ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

RÁJ ZVÍŘAT - NGORONGORO

Rafinovaná batika, koláč s tvarohem a marmeládou posypaný mákem, obraz Salvatora Dalího, hluboká rána v těle planety, mísa, v níž se vaří život - tisíce pocitů ve mně vyvolává pohled na dno kráteru, neboť ten pohled je tak čarovný, že musím přemýšlet, zda tu příroda nepodlehla jistému narcistnímu velikášství. Stojím na kraji šestisetmetrového srázu a dívám se na třetí největší kráter na světě, kráter Ngorongoro v Tanzánii.


Ngorongoro

OCHRANA

Pestrobarevné dno kráteru obývali dříve kromě bezpočtu zvířecích druhů také masajské kmeny. Masajové (jejich pastevecká a lovecká činnost) a především přílišná lovecká aktivita Evropanů si již v roce 1921 vyžádali ochranu oblasti, která díky své relativní uzavřenosti nemá pravděpodobně ve světě obdoby. Do roku 1974 byl kráter součástí nedalekého světoznámého parku Serengeti, pak jej ovšem tehdejší britský guvernér, proslulý svou nechutí k ochraně zvířat, z parku vyňal. Nyní je kráter samostatnou rezervací. Masajové se díky mnoha omezením, vyplývajícím z chráněného postavení této části země, dnes již odstěhovali, takže v současnosti je relativně uzavřené dno kráteru skutečným rájem zvěře. Rájem, jemuž se nevyhýbá ani smrt, ani zrození, ani přírodní katastrofy. Jediný, kdo by se měl místu vyhýbat, je člověk. Ovšem jako další africké země, ani Tanzánie si nemůže dovolit nevyužít příjmů plynoucích z turistického ruchu. To vyvolává velké tlaky na rezervace. Půda je zabírána na výstavbu hotelů, služeb a přístupových silnic a početná terénní vozidla narušují půdu kolem parků i v nich. Nyní například probíhají velké diskuze kolem plánu vlády Jihoafrické republiky, která přišla s nápadem vyasfaltovat cesty v proslulém Krügerově národním parku. Na jednu stranu přijdou turisté o pocit "divoké přírody", na stranu druhou se zamezí ničení půdy. Konečné rozhodnutí by se mohlo stát precedenčním pro ostatní africké parky, zatím však je Ngorongoro takovým problémům relativně vzdáleno. Rezervaci je možné navštívit za předpokladu, že dodržíte jistá omezení: Kráterem projíždíme terénními auty s domorodým řidičem. Je to oboustranně výhodné, pro místní jde o výhodný džob, my využíváme zkušeností domorodců - přece jen znají svá zvířata lépe než my, kteří většinu poznatků čerpáme z knih a zoologických zahrad. Auta nesmí opustit určené cesty, na které jsou zvířata zvyklá, my zase nesmíme opustit auto. A především - rezervaci je nutné opustit do setmění. Noc totiž patří výhradně zvířatům. Žije jich tu přes 40 000 kusů více než třiceti druhů.

MÍRUMILOVNÍ BÝLOŽRAVCI

Dno kráteru leží asi 1800 m vysoko a má průměr zhruba 20 km. Na této ploše je možné potkat snad všechna zvířata, která žijí na savaně. Ngorongoro je více než jiné rezervace světem pro sebe, odříznutým a soběstačným, přesto však není zcela uzavřené. Stezky, šikmo přetínající stěny kráteru, ukazují, kudy zvířata přicházejí a odcházejí ze svého mikrosvěta na dně kráteru.

Okolo jezírka Magadi uprostřed kráteru se soustřeďuje nejvíce zvěře. V období sucha je jezírko malé a široký vyschlý pruh kolem jezera je pokryt vrstvou uschlého ptačího trusu - shora je to onen bílý tvaroh na pomyslném koláči. Obrovská stáda zeber Böhmových, pakoňů bělobradých a gazel Thomsonových a Grantových líně postávají a popobíhají v okolí vody a vyvracejí mylnou představu o tom, že jeden druh zvířat se sdružuje v jednom stádu. Býložravci si nemohou nijak ublížit, takže se v klidu proplétají mezi sebou a zpravidla je nevyruší ani projíždějící džíp. Jejich predátoři číhají opodál.


stáda býložravců jsou většinou promíchána

V dojemné shodě obývají jezírko plameňáci a hroši. Plameňáci se od ostatních ptáků liší tím, že mají pohyblivou vrchní čelist. Po ponoření zobáku do vody kmitáním tlustého jazyka nasávají vodu a v zobáku filtrují plankton, měkkýše, korýše i vodní hmyz. Hroši se od ostatních živočichů liší tím, že mají nejrozumnější životní styl. V afrických vedrech tráví svůj čas v mělkých jezírcích a ani je nenapadne vylézat. Čas od času zafuní, změní o pár centimetrů svoji polohu a vegetí si dál. S poledním sluncem nad hlavou jim závidím.

SLONÍ HISTORIE

K nejpůsobivějším setkáním patří setkání se slony. Setkání in natura s těmito největšími suchozemskými savci (slon africký - Loxodonta africana, dosud největší zjištěný exemplář byl zastřelen v Angole roku 1955 a byl vysoký 4,01 m), jejichž samci měří v průměru 3,20 m a váží 5,7 tun, vyvolává v člověku pocit nepatrnosti. Zvlášť, když si tento "drobeček" podá chobotem mladý stromek a vyvrátí ho i s kořeny. Kly těchto obrů vzbuzují respekt, ale právě ony jsou až příliš často důvodem jejich smrti. Dnes snad neexistuje člověk, který by nikdy neslyšel o obchodu se slonovinou, ovšem neškodí si některá fakta osvěžit, zvlášť když tento problém přes veškeré vládní proklamace není úplně vyřešen.


slon dokáže při shánění potravy zničit nejeden strom

Koncem minulého století měl obchod se slonovinou objem, z něhož se nám dnes tají dech: Na antverpskou slonovinovou burzu bylo v letech 1888 až 1902 přivezeno celkem 3 212 700 kg slonoviny, přičemž průměrná váha jednoho klu je přibližně 8,5 kg. (To jsou čísla jen z jednoho jediného trhu na slonovinu, přičemž ostatní tržiště v Anglii a v Belgii zaznamenávala podobný obrat.) Od roku 1902 až 1910 přicházely v Antverpách na trh ročně kly od 18 500 zvířat. Roku 1913 byly prodány kly asi od 10 000 zvířat, v letech 1920 až 1928 sotva 420 000 kg, což odpovídá 6000 zvířat. Pokles objemu obchodu se slonovinou byl důsledkem ochranných opatření jednotlivých vlád Afriky. Ovšem nebyla a dodnes nejsou stoprocentně účinná... Například v roce 1957 bylo v Keni zabaveno 11 449 kg slonoviny a přitom je Keňa počítána mezi spořádané a dobře organizované státy. Dnes jsou sice národní parky a rezervace hlídané, ovšem země, v kterých leží nejsou bohaté, a tak přes veškerou snahu je technické vybavení novodobých pytláků na vyšší úrovni než vybavení jejich protivníků - strážců. Tito moderní pytláci loví především v okrajových částech parků. Přesto se dnes sloni stahují do rezervací, neboť tam cítí bezpečí, a to s sebou nese jiné problémy - pokud se sloni přemnoží, jako se to stalo v sedmdesátých letech v Serengeti, mizí jejich zásluhou zalesněné plochy, což způsobuje odchod zvířat na nich závislých - nosorožců, kudu či antilop žirafích.

SETKÁNÍ S KRÁLEM ZVÍŘAT

Lev je toužebně očekávaný vrchol všech afrických "safari". V poledním žáru není lehké lvy najít, protože většinou odpočívají ve stínu stromů a křovin. Vidět lva na lovu či alespoň v pohybu vyžaduje štěstí a trpělivost. Však také řecký učenec Artemidóros ve svém snáři píše: "Lva spatřit krotkého, vrtícího ohonem a blížícího se v dobrém úmyslu bývá dobré a přináší to nejrůznější prospěch vojákovi od císaře, atletovi z dobré kondice, prostému občanu ze strany úřadů a otrokovi od jeho pána, neboť právě těmto osobám se to zvíře svou mohutností a silou podobá. Kdykoli však lev někoho ohrožuje nebo proti někomu běsní, přináší strach a věští nemoc a hrozby ze strany zmíněných osob nebo nebezpečí ohně..." Ve snu vás ovšem lev nemůže skutečně sežrat.

Když jsme konečně našli párek lvů netečně se vyvalující na břehu potoka, přáli jsme si, abychom ho raději nepotkali. Náš džíp totiž špatně startoval a náš řidič Žofré byl paličatý. Už předtím jsme mu několikrát důrazně doporučovali, aby nevypínal motor, když zastavujeme na fotografování. "Ni sawa," (to je v pořádku) odpovídal vždy nenuceně a motor vypínal. Stejně tak u lvů. Když jsme se dosyta nadívali a nafotografovali a také vzbudili královský pár, auto nenaskočilo. Vystupovat a tlačit se nikomu nechtělo, a tak se Žofré za svoji paličatost vytrestal sám - se staženou zadnicí přískoky naběhl za džíp a nadlidskou silou jej roztlačil. S neochvějnou vírou ve vlastní rozum však motor vypínal dál.

 

Podvečer v kráteru je ve znamení klidné činnosti. Zvířata, která se za poledního žáru oddávala nečinnosti, ožívají. Žlutá barva trávy, zelená barva močálů, modrá barva hladiny jezírka, bílá barva pruhu kolem jezera - to vše dostává načervenalý nádech rychlého afrického soumraku. Nosorožci, hroši, štětkouni, žirafy, impaly, vodušky, antilopy, buvoli, levharti, gepardi, hyeny, šakali, ptáci a mouchy v kráteru obří sopky zůstávají, my musíme odjet. Nahoře na valu kráteru míjíme kamennou mohylu s jménem Michala Grzimeka, syna a spolupracovníka známého zoologa Bernharda Grzimeka, který v těchto místech prováděl výzkumy. Michal tu zahynul při havárii letadla, které sám pilotoval. Ovšem není jedinou obětí Ngorongoro - k úrazu tu přicházejí ti, kteří si nejsou schopni uvědomit, že tam na dně, na místech pohádkově krásných, je skutečná divočina. Jedna z posledních na naší planetě.
 
Červen 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group