ikoktejl

Čas jako bonus

Zhubli jsme, ale věříme, že po nezbytné redukční dietě, kdy na nás jako cestovatelský magazín dolehla koronavirová ztráta, za pár měsíců zase nabereme. A taky věříme, že nám těch pár stránek, které jsme s velkou lítostí museli obětovat, odpustíte. Nezbylo nám nic jiného, než si utáhnout opasek na poslední možnou dírku. Nedýchá se nám snadno, ale srdce bije, v žilách tepe odhodlání a v mozku to vře nápady. „Je to teď taková divná doba,“ řekl mi sklíčeně kamarád do telefonu. Mluvili jsme spolu hodinu a slovo divná mu zaskřípalo mezi zuby nejmíň dvacetkrát. A jestliže je doba divná, dochází právě teď v našich životech k nějakým divům, o které bychom za normálního stavu přišli? Optikou optimisty, získali jsme navíc tu nejvzácnější veličinu: ČAS. A je pouze na nás, zda s ním tak naložíme nebo k němu přistoupíme jako k daru danajskému. Lidstvo to asi nezachrání, ale má duše našla klid, protože jsem si konečně na chalupě uspořádala garáž, vyčistila regály a srovnala květníky dle barevnosti, aktuálně mám vyrovnané truhlíky do třech sloupců, záleží na odstínu hnědé. Možná to ale ještě přeorganizuji. Pustila jsem se také do likvidace černé skládky, která mě léta straší za naší zahradou. Jako buddhistický mnich se pokaždé zhluboka nadýchnu, abych zapudila myšlenky na strůjce toho bordelu, který házím do pytlů a odvážím do sběrného dvora. Udělala jsem si pořádek v knihovně, některé knihy jsem držela v ruce naposledy na střední, a začala jsem třídit staré fotografie naštosované v krabicích. Řeším s dcerou zapeklité matematické příklady Hejného metodou, sbírám přírodniny na úkoly z prvouky, skáču panáka, vařím čarodějné lektvary, po tisící hraju „Hádej, zvíře“ a piškvorky… Ano, mám čas i na úplné blbosti. To je div. Pozoruju, jak se den ode dne příroda mění před očima, poslouchám cvrlikání ptáků, potkávám srny i mloky. A večer, když všechno utichne, dívám se na oblohu posetou hvězdami a říkám si, zda nahoře někoho zajímá, jak my, malí človíčkové planety Země, právě teď zápolíme. Anebo je to pro chod vesmíru naprosto nepodstatná epizoda, protože se všechno netočí jen kolem našich lidských potřeb. Kdo ví. Zavírám oči a poslouchám ticho. Peníze si za to nekoupím, ale ten vnitřní klid je k nezaplacení. Nastavit se čas od času do off-line režimu je nakonec ozdravný proces pro tělo i mysl.

Přeji vám krásný květen, lásky čas a vypůjčím si slova básníka: Svět? Co je svět ó má lásko? Zahrada mých veršů v květu…

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka