ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V RÁJI LIDOJEDŮ

 

"Další vesnice je vzdálená tři dny. Vy půjdete týden," odhaduje Paulus naše možnosti. "Před námi je krásná cesta, ale zítra... stačí jeden krok vedle, a jdeš k bohu!"

Šlapeme páchnoucím bahnem papuánského pralesa, klopýtáme přes kořeny, balancujeme na kluzkých lávkách nad stržemi a brodíme se řekami. Domorodí nosiči jsou vyzbrojeni luky, šípy a praky. Perfektně se pohybují po stezkách. Jejich bosé nohy zdolávají těžký terén mnohem lépe než my v bagančatech. Mizí nám vždy daleko vepředu i s naší pětadvacetikilovou bagáží na zádech. Škrábeme se po čtyřech do šedesátistupňových svahů. Nahoru dolů, nahoru dolů, sytě zeleným vlhkým pralesem. Dnes je to krásná cesta...


Misionářské letadlo nás vyklopilo na polní ranveji uprostřed papuánských hor, v osadě Telefomin v západní části Centrálního pohoří, asi osmdesát kilometrů od hranic s Irian Jayou. Naše šestičlenná expedice Papua-Nová Guinea má v plánu přejít pohoří mezi Telefominem a Oxapminem a pak dál směrem na Kopiago. Záměrně jsme si vybrali kout země, o kterém se téměř nepíše a kde nejsou značené cesty v mapě. Chceme vědět, jestli je Papua celá civilizovaná. Opravdu ji misionáři dokázali během padesáti let celou pokrýt, jak se tvrdí? Nebo se nám povede setkat se ještě s původním životem obyvatel - papuánských lidojedů?

MISIONÁŘSKÉ VÝSADKY

Okolo letiště v Telefominu uprostřed papuánských hor nás kupodivu přivítal civilizovaný svět. Několik krámků se základními potravinami - dominantní jsou krekry a tři druhy konzerv, kokakola, tak drahá, že si ji nikdo z místních nekoupí, a monočlánky. Na pahorcích stojí dřevěné obytné domky, misionářská modlitebna a k našemu překvapení také střední škola. Studenti se učí angličtinu, matematiku, zemědělskou výchovu a mají slušný zeměpisný přehled. Vědí o Evropě, vědí, kde leží Česko (pro ně stále ještě Československo), ale nikdy v životě nebyli dále než v sousední vesnici. Cesta z Telefominu do civilizace je totiž možná jedině letadlem, a to je příliš drahé. Jinak už se dá jít jedině pěšky.

Hned první den mi dochází, že se opravdu mohlo povést "zcivilizovat" všechny lidojedy. Pro začátek stačily výsadky po jednom dvou misionářích do vsi, jako přídavek ještě učitele, a pak jen trpělivá mravenčí práce ve jménu víry. Víra papuánských osad je taková, jakého vyznání byl první misionář. V těch větších mají na výběr, protože se tam vešlo misionářů několik.

NÁČELNÍK LIDOJED

Kilometr za Telefominem leží původní stará vesnice. Většina z dvou set obyvatel je na sběru plodin. Ale náčelník Nefri v hučce a zlatožluté košili nás rád provede. Říká, že můžeme vidět obřadní dům - za peníze. Když se na to složíme, pokračuje ve výkladu: "Škoda jen, že před rokem spadl. Už ho nemá kdo postavit." Nevěřícně kroutíme hlavou nad horou dřeva a za dvacet babek si fotíme ruiny. Od obřadního domu vedou dvě cesty. Jedna pro muže, druhá pro ženy. Na té naší leží místo, kde se obětovalo bohům a kde roste vzácný strom. Pokud se pokácí, zemřou všichni ve vsi. Je to němý svědek původních zvyků. Náčelník nás vede do svého domu. Je tak starý, že musel zažít zlatou dobu lidojedství. Jako by mě vyslyšel, vybaluje z ušmudlaných zteřelých váčků lidské lebky.

Náčelník vypráví o obřadním domě: "Směli do něj jen starší. Scházeli se při pohřbech a věřili, že se tam jednou duše všech setkají. Řešily se tu problémy, hlavně boje s okolními vesnicemi." Ale bojovat jim misionáři v osmdesátých letech definitivně rozmluvili, a zhroucení domu jen symbolicky dovršilo rozklad původní kultury. "Je to znamení, znamení zkázy," říká náčelník. "Byl to moc důležitý dům. Sloužil oblasti tří vesnic k vzájemným poradám. Abychom postavili nový dům, musel by přijít z každé vesnice muž. Jenže o tom mohl rozhodnout jen jeden člověk, a ten je mrtev. Nový dům už nikdo nepostaví," říká smutně děda a pěchuje lebku zpátky do pytlíku.

RAJSKÝ SING-SING

Mladý náčelník Yalopi oblečený do oranžové kombinézy cestářů, kterou hrdě nosí místo kvádra, s námi šlape až k úpatí hor. Váží dlouhé tři kilometry, ne kvůli nám, ale pro kameny do praku, jeho jediné zbraně.

Ve vsi nad Telefominem se při našem příchodu všichni dávají do gala. Chlapi prostrkávají klacíky a prasečí kly skrz proražené nosní přepážky. Kly otočené vzhůru znamenaly v minulosti připravenost k boji, směr dolů naopak symbolizoval pohodu. Nejpoutavější ozdobou domorodců jsou jehlice se zlatavými preparovanými opeřenci - bájnými rajkami. Je to starý zvyk zdobit se vysušenými samečky rajek, kterým se v době tokání neuvěřitelně krásně barví peří. První objevitelé ostrova dali opeřenci jméno "pták z ráje" a přivezli jej do Evropy tak, jak jim ho domorodci vypreparovali - vysušeného i se zobákem, ale bez nohou. Proto si v Evropě dlouho mysleli, že rajka je beznohý pták, který nikdy neusedá, jen se lehce vznáší v oblacích jako v ráji. Rajky zkrášlovaly svého času hlavy francouzských vojáků i odvážné klobouky dam. Jenomže rajčích samečků v té době ubylo natolik, že šedivé samičky musely převzít roli svůdce, a tokaly před zbylými krasavci. Dnes jsou rajky chráněné a jejich počet stabilizovaný.

V rajčí vesnici jsme svědky tance a zpěvů sing-sing. Za doprovodu dlouhých bubnů potažených kůží a zdobených bohatou řezbou vyrážejí domorodci divoké hrdelní skřeky. Zlaté rajky jim v havraních vlasech svítí jako svatozář. Skáčí okolo dřevěných chýší, více proto, aby nám udělali radost, než že by chtěli za produkci peníze.

CESTA K BOHU

"Stačí krok vedle, a jdeš k bohu," charakterizuje nejstarší z nosičů Paulus obtížnost trasy, na kterou si nosiče najímáme. "Šel jsem tudy s australským misionářem před pěti lety, od té doby tak dlouhou cestu nikdo nepodnikl. Já jediný jsem byl v Oxapminu, ale ostatní nepřešli hory nikdy," ukazuje na nosiče. Paulus a jeho chlapci mluví anglicky a vyznávají baptistickou víru. Před padesáti lety k nim přilétl první misionář.

"Jdeme, čeká nás dlouhá cesta." Pomáháme nosičům do našich obřích krosen, a sami neseme příruční zavazadla. Papuánci jsou o půl hlavy menší, jdou naboso, s dvaceti i třicetikilogramovou zátěží. I tak nám to v pralese hravě natřou. Mizí za pár minut v nedohlednu. Ztěžka šlapeme páchnoucím bahnem, škrábeme se po kořenech do šedesátistupňových svahů a balancujeme na kluzkých kmenech nad propastmi. Papuánci se perfektně orientují v terénu. Čekají na nás a převádějí nás za ruku přes nebezpečné úseky.

NA LOVU

"Kuskus, kuskus!" čichají nosiči pod porostem pandánových stromů a chřípí se jim chvěje. Ucítili vačnatce někde vysoko v koruně stromu. Misionářský výraz tváří se mění v divoce živočišný. Děti pralesa se probudily. Je tma. "Tak rychle baterku," křičíme vzrušeně. Ale Paulus už dávno šplhá po hladkém kmeni stromu. On jediný má dřevěný luk s rozeklanými bambusovými šípy. Ostatní šplhají jako veverky na okolní stromy, aby vačnatec neutekl. Mladí nosiči mají jen praky a kamenné projektily. Ale Paulus už je pět metrů od kuskusa. Drží se nohama kmene stromu, napíná rattanovou tětivu primitivního luku. Kuskus nemá šanci. Padá na zem. "Aúúú, aui ui ui aúúúú," táhne se pralesem vítězný křik lovců. Sklánějí se nad uloveným zvířetem a lámou mu rituálně přední nohy. "Tak to dělali naši tátové," říkají lovci. A není v tom nic ohavného, nic, co by se nemělo stát. Nic, co by nás přecitlivělé mohlo pohoršit.

Na ohni, rozdělaném bez sirek, zvířeti opálí srst, stáhnou ho, dopečou a s rýží servírovanou na banánovém listu do posledního zbytku snědí. "Vybrali jsme si dobré průvodce," odtušil kamarád před usnutím.

ŽENY MUŽŮ

"Kolik je ti let, Paule?" ptáme se. "Myslím... že dvacet devět, ale nevím to určitě," odpovídá s rozpaky. "A máš ženu a děti?" "Mám jen jednu ženu. Koupil jsem ji za tisíc a čtyři sta šedesát dvě kina. Cena ženy se určuje podle toho, jestli je pracovitá, umí vařit. Cení se, když je ještě pannou. Pokud má dítě, je naopak velice levná." Paulus koupil dobrou ženu, jak sám říká. Porodila mu tři děti - dva chlapce a dívku. Nezná přesné datum jejich narození. "Děvče se narodilo na Vánoce," zasvítí Paulovi oči při důležité informaci.

"Jak vypadá svatba a námluvy ve vaší vsi?" zajímám se. Paulus si jako nejstarší bere slovo. Rozvážně hrabe klacíkem v řežavých oharcích a vysvětluje: "Nepořádáme žádné svatební obřady, jen to oznámíme rodičům. Proti jejich vůli se nesmíme oddat. Když rodiny se svatbou souhlasí, sejdou se u ohně, opečou taro a dohodnou cenu nevěsty. Dva až tři roky manžel splácí nevěstu, někdy i v naturáliích. Když muž během splácení zjistí, že žena není tak dobrá, jak se na první pohled zdálo, nebo že je neplodná, opustí ji a nezaplatí tolik." Pak se Paulus zamyslí a dopoví něco o svatebním obřadu: "Když se rozdělá oheň, matka nevěsty taro ostrouhá a rozpůlí. Půl dostane dívka, půl chlapec, a pak si je vymění. To je všechno. Potom se plodí děti. Misionáři nemají rádi naše obřady, ale rodiče nám říkali: ,Když zapomeneš na tradice, zemřeš.Ő Proto se jich ještě trochu držíme."

NA TREKU

Jsme čtvrtý den na cestě. Jdeme od slunka do slunka a GPS - navigační systém ukazuje šest sedm kilometrů vzdušnou čarou denně. Reálně ujdeme tak kolem třiceti. Je to fakt těžká cesta. Dva z průvodců nás opouštějí. Už nemohou. O to více musíme nést my. Ze začátku byl prales okouzlující, nyní ho vnímám jen dopoledne, kdy mám sílu. K večeru jdu jako stroj, padám do potoka i s foťákem, klopýtám po ostrém hřebeni, porostlém kořenovým systémem. Vlevo kolmá strž, vpravo kolmá strž. Krok vedle, a jdeš k bohu, honí se mi monotónně hlavou. Každý večer prší. Útočiště nacházíme pod primitivními přístřešky lovců, ve stanech a pod převisy. Těším se na oheň. Oheň je jídlo a teplo, u ohně se vyprávějí příběhy.

MUŽI ŽEN

"Nesmíš strávit mnoho času se ženou, protože tě udělá starým," pokračuje v oblíbeném tématu tentokrát druhý nejstarší z nosičů - Taddy. "Maximálně jednou za měsíc, jistější je jednou za tři měsíce, jinak je to na muži znát. Ženy, které jsou často s muži, naopak mládnou, protože z nás vysávají sílu. Tohle ony vědí moc dobře, a snaží se toho využívat. Proto si nesmíš vzít od ženy z ruky ani jídlo."

"Co říkala tvá žena tomu, že jdeš s námi?" ptám se Taddyho. "Neplakala. Moje žena neplakala, že jdu s vámi. Kdyby plakala nebo byla smutná, nikdy bych nedošel do Oxapminu..."

"A co tvoje dívka, plakala?" ptá se mě Taddy a snad ani netuší, jak mě dostal. Do háje, nadávám si v duchu. Domorodec z pralesa se umí lépe vcítit než já. Ona plakala. A já odjel, protože jsem sobec z Evropy. Neumím číst slzy. Neumím číst přírodu ani neznám duchy. Neumím, co umějí naši nosiči. A oni mi závidí, že máme doma auta a dobré silnice.

ZLÍ DUCHOVÉ PRALESA

Vydávám se s Paulem a jeho synovcem Corrym k potoku pro vodu. "Je to kousek," říkají kluci. Jdeme půl hodiny, tak máme čas na povídání. "Nikdy se nesmíš ráno napít vody z potoka, když jdeš přes horské sedlo. Jinak umřeš. Pít můžeš až za sedlem," nabádají mne. "Také se po ránu nedívej do korun stromů. Uvidíš-li tam hada, je to moc zlé. A hlavně se neskláněj obličejem k vodě. Duch, který žije ve vírech a peřejích, by na tebe přivolal nemoc. Stalo se to mému dědovi, a umřel na cestě."

Prales je plný duchů. Zlých duchů. Žijí v ohořelých stromech všude okolo. A nejen to. Ani domorodé ženy nesmějí chodit po loveckých stezkách mužů. Kdyby šly, určitě by způsobily bouřku a kláda nad propastí by se nám prolomila pod nohama. "Dříve byl život velmi tvrdý, plný tradic. Pro mladé to ale dnes už nic neznamená," vzpomíná s povzdechem Paulus. A po odmlce na mně visí pohledem: "Tomas, v roce 2000 budeš doma?! Nebo co? Co budeš dělat?" naléhavě drmolí Paulus a zastupuje mi cestu, jako by se k té otázce odhodlával několik dní. Nemohu mu říci pravdu, že budu pít šampaňské a radovat se. "Budu doma, Paule, doma." "Hm, to je dobře." Upřeně se mi dívá do očí. "To je dobře. Stane se moc velké neštěstí. Řeky se vylijí z břehů a skály rozestoupí... Je lepší být doma." Paulus myslí své varování nesmírně vážně, je nádhernou směsicí tradic, nové misionářské víry a novodobých vědomostí ze školních učebnic. Beru ho kolem ramenou. Jsme u stanů a přinášíme vodu ostatním.

JAKO PSÍ SMEČKA

Šestý den přecházíme sedlo hor. Nesmíme křičet ani pít vodu - kvůli duchům. Brodíme se močály v loveckém území Oxapminských. Kromě Paula jsme tu všichni poprvé. Těšíme se na vesnici, po týdnu uvidíme nové lidi. Vypadáme příšerně. Ani si neuvědomujeme jak. Jsme až po uši od bahna, ruce a nohy plné šrámů. A prvním domorodcům před Oxapminem v osadě Yalopi způsobujeme úlek. Tak divné bělochy ještě asi neviděli. Až po chvilce se probívají z ustrnutí a smějí se nám. Abychom unikli davu, nacpeme se do první chatrče na muřích nohách, s hliněným ohništěm uprostřed. Sušíme věci a domorodci nám dělají kotle čaje. Spíme jako psí smečka okolo ohně a to nám ke spokojenosti stačí.

Z vesnice jdeme poslední trek jen s dvěma nosiči. Taddy má sen. Chce letět letadlem zpátky do Telefominu. Poprvé je za hranicemi rodné vesnice a poprvé poletí letadlem - utratí všechny peníze, které od nás dostal.

Ještě několik kilometrů za ves nás vyprovází hrozen čtyřiceti dětí - jsme nesmírně populární. Paulovi a Corrymu kupujeme za věrné služby sekeru a mačetu. Jsou okouzleni. "Sejdeme se v nebi," říká Paulus a promlouvá vážně s našimi novými nosiči. Domluva jde ztuha. V Oxapminu se mluví jinou řečí. Co papuánská ves, to zcela jiný jazyk. "Misam, Paule, misam (děkujeme), sejdeme se v nebi."

VRAŽEDNÝ MOST

"Asi za půl dne nás čeká most přes řeku Strickland, nemáme ho rádi, je to nebezpečný most," říkají noví nosiči. "Nedávno ho místní přesekali. Přes řeku přišli muži a vykradli naše obchody, tak jsme jim přeťali most. Ten nový natáhli před týdnem, což je pro vás dobré. Tam je vidět," zabodávají prst k temně šedé řece, zaklíněné v kaňonu skal. Nic nevidíme. Je to tím, že je tak tenký, je proto vidět až z blízka. Dva z nosičů to vzdávají hned, jdou domů. Další váhají. A co my, zase týden stejnou cestou zpátky? Nakonec každý zvlášť, navázaní na laně, jdeme co noha nohu mine po dvoucentimetrové liáně. Držíme se po stranách dalších dvou liján coby madel spojených s tou spodní jen sporými úzkými bočnicemi. Uprostřed řeky se celá konstrukce prohýbá a vibruje do stran. "Nejhorší bylo, když jsem viděl, jak jsou liány napojované," říká někdo z nás, když jsme za liánovým mostem, za sedmdesátimetrovou zkouškou provazochodectví.

ROH HOJNOSTI

Vysočina nad řekou je obydlena hustěji. Každý den vcházíme do domorodé vesnice a dostáváme dary. Vychutnáváme medovou papáju, žvýkáme špalky cukrové třtiny - energetické bomby - a pliveme dužninu do trávy jako domorodci. Žízniví hltáme ananasy, až máme spálená hrdla. Kupujeme sele - nejdrahocennější, co domorodci vlastní - a opékáme ho v chýšce nad otevřeným ohněm. Rveme zuby polosyrové maso prouzené kouřem a domorodci se perou o kusy, které jim darujeme. Za pár dnů spaní v chýších voníme ohněm, neštítíme se švábů a zvykáme si na blechy. Pohostinnost domorodců bereme jako samozřejmost. Milujeme plody, které jsme okusili poprvé v životě. Jsme smířeni s tím, co zrovna je. S nádhernými pahorky plyšově zelených odstínů, na které se každý den plahočíme, s bahnem, s rozedranou kůží i hnisavými boláky na nohou. Těšíme se na plody, které možná k večeru dostaneme. Srkáme rosolovité mučenky jako ústřice a večer padáme do mdlob vyčerpáním.

BASKET MEZI CHÝŠEMI

Ještě docela nedávno platili v domorodých papuánských vesnicích perleťovými náhrdelníky z mušlí. Říkalo se jim kina. Za ně kupovali prasata, ženy a další důležité "věci". Dnes se i v nejzapadlejších osadách platí masivními mincemi s dírou uprostřed, aby se daly navlékat na šňůrku jako kina původní.

Když přiletěli bílí muži do vsí poprvé, domorodci si mysleli, že jsou dušemi zemřelých předků, a měli před nimi nesmírný respekt. Pak začali přilétat prospektoři a ukázali domorodcům sílu střelných zbraní. Lidojedi měli respekt ještě větší. Později začali misionáři po dobrém a za různé úplaty převádět Papuánce na víru. Málokdo asi věřil, že se to povede. Pobožní lidožrouti?! To nejde dohromady. Ale povedlo se. Dnes se domorodci stydí mluvit o tom, že předkové jedli lidi, nechtějí mluvit o rituálech, nosí americká trika a pošilhávají po západní kultuře. V každé vesnici nás vítala nesmyslná basketbalová hřiště. "Ve zdravém těle zdravý duch," káží misionáři.

Polepšený lidojed je dnes poměrně neškodný. Ve prospěch kanibalismu ale mluví fakt, že nikdy nebyl aktem samoúčelným. Papuánci pojídali převážně zemřelé, což budoucí nebožtík vnímal jako výraznou poctu (odkazovali nejchutnější orgány nejbližším, aby z nich přecházela síla na živé). Nebo to byl akt msty. Pojídali padlé protivníky - i to lze dobře pochopit.

Rituály, obřadní domy, tradiční zbraně i platidla z mušliček mizí z domorodých vsí jako mávnutím kouzelného proutku. Kupujeme tradiční kina z mušliček za kina novodobá - za mince. Odnášíme tak ze vsi poslední kina z mušlí, která domorodcům zbyla.

INTERNÁT V PRALESE

Jsme na konci pralesa v městečku Kopiago, kde nás podle průvodců čekají všechny výdobytky civilizace. Obchody, silnice, auta, a nakonec i letadlo. Už se docela těšíme. Jenže v Kopiagu není nic. V obchodech mají jen monočlánky a olej. Po silnici neprojelo auto asi tři měsíce a pilot odmítá přiletět, protože minule dostal nakládačku a poškodili mu letadlo. Přemlouvat vysílačkou pilota, anebo jít deset dnů zpátky? "Možná za tři dny," nechává se slyšet pilot.

V Kopiagu žije šest tisíc obyvatel. Několik církví tu postavilo své svatostánky. Na hliněném trhu se prodává betel a mastné kusy prasat olezlé mouchami. Najdete zde církevní školu a církevní nemocnici se zakrváceným vrakem porodního lůžka. Není tu žádná práce.

U baptistických misionářů je příjemně. Krásná zahrada a kolonie upravených domků. "Jak vlastně fungujete?" ptáme se čtyřicetiletých věřících manželů z Austrálie. "Začali jsme před třemi lety a vybudovali jednoletou školu, kterou navštěvují i domorodci ze vzdálených vesnic z pralesa. Pro ně jsme postavili ubytovny, ve kterých žijí." Opravdu, na pečlivě vystříhaném trávníku stojí přízemní ubikace s očíslovanými kójemi - papuánský internát. Domorodci platí za školu prací na misijním majetku. Dopoledne je škola, odpoledne praxe na zahradě a v kuchyni... Ve škole vyučuje muž angličtinu, náboženství, zeměpis i matematiku. Po dokončení studia se domorodci vrátí do vesnic, rozesetých v údolích mezi vysokými horami. Vyprávějí ostatním, co se naučili, a získávají větší vážnost ve vsi.

VÁLEČNÉ PŘÍPRAVY

Po prašné cestě z Kopiaga jdou proti nám hrdí bojovníci. Jsou vyzbrojení dřevěnými luky a barevnými bambusovými šípy s vyřezávanými hroty a pomalovaní červeno-žluto-bílou válečnou kombinací přírodních barev. Hlavy hrají v ostrém slunci všemi barvami čelenek z peří kasuárů, rajek a papoušků. Výzdobu doladili rostlinnými prvky a mušlemi. Přes rameno nesou síťovou kabelu - birum a bedra halí do tradiční sukénky z trav. Vypracované svaly se rýsují bojovníkům na podsaditých tělech. Výstražně proti nám napínají tětivy. Smrtící šípy naštěstí nejsou určeny nám. Jde o zastrašování, o krevní mstu.

"Ve vsi Bisamu se stalo neštěstí," říká Sales, jeden z bojovníků. "Muž zabil svou ženu, a ta pocházela z našeho kmene. Proto požadujeme výkupné. Chceme celkem čtrnáct krát čtrnáct kusů prasat a čtrnáct tisíc kina. Jinak bude válka." Čtrnáct je v kraji magická cifra. "Proč zabil muž ženu?" ptáme se. "Žena hlídala sama dům a prasata, když byl manžel na lovu. Prasata ženě utekla a rozryla sousedovi pole sladkých brambor. Soused byl nepříčetný a stěžoval si muži, když se vrátil z lovu. Ten, aby věc napravil, ztloukl ženu tak, že umřela. A proto bude válka," říkají odhodlaně bojovníci.

Válečné přípravy mají svůj pevný řád. Aby se ohromným požadavkům na výkupné dodalo váhy, je třeba ceremoniálu a viditelného zastrašování. Ve vsi Vaneke odebírají okrovou zeminu z vrcholku kopce tak, aby vznikla hrobka. Monstrózní dílo má dvacet metrů v průměru a je viditelné už z daleka. Na plošince obnaženého kopce stojí žlutočervený hrob mladé ženy. Nad hrobem se tyčí bachratý "mužský dům". V něm spí bojovníci. Hlídají ženino tělo, připravují se k boji, popřípadě jsou ochotni licitovat o náhradě škody. Do areálu hrobky se vchází přes lávku nad příkopem skrz ohnivě malovanou bránu. Vcházíme dovnitř a máme respekt. Ze zpěvu mužů okolo ohniště, z odhodlání svalnatých bojovníků jít do války.

KREVNÍ MSTA

Silná tradice krevní msty děsí svou krutostí dodnes. Brožurky cestovních kanceláří varují: "Když přejedete domorodce autem, ani nezastavujte, příbuzní vás budou chtít zabít." V případě konfliktu je jistější co nejrychleji opustit zemi. Na území Papuy-Nové Guineje zuří drobné války a mezikmenové boje téměř nepřetržitě. Nejčastěji se válčí kvůli krádežím prasat nebo žen. Kvůli krádežím potravin, i pro obyčejné sousedské nesrovnalosti. V případě fyzické převahy poškozeného kmene jde mnohdy o velmi vítanou záminku, jak se obohatit požadovaným výkupným. "Vidíš," ukazuje na vypálenou ves řidič auta, "místní šofér porazil muže z horského kmene." Za přečin jednotlivce nese důsledky vždy celá vesnice. Spáleniště hrozivě doutná a připomíná domorodcům požadavek výkupného. Mezi Kopiagem a sousedním městem celé tři měsíce neprojelo auto. Každého, kdo by se o to pokusil, totiž přepadnou a zabijí. Před třemi dny porazil muž z Kopiaga velmi váženého člověka z Tari. Od té doby nikdo z Kopiaga neprojede. Ani my ne. Jsme odsouzeni k čekání na misionářské letadlo. A pilotovi se sem nechce, protože ho minule zbili. Ani se mu nedivím, když vidím podivné typy zevlující u plotu letiště.

MĚSTO

Konečně se nám podařilo odlepit od země. Letíme nad zubatými horami papuánské vrchoviny. Nikde nekouří ohniště, nikde nikdo není. Teprve z letadla nabývá papuánská příroda gigantických rozměrů. "Tohle že jsme prošli?" obdivujeme svůj výkon.

Mount Hagen, město pod nejvyšší horou, by mohlo mít v erbu ostnatý drát. Strach z chudých dělníků, kteří dřou v dolech, a když se opijí, tak rabují, prostupuje vším. Skla aut chráněná hustým pletivem, vysoké zdi se zabetonovanými střepy a ostří hlídací psi na zahradách. Takový je kolorit některých papuánských průmyslových měst. Místní dělníci mají podobný osud jako američtí Indiáni. Alkoholismus i bídu. "Částečně jsou to možná lidi, ale jenom trochu," říká tvrdě Asiat, který zaměstnává domorodce v dolech a barech. "Nepodnikal bych tady, ale místním platím desetkrát méně než v Austrálii..." Stres, strach a izolace jsou cítit z atmosféry v baru pro podnikatele. "Už nikdy nechoďte po setmění pěšky," varují nás. "Máme to z hotelu jen dvě stě metrů." "To je jedno," ubezpečují nás. "Chlapy zbijí a okradou a se ženami si dělají, co chtějí. Žena tady neznamená vůbec nic." V hagenských klubech se opíjejí zarudlí Němci. Znechucení Australané i Asiaté hledají zapomnění ve smutné oáze pro bílé.

BLÁTIVÍ MUŽI

Po lehkém treku na čtyřapůltisícovku Mount Wilhelm přespáváme u Papuánek ve vsi pod horou. Pečeme pstruhy na otevřeném ohni. Holky je servírují s brokolicí a horou další zeleniny. Posílení jedeme směrem na východ horskou silnicí. Chceme najít vesnici, kde se muži "oblékají do bláta". Řidič kamionu, který nás veze, starostlivě pozoruje návěs v zrcátku. "To je místo banditů, naskočí dozadu a za jízdy vykradou zboží," vysvětluje.


"Mudmans za chvíli přijdou," říká náčelník, když si zastrkává do kalhot nehoráznou sumu za ukázku "blátivců." Domorodá představení a tance sing-sing byla většinou degradovány na předvádění turistům za peníze. Je to jako moravský folklor. "Jezdíme dělat show do měst, hotelů a k příležitostem oslav," říká náčelník a nabízí sošky svých zmenšených mužů - strašidelných mudmans. Původ nezvyklých masek je prozaický. Vesnice byly neustále napadány sousedními kmeny. Obyvatelé si už nevěděli rady, a protože silou na ně nestačili, vymysleli lest. Uplácali strašidelné masky z bílého jílu. A protože na Papui věří, že duchové zemřelých jsou bílí, zabraly masky spolehlivě.

Křoví na konci vesnice se rozestoupilo. Blátiví muži jdou k nám. Ve strašlivých pantomimických pózách se kradou blíž a blíž. Na hlavách nesou čtyřkilové jílové masky ozdobené pravými lidskými zuby a prasečími kly. "Prásk," střelí tětiva luku naprázdno proti nám, a bílá kebule už je u mě. Couvám. Kdybych nevěděl, že je to hra, utekl bych stejně jako jejich nepřátelé. Divadlo je u konce. Mudmans se převlékají z bílého jílu do modrých džín. Vydělali si za patnáct minut sedmdesát kina - českou stovku na hlavu. Kšeft je kšeft.

VANTOK

"Jste mými hosty," řve blahobytný Papuánec, když mu kamarád ukazuje vizitku jednoho z nejznámějších podnikatelů v zemi. "Když neznáš nikoho vlivného, jsi ztracen. Nevejdeš se do letadla, nepustí tě přes hranice, nedostaneš povolení k návštěvě vnitrozemí. Musíš mít âvantokaÔ, známého, přímluvce, chlapa, ktrý ti zařídí protekci," říkají všichni. A tak už v Indonésii nasbírané kontakty nám otevírají cesty a dveře směšně zkorumpovaných úředníčků. Dnes nás hostí šéf marketingu v luxusní vile jen proto, že známe ředitele pivovaru. Po měsíci sedíme na měkkém kanapi při výborné kávě. Mluví hlavně náš hostitel. O papuánském hospodářství, o svém studiu v Austrálii, o samostatnosti země. "Přišla příliš brzy, místní lidé nebyli ještě zralí. Vědí to všichni, ale nedá se s tím nic dělat. Následkem je korupce, plundrování a chátrání australského dědictví." Vila ředitele Mewie, auto, zahrada, vše je na úrovni. "Ale koupelnu mají, jako by tam sprchovali prasata," říká kamarád po návratu z toalety. Některé způsoby, které přejali jen zdánlivě, jsou jim stále cizí.

Manželka ředitele sedí na zemi a háčkuje tradiční kabelu birum. Nešetří pestrými barvami, nemluví. Nikdy nechodila do školy. Její funkcí je starat se o rodinu. Na stůl s načinčaným ubrusem klade talíře s batáty, jamy a tarem, třemi základními plodinami Papuy. Všechny druhy hlíz chutnají jako sladké brambory. Kuřecí stehna se na nás smějí, ale musíme ještě vydržet. Mewie se v čele stolu modlí.

Ráno nás ředitel překvapí: vstává v pět a sám peče křehké kobližky k snídani a žehlí si kalhoty do úřadu. Že by papuánská forma emancipace, nebo ještě vantok? Díky fenoménu vantoka odlétám z ostrova v letadle, ve kterém není oficiálně místo. Ale já si lebedím v byznys třídě a v myšlenkách si promítám neskutečný film absurdní papuánské reality.

KŘÍŽENEC

Jaká je Papua? Je jako kříženec. Co bylo před čtyřiceti lety, se od základů změnilo. Staré rituály, rekvizity, nebo dokonce legendární pojídání lidí pravděpodobně nespatříte. Zůstanou jen vzpomínkami na doby minulé. Na vyhraněnou, specifickou a pro nás někdy krutou kulturu asi sedmi set etnik. Možná právě ta vyhraněnost ji stála krk. Možná proto se misionáři celého světa rozhodli, že papuánské lidojedy změní. Stalo se. Nejedí lidi, za úplatu chodí do kostela a modlí se k cizímu bohu. Od svých předků ale vědí, že pokud nebudou ctít staré rituály, zemřou. Proto je v hlubokých lesích někdy praktikují a občas o nich i mluví. Domorodci byli jedni z nejmorálnějších lidí, co jsem kdy viděl, a nás vzývali jako modly. Ve skutečnosti jsme se od nich učili my. Uměli vše, co bylo třeba v pralese umět, a o nás bílých toho také věděli dost. Ale poznatky o nás přišly z daleka a idealizované - takoví bychom měli být, ale nejsme. Čtyřicet, padesát let je krátká doba k radikální změně domorodců. Kříženec kultur se vyvíjí. Ve vesnicích pomaleji, ale ve městech je změna rychlá. Vede k nahrazení starých zvyků alkoholem, implantovanou vírou, pohodlím materiálního života. Přesto je Papua fenomén, který stojí za to vidět. Ale co z něj jednou bude, nikdo neví.




PAPUA-NOVÁ GUINEA

Teritorium ostrovního státu v jihozápadní oblasti Tichého oceánu se nachází ve východní části ostrova Nová Guinea (západní část patří Indonésii). Ostrov je druhý největší na světě. K území patří zhruba 2780 přilehlých ostrovů (nejvýznamnější: Bismarckovo souostroví a Bougainville). Nejvyšší vrchol je Mount Wilhelm měřící 4697 metrů. Přes osmdesát procent území je pokryto lesy. Převládá vlhké a horké tropické klima. Papua-Nová Guinea je nezávislým státem, konstituční monarchií, členem Britského společenství národů.

Rozloha: 462 840 km²
Administrativní dělení: devatenáct provincií a hlavní město
Počet obyvatel: 4,5 milionu
Hlavní město: Port Moresby
Úřední jazyk: angličtina
Měna: kina


DĚJINY

Soudí se, že ostrov Nová Guinea byl osídlen již před 50 000 lety asijskými osadníky. Podle některých vědců tehdy klesla hladina oceánů a Papua-Nová Guinea byla mostem do Austrálie. První Evropan, který spatřil ostrov, byl v roce 1526 Jorge de Meneses, a pojmenoval jej Ilhas dos Papuas (ostrov lidí s kudrnatými vlasy). Španěl Inigo Ortiz de Retez dal později ostrovu jméno Nová Guinea, protože mu obyvatelé připomínali domorodce z africké Guineje.

Nová Guinea byla, snad pro svou rozlehlost a nedostupnost, kolonizována až v roce 1828 Holanďany. Ti chtěli posílit impérium Východní Indie, proto uplatnili nárok na svrchovanost nad západní částí ostrova (dnes součást Indonésie). Následovalo je Německo, kterému v roce 1884 připadla severní část ostrova. O čtyři roky později anektovala Velká Británie jih ostrova. Velkým motivem pro kolonizaci nepřístupných oblastí byla bohatá naleziště měděné rudy, zlata a dalšího nerostného bohatství. V roce 1906 se z Britské Nové Guineje stala Papua a její správu převzala Austrálie. Během 1. světové války obsadili Australané i území německé. Za 2. světové války padla severní část ostrova do rukou Japonců. Po válce bylo východní území navráceno Austrálii a pojmenováno Papua-Nová Guinea. Indonésie získala vládu nad západní - holandskou Novou Guineou a začlenila ji do státu Irian Jaya. Po rozdělení ostrova založili Papuánci, kteří zůstali na indonéské části, odbojovou partyzánskou organizaci OPM, která s omezeným úspěchem bojovala s indonéskými ozbrojenými silami. Po roce 1985 se napětí snížilo a dnes je OPM tolerována natolik, že může vystupovat na indonéské straně ostrova veřejně. V roce 1973 poskytla Austrálie Papui-Nové Guineji vnitřní samosprávu, a 16. září 1975 získala Papua-Nová Guinea nezávislost v rámci Britského společenství národů. Dnes se poměrně mladá demokratická vláda potýká s řadou problémů. S nezaměstnaností ve městech, zločinností a drancováním životního prostředí. Od roku 1989 válčila armáda Papuy-Nové Guineje s povstalci, kteří chtěli získat nezávislost pro ostrov Bougainville. Válka oficiálně skončila v roce 1998 a vyžádala si asi 20 000 obětí. V posledních dvou letech sužovalo Papuu-Novou Guineu katastrofální sucho, které hlavně v centrální vysočině zdecimovalo zemědělskou úrodu. Severozápadní pobřeží zasáhly v minulém roce tři přílivové vlny tsunami. Při neštěstí zahynuly asi tři tisíce obyvatel.


KULTURA

Na území Papuy-Nové Guineje existují dvě hlavní skupiny obyvatel: Papuánci (původní obyvatelé) a Melanésané (národy jihozápadního Pacifiku). Dělící linie mezi těmito skupinami není nijak ostrá.

V Papui-Nové Guineji existuje asi 750 samostatných jazyků (asi třetina všech domorodých jazyků na světě). Tato skutečnost vyvolala potřebu jednotného dorozumívacího jazyka. Realizoval se rozporuplný projekt na tvorbu zcela nové řeči. Vznikla takzvaná "pidgin english", zkomolenina angličtiny, místních jazyků, němčiny a čínštiny. Nový jazyk obsahoval pouhých 1300 slov, a při složitějších sděleních trvalo velmi dlouho, než se lidé dorozuměli. Dnes dávají i obyvatelé venkova přednost klasické angličtině.

V celé Papui-Nové Guineji má neobyčejně velký vliv křesťanská církev (největšími církvemi jsou katolíci, jednota bratrská a protestantští luteráni), která zhruba od padesátých let pokryla celé území svými misionáři. Přesto lidé žijící v odlehlejších oblastech vyznávají animismus a praktikují tradiční rituály.


PŘÍRODA

Na území Papuy-Nové Guineje roste 9000 druhů rostlin, převážná většina v tropickém deštném lese v nížinách. Tradičními zemědělskými plodinami jsou batáty (sladké brambory), jam (hlíza o hmotnosti až 20 kg) a taro (pětikilové hlízy tvaru řepy). Pěstuje se také cukrová třtina, kokosový ořech, káva a čaj. Středem ostrova prostupuje vysočina s nejvyšším vrcholem Mount Wilhelm měřícím 4694 metrů.

Papuu obývá asi 250 druhů savců - netopýři, krysy, vačnatci a stromoví klokani. Sedm set druhů ptáků žijících na Papui-Nové Guineji se řadí k největší ptačí komunitě na světě. Teritorium tu mají obrovští kasuáři (příbuzní emu), kteří jsou zároveň největšími zvířaty na ostrově, zoborožci a papoušci kakadu. Nejtypičtějším a nejkrásnějším opeřencem ostrova je nesporně rajka. Z celkem 43 známých druhů jich žije na ostrově 36, barevně nepřekonatelných. Největším zástupcem hmyzu v Papui-Nové Guineji je největší motýl světa Oueen Alexandra První exemplář gigantického motýla, který se objevil ve sbírkách, byl dokonce sestřelen brokovnicí. Nejsou výjimeční brouci o velikosti kolem dvaceti centimetrů. Až do výšky 2200 metrů se vyskytuje na 110 druhů hadů (nejobávanější jsou zmije a taipan).

Počasí na ostrově je typicky rovníkové: horké a vlhké po celý rok. Roční srážky kolísají podle lokality od 1000 do 4500 mm. Teploty v nížinách se pohybují kolem 25-30 stupňů, ale ve vysokých polohách bývá velmi chladno. Velké části Papuy-Nové Guineje jsou dostupné pouze letecky nebo pěšky. Silnice vzhledem k velmi drsnému kopcovitému terénu na většině území chybí. Díky tomu se Papua-Nová Guinea dochovala jako poměrně nedotčené přírodní teritorium dodnes.

Zpracoval Tomáš Petr
leden 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group