ikoktejl

Ze starého nové a tak stále dokola

Přiznám se, jsem poctivý recyklátor. Se šlupkami od brambor běžím k hnědé popelnici s bioodpadem, sbírám použité kávové kapsle z hliníku a odevzdávám je zpět firmě s chytrým recyklačním programem, která z nich dá život něčemu úplně novému. Z tři sta tisíc takových kapslí se vyrobí tisíc městských kol. Myslím na to pokaždé, když jdu přes Staroměstské náměstí s taškou naloženou kávovým odpadem. Plechovky vozím s sebou na chatu a vyhazuji je do kontejneru ve sběrném dvoře, protože v mém blízkém okolí jsem zatím neobjevila žádnou popelnici na kovové obaly. Oblečení a boty posílám dál do oběhu nebo je cpu do chřtánu popelnice určené ke sběru textilu. Je to někdy práce být odpovědným občanem planety Země. Občas si ale přijdu jako mimozemšťan. Zatímco vyhazuji papírové obaly tam, kam patří, přistoupí ke mně pán se slovy: „Ale pani, co se s tim tady zdržujete, dyť to stejně hoděj na jednu hromadu.“ Odmítám si hledat podobné výmluvy a pokračuji dál ve své zdánlivě sisyfovské činnosti.

Nejsem žádný alternativec. Vím, že už samotné třídění by mělo být na minimu, protože nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne. Nejsem ještě ve fázi bezobalového nakupování, nedělám si ve spíži zásoby brambor a rýže. Aniž bych o tom ale hlouběji přemýšlela, přirozenou cestou jsem se dostala do bodu, kdy se ptám, jaký je původ věcí, které si chci pořídit a zda je vážně tolik potřebuji. A když už, zajímám se, kdo je vyrobil, z čeho a za jakých podmínek. Raději si koupím jednu kvalitní věc od lokálního výrobce než deset podobných z druhého konce světa. Téma tohoto čísla jsme věnovali módě z hlediska udržitelnosti. Právě toto krásné odvětví představuje pro naši planetu obrovskou ekologickou zátěž. Rčení „šaty dělaj člověka“ tím dostává hlubší rozměr. Vybavuji si z dětství klapavý zvuk šicího stroje, u kterého seděla maminka v obležení látek nejrůznějších vzorů a šila podle střihů vytržených z Burdy. Šilo se a přešívalo, pletlo se a páralo a rozhodně se neplýtvalo. Byla to potřeba doby, kdy zboží nebylo. Paradoxně nyní, kdy je všeho přehršel, jsme se dostali do stejného bodu. Dnes má tato potřeba nálepku udržitelnost.

Přeji vám krásný podzim a dobrou náladu, aby na vás covid nemohl.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.