ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KRÁVY, KAMZÍCI A MUŽI V POHORKÁCH

Domy vonící dřevem, koně a ovce na rozkvetlých loukách, vrásčití řezbáři a lidé, kteří dodnes dokáží udělat z mléka sýr - za takovým "folklorem" se většinou vydáváme za naše východní hranice. My jsme zamířili na jihozápad. Zvláštní kraj obydlený lidmi, v jejichž těžko srozumitelném jazyce zaznívá rétorománština a kteří jsou doživotně svázáni se svými horami, leží v italské provincii Trentino. Tam se nedaleko od známých lyžařských středisek nachází národní park Stelvio, jenž má jednu sympatickou zvláštnost: kromě zvířat a rostlin chrání také lidi, kteří zde žijí. Ochránci přírody nebourají staré dřevěné a kamenné stavby, nevyhánějí z pastvin ovce a krávy a nezakazují obyvatelům prastarých vesnic, přilepených na prudkých stráních nebo schovaných v údolích, jezdit domů autem. Přesto, anebo právě proto tu zvířata a lidé žijí v rovnováze, která navzdory satelitním anténám voní starými časy. Zdejší muži nosí hlavně pohorky - ať už se živí jako horští vůdci, pastevci nebo lesní dělníci.


Jen některá údolí, vymodelovaná ledovci do alpských svahů, jsou obydlena. Příroda poskytla příchozím nejen šťavnaté louky pro pastvu, ale také teplé minerální prameny, jejichž léčebné účinky jsou už po staletí využívány.

MLÉKO JE ZÁKLAD

Studený večer už teď, v polovině října, předznamenává pernou zimu. Ostatně nejvyšší vrcholky horského masivu Cevedale už mají bílé čepice. Stojíme na balkoně hotýlku v Cogolu a vysoko nad námi blikají světla vesnice Peio. Nad láhví vína přemítáme, proč vlastně lidé do takových výšek lezou, k čemu je dobré bydlet tam, kam se jde pěšky půl dne do kopce. No ovšem, pokud nejdou pastviny za lidmi, musejí lidé za pastvinami. A tak už na počátku středověku začali místa, kudy se předtím probíjela sem tam nějaká ta armáda a ještě méně prvních dobrodruhů - obchodníků, osidlovat farmáři. Dřeva na stavbu usedlostí bylo v okolních lesích dost a zelené louky slibovaly šťavnatou potravu pro krávy a ovce. Zmínky o zemědělských usedlostech v místech dnešního národního parku jsou už v listinách pocházejících ze 13. století a v mnohých se dodnes žije. Jenom lidé už nejsou ve vysoko položených vsích tak zoufale odříznuti od okolního světa - mají auta, televize a Internet.

A také mají svoje vlastní čerstvé mléko, máslo a sýr. Časně zrána vyfrčíme strmou silnicí až ke dveřím do Caseificio Turnario di Peio - zkrátka k sýrárně v Peiu. V přízemí obyčejného odmu jsou tři místnosti a kraluje jim Silvano Casaro, mladý muž, kterému v žilách koluje místo krve mléko. Ráno zatopí pod obrovským měděným kotlem, do něhož předtím nalil 300 litrů ranního a 300 litrů odpoledního mléka. Silvano bohužel neumí anglicky, a proto se na nás jenom šklebí zpod barevné kšiltovky. Nevadí, i tak jsme uchváceni jeho tancem kolem mléka a másla. Zatímco se totiž hřeje mléko, v dřevěné centrifuze se stlouká máslo. Tím pak Silvano plní dřevěné vyřezávané formy a kolem desáté dopoledne ho má i úhledně zabalené.

Mléko už ale má žadaných pětačtyřicet stupňů, a tak se musí přidat prostředek na srážení. A Silvano bojuje s tuhnoucí hmotou, nejprve obří vařečkou a potom nástrojem, kterému se říká lyra, protože skutečně připomíná onen hudební nástroj. Zkušenost stovek hodin strávených nad kotlem s mlékem a sýrařský pánbůh Silvanovi napoví, kdy přijde chvíle pro výrobu sýra. Zatímco pro nás má zhrudkovatělé mléko stále stejnou konzistenci, Silvano namáčí do kotle hadry a vynáší v nich budoucí sýr. Tři dny se bude "presovat" pod dřevěným lisem, pak bude odpočívat ve vedlejší místnosti na dřevěných policích. Čas od času se otočí, a po pěti až šesti měsících se z bochánků vyklube ta pravá sýrová bašta. Pro velké osmikilogramové i menší tříkilové koláče sýra si pak přijdou farmáři, kteří dnes dodali mléko.

V těchto chvílích si na svém sýru možná pochutnává Enzo Casanova, jehož mléko se toho říjnového rána ohřívalo v Silvanově kotli. Casanova je prezidentem sýrařů z Peia a přilehlých šesti vesnic, takzvaného gemeinde - společenského uskupení, které je dodnes živé například i ve Švýcarsku. Gemeinde je společenství lidí tradičně žijících na určitém prostoru, gemeinde je také ochrana proti cizákům a vzájemná pomoc.

Casanova je vrásčitý stařík, na svých šestašedesát let mimořádně čiperný. Dlouhá léta se živil jako elektrikář, jako přidružený zdroj obživy měl ale vždy pár krav.

"Teď jsem v důchodu a můžu se věnovat už jenom kravám. Mám jich šest," říká nám s neskrývanou hrdostí. V Peiu má každá rodina několik krav, které se celé léto pasou na horských loukách vysoko nad vesnicí. V létě dokonce proudí kravské mléko do sýrárny 3 kilometry dlouhým potrubím! Krávy se sdružují do větších stád a se stády žijí celé léto v kamenných salaších pastevci. I tady funguje gemeinde - pastevci hlídají celé stádo a ostatní muži se mohou věnovat jiným způsobům výdělku, většinou pracují v lese jako dřevorubci. Kolem krav se v Peiu točí všechno, kravskými lejny se hnojí, kravské mléko se pije a jí a "kravský spolek" je asi nejdůležitější organizační jednotkou vesnice.

VÍTEJ, TURISTO!

Gran Zebru je jedním z nejvyšších vrcholů skupiny Cevedale a na vesnici Cogolo shlíží z výšky 3851 metrů. Gran Zebru je také název rodinného hotýlku, jehož okna jako velké průhledné oči vzhlížejí přes husté lesy, kosodřevinu a skály až k bílým špicím hor. Za dobré viditelnosti ovšem. Dnes je mlha, že by se dala krájet, a jídelna hotelu takřka zeje prázdnotou. Kromě nás a několika mokrých a zkřehlých sezonních dělníků tu sedí jenom dvě dívenky obecnou školou povinné. Blonďatá Sára a její kamarádka si hrají na hosty. Sára ukazuje, jak si nabrat lžící a vidličkou salát, čím jej zalít, a trochu sekýruje číšnici v džínách a triku. Může si to dovolit, obsluhuje ji totiž její maminka, jinak také lyžařská instruktorka a spolu se svým manželem majitelka hotelu Laura. Laura je bývalá závodní sjezdařka a její muž Costanzo zase běžkař, horolezec a horák každým coulem. Protože už třetí den prší a naše výprava do hor pomalu přestává být reálná, Costanzo s námi posedává a vypráví:

"Tady jsem na Gran Zebru. Mám ten vrch strašně rád, proto jsem tak pojmenoval i svůj hotel. Naše hory jsou nádherné, rád tam vodím turisty ze svého hotelu."

"To je ale krásný životní styl. Jste šťastný?"

"Jsem," přitakává Costanzo, a když se konečně vyčasí a my můžeme vyrazit, osobně nám balí svačinu na cestu do hor.

Nebyl by to správný národní park, kdyby do svého lůna nelákal turisty. Turisté přinášejí peníze a skýtají také zajímavé a nové pracovní příležitosti. Kromě hoteliérství, kterému se věnuje každý, kdo jen trochu může (a díky instituci gemeinde není pro nově příchozího jednoduché se tu usadit a začít podnikat), nachází mnoho lidí uplatnění v turistických kancelářích jako lyžařští instruktoři či horští vůdci, organizátoři programů pro děti, dobrým byznysem je také půjčování horských kol, lyží a raftů.

Příjemný život, alespoň podle našich představ, má i pětačtyřicetiletý Franco. To on dostal za úkol provést nás největšími lákadly údolí Peio. Den nezačíná šťastně, Franco nás veze k památníku první světové války schovanému mezi ojíněnými modříny, a při zpáteční cestě do nás nacouvá náklaďák. Myslím, že by mi rozmačkaný předek vlastního auta pořádně zkazil náladu, ale Franco je buď dokonalý profesionál, nebo je mu to fuk. Každopádně během hodiny zabere manželčino auto, a my můžeme vyjet k malé přehradě Lago di Pian Palu, do výšky 1800 metrů. Následující popis může vypadat jako příliš kýčovitý reklamní text, ale ručím za to, že píši pravdu a nic než pravdu. Cestou stále se zužujícím údolím míjíme stáda ovcí, jejichž bílá těla se odrážejí od sytě zelené trávy. Dva farmáři se mezi stádem prohánějí na koních. Vjíždíme do zlatavě oranžového modřínového lesa, místy pocukrovaného prvním sněhem. Několik ostrých stoupavých zatáček, a ke zlaté, zelené a bílé se přidá bleďounce modrá barva hladiny přehrady. Odrážejí se v ní skloněné, mrazíkem zbělené stromy a všechny barvy trentinského nebe. Po hrázi přejdeme k domku, z něho se vykloní hlava hrázného, a vůni lesa na chvíli přehluší silný a poctivý odér kořalky z vinných hroznů - grappy.

Při kořalce se i v mrazu dobře tlachá. A Franco mluví o horách rád. Vyrostl tady a nyní dělá v létě průvodce turistů a v zimě, jak jinak, lyžařského instruktora.

"Zdejší lesy jsou plné zvěře. Jeleni, ve větších výškách žijí kamzíci a do některých údolí se vrátili kozorožci. Společnost jim dělají lišky, svišti, veverky, divocí zajíci, občas je možné potkat i jezevce nebo lasice. Poletují tu kavky, havrani a vrány. Často pozoruji datly a tetřevy, jsou tu káňata, krahujci, sovy a výři. Dokonce se sem vrátilo několik párů orla, který je dnes také ve znaku národního parku. Před časem byl znovu zpozorován sup."

"Smí se tady lovit?"

"Přímo v parku ne, ale na jeho hranicích se loví. Každý rok po sčítání se určí, kolik které zvěře je možné ulovit. A třeba vysoké je tu hodně - vlastně tady nemají přirozené nepřátele, protože všichni velcí predátoři byli člověkem vyhubeni."

"Chodíte rád na lov?"

"Nelíbí se mi to, a tak to nedělám. Mám raději jiné lovy, ty obtížnější - s kamerou," usmívá se Franco.

Lovy s kamerou si zkoušíme na vlastní kůži při túře k přehradě Lago del Gareser (2603 metrů). Zhruba ve výšce dvou kilometrů, kdy už zmizela i kleč, jsme obklíčeni kamzíky. Zpoza každého kamene, na každém skalnatém hřebínku, za každou vyvýšeninkou vykukuje kamzičí hlava a ostražitě nás pozoruje. Jsou jako indiáni a stejně jako oni jsou přesně za hranicí dostřelu šípu, v našem případě možností fotoaparátů. Přes hodinu se honíme s kamzíky, jakmile se někam jako těžkotonážníci dohrabeme, kamzík odtamtud elegantně zmizí. A už vykukuje jinde...

DŘEVĚNÝ SVĚT

Kde je les, tam je život. V oblasti národního parku to platí dvojnásob, protože právě dřevo bylo a dosud je základním stavebním materiálem. Zvláštní, že někde to jde: dřevo se těží, a lesa neubývá. Jde jen o to, aby se lidé naučili se svým prostředím zacházet, nemusí se hned stěhovat pryč.

V údolích dominuje smrk a modřín, ve větších výškách rostou borovice, vzácně se tu vyskytuje i jedle bělokorá. V údolí Rabbi ve stejnojmenné vesničce dosud pracuje stará vodní pila. Samozřejmě je i turistickou atrakcí, nicméně zpod jejích zubů stále vyjíždějí dřevěné fošny. Jinak se ale dřevo zpracovává v pilách moderních...

Nebo ručně. Giulio Zanella má malou dílnu ve vesnici Ossana. Čtyřiašedesátiletý řezbář tu se svým synem vyrábí dřevěné sochy, zdobené pelesti k postelím, nástěnné řezby, sluníčka, skřítky, betlémy. V rodinném podniku se angažuje ještě snacha - malířka, která dřevu dává barvu.

Giulio nám ukazuje různé druhy dřeva. Má v tom praxi, a tak do jeho dílny vodí místní učitelé děti na exkurze - učí je sáhnout si na dřevo, poznat jeho kouzlo, ve věku plastů učí děti vztahu ke dřevu. Zaujal mě dřevěný trpaslík, kterého v různých variacích vidím takřka všude.

"Co je to, pane Zanello?"

"Lesní skřítek Gnomo."

"To je zlý skřítek?" ptám se, protože sošky se podivně šklebí.

"Kdepak, Gnomo hlídá náš les. Je hodný na každého, kdo se chová dobře k lesu."

Nezbývá než si přát, aby Gnomo dobře hlídal zdejší lesy, zvířata i lidi. Aby nebyl něčím nebo někým vypuzen. Zatím se ale zdá, že Gnomo v národním parku Stelvio vydrží i v příštím tisíciletí.




NÁRODNÍ PARK STELVIO

Má rozlohu 1370 km², je největším alpským NP a jedním z největších v Evropě. Snahy chránit tento kout alpské přírody sahají až do začátků 20. století, národní park byl vyhlášen 24. 4. 1935.

Park byl zřízen nejen za účelem ochrany divoké a nezničené přírody, ale chce také uchovat způsob života, kulturu a historii jeho obyvatel. Je ohraničen třemi údolími - Val di Sole v Trentinu, Valtellina a Valcamonica v Lombardii a Val Venosta v provincii Bolzano. Od roku 1977 sousedí park se švýcarským národním parkem Engadin.

Najdeme zde majestátní ledové štíty (King Ortler - 3905 m), nižší vrcholky s vysoko položenými letními pastvinami a kvetoucí údolní louky, stejně jako hluboké lesy. Vysoko v horách jsou dodnes patrné stopy po bojích první světové války.

Mnoho údolí zařezávajících se do horského masivu Cevedale bylo vymodelováno ledovcovou erozí nebo vodou stékající z hor v potocích a řekách. Jen některá údolí jsou obydlena, údolí Rabbi a Peio mají minerální a termální prameny, také v údolích Valtellina a Valfurva využívají již po staletí léčebných účinků termálních koupelí.

Pro návštěvníky má park mnoho lákadel. Přes horské túry, horolezectví, horská kola, skialpinismus a lyžování až po pozorování fauny a flóry. V údolích a turistických střediscích bývají organizovány programy pro děti, mnoha sportům se lze přímo zde naučit. V nedalekém údolí Val di Sole jsou známá lyžařská střediska, řeka protékající tímto údolím je na jaře a v časném létě oblíbeným cílem raftařů.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group