ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

10 000 KOUŘŮ A MEDVĚDI

Padesátý stát Spojených států Amerických Aljaška je někdy nazýván "Last Frontier" · poslední hranice. Jako by za ní už nemělo nic být. Tato severní krajina se ale každoročně probouzí z dlouhé a kruté zimy do těch nejkrásnějších barev. Léto je tu teplé, příjemné s dobou denního svitu odpovídajícího polárním podmínkám. Je to krajina, kde i mraky mají jiný rozměr.

 


Snad každý si vybaví zlatou horečku na Klondiku, řeku Yukon nebo postavy Jacka Londona, Eskymo Welzla a drsňáků severu. Přitom dostat se na tuto severní točnu není v moderní době letadel nijak složité. Letecká doprava je pohodlná a rychlejší než kdykoliv předtím a naštěstí neubrala nic z tajuplnosti a kouzla krajiny na polárním kruhu. Dech se tají, když letadlo pluje nad nesčetnými fjordy a ledovcovými řekami, které vypadají jako americké mnohaproudové dálnice. V údolích se pak rozpadají na obří ledovcové kry vyčnívající na hladině ledovcových jezer.

Po několika hodinách letu dosedne v největším městě Aljašky · Anchorage. Přestože tu žije téměř 3/4 obyvatel Aljašky, Aleuti, Eskymáci a Američani, není městem s budovou Kapitolu · městem hlavním. Tím je Juneau, kryté od východu pásem Kordiller · hlavní důvod, proč do města nevedou žádné komunikace. Pokud tedy chcete Juneau navštívit, musíte přiletět nebo připlout.

Před několika lety se obyvatelé rozhodli hlavní město přesunout více do středu Aljašky, když si však spočítali náklady, zhrozili se. Juneau zůstane tedy i nadále hlavním městem. Anchorage pak městem největším, odkud se dají podnikat výlety do vnitrozemí Aljašky, za polární kruh nebo na sopečné ostrovy "Ring of Fire" Aleuty.

KATMAI · PARK MEDVĚDŮ

Přestože je polární krajina Severní Ameriky pěkná a zajímavá snad všude, národní parky jsou zcela výjimečné. Tato výjimečnost je způsobena vysokými zasněženými horami, jezery, ledovci nebo neobvyklým množstvím divoké zvěře. Jedním z parků, který se může pyšnit všemi těmito přívlastky je i Národní park Katmai. Rozkládá se na samé hranici Aleut, asi 300 mil jihozápadně od Anchorage.

Medvědi jsou tady na každém kroku. Nejsou lidožraví, ale v případě ohrožení, kdo ví... Břeh jezera je pro místní medvědy dálnicí, po které několikrát denně putují za potravou k proslulým peřejím mezi jezery Naknek a Brooks. Někteří se pro lososy pod vodu potopí a vydrží pod ní půl minuty. Nejšikovnější a také nejstarší je třicetiletý "Diver" · potápěč. Nad vodu se téměř pravidelně vynořuje s velkým úlovkem. Je za to odměněn pochvalou všech přihlížejících fotografů. Ostatní pronásledují hejna červených a stříbrných lososů v mělkých vodách a zabíjí je úderem tlapy. Nejelegantněji ale loví medvědi, kteří vyčkávají v peřejích na vyskakující ryby. Každý den stojí na stejném místě, dokonce na stejných kamenech. Někteří se tomuto způsobu lovu učí od mládí a jsou tak šikovní, že jim místní rybáři tiše závidí. Do rozevřené tlamy chytnou denně až 70 ryb. Na relativně malé ploše tu žije na 750 státem chráněných, medvědů hnědých! Je to celých 60 medvědů na jeden akr.

ERUPCE, KTERÁ OTŘÁSLA ALEUTY

Nad krajinu parku Katmai se vypíná 15 obrovských sopek. Některé dřímou, jiné jsou aktivní. Nebezpečí erupce je značná a odjakživa naháněla indiánům strach. Postupně se třásly a bouřily Mt. Wrangell (1918), Katmai (1912 a 1931), Aniakchak (1931), Iliamna (1947), Megeik (1947) a Redoubt (1968).

Erupce sopky Katmai vyvrhla v roce 1912 do ovzduší tolik materiálu a sopečného popelu, že rozžatá lucerna nebyla vidět na délku lidské paže. Loď Dora, která v té době směřovala přes záliv Shelikof do Anchorage byla nejdříve ohromena zemětřesením, pak výbuchem a nakonec byla doslova zasypána sopečným popelem. Do lodního deníku si kapitán zapsal: "Dvě hodiny po výbuchu nebylo na palubě vidět ani vodní hladinu, těsně pod lodí." Celá atmosféra byla víc než děsivá.

Starosta vesnice poblíž řeky Savonoski, American Pete, se již několik dnů před hlavní erupcí, po sérii krátkých záchvěvů, rozhodl přesunout se s vesnicí více na západ od sopky. Byl také jediný kdo viděl výbuch sopky na vlastní oči, neboť se jako jediný vracel pro nářadí, které jeho vesnice nechala u řeky. Svůj zážitek líčí slovy: "Hora Katmai vyletěla do povětří s mnoho ohněm." Nářadí už nikdy nespatřil, místo toho pádil zpět k jezeru Naknek, kde měla vesnice nachystané čluny. Když do nich vesničané nastoupili a odrazili od břehu, dostihl je temný mrak sopečného popele. Celých 80 mil pak museli za nelidských podmínek veslovat přes toto dlouhé jezero. Doprovázel je strach, naprostá tma, dezorientace a nejistota. Jejich noc trvala dlouhých 60 hodin.

Výbuch byl slyšet i v 750 mil vzdáleném Juneau. Sopečný popel pokryl plochu o rozloze 3000 mil do výše třiceti centimetrů. V dalekém Vancouveru kyselý déšť propaloval oblečení.

PRVNÍ ODVÁŽNÉ EXPEDICE

Přestože očití svědkové mluvili o pekle, které se v Aleutech rozpoutalo, nedala na sebe první průzkumná výprava dlouho čekat. První pokus proniknout do zdevastované oblasti byl podniknut již 4 týdny po katastrofě. George C. Martin se tehdy dostal až na nedaleký ostrov Kodiak. Daleko vážnější pokusy přímo do míst výbuchu podnikl však až botanik ze státu Ohio Robert Griggs. Už rok po erupci stanul na okraji kráteru sopky. "Výhled dolů do útrob sopky nás všechny členy expedice šokoval. Celý dojem byl navíc umocněn výstupem v naprosté mlze a mracích, které vrchol obklopovaly. Když se na vrcholu mraky náhle na chvíli roztrhly spatřili jsme na dně obřího kráteru inkoustově modré jezero v jehož středu ležel ostrov ve tvaru podkovy. Kráter byl tak ostrý, že jsme měli problémy se na jeho hraně při silném větru udržet."

Dále mu podmínky nedovolily pokračovat. To se mu podařilo až po několika letech, a tak v roce 1916 dorazil až k nevýraznému sopouchu Novaropta, ležícím na úpatí sopky Katmai. Ten, jak se později ukázalo, byl viníkem erupce vulkánu Katmai. Podle uznávané teorie mají totiž obě sopky společnou komoru magmatu. Ve skutečnosti došlo k prvnímu výbuchu na Novaroptě a teprve potom, když se tato společná komora vyprázdnila, došlo k téměř okamžitému zřícení vrcholu sopky Katmai do žhavého nitra země. Následovala nebývale silná erupce Katmai.

ÚDOLÍ 10 000 KOUŘŮ

Griggs se svou skupinou výzkumníků, ve které nechyběli chemici a lékaři, pokračoval do zdevastované krajiny pod sopku Katmai. Tady na Griggsovu skupinu čekalo velké překvapení. Přestože bylo bezmračné odpoledne, na obloze se objevovaly stovky kouřů. Vycházely z nitra země a na obloze se rozpouštěly až ve výšce 30 metrů. Později, jak nacházeli nové shluky kouřů, přestali je počítat a spokojili se s označením údolí jako "Údolí 10 000 kouřů". Kouře vycházely ze stále žhavého popela, který byl přikryt jako hrnec s děravou poklicí. Pod podrážkami výzkumníků leželo 30 metrů žhavého sopečného popela, který během několika dní aktivity dokázaly obě sopky vychrlit a uložit do údolí. Tvář kdysi zeleného údolí se navždy změnila. Stovky kilometrů čtverečních živé krajiny zůstaly tak pohřbeny pod nánosem popela a magmatu.

VÝSTUP NA MT. GRIGGS

Více než 80 let po události se vydávám s kamerou na cestu údolím. Cíl mé cesty jsou sopky Mt. Katmai, Megeik nebo Mt. Griggs. Běžná rutina, krátký pohovor, prohlídka map, kontrola informací v průvodci, zápis do knihy odchodů a nakonec cesta autobusem do chaty, která se stává na několik dní mým základním táborem. Školní autobus má havajskou značku a je jediným veřejným dopravním prostředkem v parku. Do chaty, která leží na hranici zelených svahů a šedého popela, je to prašnou a kamenitou cestou rovných 20 mil.

První pohled na zdevastovanou krajinu je ohromný. Ještě silněji na mne krajina působila později, při zapadajícím slunci, které okolní kaňony zbarvilo do červena. Nad divokým řečištěm krouží orli holohlaví a v nedalekém potoku se jasně rýsují medvědí tlapy. Na každém kroku obrovské houby a celé modré plochy borůvek, které zpříjemňují můj jídelníček. Koryta řek pramenících ze vzdálených ledovců jsou hluboko zařezány v sopečném popelu a bazaltu.

Je krásný den, a zatím svítí slunce. Počasí je tady na Aljašce velká neznámá. Lokální předpověď je sázkou do loterie nebo podvod. S odhadem počasí se ostatně ani nikdo nezabývá. Místní usedlíci většinou mrknou na oblohu a řeknou "zítra bude tak jako dnes". Počasí se mění rychle a naprosto nevyzpytatelně. Mnoho lidí zůstává při špatném počasí a nemožnosti letu uvězněno i několik dnů na vzdálených ostrovech. Zdá se, že to nikomu příliš nevadí.

Zpočátku jde všechno snadno. Vítr, před kterým mě všichni varovali, přišel až pozdě odpoledne. Je zajímavé, že fouká vždy proti mně. Rozhodl jsem se ho ignorovat. Stejně tak stopy medvědích tlap. Občas jsem na rady rančerů dělal hluk. Tleskal jsem a nahlas rozmlouval s medvědy. Lidská řeč nebo zpěv již z dáli medvěda upozorní na lidskou přítomnost a medvěd se klidí člověku z cesty.

Byly 4 hodiny odpoledne, když jsem dorazil pod vulkán Mt. Griggs. Ušel jsem popelem 25 kilometrů, a tak jsem si krátce odpočinul. Chystal jsem se na vrchol sopky, která jako jediná v parku byla bez krásných, ale nebezpečných, ledovcových splazů. Až v průběhu výstupu jsem pojal podezření, že je ale také v širokém okolí nejvyšší.

Namáhavý výstup na Mt. Griggs, kdy jsem v prudkém větru více než 5 hodin klopýtal k vrcholu, mne stál mnoho sil. Nejdříve jsem proklínal měkkost popela, později obří balvany, které jsem musel zlézt, pak sebe. Mnohokrát, tak jako fata morgána, se za nejbližším horizontem objevil vrchol, ale vždy to byl jen další z nekonečných horizontů.

Na skutečném vrcholu, se potvrdila moje předtucha, že jsem v tomto parku na nejvyšším bodě. První pocit byla obrovská žízeň, lehl jsem si k ledovci a z jeho pramenů dlouze pil studenou vodu. Chvílemi mi v zubech skřípal drobný popel. Byl jsem uprostřed mělkého kráteru o velikosti pěti fotbalových hřišť, téměř až po okraj zaplněným ledovcem. Na jeho okraji stoupaly k obloze kouře z četných fumarol. Překonával jsem desítky metrů hluboké ledovcové trhliny. V neuvěřitelně čistém vzduchu vzdálenosti přestaly mít svůj rozměr. Více jak 50 kilometrů vzdálený vulkán Mt. Megeik jsem měl těsně prěd sebou. Viděl jsem pod sebou obrovský kráter sopky Katmai. Ve vzdálenosti 150 kilometrů se rýsovaly vrcholy kopců Iliamna a Redoubt. Někde za nimi leží město Anchorage, ze kterého jsem se před několika dny do této divočiny vydal.

Fotografování znepříjemňoval nárazový vítr. Fumaroly syčely a slunce pomalu zapadalo. Více jak 16 hodin slunečního svitu, nízko nad obzorem, zaručuje skutečné fotografické hody. Slunce vlastně zapadá jen tak formálně, aby vzápětí za stejným horizontem vyšlo. To je také hlavní důvod, proč se tady na severu, obtížně určují světové strany. Není východ, není západ, pouze je slunce níž nebo výš.

VEČERY NA ALJAŠCE

Po jedenácté hodině odpoledne jsem pořídil poslední fotografii a vracel se stejnou cestou dolů. Šlo to velice snadno. Klouzal jsem v popelu, co krok to 20 metrů a za chvíli jsem byl u stanu, ešusu a potravin. Měl jsem štěstí, žádná medvědí navštěva, a tak jsem se oddal večernímu rituálu, vaření.

Večer se ale nedostavil, pouze se kolem druhé hodiny ráno zešeřilo jako před silnou bouří a vzápětí se slunce začalo vracet nad horizont. Ležel jsem na zádech a pozoroval v tomto šeru slabé hvězdy a množství meteoritů. Vysoko nade mnou zašumělo letadlo, které mi jako jediná spojnice s civilizací připomnělo mou
cestu zpět.
únor 1998

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group