ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DOLŮ PO ŘECE KOPAJÍCÍHO KONĚ

Kanadské Skalnaté hory, Rocky Mountains, vděčí od nejčasnějších dnů svého osidlování za svoji hojnou návštěvnost železnici. Několika osvíceným jedincům vděčí i za včasnou ochranu před bezohlednými podnikatelskými aktivitami, které mohly změnit hluboké lesy v řady pouhých pahýlů a kvetoucí údolí zaplnit haldami hlušiny. První rezervace zde byly vyhlášeny již na počátku století. Rozhodneme-li se dnes sledovat cesty lidí, kteří se podíleli na objevování Rocky Mountains, můžeme prožít stejně nádherné chvíle jako první osadníci, neboť i naše putování je poznáváním jednoho z nejrozsáhlejších komplexů zachovalé horské krajiny na světě, k nimž můžeme přiřadit i vlhký jehličnatý les kanadského západního pobřeží, Pacific Rim. Můžeme chodit po cestách traperů a průvodců prvních horolezců. Můžeme přitom srovnávat, jaká byla příroda v národních parcích Banff, Jasper a Yoho před stoletím, a jaká je nyní.

VELKÝ KOPEC

Čtyři lokomotivy zahalené oblaky dýmu tlačily deset osobních vozů vlakové soupravy Canadian Pacific Railway (CPR) vzhůru do průsmyku Kicking Horse (průsmyk Kopajícího koně). Trať vybudovaná v roce 1885 a vedoucí podél stejnojmenné dravé řeky zde měla sklon neuvěřitelných 5,5 %! Nejednou se už stalo, že lokomotiva nevydržela přetopení a vybuchla. V hantýrce strojvůdců "Big Hill" byla trať ještě nebezpečnější při cestě dolů, z průsmyku do městečka Golden.

Strojvůdci trnuli, ale cestující byli spokojeni. Pod nimi se valila kalná řeka unášející vyrvané kmeny mohutných stromů. Indiáni ji nazvali po nešťastném geologovi Jamesi Hectorovi, jehož zde kopl kůň do prsou. Sice dost dobře nechápali úsilí bílých mužů najít ve skalách v údolí další 530 milionů let staré zkameněliny živočichů, ale uctili tak jeho památku a vystihli charakter řeky. I když ta by si zasloužila pojmenování spíše po zkamenělinách zatvrdlých ve vápenci, které jsou úžasným svědectvím minulosti. Rocky Mountains jsou pohořím mladým, vyzdviženým ze dna někdejšího oceánu, a proto v jejich složení převládají břidlice a dolomitické vápencové horniny. Jejich různobarevné vrstvy jsou zprohýbané s lehkostí jablečného závinu do obrovských a úžas budících tvarů.

Cestující vlaku v ohromení hleděli na zasněžený vrcholek hory Mt. Cathedral s výškou 3064 m n. m., dominující údolí, kudy se železnice probíjela. Hrozil chladnou bělostí i v parném létě. Ne nadarmo nazývali Indiáni od věků Rocky Mountains Zářícími horami.

Po hodinách supění dorazila vlaková souprava do průsmyku Kicking Horse a stanice Lake Louise. Rozhled se obohatil o nové třítisícové vrcholy hor, jako Ďáblův palec či Včelí úl, a dále na sever bezpočtem dalších. Kdyby měli cestující možnost jen krátkého pohledu z ptačí perspektivy, dohlédli by přes hradbu bílých vrcholů až k největšímu kanadskému kontinentálnímu ledovci kolem vrcholu Mt. Columbia.

Nadšení pasažéři na zastávce ochotně opouštěli vlak, aby přestoupili do bryček, jež je přepravily do exkluzivního hotelu Chateau na břehu jezera Lake Louise. Nad ním se tyčil vrcholek Mt. Victoria s obrovskou bílou galerií ledovce, z něhož se neustále za mohutného dunění řítily laviny. K údolí Hromu s jezerem malých ryb dovedli Toma Wilsona, jednoho z geografů trati, až v roce 1882 Indiáni kmene Stoney. Do té doby bylo smaragdové jezero, dnes jedna z nejfotografovanějších vyhlídek v Rocky Mountains, bělochům neznámé.


Medvědi grizzly jsou dnes v Rocky Mountains velmi vzácní, přesto však dost často vídaní. Tato krásná, ale bohužel nesmírně nebezpečná zvířata jsou dokonce obávanými hosty některých kempů. Do divočiny je strážci - pověstní rangers - zahánějí čmoudícími světlicemi.

PRVNÍ REZERVACE JIŽ POČÁTKEM STOLETÍ

V roce 1881 se stal manažerem CPR Van Horne, s jehož jménem je spojena nejenom prosperita železnice, ale i budoucnost národních parků západní Kanady. Z nepříjemné nutnosti vynechat ve vlakových soupravách mířících vzhůru do průsmyku Kicking Horse jídelní vozy, aby se ulehčilo lokomotivám, vznikla potřeba zastávek, na nichž se cestujícím podávalo občerstvení. Van Horne si brzy povšiml, že zastávky se stávají velmi populární, a investoval do jejich vybavení. Nahrála mu náhoda.

V Banff železniční dělníci v zimním období nalezli při své prospektorské činnosti horké prameny. Ředitel CPR ihned pochopil, že taková zřídla nad železniční zastávkou mají cenu milionů dolarů. Získal je, investoval do jejich úpravy a část horké vody nechal svést do nově postaveného hotelu. Ne ledajakého. Hotel Upper Hot Springs byl v roce 1888 největším na světě. V roce 1909 jej využilo 10 000 turistů.

Hned poté přistoupil Van Horne i k podpoře stavby hotelu Chateau u Lake Louise, kam sice bylo nutné turisty dopravit od stanice dráhy cestou plnou serpentin a později úzkokolejnou železnicí, ale vyplácel se zrovna tak. Pro svoji vyhlídku se stal rovnocenný hotelu Hot Springs v Banff. Za kontinentálním předělem, dolů po řece Kicking Horse, vyrostly stanice jako Field a Golden, odkud byla stejně úchvatná vyhlídka na Zářící hory od západu.

Na konci století přijíždělo do Rocky Mountains stále více turistů. Část z USA, ale hlavně z Evropy, kde se jim slibovalo dobrodružství v krajině "padesátkrát větší než Švýcarsko", v divočině dalekého Západu, kde bylo ještě mnoho nezlezených hor. Evropa té doby totiž žila prvovýstupy.

V Kanadě a USA začaly vznikat první alpské kluby se zaměřením na Rocky Mountains a ještě většímu zájmu o alpinismus napomohla zcela paradoxně smrt amerického horolezce Philipa Abbota, který zahynul v roce 1896 při výstupu na Mt. Lefroy, jeden z vrcholů čnících právě nad Lake Louise. V údolí Šesti ledovců najdete na cestě k ledovci jeho pomníček.

Ředitel Van Horne se rozhoduje: "Potřebujeme zkušené horské vůdce, kteří učiní výstupy do hor bezpečnější a stejně populární jako v Evropě. Tím získáme pro železnici a její hotely další klientelu." V roce 1899 nabízí několika švýcarským horským vůdcům zaměstnání v Rocky Mountains. Obraz horského vůdce té doby je nerozlučně spjat s botami okovanými hřeby, pumpkami, vlněným sakem, holí a dýmkou. Ale rovněž s bezpečností, protože Švýcaři neměli problémy s úrazy ani tehdy, když pod jejich vedením zdolávaly zasněžené vrcholy emancipované dámy v dlouhých sukních. V roce 1999 slavily správy národních parků Banff a Yoho stoleté výročí příchodu horských vůdců ze Švýcarska.

Slavily ovšem i úsilí a předvídavost Van Horna ochránit krajinu kolem Banff a údolí řeky Kicking Horse jako přírodní rezervaci. Od roku 1885 se tato část pohoří, proslavená nejenom horskými výstupy nad Lake Louise, ale i nad sousední jezero Moraine, do údolí Desíti vrcholů, nebo k vodopádům Takakkawa, kde vody ledovce Waputik padají z výšky 378 m do údolí, těšila různé formě ochrany jako rezervace. Pahýly stromů v podhůří dokazují, co hrozilo. Původní hluboké lesy západních svahů zmizely bez náhrady. Zalesňování byl donedávna v Kanadě neznámý pojem.


Pohádkový příkrov zeleného panství: vlhké jehličnaté lesy na nejzápadnější výspě ostrova Vancouver, v národním parku Pacific Rim. Mechy, lišejníky a kapraďorosty obalují vše živé a rostoucí.

Plocha rezervací se díky úsilí Van Horna postupně zvětšovala. Dnes jsou národní parky Rocky Mountains součástí světového přírodního bohatství, od roku 1990 chráněné dokonce deklarací UNESCO. V roce 1885, v atmosféře dobývání Západu, bylo vyhlášení rezervace revolučním činem, zvláště na popud manažera železnice, která kromě lidí měla převážet hlavně dřevo, uhlí, rudy a dobytek.

Obrovská plocha 20 160 km² dnešních národních parků Banff, Yoho, Kootenay a Jasper s přilehlými plochami dalších chráněných území kolem hor Mt. Robson a Assiniboine, Kananaskis a Wildmore je jedním ze světových unikátů civilizací příliš nepoznamenané přírody. Společně se zachovalými zbytky deštných vlhkých jehličnatých lesů kanadského západního pobřeží, národního parku Pacific Rim, vytvářejí dech beroucí přírodní fenomén, jenž nemá ve světě srovnání.

CESTA DO DIVOČINY

Když drsní a divočině uvyklí geografové CPR okouzleně procházeli Rocky Mountains, byli i oni, jako dnes my, provázeni útrapami putování horským terénem křížem krážem z údolí do údolí a obtěžováni miliardami bodavého hmyzu a divokou zvěří. "Houževnatí ďáblové" pracovali doposud pro americké železnice v prériích. Zde to bylo něco jiného.

Tmavě modrá obloha s bílými oblaky plujícími kolem monumentálních hor s bílou čelenkou ledu přechází na jejich úpatích do syté zeleně nekonečných lesů ze vzrostlých smrků, jedlí, modřínů, jalovců, borovic, cypřišů a nápadně vysokých douglasek. Do těchto lesů je v nižších polohách vmíšen bezpočet druhů topolů a javorů, jejichž barevná hýřivost je považována za jeden ze zázraků přírody.

A když oko nepatrného člověka v monumentu hor sklouzne z oblaků a korun stromů k zemi, pak se měkce odrazí od polštářů lišejníků a mechů pokrývajících stromy, keře i vše na zemi. Přes tisíce keříků vrb a zakrslých břízek přejde pohled do údolí s divoce ubíhajícími řekami s průzračnou vodou. Časté vodopády s dunícími spoustami vod ožívají v září a říjnu stříbrnými těly lososů, podávajících neskutečné důkazy síly a touhy po zrození nového života kdesi nahoře v horách, kam je třeba se probít až z vod Tichého oceánu. Losos je v těchto oblastech základem potravního řetězce, obživa mnoha živočichů, člověka nevyjímaje.

Slunné mýtiny, v létě pestře porostlé rudě plápolajícím indiánským štětcem, ostružinami, dřínem, růží nízkou s příměsí žlutých pryskyřníků, jestřábníků a nízkých lilií, přebarvují na podzim společně s listy topolů a javorů, ale i zakrslými břízami, vrbami a bezpočtem bobulovitých keříčků do měkkého koberce narudlých barev.


Jen zbytky původních kanadských lesů se zachovaly tak, jako v katedrálovém háji na ostrově Vancouver. Nezčetné pily dokázaly totálně zničit porosty s jedlí douglasovou, smrky, borovicemi a tújemi (zerav západní, jejichž výška dosahovala 60 metrů.

Když zapadá slunce, vycházejí z lesíků a křovin kolem řek jeleni wapiti, ostražití, ale sebevědomí svou silou a parožím, aby se napojili. Jen o trochu výše ve svazích narazíte na ovce tlustorohé a ještě výše splývají se sněhovými poli kamzíci běláci. Černí medvědi všech velikostí jsou všudypřítomní, i když mnohé turisty zklamou zdánlivou nevšímavostí, zaujati zcela svojí neutuchající honbou za potravou. Není lehké uživit se v této arktické divočině převážně lesními bobulemi, hmyzem a zdechlinami. Proto jsou huňáči tak aktivní a agresivní už při sebemenším pachu. Přesto jsou přísně chráněni. Ani mnohem vzácnějším medvědům grizzly tu nesmí nikdo ublížit. I když se jich každý bojí, všichni v Rocky Mountains tvrdí, že člověk se v národním parku musí naučit žít i s těmito hnědými obry, nesmí je střílet jen proto, že si nezodpovědní turisté zaviní ročně mnoho smrtelných střetů.

VĚČNÍ RIVALOVÉ

V roce 1900 se vedení CPR rozhodlo přebudovat trať kolem řeky Kopajícícího koně. Masivem vrcholů Ogden a Cathedral byly proraženy dva tunely ve tvaru osmičky, které sice prodloužily trať, ale snížily stoupání. Spiral tunel, jak se mu dnes říká, se stal další atrakcí CPR, i když chlapi na strážních stanovištích železnice byli i nadále vystaveni krutým zimám a medvědům.

Na svoji šanci však čekal sever hlavního hřebene Rocky Mountains, oblast kolem usedlosti Jasper, 300 km západně od rozrůstajícího se olejářského Edmontonu. Konkurenční projekt společnosti Canadian National Railway měl protnout tuto část Rocky Mountains průjezdem do Jasperu a dále do průsmyku Yellowhead, a dolů podél řeky Fraser do Britské Kolumbie. V roce 1914 se to podařilo a někdejší chata trapera Jaspera se změnila v osadu, v jejíž blízkosti vlastníci dráhy postavili po vzoru svého rivala nádherný hotel. Tím se otevřela nová cesta do nitra dosud neprozkoumaných částí Rocky Mountains, a mnozí dobrodruzi toho náležitě využili. I zde byly nalezeny horké prameny, Miette Hot Springs. Oproti Banffu byly sice otevřeny později, trumfly však vodou 41 °C horkou.


Mocné vrstvy jílů tvoří základ rozsáhlého údolí kolem řeky Red Deer, páteře parku Dinosaur. Byly navršeny při rozsáhlé záplavě Rocky Mountains, která pohřbila ve svém dusivém zajetí nejenom zvířata období křídy, ale i stromy a hmyz.

Šachovnice znalostí o Zářících horách s dosud neznámými poli se postupně zaplňovala. Nepoznaných však zbývalo ještě 280 km prostoru mezi Jasperem a průsmykem Kicking Horse. V cestě byl rozsáhlý ledovec Icefield s několika jazyky směřujícími do údolí všech světových stran.

Zajímavá žena, milovnice botaniky a malování Mary Schäfferová objevila s pomocí Indiána Samsona Beavera údolí jezera Maligne, největší jezerní vodní plochy v Rocky Mountains, ležící v hlubokém a nepřístupném údolí severovýchodně od Jasperu. Mysterious Lake, nazvané tak Indiány, protože jeho vody přes léto vysychají, je na cestě údolím níže. Jezero Maligne patří dnes k nejobdivovanějším místům Rocky Mountains.

V roce 1911 se vypravila první expedice k hoře Mt. Robson, vysoké 3954 metrů. Kolem tohoto nejvyššího vrcholu Canadian Rocky Mountains se dá i dnes nádherně trekovat. Již na dohled je nejnověji vyhlášená rezervace Rocky Mountains, hora Terryho Foxe.

A až v roce 1923 přešel jeden z legendárních průvodců Zářících hor Jimy Simpson s koňskou karavanou údolí ledovce Saskatchewan a otevřel tak cestu do rozsáhlého prostoru kolem hory Mt. Columbia, nazývaného Columbia Icefield.

Ledovec kolem nejvyšší hory Britské Kolumbie se rozkládá na ploše 350 km². Je to zbytek kontinentálního ledového příkrovu vytvořeného před 10 000 lety, a rovněž hydrologický vrchol Kanady, z nějž stéká voda přes Hudson Bay i do Atlantského oceánu. Z plání vysoko v horách, zasypávaných každoročně novou až čtyřicetimetrovou vrstvou sněhu, stékají nové a nové spousty ledu vlastním tlakem do několika údolí. Nejznámější je ledový jazyk Athabasca, nad nímž ční krásný a divoký vrchol Andromedy.

Je to nejčastější zastávka turistů na dnešní silnici spojující Jasper a Banff. Tvrdí se o ní, že má nejkrásnější scenerii na světě. Od roku 1950 je ledový jazyk Athabascy, dosahující hloubky až 350 m, zpřístupněn pro turisty speciálními vozidly. Nekonečná změť vrcholů Icefield je proťata dvousetkilometrovým údolím, jehož jihozápadní stranu lemuje linie nepřerušovaného 54 km dlouhého hřebene zvaného Endless Chain. Připomíná obrovitou nakloněnou kru, naproti níž jsou rozeklané vrcholy s ledovými poli. Je to jedno z nejmonumentálnějších, byť drsných a chladných míst Rocky Mountains.

U KOLÉBKY ŘEKY FRASER

V předělu mezi hlavním hřebenem Rocky Mountains a souběžně ubíhajícím pohořím Columbia, na jihozápad od Jasperu, pramení řeka Fraser. Běží na západ pod průsmykem Yellowhead, jímž železnice CNR opouští Jasper a probíjí se do nížiny k městu Prince George, kde se stáčí prudce k jihu. Místa jako 108 Mile House nebo 100 Mile House jasně dokazují, že kolem řeky vedla cesta zlatokopů, osadníků a později i dostavníků. Na půli cesty k městu Vancouver, kde se Fraser vlévá do Tichého oceánu, míjí řeka ranč Hat Creek, někdejší dostavníkovou stanici, historickou památku.

Je neděle a v jabloňovém sadu za budovou s barem a několika historickými hotelovými pokoji naslouchají okolní farmářské rodiny kapele povykující na malém pódiu. Na horizontu nad rančem jsou šedivé suché hory porostlé řídce borovicemi, kolem řeky je však šťavnatá tráva a na ní dobytek. O kousek dále sítěmi přistíněná pole se zeleninou. Je tu horko jako v peci.

Farmář, v jehož obrovité ruce vypadá plechovka s pivem jako tužková baterie, naslouchá muzice a chce se dát do hovoru. "Odkud jste?" Odpovídám. "To jsme skoro krajané. Já jsem přijel jako malý chlapec z Rakouska." Ptám se, jestli se byl už někdy podívat doma. Přívětivá tvář se zachmuří. "Já bych nesnesl pohled na tu bídu, víte?" Marně vysvětluji, že jeho rodná země je dnes kvetoucí kout Evropy s bohatými lidmi. Nedůvěra z jeho očí nemizí. Vypráví mi o rodině, dvou synech, s nimiž farmaří, a obavách z počasí. Evidentně žije jen prací a jinak jej nezajímá nic.


Ranní nálady při kempování v kanadském vlhkém jehličnatém lese.

Kousek od nás se prochází starý Indián v tradičním oděvu. Vypadá efektně, i když na jeho kožené haleně je už hodně syntetických vláken. Je Sukmaviš, příslušník jednoho z kmenů Haida. Samozřejmě nezabíjí bizony, ale neživí se ani jako fotografická figurína pro turisty. "Pracuji jako sociální poradce pro otázky začlenění Indiánů." Na tento farmářský potlach jej pozvali, aby něco řekl o tradičním životě Indiánů. "Tady za Hat Creek je i indiánská vesnice. Stany, ohniště jako ve filmu, ale my jsme si stavěli i chýše, zvláště na pobřeží. Moc se toho o nás neví." Jak stojí pod jabloní, oděn v pestrý oděv a peří, připomíná spíše dětský sen, než dnešní realitu.

Přichází však jeho výstup, kdy ochotně a s nadhledem starého muže vypráví ztichlým farmářům o rodinném životě svých soukmenovců. O vztazích mužů a žen, které jsou stejně úsměvné jako naše. Zatancuje, zazpívá, když nejde mikrofon, zajde k aparatuře a sám si jej zapojí. "Pro Indiány tu není obsluha," zažertuje. Naslouchající jej berou vážně. Kanada prožívá období hledání vlastní tváře, a to tím, že dává šanci každému etniku, aby se prezentovalo. Zde v Hat Creek, i ve velkých městech. Proto se také indiánská setkání odbývají za velké účasti veřejnosti. V Banffu kdysi dokonce vyhlásili Den Indiánů Stoney. Přijeli na koních, za Banff postavili svá týpí a předvedli, jak se pohybují v přírodě. První bílí trapeři se to učili od nich. Na konci minulého století příroda Indiány ještě dokázala uživit. Ale nedělejme z toho idylu, s bílým prostředím Indiáni nesplynuli dodnes. Ani v podhůří Rocky Mountains, ani na pobřeží.

VELEBNOST VLHKÉHO LESA

Řeka Fraser se valí i pod Hat Creek dále na jih. Proti ní putovali v 60. letech minulého století od městečka Hope vzhůru na sever po stezce zlaté horečky do divočiny dobrodruzi a zoufalci za svými sny. Na cestě je záhy čekala soutěska Ďáblova vrata, kde korytem širokým jen 33 m protéká 2,4 milionu litrů vody za sekundu. Strašlivá síla vody stísněná v rokli zabila každého, kdo spadl, takže povozy musely šplhat vzhůru do kopců. Cestu lemovaly trosky kol. Zato železnice, jak CPR, tak i konkurenční CNR, si razily bezohledně cestu kolem vody i soutěskou, až ji skoro zavalily odstřeleným kamením. Pro tah lososů proto museli inženýři vybudovat betonové propustě s přepážkami, aby se ryby dostaly výše proti proudu. Znemožnit tah ryb, jejichž stříbřitá těla sloužila za potravu lidem kolem řeky od ústí až po Rocky Mountains, si nemohly dovolit ani všemocné dráhy.

Za kolébku téměř všech druhů pacifických lososů je považován ostrov Vancouver, a zvláště jeho západní pobřeží. Tato část ostrova, nazývaná Pacific Rim, je dnes národním parkem. Kanaďané se hlásí i s dvouletým předstihem, aby mohli projít 50 km dlouhou stezkou podél pobřeží jen s tábornickým vybavením. Nevadí jim, že se celý týden propadají do bahna vlhkého jehličnatého lesa, kde se mísí obrovské túje se smrky, borovicemi, jedlemi bílými a jalovci. Mohutnost stromů připomíná sloupy katedrál. Každý strom i keř je zde obalen lišejníky a polštáři mechu. Voda prosycuje všechny póry lesa i půdy. Není divu, protože na pobřeží naprší až 3050 mm srážek ročně. V některých částech tohoto maritimního ekosystému na západním pobřeží Kanady dosahují srážky až 5000 mm za rok. Vodu odpařenou z Tichého oceánu ženou časté vichřice proti pevnině. Téměř bez ustání zde duní vlny bijící do pobřeží, takže až kus od příboje rostou křečovitě přikrčeny první nízké jalovce a svídy. Tyto houževnaté stromy vytvářejí hustou, jakoby k vodě nakloněnou střechu, za níž se zvedá hojnější a vyšší vegetace, aby se vzápětí vzepjala až do výše hustého pralesa. Mezi kořeny stromů se prodírají potoky čisté vody, v jejichž klidných tůních se vytírají lososi. Když do této hojnosti zasvítí slunce, vše se zahalí do oparu mlh, do nějž občas zazní výkřik lovících orlů bělohlavých. Na takové dny, byť plné deště, se nezapomíná. Do tohoto poklidu v chrámu lesa připlouvají lososi, aby zde dali život novému plůdku, a to za život vlastní. Statisíce stříbrných těl zde slouží za potravu zvěři a ptákům. Jsou to smutné, ale nadějeplné přírodní hody.


Pohled na sněhová pole ledovce Athabasca, součásti kontinentálního ledovce Icefield o rozloze 350 km2.

Bohužel, vytírání lososů se musí podporovat v umělých stanicích, které zřídila kanadská vláda na sklonku 70. let, aby zabránila drastickému úpadku populace lososů. Každá chovná stanice vypěstuje až 10 milionů ročních rybiček, které vypouští do stejného potoka, jímž připluli jejich rodiče. Jen s 10 miliony kanadských dolarů ročně se dá zachránit jeden z největších potravních řetězců divoké přírody Britské Kolumbie, a prakticky i celého západního pobřeží Kanady.

Osada Tofino je ukryta v jednom ze západních zálivů ostrova Vancouver. Je živa z prodeje zásob a služeb Indiánům roztroušeným po okolních ostrovech, lososím farmám a turistům. Ti přijíždějí nejenom kvůli vlhkému lesu, ale i velrybám. Kolem pobřeží ostrova Vancouver táhne ročně až 30 000 těchto velkých kytovců. Jen plejtvákovec šedý, živící se jako jediný z kosticovců cezením písku dna s korýši, se zdržuje u ústí řek při pobřeží celoročně. Kosatky dravé, budící zájem i strach, jsou nomádi moří. Objeví se tak náhle, jak zase mizí. Kdo má na ně štěstí, nezapomene.

Na ostrovech kolem Tofina jsou pláže, na něž vytahovali Indiáni kmene Nuu-chah-nultha ulovené velryby. Dnes jsou tyto krásné písčité plochy pusté, zato na skalnatých ostrovech je spousta ptáků, racků, kachen a husí bernešek, několik vzácných papuchalků, ale i bouřňáků, kteří hráli v indiánské mytologii velký význam. Spolu s orly bělohlavými a podivnými opeřenými hady jsou nejčastěji zobrazovanými zvířaty indiánských totemů a kreseb. Při jejich spatření, stejně tak jako když se vynoří šedivý hřbet velryby s gejzírem, je cítit závan minulosti, něčeho, co by se už nikdy nemuselo vrátit a bude žít jen ve zbytcích umění a vzpomínkách. Třeba na cestu od Skalnatých hor k vlhkému jehličnatému lesu s potoky plnými stříbrných těl lososů.
duben 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group