do tuhého, umíme si poradit s tím, co máme doma. V tomto ohledu jsme jedineční! A nešijí jen české holky, kluci a babičky, roušky šijí taky naši vietnamští spoluobčané, ti svůj díl dobra ještě korunovali výzvou nabízející členům záchranných složek občerstvení zdarma. Mladí lidé rozvážejí jídlo seniorům. Vlna solidarity se valí a nevypadá to, že by se chtěla zastavit. Více se děkuje, lékařům, sestřičkám a všem lidem dobré vůle.

A tak stejně jako v pohádkách věřím, že láska a dobro zvítězí nad zlem a že nebude dlouho trvat, odložíme roušky a svobodně se nadýchneme. Tentokrát s vděčností, že žádná samozřejmost není samozřejmá.

Přeji vše dobré nám všem.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

PS: Snům nelze nastavit hranice. Nyní je dobrá příležitost spřádat své cestovatelské plány na dny budoucí, kdy opět bude vát příznivý vítr k tomu, aby bylo možné roztáhnout křídla a letět. Magazín Koktejl vás chce inspirovat i na dále.