ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DĚTI OTROKŮ

Je půlnoc. Hvězdy se mi houpou nad hlavou. V ruce svírám chromované kormidlo jachty Mississipian. Bílá příď krájí modročernou tmu Karibského moře. Fššš, povídá vítr v plachtách a vlny duní jako velké, vzdálené bubny. Spršky slané vody mě udržují bdělého. "Nic na tom není," říkal kapitán Martin, "jenom drž kurz." Všichni spí. Držím kurz, plujeme rychlostí pěti uzlů, nic na tom není. V březnu je v Karibiku klid. Žádné hurikány ani déšť.

S rozedněním je vše, kam oko dohlédne, natřeno na tyrkysovo. A mrňavé okrové ostrůvky jdou dobře do barevné kompozice se sálajícím sluncem. Kam se podívám, vidím kýčovité obrázky jako z katalogu pro movitější turisty.

Brázdíme na patnáctimetrové české jachtě Karibské moře. Od ostrova St. Maarten směrem na severozápad, k Panenským ostrovům a zpět. Postupně se vylodíme na holandském, francouzském a anglickém území. Nečeká nás nic jiného než poklidná turistika. Potápění, trekking do kopců a pralesů a panensky neobydlené ostrovy s palmami obtěžkanými kokosy. Stačí si jen utrhnout... a snít o pohnuté karibské historii po objevení Ameriky.

INDIÁNI NEOBSTÁLI

Už od začátku plavby se mi do romantických obrázků dnešního Karibiku vkrádají drsné příběhy z doby po Kolumbově objevu Ameriky. Jak to asi vypadalo, když Evropané kolonizovali Karibské ostrovy a sháněli levnou pracovní sílu na třtinové a bavlníkové plantáže? První, koho chtěli zotročit, byli původní obyvatelé - indiáni. Jenže ti se na tvrdou zemědělskou dřinu vůbec nehodili. Umírali jako mouchy, pokoření a zbídačení. Vynalézaví Evropané se vyhubením původních obyvatel nenechali příliš vyvést z míry. Cukr a bavlna fungovaly jako ohromný byznys, a pracovní síly bylo třeba nalézt za každou cenu. Co třeba v Africe...?

ROBINSON

Kotvíme s jachtou Mississipian u ostrova Salt, který patří k Britským Panenským ostrovům a leží severovýchodně od Tortoly. Třísetmetrový ostrůvek s dvěma slanými jezery je poznamenaný hurikány. Zohýbané palmy, rozbité boudy a třísky z lodí dávají tušit, jakou měl živel razanci. Hroby námořníků, kteří tu před pětadvaceti lety ztroskotali, jsou vysázeny korály. Místo hlavy pochovaného zdobí kulatý korál, u trupu jsou korálové "losí parohy" - podmořská podoba kostry člověka. Alespoň nepůsobí tak chladně jako mramor. Ostrov není prázdný, jak si myslíme. Mezi boudami dřepí na loďce a sítích chlap s triedrem. Nevšímá si nás, pozoruje moře. "Jsem Morrel," seznamujeme se. Rozbrázděný obličej mu stíní červená kšiltovka a tlapy má jako horník. "Bydlíš tu?" sonduji. "Jo, už třicet let. Sám," a mezi slovy přikládá dalekohled k oku. "Co tu děláš?" pokračuje naše debata. "Sůl dělám. A taky náhrdelníky z mušlí." Vede nás šouravým krokem do boudy. Už je mu prý dvaasedmdesát. Na stole má asi kilové pytlíky s velkými krystaly soli. Morrel nám vysvětluje technologii. Na ostrově jsou dvě jezera, která se naplní jen při velkém příboji. Slunce vodu vypařuje a sůl se sráží na dně. Morrel ji kovovou špachtlí stahuje a dává do pytlíků. Kdo to od něj kupuje, je mi záhadou. Ale on stejně žádné peníze nepotřebuje. Ryby si naloví do sítě a voda mu naprší do barelu pod okapem. Když se vzdalujeme, Morrel už zase kouká dalekohledem na moře.

NÁČELNÍCI PRODÁVALI SVÉ LIDI

V duchu jsem zase v šestnáctém století, kdy kolonizátoři Karibiku nutně potřebovali jedince schopné vydržet dřinu na plantážích. Brzy nalezli vhodné objekty v západní a jihozápadní Africe. Domorodce zvyklé na zemědělskou dřinu i na teplé klima. A náčelníci afrických vesnic šli Evropanům na ruku. Protože se chtěli obklopit bohatstvím, prodávali své kmenové bratry. Cestu k západnímu africkému pobřeží absolvovali otroci navzájem spojeni řetězy nebo s okovy kolem krku. Ti, kteří se pokusili utéci, byli přikováni k obrovským balvanům. V přístavech čekali v dřevěných chatrčích na spásnou loď, protože podmínky byly nelidské. Otroci, kteří se nevešli na lodě, byli chladně zabíjeni jen proto, aby je prodejci nemuseli dlouho živit...

BYZNYS SE OBRÁTIL


Mulatky na rozdíl od Afroameričanek
netloustnou do gigantických rozměrů,
nýbrž rostou do krásy.

Městečko Philipsburg na ostrově St. Maarten je dnes velmi civilizované, jako ostatně většina ostrovů Karibiku. Jen periferní "papírové" domky dávají tušit chudobu. "Když máš pět metrů od chatrče moře a pořád je teplo, dá se i to vydržet," vysvětluje nevábný vzhled svého obydlí dvacetiletý černoch Joe a vrhá se do azurových vln Karibiku.

Ostrov je bezcelní zónou. Každý den připlouvá k jeho břehům zaoceánská loď veliká jako panelák. Z ní se vyhrne nekonečný štrúdl do růžova spařených Američanů v bílých propocených košilích. Vyráží na levný nákup. Černošští prodejci si je rozebírají už u mola. Strkají jim pod nos zaručený místní "folklor", vyrobený v Číně či Indonésii. Američané nakoupí cetky, levnou elektroniku, zlato a šperky a k tomu něco od Benetonu. Natočí vše na kamery, nafotografují, a jedou dál. Pozoruji, jak afroameričtí černoši, potomci otroků, úspěšně odírají své bývalé kolonizátory. A vypadají, že je to opravdu dost baví.

TROJÚHELNÍK OBCHODU

Kolonizovaný Karibik znamenal již od šestnáctého století ohromný byznys. Kolotoč zboží a peněz se tehdy roztočil. Otroci v Latinské Americe vyrobili cukr, tabák, indigo pro export do Evropy, kde se z polotovarů zhotovily látky, alkohol i zbraně. Ty bývaly s velkým ziskem prodány africkým panovníkům - kruh se uzavřel... A černí otroci na tom byli z celé mašinerie zaručeně nejhůře.

SVĚT BAREV A TICHA

Plujeme na jachtě od ostrova k ostrůvku. Nejkrásnější jsou ty nejmenší, stometrové, vypadají jako z pohádky. Některé máme jen sami pro sebe. A pijeme osvěžující mléko z vlastnoručně utržených a osekaných kokosů...

Mezi ostrovy Peter a Salt leží v pětadvaceti metrech stoletý vrak lodi. Kdysi se tu natáčel slavný film Hlubina. Parní loď prý kotvila, když zrovna přišla vichřice. Lodní motory tehdy hnaly loď proti vlnám, aby se udržela na kotvě. Jenže to nepomohlo. Potopila se a natlakované kotle ji rozmetaly po dně moře. Dnes je její skelet dokonale obrostlý korály a mořskými rostlinami. Pohádkově zbarvené ryby tu mají úkryty a potápěči přírodní zoo. Je to nádhera. Svět barev a ticha, ze kterého se mi při potápění vůbec nechce ven. Tyrkysové korálové ryby se nechávají podrbat po hřbetě. Dlouhé barakudy na nás cení zuby jako psi a lobstři kývají ostnatými tykadly. Lůno Země mě vtáhlo do svého snového světa.

S REBELY DO MOŘE

Ve starých dobách absolvovali otroci plavbu z Afriky za hrozných podmínek. Našlapaní v podpalubí bez jakéhokoli hygienického vybavení a téměř bez jídla. Proto během plavby zemřelo dvanáct až třicet procent otroků. Nejnebezpečnější byly infekce, především oční záněty. Vždyť na jedné francouzské lodi oslepla během cesty většina otroků. Černoši se pod tlakem utrpení pokoušeli o sebevraždy a drželi hladovky. Námořníci proti hladovkářům vymysleli speciální nástroj, kterým jim otvírali ústa a násilím je krmili. Často se otroci bouřili, ale otrokáři je krotili bičováním. Nejneposlušnější z nich byli vhozeni rovnou do moře...

MEDICI V PRALESE

V Nizozemských Antilách trčí do výšky jako ohromná homole cukru ostrov Saba. Jeho útesy padají kolmo do moře a ostrov nemá na rozdíl od ostatních jedinou pláž. Jeho struktura prozrazuje vulkanický původ. Kdysi hlídal bezpečí ostrova a celní předpisy jediný muž v domku přilepeném na skále. Celník měl přehled. Nejvyšší vrchol Saby se ve výšce 862 metrů ztrácí v mlze. Díky tomuto mraku, který zásobuje ostrov vlhkostí, zde vyrostl deštný prales, vlastně miniprales. Z horka a všudypřítomné tyrkysové barvy vstupujeme do pohádkové šedi spletitých křovin a lián, do světa sytě zelených lišejníků a banánovníků. Do toho bublá, cvrká a píská havěť jako v opravdovém pralese. Na Sabě žije ve čtyřech městečkách asi dva tisíce obyvatel. Paradoxní je, že sem Holanďané v roce 1986 umístili lékařskou fakultu. Dvě stě mediků ze všech zemí studuje praktickou medicínu v pohádkovém Karibiku. Chodí se skripty v podpaží a biflují se na skalách. To je život!

POPRAVY REBELŮ

Zpátky do otrokářské historie. Karibské plantáže patnáctého až osmnáctého století byly většinou specializovány na jedinou zemědělskou kulturu. Nejoblíbenější plodinu cukrovou třtinu využívali k výrobě cukru, rumu, celulózy i jako krmení pro dobytek. Otroci žili jen na plantážích. Bydleli ve společných chatrčích nebo rodinných chýších. Oblečení i strava otroků byly velmi nuzné. Není divu, že se čas od času snažili vzepřít nelidským podmínkám. V takovém případě se dozorce začal ohánět důtkami a bičem - pro zastrašení. Opravdovým trestem se rozumělo pálení různých částí těla, bičování na kládě a definitivním trestem pro největší rebely bylo uškrcení...

KYPRÉ ČERNOŠKY

Posledních pár dní zůstávám na ostrově St. Maarten sám. Jachta pokračuje na jih. Po větších karibských ostrovech se lze pohybovat autem, půjčeným asi za padesát dolarů na den, nebo drahým taxi. Pokud se spokojíte s přískoky po nejfrekventovanějších trasách, je výhodný "dolarový autobus". Za jeden až jeden a půl dolaru minibusem, který zastavíte kdekoli mávnutím ruky. Přesně tak se dopravuji do Philipsburgu, městečka s přístavem pro jachty, nad nímž je pevnost a pod ní velká rušná tržnice. Rastafariáni, kteří se flákají na každém rohu, nabízejí nekřesťansky drahou gandžu (marihuanu). Černošky, nemaje bídu, jsou velice kypré. Korzují po ulicích, napařené v oranžových "elasťákách", přiléhavých blůzkách a natáčkách. Barevné natáčky, na rozdíl od Evropanek, vnímají jako velkou ozdobu. Tržnice je barevná. Všude jsou haldy banánů, kokosů, korálových rybek, lobstrů a fláků smrdutého masa. Na prastarém stroji mačká černoch z klacků cukrové třtiny nápoj - za tři dolary půllitr. Zručně osekaný kokosový ořech plný mléka je za dva dolary. "Padej, padej!" řve na mě stokilová černoška, když ji fotím, a sápe se po mně přes pestré indické šátky, div si nerozbourá stánek.

Mezi chudými chaloupkami, v metrových uličkách fotím dvorky. Slepice, kozy, prádlo, papírové domky. "Nefoť," pokřikuje na mě maník, co se klátí na rohu a vypadá jako dealer. Debaty s takovými typy se odehrávají podle jednotného scénáře: "Nefoť," pokřikuje dealer. "Proč, je to tvůj barák?" "Jo." "Barák nefotím, fotím ulici." "Nebudeš fotit nic!" V tomto bodu začínají vylézat pozorovatelé, potěšeni vzruchem a ochotní se přidat k dealerovi. A to je správný čas k pomalému ústupu.

ÚTĚKÁŘI

Jedinou možností, jak se zbavit otroctví, byl v koloniální době Karibiku útěk do lesů. Černošští zběhové zakládali v nedostupných krajích celé vesnice. Majitelé plantáží se pokoušeli uspořádat hony na uprchlíky a mívali k tomu i speciálně vycvičené psy. Sebeurputnější snahy ulovit otroky zpět selhávaly a zběhové se stávali nezávislým etnikem. Vytvořili samostatné státečky a dokonce začali organizovat odpor za osvobození ostatních otroků...

JEDOVATÁ STONOŽKA

Bungalovy Mullet Bay na St. Maartenu jsou poničené posledním hurikánem. Vlny jako dům dnes narážejí do písčité pláže. Rastafarián dělá rozverného gigola postarší lesknoucí se blondýně a jumba s řevem přelétávají jen dvacet metrů nad pláží. Ve stánku hraje kapela kýčovitou country. Mám Ameriky a komerce plné zuby. Jdu se vyspat do vybydleného bungalovu, ale už tam někdo je. Žlutý pes hlídá své teritorium. Nevadí. Ustelu si na trávníčku, přímo na golfovém greenu. Jenže chyba. V noci je hrozná zima, mám jen kraťasy a triko. Zachrání mě růžový toaletní papír. Obaluji si s ním "návětrnou" nohu - na víc nemám - a jdu do hajan. Je hrozná zima, tři metry ode mě slídí ohromný pes a opilí černoši chodí z "kasina". "To jsi měl kliku, že tě v noci nekousl trampír," varují mě druhý den místní před silně jedovatou stonožkou, jejíž kousnutí vyvolává podobné reakce jako uštknutí a žádá si dlouhé léčení. Místní černoši před nimi vyskakují na stůl.

AFRIKA DOBÝVÁ AMERIKU

Když se otrokům podařilo utéci z plantáží, museli si vytvořit vlastní strukturu, vlastní zemědělství. Pěstovali většinou banány, kukuřici a kokosové ořechy, chovali domácí zvířata, lovili ryby i divokou zvěř. Osvobození otroci se museli mít na pozoru před bělochy. Stavěli si opevnění a dokonce i pasti a labyrinty proti vetřelcům. Afričané se nejen bránili. Podnikali velmi vynalézavé útoky proti kolonistům. Znali dokonale terén a volili boj ze zálohy, muž proti muži. Byly to techniky podobné partyzánskému boji. Nejen proti lidem se zaměřoval jejich boj. Vyráběli prudké jedy, kterými decimovali stáda bělošského dobytka. Bouře a masakry vyvolávaly reakce u evropských humanistů. V roce 1793 bylo poprvé v Latinské Americe na ostrově Dominika zrušeno otroctví. Ale cesta k úplné rovnoprávnosti byla ještě dlouhá a strastiplná.

HURIKÁN

U ostrovů Karibského moře kotví i čeští kapitáni. Mořský vlk Robert velí velké italské jachtě - takovému Rolls-roycu mezi jachtami. Všechno je provedené ve dřevě. "Brousím a natírám dřevěné součástky každé tři měsíce," říká Robert. "Před dvanácti lety jsem utekl a na malé lodi za pár set dolarů dojel do Portorika. Jenže mi nezbyla ani vindra. Na americkém území mě sebrali, protože jsem neměl vízum, a poslali zpátky do Itálie. Od té doby se nechávám najímat jako kapitán lodi. Vozím hlavně Američany a musím říci, že to bývá pěkné stádo. Za svých dvanáct tisíc dolarů na týden se opíjejí, ale přitom se bojí vylézt na příď."

Další český námořník má snad nejmenší jachtu v přístavu. Láďa si ji "uplácal" před patnácti lety v Čechách a přišel na to, že s lodí bylo docela dobře možné se mrknout na Západ i za komunismu. A dnes je hračka s ní přeplout kamkoli. "Poprvé jsem byl v Karibiku po hurikánech. Spousta jachet potřebovala opravit, což umím - byl to pro mě pracovní ráj," říká Láďa. "Hurikán je strašný. Když hlásili, že nás zasáhne, měl jsem asi dvě hodiny času na zabezpečení lodi. Naštěstí se profesionálně potápím. Co dělat, horečně přemítám, až se mi vaří mozek. Beru řetěz pod vodu a vážu jej k těžkému diesel motoru potopeného vraku pod jachtou. Shodím tři kotvy a čekám, co bude. Takovou melu už nikdy nechci zažít. Vidím to jako dnes - tma, úplná tma, a kamínky sviští vzduchem jako projektily. Nakonec si musím sundat i plavky, aby mě to neodfouklo z paluby. S potápěčskými brýlemi a šnorchlem se mi nakonec daří přeplazit loď a schovat se. Když to přešlo a rozednilo se, stály v celé laguně jen čtyři lodě. Jedna z nich byla má," říká spokojeně Láďa, ale na jeho tváři je znát, že už by takové peklo nechtěl nikdy zažít.

POSLEDNÍ RITUÁL

Dějinami Karibiku přelétla povstání, Evropané se prali o kolonie a mnohé ostrovy měnily národnost jako boty. Krvavá povstání za osvobození černošského obyvatelstva nakonec přinesla své ovoce, a otroctví funguje v polovině devatenáctého století již jen na Portoriku a Kubě. Jednotlivé ostrovy vyhlašují postupně nezávislost. Dnes připomíná krušnou dobu otroctví jen literatura a dobové rytiny. Dochovaly se i některé stavby na plantážích a pevnosti kolonizátorů s rezavými děly. Původní kultura, náboženství a obřady se postupně rozmělňovaly, dnes jsou patrné jen na největších ostrovech Karibiku. V okolí Panenských ostrovů výrazně převládá afroamerické obyvatelstvo nad bělošským. Díky tomu, že na ostrovy připlouvají lidé doslova z celého světa, je tu i kultura kosmopolitní. A nejviditelnějším černošským rituálem na ostrovech je obchod a smlouvání s bělochy.

VOLEBNÍ GULÁŠ

Ocitám se na předvolebním guláši demokratů St. Maartenu. Největším favoritem do voleb je devětadvacetiletý Theo Heyiliger. Volební období je čtyřleté. Ale v tuto chvíli je pro všechny důležitější jídlo a pití. Živá muzika hraje pop s karibskými rysy. Děti trsají, přiopilí organizátoři důležitě telefonují mobilem. Rozdávají se rudá trika s logem demokratů a pivo teče proudem. Chlapi obléhají stánek s pivem, ženské jsou spíše na sladké. Patlají se rukama v dortících se symboly strany. Jsem tu poslední den, mám hlad jako vlk, a tak si rád "zavolím" s nimi. Přetahuji se s přiopilými černochy o stehýnka, pivečka i dortíky. Najedený napojený a zcela vyrovnaný s realitou se chystám na desetihodinový let přes Atlantik, zpět do neurotické Evropy. Snad přežiji návrat z nejlepší relaxace, kterou skýtá plavba tyrkysovým mořem, potápění, lov, černošské trhy, pralesy a opuštěné ostrůvky. I trochu rozčarování si vezu z cesty. Z toho, že Afroameričané zcela podlehli euroamerické kultuře a jediné, co jim z původního způsobu života zůstalo, je takzvaná "životní pohoda". Podle evropských měřítek snad až záporný životní postoj. Jenže právě ta lenost je nejdůležitější pro dokonalou relaxaci na Panenských ostrovech v Karibiku.
říjen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group