ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

S KROKODÝLEM V PATÁCH

Přestože Severní teritorium zabírá sedmnáct a půl procenta Austrálie, žije zde jen jedno procento obyvatelstva, přibližně 180 000 lidí. Mnohem více sem však každým rokem zavítá turistů. A nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že též botanici, zoologové a etnologové zabývající se australskými domorodci jsou v tomto koutě Austrálie uspokojeni jako v málokterém jiném. Nedaleko hlavního města Northern Territory Darwinu se na ploše téměř dvaceti tisíc čtverečních kilometrů rozkládá národní park Kakadu.


DĚDICTVÍ

Národní park Kakadu je ve vlastnictví aborigines a australská vláda jej má na sto let v pronájmu. Správou parku je pověřena "Australian Nature Conservation Agency", v jejíž čtrnáctičlenné správní radě jsou jen čtyři zástupci australské vlády. Zbývajícími členy jsou původní obyvatelé této oblasti, dnešní vlastníci. Park je jedním z mála míst na světě, které je zapsáno na Listině světového dědictví UNESCO, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je zachování přírodního dědictví, druhým důvodem pak kulturního dědictví. V Kakadu lze totiž nalézt v hojném počtu jedny z nejlepších skalních maleb dokládající vývoj desítky tisíc let staré nepřerušené kultury aboriginů. Údajně zde stále v duchu této kultury žije přes tři sta domorodců a australská vláda se je četnými nařízeními snaží chránit před vlivem průmyslu a turistiky. Jejich posvátná místa a pohřebiště je striktně zakázáno navštěvovat, stejně jako vstupovat bez zvláštního povolení do Arnhem Land - pískovcové náhorní plošiny ležící na východní hranici Kakadu. Arnhemská země je odhadem asi šestkrát větší než Kakadu a i aboriginů zde žije mnohem více.

Národní park Kakadu také chrání celé povodí velké tropické řeky South Alligator a ohromující počet rostlinných a živočišných druhů, z nichž mnohé jsou vzácné a vyskytují se pouze zde. Stále jsou objevovány nové druhy. Na tomto území je možné spatřit celkem šest tváří krajiny: savanu, která pokrývá asi sedmdesát procent plochy parku a je pro turisty tou nudnější partií. Monzunové lesy na několika izolovaných místech a hory, jež se zvedají v jižních částech parku. Pískovcovou náhorní plošinu, která sem zasahuje z Arnhem Land. Povodněmi zaplavované oblasti, ležící obvykle v blízkosti říčních toků, a mořská pobřeží s mangrovníkovými porosty.

V KRAJI KROKODÝLA DUNDEEHO

Od stanice správy parku, která kontroluje vstup, máme před sebou ještě desítky a desítky kilometrů asfaltové silnice Arnhem Highway do malé osady Ubirr. Ta totiž leží na druhé straně parku, těsně u hranice s Arnhem Land, která je v tomto místě vytyčena řekou East Alligator. Cestou, vedoucí většinou savanou, překračujeme nejprve řeku West Alligator a později South Alligator. Všechny "aligátoří řeky" dostaly jméno od prvních pionýrů, kteří bádali na severu Austrálie a mylně si zaměnili místní krokodýly s aligátory.

Zastavujeme u břehů řeky East Alligator. Je čas k obědu, a tak se "kuchtí". Vyhlédli jsme si stůl hned za cedulí varující před útokem slanovodních krokodýlů. K řece, na jejímž druhém břehu nás jeden menší asi dvoumetrový pozoruje, to máme deset metrů. Brodit se a navštívit zakázanou zemi Arnhem se teď nezdá být jako moc dobrý nápad.

Skalní galerie v Ubirru je opravdu bohatá. Nepřeberné množství skalních kreseb na převislých stěnách skal údajně dosahuje stáří až padesát tisíc let. Několik motivů těchto maleb jsem znal z turistických suvenýrů, ale teď jsem se konečně dočkal. Vyšplhali jsme na jednu skalní vyhlídku a mně se nabídl pohled jako vystřižený z "Krokodýla Dundeeho". Nádherný kamenný, místy až tři sta metrů vysoký útes tvoří po celé své hranici pískovcová náhorní plošina Arnhem Land. Savana je zde okrášlena spoustou skalisek a směrem k moři přechází v sytě zelenou oblast s menší vodní plochou, která tu ještě zůstala po opadnutí povodí. Nad hlavou nám krouží orli a na horizontu stoupají obrovské sloupy dýmu četných lesních požárů.

ZDRAVÉ POŽÁRY


Po požáru jsou kmeny stromů a jejich větve černé a země pod nimi je pokrytá buď popelem, nebo nově rašící trávou.

Požáry, které pozoruji z vyhlídky v Ubirru, nejsou ohně smrtící, ale životodárné. Po tisíce let spoluvytvářely mnohá rostlinná společenstva, která tady dnes můžeme nalézt. Savana tak získala poněkud odlišnou tvář než kdekoliv jinde na světě. Kmeny stromů a jejich větve jsou černé a země pod nimi je pokrytá buď černým popelem, nebo nově rašící trávou. Vše záleží na tom, kolik času uplynulo od posledního požáru, kterému stromy, stejně jako například termitiště, za ta léta již dokáží odolat.

Ohně jsou rovněž součástí kultury aboriginů. Užívali je a stále užívají jako prostředek ke vzájemné komunikaci, k vaření či konzervaci potravin, k honbě lovené zvěře, ale hlavně k čištění krajiny. Říkají: "Když vypalujete savanu, nová tráva může růst a zvěř bude přilákána hojností potravy. Nová tráva, nový život." Faktem zůstává, že se požáry staly součástí zdejšího ekosystému. S příchodem Evropanů rapidně klesla populace aboriginů nejen zde v Kakadu, ale v Austrálii vůbec. Následkem toho se snížil i počet požárů zakládaných člověkem před příchodem vrcholu období sucha. Příroda sama nestačila vykonávat - za pomoci blesků - svou očistu na všech potřebných místech, a tak se během několika let nahromadila v lesích Kakadu nebezpečná vrstva humusu. Když pak neopatrný kuřák nebo blesk zapálil takto nashromážděný humus, vznikl požár smrtící. Jeho vysoká teplota a doba hoření neničily jen "špínu lesa", ale i les samotný. Proto se dnes místní rangeři a zbytek zde žijících aboriginů společně snaží obnovit pravidelné požáry.

ZEMĚ PADAJÍCÍCH VOD

Pokračujeme dále na jih. Po několika desítkách asfaltových kilometrů odbočujeme na silnici vedoucí k hlavním magnetům Kakadu - vodopádům Jim Jim Fall a Twin Falls. Táboříme nedaleko vodopádů Twin Falls, cesta k nim stojí za to. Vydáváme se na pěší túru vedoucí nahoru na pískovcovou náhorní plošinu, ze které se vodopády Twin Falls řítí dolů. Stromový buš se záhy mění v pískovcové skály, maličká údolí, soutěsky a rokle. Na jednom místě zřetelně uhýbáme z vyšlapané pěšiny. Průvodce Trant nás žádá, abychom po jistou dobu přestali mluvit, nelámali větvičky a našlapovali jen na kameny. Řeknu vám upřímně, že splnit ony podmínky v hustě zarostlém buši je docela nelehký úkol. Když Trant uslyšel zapraskání lámajícího se dřeva nebo uviděl na zemi stopu někoho z nás, uštědřil provinilci vyčítavý pohled. Stopy za námi pak zahladil. Ocitli jsme se totiž na místech, kam se turisté běžně nevodí.

Po další hodině chůze jsme konečně u cíle. Stojíme na okraji pískovcové desky, kde se řeka v několika kaskádách nejprve propadá o šedesát metrů níže, a pak rozděluje na dva (Twin) proudy padající dalších devadesát metrů dolů.

Po více jak dvouhodinovém pobytu na vrcholu vodopádů se vydáváme na cestu zpět k záchytnému parkovišti a odtud k základně vodopádů. Vyrážím napřed, nechávaje za sebou Tranta i ostatní. Hned na začátku mne na chvíli zdrží cedule s informacemi o smrtonosných slanovodních krokodýlech, kteří se občas vyskytují ve vodách Twin Falls. Asi po sto metrech se pěšina připojuje k řece, jejíž břeh pak dál sleduji proti proudu. Ale nejenom ji. Celé okolí tady má nějakou zvláštní atmosféru a každé zašumění trávy ve mně vyvolává představu útoku krokodýla. Po dalších sto metrech cesta zabíhá do řeky. Dál už to jinak nejde, než do ní vkročit.

Už už se to chystám udělat, když vytřeštím oči na kámen čnějící z vody. Leží si na něm krokodýl. Je menší než čtyři metry, čili to nemusí být zrovna ten nebezpečný slanovodní druh. O chvíli později se v řece zjevuje skupinka turistů, což mohu považovat za první známku toho, že onen krokodýlek je sladkovodní. Když doplavali až ke mně, ověřuji si svůj úsudek krátkou diskusí s nimi. Údajně je neškodný a kdoví zda je vůbec živý. Takhle nehybně tu prý leží už několik hodin. Důvěřuji jejich osobní zkušenosti a vrhám se do řeky. Není však minuty, abych se neotočil a nepřesvědčil o krokodýlově nehybnosti. Poslední nekonečné stovky metrů tedy plavu, překonávám kamenné hráze a prodírám se zdejší vegetací. Téměř vysílen docházím na místo jako vystřižené z romantických filmů. Vodopády, kaňon, jezero, písečná pláž. Nic víc teď nepotřebuji.

Čeká nás ještě ten největší vodopád, který lze v Kakadu najít, Jim Jim Fall. Oproti cestě na Twin Falls se však neškrábeme pěšinou, kde by se čas od času prohnala nějaká výprava. Jdeme hotovou džunglí a žádná pěšina tu vlastně ani nevede. Najít správnou cestu není lehké ani pro Tranta, ačkoliv už zde mnohokrát šel. Vede nás úzkou strží, která se tu znenadání objevuje mezi kolmými pískovcovými stěnami. Je však zatraceně příkrá.

Stále se zesilující hluk vodopádu nám dává kontrolní informaci, že postupujeme správným směrem. Nakonec se dostáváme úzkým průduchem mezi povalenými obřími balvany na skalní plošinu zařezanou asi padesát metrů do okolní krajiny. Z jedné strany se sem spouští stejně vysoký vodopád nořící se do skalního jezírka. Na druhé straně oné plošiny se voda z jezírka převaluje přes ostrou hranu skály a padá dalších sto padesát metrů dolů. Plížíme se k této hraně a pohled dolů nám bere dech. Díra jako do pekla.

BILLABONGY

Přijíždíme k břehům řeky Mary River, která už do národního parku Kakadu nepatří, jen na jednom místě tvoří po několik desítek kilometrů jeho jihozápadní hranici. My se zde máme setkat tváří v tvář se symbolem severu Austrálie - slanovodním krokodýlem. Přestože jsou naše čluny malé, jejich silné motory je dokáží pěkně odlepit od hladiny. Uháníme si to s větrem o závod a křižujeme zdejší vody sem a tam. Krokodýli tady číhají na každém metru.

Trant nám radil přibližovat se do jejich blízkosti bokem lodi, kdy budíte dojem většího tvora. Naše čluny ovšem stěží dosahovaly délky tří metrů, a potkat nějakého šestimetrového lidožrouta, nevím nevím. Někteří krokodýli na naši přítomnost vůbec nereagovali, jiní alespoň otevřeli tlamu. Jeden dokonce z ničeho nic vystřelil a namířil si to přímo k naší lodi. Jen co se ocitl ve vodě, zmizel pod hladinou, což jen zvýšilo naše napětí. Stejně tak se však zvýšily i obrátky našeho motoru a my uháněli pryč.

Před západem slunce parkujeme džíp na turisticky docela rušném místě nazývaném Yellow Water Wetlands, jež patří do ekosystému povodněmi zaplavovaných oblastí řeky South Alligator. Krajina zde má zcela jiný ráz, než jsme měli možnost poznat v uplynulých dnech. Spousta zelených ploch, stromů, keřů a trav, dále močály a zatopené lesy, ale hlavně billabongy. Australští domorodci - aboriginové - nazývají billabongem část řeky, která ožívá jen v období dešťů. V období sucha je tato část od hlavního řečiště oddělena a stává se klidnou stojatou vodou, životodárnou oázou ve vyprahlých okolních savanách.

Můžeme se zde samozřejmě setkat se slanovodními krokodýly a mnoho turistů se za tím účelem vydává na křižující plavby po řece. My si vychutnáváme kouzlo večera, tisíce divokých husí křičí do západu slunce. Obloha se začíná proměňovat a její barva postupně přechází ze žluté do červené, zatímco země pomalu černá a siluety stromů se zjevují v roztodivných tvarech. Klidná vodní hladina pak zdvojuje kouzlo těchto pohledů.
říjen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group