ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

GALAPÁGY - CESTA PROTI ČASU

"Nic nemohlo vypadat méně přívětivě," popsal anglický biolog Charles Darwin roku 1835 devatenáct sopečných ostrovů ležících asi tisíc kilometrů od jihoamerické pevniny uprostřed Pacifiku. Když Darwin poprvé vstoupil na ostrovy plné rozeklaných skal, které vypadají jako poušť, spatřil, jak se pod ostrým rovníkovým sluncem plazí ještěři pravěkého vzhledu, "skřítci z temnot, špinavě černě zbarvení a nemotorní ve svých pohybech". Pro Darwina byly Galapágy "svět sám pro sebe". Ostrovy se díky dokonalé izolaci změnily od dob Darwinovy návštěvy jen málo. Téměř polovina tamního ptactva a hmyzu, třetina rostlin a devadesát procent plazů nežije jinde na světě. Právě v této unikátní pacifické "laboratoři evoluce" přišel geniální biolog na stopu "tajemství všech tajemství" - jak se objevují na Zemi nové živočišné druhy. Během pětileté Darwinovy cesty okolo světa na lodi Beagle to byla právě pětitýdenní zastávka na Galapágách, která mu dala podněty pro evoluční teorii původu druhů přirozeným výběrem. Mimořádný ekosystém Galapág, od roku 1979 chráněný jako biosférická rezervace UNESCO, se stal pro celý svět "přírodní laboratoří", která za uplynulých 150 let významně přispěla k pochopení našeho původu, existence i dalšího směřování.


Galapágy

GALAPÁGY - MÁ LÁSKA

"Bylo mi sedmnáct let, když jsem přijel na Galapágy. Rodiče se přestěhovali za prací do Ekvádoru a mě sem tehdy vyslali jako dobrovolníka, abych se trochu otrkal a stal samostatnějším. Z původně plánovaného ročního pobytu na ostrovech se stala láska na celý život. Již nikdy jsem odsud nechtěl odjet," vysvětluje Belgičan Philippe Albert Degel. Sám sice nemá žádné formální přírodovědné vzdělání, ale díky mnohaletým zkušenostem získaným při správě národního parku Galapág patří k nejvzdělanějším lidem na ostrovech. Nyní pracuje jako expediční vůdce na lodi Galapagos Explorer II, na které se plavím i já. Philippe mi ukazuje své rodinné album, kde je se svou půvabnou manželkou a roztomilou dcerou v jednoduchém domku na ostrově Santa Cruz. "S mou budoucí ženou jsem se seznámil jako s klientkou, kterou jsem provázel po ostrovech. Byla to láska na první pohled. Pak ale přišla řeč na to, kde budeme společně žít, až se vezmeme. Ona měla krásný dům na pevnině, kde chtěla bydlet. Já jsem si však život na pevnině nedokázal představit, a tak jsem jí dal vybrat: život na Galapágách se mnou, nebo na pevnině beze mne. Nakonec jsme měli svatbu u jejích rodičů na pevnině, ale pak jsme se vrátili na Galapágy, kde jsem pro nás postavil malý domek. Jediná přístupová cesta k němu vede pouze po moři. Máme zde opravdu klid. Je to fantastické vidět vyrůstat naši dceru na pláži před domem, kde si může hrát s lachtany, karetami a nebo jen tak pozorovat páření terejů. Ona si ta zvířata zamilovala. Nikdy by jim neublížila - to je moc důležité," svěřuje se Philippe, který úsilí o záchranu křehkého ekosystému Galapág i pro svoji dceru a případné vnuky a pravnuky zasvětil celý život.

ZROZENÍ OSTROVŮ

První současné ostrůvky Galapág se objevily jako vyvřeliny čedičové lávy při podmořských erupcích asi před třemi až pěti miliony let. "Galapágy patří mezi vulkanicky nejaktivnější oblasti oceánů na Zemi," píše Michael Jackson v knize Galapagos - A Natural History, kde vznik souostroví přirovnává ke vzniku ostrovů v okolí Islandu, které také vyrostly z moře jako sopky. Od doby objevení Galapág před téměř pěti sty lety bylo zaznamenáno více jak padesát erupcí. Mezi poslední patří ta na ostrově Fernandina v roce 1995.

Erupce na Galapágách mají obvykle podobu klidných výlevů lávy, nikoli výbuchu horkých plynů a kamení. Proto jsou sopky jen jemně vystouplé kopce, a ne hory ve tvaru kuželu, který si s vulkány obvykle spojujeme. "Za svůj život jsem zde už několikrát pozoroval sopečné erupce. Je to úžasné divadlo. Většinou se jedná o erupce čediče, který je velice tekutý, a tak vytváří lávové řeky, jež proudí velmi daleko - často až do moře, kde se zchladí a ztuhnou. Vytvoří přitom velmi zajímavé lávové formace - kromě fantastického vrásnění i obrovské lávové tunely, v nichž se na ostrově Santa Cruz mohou procházet lidé," vysvětluje Belgičan Philippe. Jak je patrné, vytváření ostrovů ještě nebylo dokončeno. Proudy čerstvé lávy na krajích některých ostrovů, jako je například Isabela, dávají tušit, že se jejich rozloha stále zvětšuje.

Ostrovy jsou geologicky poměrně mladé. Dlouhá léta nedokázali vědci pochopit, jak je možné, že se na Galapágách za tak krátkou dobu jejich existence vyvinulo tolik jedinečných druhů zvířat. Nedávné výzkumy oceánografů přinesly zásadní objevy v podobě zbytků ostrovů starých asi devět milionů let. Ty leží na východ od současných Galapág, schované pod vodní hladinou. Vědci předpokládají, že našli předchůdce současných ostrovů, které postupně erodovaly. Než se tak stalo, žila na těchto ztracených ostrovech zvířata, která se poté přestěhovala na současné souostroví, a měla tak mnohem delší čas na svůj vývoj, než se původně předpokládalo.

DRIFTOVÁ TEORIE

Když se Galapágy před pěti až deseti miliony let zrodily z oceánu, neexistoval na nich žádný život. Nikdy nebyly spojené s pevninou, a tak se sem předchůdci veškeré zdejší fauny a flóry museli dostat z jiné části světa a při tom překonat minimálně tisíc kilometrů. To je vzdálenost, jíž odděluje oceán Galapágy od nejbližší pevniny. Vědci jsou fascinováni zvláštní nevyvážeností v zastoupení různých druhů rostlin a zvířat na ostrovech. "Na Galapágách žije například řada plazů, ale žádní obojživelníci, mnoho ptactva, ale jen málo savců. Ve světě rostlin chybí palmy a jehličnany a určité druhy kapradin, které mají velká a těžká semena," píše kanadský zoolog Jackson. Jsou dva způsoby, jak se organismy mohly na ostrovy dostat: po moři nebo vzduchem. Galapágy mají dobrou pozici vzhledem k tomu, že jak vzdušné, tak i oceánské proudy jdou směrem od jihoamerického kontinentu. "Podle současné "driftové" teorie se předpokládá, že předchůdci dnešních suchozemských druhů připluli přes oceán na přírodních vorech - vyplavených pralesních velikánech - z oblasti Střední Ameriky. Takto lze vysvětlit, že ostrovy obsadili především odolní plazi, pro něž nebyla minimálně dvoutýdenní plavba slaným oceánem takovým problémem jako pro savce," tvrdí autor knihy o Galapágách, přírodovědec Miroslav Šebela. V případě leteckého mostu posloužilo kromě větru především ptactvo, které s sebou přineslo semínka. Zdařilý přenos každého jednotlivého druhu byl vždy dílem velké náhody. Vzhledem k tomu, že na ostrovech, existujících pět až deset milionů let, je nyní necelých čtyři sta rostlinných druhů, připadá na uchycení každého nového druhu v průměru osm až deset tisíc let. Galapágy jsou sice ve srovnání s pevninou chudé na počet druhů zvířat a rostlin, ale vzhledem k jejich izolovanosti a mládí jde o pestrost téměř zázračnou.

TOMÁS DE BERLANGA A TI DALŠÍ

Norský výzkumník Thor Heyerdahl objevil na Galapágách keramické úlomky, které by mohly zanechat na ostrovech už návštěvníci z předkolumbovské doby. Archeologové soudí, že první lidé mohli na ostrovy vkročit už šest set let před Kolumbovým objevením Ameriky. Důkazy, že Evropané nebyli prvními příchozími, však nejsou zatím s jistotou potvrzeny. Doložená je návštěva Španělů roku 1535, kdy loď s panamským biskupem Tomásem de Berlanga plachtila na jih podél pevniny do Peru. Byla však stržena proudem přicházejícím od pobřeží. Po deseti dnech se objevil v dohledu ostrov. "Lodní posádka se tam prý setkala s podivnými leguány, kteří připomínali hady, a s tak velkými želvami, že každá by na hřbetě unesla jednoho muže," popisuje průběh výpravy Heyerdahl ve své knize Staré civilizace a oceán.

Španělští cestovatelé nejdříve téměř zemřeli žízní a museli žvýkat dužinu kaktusů, než po dlouhé době našli na ostrovech vodu. Byli to oni, kdo dali ostrovům jméno Galápagos podle starého španělského názvu pro druh sedla, které jim připomínal krunýř želv obrovských. Po více jak tři století po svém oficiálním objevení sloužily ostrovy především jako skrýš pirátů a základna lovců lachtanů a velryb. Ostrovy jim poskytly nejen ochranný přístav a vodu, ale především jídlo v podobě želv sloních. Námořníci jich nachytali stovky, aby je živé odvlekli na palubu. Želvy totiž dokázaly přežít bez jídla a vody i více než rok, a tak byly pro námořníky dobrým zdrojem čerstvého masa. Odhaduje se, že takto námořníci zabili na sto tisíc želv.

DARWINOVA PĚNKAVA

Vůbec nejslavnějším návštěvníkem Galapág byl Charles Darwin. Navštívil v září a říjnu 1835 sice jen čtyři ostrovy, zato zde nasbíral velké množství rostlin a provedl rozsáhlá pozorování zvířat a jejich vývoje. Právě zde přišel na jeden ze svých nejpřevratnějších objevů - tzv. "adaptivní radiaci", tedy evoluční proces vzniku nových druhů z jednoho předka. Tuto svou teorii založil částečně i na pozorování třinácti druhů galapágských pěnkav. Každá měla jiný zobák, který se hodil na konzumaci odlišné stravy. Například pěnkava zemní má silný zobák uzpůsobený na louskání tvrdých semínek, pěnkava kaktusová prozkoumává květy kaktusu pomocí svého dlouhého špičatého zobáku. Tyto Darwinovy pěnkavy představují asi nejznámější žijící důkaz jeho evoluční teorie, publikované v knize O vývoji druhů roku 1859. Darwin svým bádáním vzbudil velký zájem o celé souostroví. V jeho stopách pak přicházela řada vědeckých expedic.

TRESTANCI, PROSTITUTKY A VOJÁCI

Prvním stálým obyvatelem Galapág se stal Ir Patrik Watkins, který byl vysazen na pustém břehu Floreany roku 1807. Dva roky pěstoval zeleninu, kterou směňoval s velrybáři za rum. Pak ukradl na jedné rybářské lodi záchranný člun a přiměl pět námořníků, aby s ním odpluli zpět na jihoamerickou pevninu. Nakonec byl jediný, kdo po strastiplné cestě přes oceán dorazil až do Guayaquilu naživu.

Galapágy byly oficiálně anektovány Ekvádorem roku 1832. V té době zřídila vláda první kolonii na ostrově Floreana. Zde se soustředili trestanci i političtí vězni a prostitutky. Několik společností se pokusilo - obvykle neúspěšně - ostrovy kolonizovat a využít je pro rybolov, chytání želv a těžbu soli. Stálých osadníků bylo však velmi málo. V extrémních podmínkách bylo těžké přežít. Za druhé světové války tu vznikla americká vojenská základna a letiště na ochranu Panamského průplavu. Masové osídlení začalo až v šedesátých letech s turistickým boomem.

Z PEKLA VYSNĚNÝ RÁJ

Jak se stále zvyšoval počet turistů, rostly i příjmy domorodců z jejich provázení. Životní úroveň na Galapágách se prudce zvýšila. Průměrný příjem na hlavu je zde mnohem vyšší a nezaměstnanost nižší než kdekoli jinde v Ekvádoru. Galapágy - ještě nedávno místo, které bylo zcela nevhodné pro život - získaly image ostrovů snů, kde se všichni mají dobře. Důsledkem toho byla vlna imigrace z pevniny. Ještě v roce 1960 na Galapágách žily pouze dva tisíce lidí. Dnes už je to téměř pětkrát tolik.

"Moji rodiče sem přišli asi před třiceti lety. Tehdy tady měli dost těžký život. Živili se rybařením. Dnes se každý snaží přiživit na bohatých turistech, kterých sem přijíždí každý rok stále více. Já jsem si našetřil trochu peněz a otevřel si potápěčský obchod. Dnes už sám provádím a dělám potápěčské kurzy," pochvaluje si pětadvacetiletý Ricardo.

V posledních letech vláda přijala zákony zakazující přistěhovalectví lidem, kteří nemají na ostrovech žádné příbuzné. Snaží se tak čelit problémům, jež masivní osídlování ostrovům přineslo.

NEŽÁDOUCÍ OBYVATELÉ

Je sice teprve něco po deváté ranní, ale slunce už si pospíšilo a je tak vysoko, že stromy nevrhají téměř žádný stín, kam by se bylo možné schovat před spalujícím žárem. Mlčky s celou skupinou z mé lodi hledám suchozemské leguány na ostrově Rábida. Náhle něco velkého zadupe v nedalekém křoví. Naši průvodci se okamžitě rozeběhnou oním směrem. To už jako z praku vystřelí z houštiny dvě kozy. Nastane zběsilá honička. Vítězí nakonec čtyři nohy nad dvěma, a průvodci se vracejí celí poškrábaní od ostnů z křovisek, kterými v nerovném stíhání proběhli. Ještě trochu udýchaně vysvětlují: "Tato domácí zvířata, která na ostrovy přivezli osadníci z pevniny, nám dělají velké starosti. Přítomnost koz, prasat nebo krys může způsobit vyhynutí některých ostrovních druhů zvířat."ů Například na ostrově Pinta vyložili kolonisté v padesátých letech tři kozy, aby si zajistili zdroj obživy. Jen o patnáct let později už po ostrově pobíhalo na patnáct tisíc koz, které ničily zdejší vegetaci. Divoká prasata, která přivezli v minulém století na ostrov Santiago námořníci, aby si mohli při zastávce na Galapágách užít vepřového masa, se také rychle rozmnožila. Nyní v celkovém počtu několika tisíc pojídají vejce ptáků a plazů.

Nově dovezené druhy zvířat vážně ohrožují místní faunu, která není na podobné predátory zvyklá a nemá vyvinuté potřebné instinkty. Zvířata na Galapágách se nebojí, a tak se ani před útočníkem neschovají nebo neutečou. Jsou proto velmi zranitelná.

"Nejvíce peněz ze vstupních poplatků na Galapágy jde v současné době na program vybíjení koz a dalších domestikovaných zvířat. Ta totiž narušila rovnováhu ostrovů - berou potravu želvám sloním a dalším endemickým druhům zvířat," potvrzuje průvodce Gonzalo, který odhaduje, že v současné době pobíhá po Galapágách na 200 tisíc koz. "Totálním spásáním bylinné i dřevinné vegetace došlo na mnoha ostrovech k takové devastaci vegetačního krytu, že místní populace přežívajících želv sloních a suchozemských leguánů byly přímo ohroženy na životě úplným zničením jejich potravní základny. Současně došlo k plošnému zničení unikátních vegetačních formací, včetně horských mlžných pralesů na svazích nejvyšších vulkánů," zdůrazňuje Miroslav Šebela, účastník české vědecké výpravy na Galapágy, jež se snažila o redukci stavu tamějších koz sterilizací hormonálními preparáty. Nešlo o první českou vědeckou "záchrannou" výpravu na ostrovy. Český lesník Hubert Čížek už několik let na Galapágách likviduje cizorodé dřeviny. Zatímco Češi zaujímají k problému vědecký přístup, ekvádorská vláda na redukci stavu koz nasadila armádu s puškami a se psy. Program zatím počty koz snížil, ale k jejich úplnému odstranění z ostrovů je stále velmi daleko.

ILEGÁLNÍ RYBAŘENÍ

Jednou z největších pohrom způsobených člověkem na Galapágách je ilegální rybaření. Příkladem může být lov žraloků kvůli jejich ploutvím, používaným do polévek vyhledávaných jako delikatesa především movitými gurmány z Asie. Rybáři zabíjejí ovšem také lachtany, které používají jako návnadu. Nadměrné výlovy krabů sloužících jako potrava pro stále se zvyšující počet osadníků a turistů na Galapágách způsobily významný pokles jejich počtu. Snad největší škodu napáchají obrovské plovoucí rybí továrny, které jsou díky moderní technologii při lovu mimořádně efektivní. Smutnou kapitolou jsou i případy, kdy rybáři uloví žraloka jen proto, aby mu uřízli vysoce ceněné ploutve do polévky. Tělo živého žraloka pak pustí zpět do moře na jeho poslední útrpnou cestu. Když mají místní rybáři naloveno, jedou dál od pobřeží, kde svůj úlovek prodají jedné z japonských lodí, které na úlovek čekají.

Ekvádorská vláda reagovala na poslední vývoj zpřísněním předpisů. Rybáři se proti tomu vzbouřili, protože jim nové, tvrdší předpisy vzaly možnost obživy. V roce 1994 na protest vypálili oblast o rozloze deseti tisíc hektarů na ostrově Isabela. V září 1995 dokonce několik rybářů ozbrojených mačetami obsadilo Darwinovu výzkumnou stanici na ostrově Santa Cruz. Hrozili, že zabijí zdejší želvy sloní, zbijí vědce a zapálí část národního parku Galapág. Naštěstí vše skončilo bez následků, když zasáhla ekvádorská armáda.

Ta však nic nevyřešila. Místní rybáři mají jen malé pochopení pro unikátní přírodu Galapág. Je nezajímá, zda jsou ostrovy pod ochranou UNESCO, ale zda budou mít co dát jíst svým rodinám. Odpovědí na další vládní nařízení tak byla jen další vlna násilností. V roce 1997 zastřelili pytláci ochránce parku. A navíc jako pomstu za vládní zákazy rybolovu rybáři surově zabili velké množství želv, které na ostrově Isabela dost možná chodily už od minulého století, kdy na jejich mohutném krunýři jezdil i Charles Darwin.

Jak už je ovšem místní smutnou tradicí, mnozí lidé, kteří mají dohlížet na uvádění zákonů v život, sami profitují na jejich obcházení. A tak za přispění spřátelených vojáků z pobřežní stráže lodě i nadále rybaří, aniž by je zajímaly platné zákony a restrikce. Nikdo jim nic nedokáže. Místní lidé se shodují, že situaci asi jen málo pomůže nedávné rozhodnutí vlády Ekvádoru rozšířit v okolí Galapág mořskou rezervaci se zákazem komerčního rybaření z patnácti na čtyřicet námořních mil. Stejně jako v mnoha jiných zemích Jižní Ameriky, nemá zákon vyšší cenu než papír, na kterém je napsaný, pokud jej vláda nedokáže nebo nechce účinně vynutit.

EL NIÑO - GALAPÁGSKá POHROMA

Posun teploty oceánu o několik stupňů může znamenat dramatickou změnu celého jeho ekosystému. Smutným příkladem se stalo i dění na Galapágách ovlivněných klimatickým jevem El Niño v letech 1997 a 1998. El Niño změnilo směr větru a vodních proudů a následkem toho stoupla teplota vody v celé střední a východní oblasti Tichého oceánu neobvykle vysoko.

"Vzhledem k tomu, že se Galapágy nacházejí na rovníku, je zde velmi stálá teplota, která se v rozmezí několika málo stupňů pohybuje okolo dvaceti stupňů Celsia. Je tak mírná díky Humboldtovu a Cromwelovu proudu. (pozn.: Humboldtův proud směřuje od jihu k severu podél jihoamerické pevniny, zatímco Cromwelův proud je označení pro pacifický Rovníkový protiproud, tekoucí podél rovníků od východu Asie k západnímu pobřeží Jižní Ameriky.) Následkem El Niña stoupla až na třicet!" vysvětluje Julian z ostrova San Cristóbal. Pro galapágskou faunu byla změna teploty vody doslova pohromou. Odhaduje se, že populace lachtanů a mořských ptáků poklesla následkem El Niña na polovinu. Biologové si však nejsou jisti, zda tento dramatický pokles počtu způsobila migrace do chladnějších vod, nebo zda většina zvířat zemřela hlady. "Podívejte se, kolik je tady všude na zemi koster," ukazuje náš průvodce Gonzalo na desítky kostí na ostrově Fernandina. "Všechno jsou to pozůstatky mořských leguánů a támhleto byl lachtan." Kostry na břehu dávají jen tušit, jak hrozivé dílo El Niño na Galapágách vykonalo.


Porosty mangrove u ostrova Fernandina, v jejichž stínu se schovávají karety, mořští leguáni či lachtani.

Proč ale vlastně změna teploty o několik stupňů měla tak tragické následky?

"Zdrojem potravy mnohých lachtanů a vodních ptáků jsou ryby, které žijí normálně u hladiny. Když se voda oteplila, jednoduše odpluly - nejspíše do větších hloubek za chladnější vodou, na kterou jsou zvyklé. Zvířata, která se jimi živí, tak přišla o zdroj potravy. Samozřejmě že lachtani a i třeba terejové jsou schopní se potopit, ale jen do určité hloubky. Navíc, když se potápějí hluboko, spotřebují více energie, než dostanou v potravě, kterou uloví. Nakonec umřou hlady," vysvětluje biologie znalý průvodce Gonzalo. Oteplení vody zároveň brání růstu řas, jimiž se živí mořští leguáni, kteří následkem toho hladoví. Vědci pozorovali, jak zoufalí leguáni pojídali v pudu sebezáchovy dokonce i obyčejnou trávu. Nakonec však El Niño někteří lachtani, terejové a leguáni přece jenom přežili. Byli to ti nejsilnější a nejodolnější ze všech. Jak by asi řekl Charles Darwin: "To poslední El Niño bylo stejně jako mnohá předchozí jen příkladem přirozeného výběru."

Pro úplnost je vhodné dodat, že El Niño mělo i svou kladnou stránku v podobě mimořádně vydatných dešťů. Díky nim se galapágská suchozemská flóra probudila k životu. Vyrašilo mnoho rostlin. Rozmnožil se i hmyz. To znamenalo více potravy pro plazy a některé druhy ptactva.

SOLITARIO JORGE

Výzkumná stanice Charlese Darwina na nejlidnatějším ostrově Santa Cruz se proslavila svou informační a vzdělávací činností. Ale pro mnoho návštěvníků jsou asi nejpřitažlivější její želví obyvatelé. Na stanici totiž kromě řady dalších probíhá program odchovu želv obrovských, které se líhnou ve své vlastní želví porodnici, kde nechybí ani inkubátory. Vědci chovají želvy, dokud nedosáhnou váhy asi půl druhého kilogramu, a pak je vrátí na jejich domovské ostrovy. To už jim jsou asi čtyři roky a jsou dostatečně velké, silné a chytré, aby se o sebe postaraly samy. Jsou také méně zranitelné vůči predátorům. Zatím se podařilo úspěšně odchovat více než dva tisíce těchto želv.

K Darwinově stanici už léta neodmyslitelně patří "osamělý Jiří", který byl objeven roku 1971 na ostrově Pinta. Je to vůbec poslední přežívající zástupce svého poddruhu želvy sloní žijící na ostrově Pinta. Vědci se jej snaží spářit s některou ze samiček dalších deseti poddruhů želvy sloní. Zatím marně. Ta poslední, žijící původně na úpatí sopky Wolf (údajně vůbec nejbližší příbuzenský poddruh, který biologové našli), jej sváděla celé dva roky, ale Jiří o ni neprojevil o nic větší zájem než o želví slečny, které se mu dvořily předtím. Asi mu želví ženy nevoní nebo je prostě zarytý samotář. To si o něm alespoň myslí vědci z Darwinovy stanice, kteří si nevědí rady, jak Jiřího spářit. A tak k jeho jménu Jorge, přidali ještě přezdívku "solitario" - osamělý. Smutným faktem je, že jim před očima vymírá poslední zástupce jednoho želvího poddruhu. Vědci neztrácejí naději. Za nalezení želví samičky z ostrova Pinta vypsali dokonce odměnu deset tisíc amerických dolarů. Navíc stále věří, že v želvím světě jde vše mnohem pomaleji, a Jiří ještě změní na něžné želví protějšky svůj názor. Jedno je však jisté - vědci přírodě neporučí. I osamělý Jiří je tak příkladem Darwinova odkazu: přirozeného výběru.

PÁNI VE FRAKU NA ROVNÍKU

Tučňáky si tradičně spojujeme s oblastí Antarktidy, Ohňovou zemí nebo jihem Chile. Vůbec nejseverněji žijící "pány ve fraku" najdeme ovšem na Galapágách. Je to jen díky tomu, že chladné vody, především okolo ostrova Fernandina, lákají ryby, které tučňáci potřebují k životu. V Antarktidě by se nikdo s tučňáky bez neoprenu ani ve snu nepotápěl, zato na Galapágách je to možné. Při troše štěstí může i obyčejný šnorchlař bez jakéhokoli vybavení pozorovat tyto mořské ptáky v akci.

Tučňáci totiž zcela ztratili schopnost létat. Křídla se jim přeměnila v ploché "ploutve", jimiž veslují ve vodě. Mají těžší kosti než ostatní ptáci, aby se mohli snáze potopit. Ve vodě mají tučňáci shora tmavé a zespoda světlé tělo jako ryby žijící u hladiny, aby si jich predátoři nevšimli. Hydrodynamické tělo s hladkým obrysem elegantně pluje vodou s pomocí silných křídel a přitom kormidluje nohama s plovacími blánami a tuhými ocasními pery. Co do rychlosti jim nemůže konkurovat ani potápěč s ploutvemi. Mezi ptáky patří tučňáci k nejrychlejším plavcům - pod vodou letí jako torpédo rychlostí až třicet kilometrů v hodině. Vzhledem k tomu, že okolo ostrova Fernandina se teplota vody pohybuje okolo sedmnácti stupňů, nezbývá lidským plavcům než tiše tučňákům závidět jejich hustý péřový kožíšek. Nesmáčivé peří tučňáky výtečně chrání před chladem. Navíc jejich svaly a vnitřní orgány izoluje vrstva podkožního tuku. Když tučňáci pracně a nemotorně vylezou na útes, tak si peří promastí pomocí zobáku. Navíc mají tu výhodu, že se ani ve svém kožichu za teplejšího počasí neuvaří. Roztáhnou se jim totiž vlásečnice v podkožním tuku, a kůže se jim ochlazuje.

Zatímco pelikány hnědé nebo leguány je možné potkat po celých Galapágách, tučňáci jsou k vidění vzácněji jen v určitých lokalitách. Je časné dopoledne a já se je se skupinou turistů z lodi Galapagos Explorer II vyrážím hledat. Obrovské vlny si pohrávají s naším malým člunem a zkušený kapitán lodi má co dělat, aby nás nehodily na ostré skály, kde tučňáky zatím marně vyhlížíme. Vedoucí expedice Philippe mi posílá vlastní člun s průvodcem a řidičem. Rychle si přesedám. Snažíme se jet před hlučnou skupinou. Stále nic. Jen vlny se zvyšují. Na rovníku fouká přímo studený vítr a ruka připravená na spoušti fotoaparátu mi pěkně mrzne. Konečně! Dva tučňáci se nemotorně škrábou na kluzkou skálu. Vlna je několikrát strhne zpět. Páni ve fraku se však přece jen nakonec trochu komicky vyhrabou z vody a ukáží v plné kráse. Jen několik kilometrů od rovníku vidím tučňáky - to už teď nemusím do Antarktidy!

OSTROVY PRO NADŠENCE

Je šest hodin ráno a celá horní paluba je plná lidí. Popíjíme kávu a dychtivě vyhlížíme delfíny, které Philippe včera avizoval. Náš expediční vůdce je jako vždy plný neuvěřitelného elánu a v tuto přímo nekřesťanskou ranní hodinu vykládá o geologických zajímavostech okolních ostrovů. Právě proplouváme úžinou mezi Fernandinou a Isabelou. Oba ostrovy se koupou v ranní mlze, ze které vystupují jen vrcholky vulkánu La Cumbre a Darwin. Není divu, že biskup Tomás de Berlanga ostrovy nazval "las Encantadas" - Zakleté, protože i při jeho návštěvě je mohl vidět jen v závojích mlhy. Už zde stojíme téměř hodinu a je čas na snídani. Nikdo se však příliš nemá k odchodu zpět do vyhřáté kajuty, protože všichni stále doufáme, že ty kouzelné kytovce přece jen zahlédneme.

Na lodi je jen málo lidí, kteří zde jsou z pouhého snobismu, přilákáni zvučným jménem destinace, kterou si ještě na mapě světa neodškrtli. Většina má živý zájem o přírodu. "Zoologie je moje zaměstnání a velký koníček. Pro mě to byl vždy velký sen se sem podívat. Nemohu si nechat ujít jediný zážitek," vytrvale sleduje vodní hladinu Jenifer, žijící v Londýně. Galapágy opravdu nejsou pro turisty, kteří hledají pouze odpočinek a krásné pláže. Jsou pokladem, jenž opravdu ocení jen lidé se zájmem o přírodu, kteří sem také především jezdí.

"Právě jsme s manželkou na svatební cestě," říká mikrobiolog Masanori z Tokia. "Každý jsme si vybrali jedno místo na Zemi, kam se nyní o našich líbánkách vypravíme - žena chtěla do Disneylandu na Floridě, a já zase na Galapágy."

"Delfíni pod přídí!" ozve se mohutný hlas Philippeho, a všichni se rychle vykloníme přes lodní zábradlí. Naše loď uhání rychlostí přes třicet kilometrů v hodině a ve vlně, kterou před sebou vytváří, se vozí trojice kouzelných delfínů. Celé divadlo trvá necelých pět minut. Nikdo nelituje brzkého vstávání. Všichni jsou spokojení, že zahlédli alespoň zlomek z kouzelného podvodního světa ostrovů. Do zdejších chladných vod se však už ponořil jen málokdo. El Niño skončilo a teplota vody poklesla opět pod dvacet stupňů.

"To šnorchlování je jen pro lední medvědy," postěžovala si Lisa z Arizony. Každý, kdo se ale pod vodu odvážil, se brzy zahřál honěním s lachtany, kteří měli v rychlosti a obratnosti na rozdíl od souše nad lidskými tvory výrazně navrch. Lachtanů bylo brzy okolo mne pod vodou tolik, že už jsem nestačil registrovat, zda je u mne jen ten, který se mi dívá pěkně zblízka přes masku do očí, nebo i další pode mnou a vedle mne. Mrazivé pocity se dostavily, když si při brouzdání průzračnou vodou okolo mne ve vlnách hrál jeden, dva a později až dvacet malých žraloků.

Mohutné velryby jsem docela rád pozoroval z bezpečí lodní paluby. Právě zapadalo slunce a loď plula směrem na severozápad od ostrova Fernandina. Moře zde dramaticky padá do hloubky asi tří tisíc metrů. Velryby si tady rády hrají a shánějí potravu. Mohutné sloupce páry z nozder těchto kytovců všude okolo lodi dávají tušit, že jsme téměř v obležení. Tento příjemný pocit jsem měl ostatně na Galapágách celou dobu - stále okolo mne bylo tolik zvířat jako nikde jinde na světě.

TURISTÉ - SPÁSA, NEBO POHROMA?

Existuje pouze jediný způsob, jak poznat Galapágy: na lodi se zvláštní licencí a v doprovodu vyškoleného průvodce.

"I lidé, kteří mají vlastní loď, mohou na Galapágách zakotvit pouze jednou, a to v oficiálním přístavu," vysvětluje rybář Francisco. Plných 97 % území ostrovů je národním parkem, kde vedou vyznačené stezky, kudy mohou turisté chodit. "Ani o krok dál. Okamžitě se vrať zpět na cestu," křičí na mě jinak příjemný průvodce. "Není důvod chodit mimo vyznačené trasy, když z cestičky máš tu samou šanci zvířata spatřit. Navíc správci parku vytyčili stezky tak, aby návštěvníci viděli ta nejzajímavější místa a současně minimálně porušili zdejší přírodu. Stezky tak například vedou stranou míst, kde pod pískem kladou svá vejce karety nebo leguáni.

Velmi přísná ochrana je namístě. Vždyť v šedesátých letech navštívilo ostrovy sotva tisíc turistů ročně. Nyní to je už šedesátkrát tolik. Na ostrovech jezdí asi osmdesát lodí s licencí pro přepravu turistů. Několik z nich dokonce s kapacitou až sto pasažérů, což je maximum povolené parkem. "Snažíme se minimalizovat dopad naší lodi na životní prostředí," vysvětluje Lourdes Tay-Lee, manažerka Canodros S. A., která spravuje na Galapágách loď pro sto pasažérů. "I když převážíme mnoho lidí, snažíme se být maximálně ekologičtí. Na lodi používáme pouze zvláštní přírodě neškodná mýdla, a vodu navíc před vypuštěním do oceánu opět čistíme. Řadu potravin dovážíme z pevniny, abychom nemuseli nadměrně využívat místních zdrojů. Naši loď navíc v noci vůbec neosvětlujeme, abychom nepřenášeli hmyz z ostrova na ostrov. Při výletech vždy rozdělíme klienty do malých oddělených skupinek, které postupně vysíláme na ostrovy."


Zatímco v šedesátých letech navštívilo ostrovy asi tisíc turistů, nyní je to šedesátkrát více. Na Galapágy se mohou dostat pouze letadlem na ostrovy San Cristóbal nebo Santa Cruz. Vzhledem k tomu, že návštěva ostrovů včetně nejlevnější okružní jízdy a vstupního poplatku vyjde minimálně na tisíc amerických dolarů, přijíždějí sem především lidé s vážným zájmem o přírodu. Vstupní poplatek do národního parku Galapág, který musí každý zaplatit, jde především na program vybíjení koz. Ty na ostrovech vysadili námořníci a přistěhovalci. Domestikovaná zvířata se rychle rozmnožila a zdivočela. Nyní jich po ostrovech pobíhá mnoho tisíc a požírají místní vegetaci, která slouží jako potrava řadě endemických druhů. Těm hrozí vyhynutí následkem působení koz, ale i dovezených prasat, oslů, krav, koní, psů a koček.

Poslední nejmodernější lodě jistě významně přispěly ke zmenšení dopadu turismu na ostrovy, ale ze všeho nejdůležitější je lidský faktor. "Jeden neukázněný návštěvník je horší než dvacetičlenná organizovaná skupina," zdůrazňuje přírodovědný průvodce Mario. Ze všeho nejdůležitější jsou proto vzdělávací programy, které se na ostrovech právě rozbíhají. Turisté už obvykle určité povědomí o ekologii mají, ale hlavní je nyní osvěta místních lidí.

PHILIPPE A JEHO LOĎ NADĚJE

"Je sice pravda, že většina z těch sta dolarů, které každý cizinec při vstupu na ostrovy zaplatí, jde na ochranu národního parku. Místní lidé ale nemají pocit, že by z toho turismu příliš měli. Na ostrov totiž jezdí především velké organizované skupiny, které jsou přímo od letadla dovezeni na loď. Jejich majitelé pak dostanou veškerý zisk. Problém je v tom, že lodě nevlastní zdejší lidé - ti jsou příliš chudí. Obvykle jsou majiteli milionáři, kteří žijí daleko odsud v Quitu, Guayaquilu nebo New Yorku, kam také všechny peníze odcházejí. Na školy, nemocnice, a vůbec lepší infrastrukturu na Galapágách jde jen zlomek z toho, co zde turisté utratí," smutně vysvětluje Philippe. "Až seženu ještě pár sponzorů, rád bych koupil výletní loď, kterou budou spravovat zdejší lidé. Zisky tak půjdou přímo jim a místní správě."

Chvíli s Philippem mlčky sedíme a pozorujeme, jak náš autobus kodrcá na nedodělané cestě, vedoucí vnitrozemím nejlidnatějšího ostrova Santa Cruz. Belgičan naštvaně procedí mezi zuby: "Turisté tady utratí miliony dolarů, ale my už patnáct let nemáme finance, abychom si konečně dostavěli tuhle silnici. Až tady bude ležet asfalt, tak místní uvěří, že je pro ně dobré zdejší přírodu neničit, ale chránit."




ŽELVA SLONÍ

"Vypadaly jako ty vůbec nejstaromódnější předpotopní zvířata nebo jako obyvatelé z nějaké jiné planety," poznamenal Charles Darwin o galapágských želvách sloních. Podobný dojem měl i režisér Steven Spielberg, kterého hlava galapágských želv inspirovala pro vytvoření slavné scifi postavy E. T. Zatímco za Darwina po ostrovech chodilo téměř čtvrt milionu želv sloních, Spielberga se jich dožilo asi patnáct tisíc. Želvy sloní jsou společně s želvami obrovskými, vyskytujícími se na Seychelách, největší žijící želvy na Zemi. "Některé rostou do neuvěřitelných rozměrů... jsou tak velké, že je třeba síly až šesti mužů na jejich nadzvednutí," napsal Darwin o tvorech, kteří váží až 250 kilogramů a křivka jejich krunýře měří i 150 centimetrů.

I želvy sloní hrály důležitou roli při vytváření evoluční teorie geniálního britského biologa. Galapágské sloní želvy se totiž od sebe liší ostrov od ostrova. Původně žilo na ostrovech až čtrnáct poddruhů. Hlavní odlišnosti spočívají ve tvaru jejich krunýře. Na jedné straně škály jsou želvy z ostrovů Española a Pinta, které jsou menší se sedlovitě zdviženou přední částí krunýře. Na druhé jsou želvy větší z ostrova Santa Cruz nebo úpatí sopky Alcedo na Isabele s vysokým okrouhlým krunýřem. Rozdílné tvary krunýřů a odlišná velikost se u želv vyvinuly jako adaptace na různá prostředí na jednotlivých ostrovech. Želvy se sedlovitě tvarovaným krunýřem s delším krkem a nohama se vyskytují pouze na nižších a sušších ostrovech, kde není vegetace tak hustá a je obtížnější na ni dosáhnout. Na ostrovech vyšších s bujnějším porostem žijí ty trochu nemotornější želvy s vysokým krunýřem. Pro potravu totiž nepotřebují dosáhnout tak vysoko a vysoký uzavřený krunýř je chrání při prodírání se hustou vegetací. Podobně jako například v případě Darwinových pěnkav se i želva sloní vyvinula z jediného předka, který pravděpodobně žil na ostrově San Cristóbal. Odtud se její potomci rozšířili na další ostrovy, kde se přizpůsobením na místní podmínky vyvinuli v odlišné poddruhy.

Dlouhověkost želv je pověstná, ale zatím nejsou dostupné přesné vědecké studie, protože se želvám vždy podařilo člověka přežít. Je však známý případ, kdy kapitán Cook daroval královně ostrova Tonga okolo roku 1770 želvu z Madagaskaru, která žila až do roku 1966. Možná k dlouhověkosti želvám napomáhá i zdravá vegetariánská strava. Nejsou rozhodně vybíravé - pojídají přes padesát rozdílných rostlinných druhů. S oblibou si pochutnají i na druhu jablek (Hippomane mancinella), jež jsou pro člověka velice jedovatá. Želvy mají pomalý a poměrně neefektivní zažívací systém. Potrava prochází tělem jeden až dva týdny a i poté jsou ve velkých exkrementech snadno identifikovatelné jednotlivé druhy rostlin, které měla želva na jídelníčku. Želvy mají také mimořádné schopnosti přežít dlouho bez vody. Jejich metabolismus totiž dokáže přeměnit tuky uložené ve tkáních ve vodu, bez které tak vydrží na živu až jeden rok. I když želvy přežijí dlouhá sucha, vodu vyhledávají a rády tráví dlouhé hodiny v bahnitých jezírkách vlhkých náhorních částí ostrovů.

Želvy si dokázaly vyvinout zajímavý systém zbavování se parazitů, které si samy nedokáží odstranit. Jednoduše se maximálně nazdvihnou na všech čtyřech a protáhnou plně svůj krk tak, aby vystavily svoji kůži. Pak už jen čekají, až si je oberou malí ptáčci, jako jsou třeba pěnkavy. Káňata galapágská používají želví krunýře jako pozorovatelny, odkud vyhlížejí svou kořist. Želvy prosluly také svojí pomalostí. To platí v případě krmení. Pokud se potřebují přesunout blíže k vodě nebo na místa určená k hnízdění, dokáží vyvinout překvapivě velkou rychlost. "Za den ušly čtyři míle, a přitom téměř nejedly," všiml si Darwin. Obecně však platí, že díky svému mimořádně dlouhému životu nemají želvy kam pospíchat. Aktivní jsou tak od osmé hodiny ranní (probouzí se asi dvě hodiny po úsvitu) až do čtvrté odpoledne, kdy už hledají místo na spaní v bahnitém jezírku nebo ve stínu husté vegetace. Pohlavně dospělé jsou želvy ve věku 20-25 let. Páření probíhá obvykle na konci teplého období. Samci se stávají agresivnějšími. Soupeří mezi sebou tak, že vytahují krky - ten s hlavou nejvýše se stává dominantním. Někdy do sebe bojující samci narážejí svými rohovitými krunýři, jako by se úmyslně snažili jeden druhého převrátit. Vítěz má právo vyhledat si samičku, na kterou naleze zezadu a spojí se s ní pomocí penisu ukrytého v ocase. Kopulace, trvající i několik hodin, je poměrně riziková událost. Vědci zaznamenali případy, kdy samci ze samičky spadli a měli velké problémy dostat se zpět na všechny čtyři. Frustrované samičky se pak pokusily kopulovat s jinými samci, nebo dokonce s velkými kameny! Samičky položí dvě až šestnáct vajec o velikosti tenisového míčku do asi třicet centimetrů hluboké jámy, kterou pak přikryjí vrstvou bláta smíšeného s močí, aby vejce ochránily. Mláďata se líhnou po 120-140 dnech.


GALAPÁGŠTÍ JEŠTĚŘI

SUCHOZEMŠTÍ LEGUÁNI

"Podobně jako jejich mořští bratři jsou to ošklivá zvířata... Vypadají velice hloupě," zapsal si Charles Darwin o těchto přes metr dlouhých a až třináct kilo vážících ještěrech. Ti obývají suché oblasti šesti galapágských ostrovů. Na Galapágách žijí dva endemické druhy suchozemských leguánů rodu Conolophus. Oba mají žlutohnědé zbarvení. Druh C. palidus má barvu žlutější s výraznější řadou trnů na hřbetu než druh C. subcristatus, který má kůži více nahnědlou, někdy až do černa nebo červena. Pro leguány jsou hlavním zdrojem potravy kaktusy, které požírají, aniž by je předtím zbavili ostnů. Vzhledem k tomu, že leguáni žijí v suchých oblastech ostrovních nížin, nemají téměř celý rok žádný přísun vody. Tekutiny získávají z jídla. Pokud však naprší, vypijí z louží velké množství vody. Samečci leguánů zemních jsou větší a barevnější než samičky. Obvykle si hájí rozsáhlejší území, kde žije více samiček najednou. Samci jsou navzájem velmi agresivní a někdy bojují tak, že se přetlačují hlavami. Obvykle pohlavně dospívají po osmi až dvanácti letech, žijí i více než šedesát let. Při páření samec nejdříve samici pronásleduje a pohybuje se okolo ní ve stále se zmenšujících kruzích. Když se k samici dostane dostatečně blízko, chytí ji a drží krkem, hodí přes ni nohu a svůj ocas obtočí zespoda okolo jejího tak, že jejich genitální oblasti přijdou do kontaktu. Po kopulaci samička obvykle rychle uteče pryč ze samcova teritoria do oblasti příhodné pro nakladení dvou až pětadvaceti vajec do hloubky asi půl metru. Z vajec se po třech až čtyřech měsících vylíhnou mláďata, která se ještě asi týden hrabou ze země na svět. Tam je ovšem čeká řada predátorů, jako jsou volavky nebo káňata galapágská či sovy. Pokud se však zemní leguáni dožijí dospělosti, nemají již žádné přirozené nepřátele. Jediné zaznamenané případy úmrtí byly, když na leguána spadl kaktus nebo jej zašlápl lachtan. Mláďata se živí hmyzem a stanou se vegetariány, až když vyrostou. Podobně jako ostatní galapágští plazi se i leguáni ráno vystaví slunci, aby se ohřáli. V poledne už vyhledávají stín kaktusů. Mají také díry v zemi, kam se přes den schovávají před nadměrným horkem a kde v noci udržují teplo. Průměrná teplota těla leguánů se mění podle období. V chladném mají průměr 32,2 °C, zatímco v teplém a v období dešťů 36,6 °C. Podobně jako v případě želv čistí leguánům kůži od parazitů malí ptáci.

LEGUÁN MOŘSKÝ

"Skály na pobřeží jsou plné velkých černých ještěrek dlouhých tři až čtyři stopy. Jsou to ohavná stvoření špinavě černé barvy. Jsou hloupé a lenivé," - tolik Darwin o jediném druhu ještěrů na Zemi žijícím v mořské vodě. Mořští leguáni dlouzí až 1,5 metru žijí po celých Galapágách v koloniích až tří tisíc kusů na jediném kilometru pobřeží. Proslavili se především svou schopností plavat a potápět se. Jsou to obvykle pouze velcí samci, kteří plavou dále od břehu. Na rozdíl od slabších jedinců jsou dostatečně silní, aby dokázali plavat skrz tříštící se vlny a potápět se za potravou. Tu tvoří řada druhů vodních řas, kromě velkých hnědých rodu Blossevillea, které nejsou pro leguány stravitelné. Ostatní leguáni se živí řasami na útesech blíže ke břehu. Leguáni jsou poměrně vydatní jedlíci. Vědci odhadují, že kolonie asi dvou tisíc zvířat na místě Punta Espinoza na ostrově Fernandina zkonzumuje asi 28 tun řas ročně. Protože jejich potrava obsahuje hodně soli, musí ji vylučovat. Leguáni mořští mají nejefektivnější solné žlázy mezi všemi plazy. Jsou umístěny nad očima a spojeny trubicí s nozdrami. Leguáni tak sůl vylučují častým kýcháním. To vypadá jako plivání. Díky tomu mají leguáni často solí ozdobenou hlavu. Většinou se živí pouze jednou denně a velcí jedinci pouze každý druhý nebo třetí den. Menší leguáni potravu vyhledávají v době, kdy je nejnižší příliv, a samci po poledni, když jsou dostatečně rozehřátí od slunce. Při potápění může totiž teplota jejich těla klesnout až o deset stupňů. Leguáni se obvykle potápějí na pět až deset minut do hloubky 1,5 až 5 metrů. Někdy se za potravou pustí až do dvanácti metrů a pod vodou vydrží až hodinu. Darwin vzpomíná ve své knize Cesta lodi Beagle: "Námořník jednoho leguána potopil tak, že na jeho tělo připevnil těžkou váhu. Když však po hodině vytáhl leguána z vody, bylo zvíře stále při životě." Aby mohli tak dlouho zadržet dech a zůstat pod vodou, dokáží leguáni zpomalit tep srdce. Jejich metabolismus jim na poměrně dlouhou dobu umožní pohyb, aniž by měli přísun kyslíku. Jak už bylo naznačeno, leguáni si regulují teplotu svého těla. Ráno se rozloží tak, aby vystavili maximum povrchu svého těla teplým slunečním paprskům. Když dosáhnou optimální teploty 35,5 °C, změní pozici, aby se nepřehřáli. Stojí ke slunci čelem a nadzvednou přední část těla. Jsou tak minimálně vystaveni slunci a přitom je ještě ochlazuje vánek, který cirkuluje okolo jejich těla a odvádí přebytečné teplo. Před západem sluce na sebe leguáni nalezou ve skupinách až padesáti jedinců, aby si přes noc uchovali teplo. Při námluvách jsou samci agresivnější a hájí si své teritorium tak, že pózují na jeho nejvyšším bodě, aby jejich tělo vypadalo co nejmohutněji. Agresivní chování se vyznačuje rychlým pohazováním hlavou. Při námluvách obcházejí samci samičky v kruzích a kývají na ně. Pokud jsou úspěšní, mohou si na samičku nalézt a zkontaktovat jeden ze svých penisů s kloakální oblastí samičky. Kladení vajec a příchod mláďat na svět probíhá obdobně jako u leguána zemního.


TEREJ MODRONOHÝ

Asi osmdesát centimetrů vysocí ptáci, příbuzní pelikánům a kormoránům, se stali pověstní především svýma modrýma nohama. Ty na lávových útesech Galapág vypadají zcela neskutečně - jako kdyby se terejové omylem prošli v modré barvě. A to na ostrovech žijí - i když jsou vzácnější - také terejové s červenými "botičkami".

"Jak tito ptáci vlastně přišli k barvě na svých nohách, je stále předmětem dohadů řady přírodovědců. Asi nejpravděpodobnější odpověď na otázku "proč mají takovou barvu tlapek", je "proč ne?"" poznamenává přírodovědec Jackson v knize Galapagos - A Natural History. Terejové jsou vynikající letci. Mají dlouhá štíhlá křídla a klínovitý ocas. Létají nad mořem a pátrají po hejnech ryb. Objeví-li jeden z terejů kořist, slétají se k němu hned další, a brzy krouží nad hladinou celé hejno. Vrhají se pak na ryby střemhlavým letem s přivřenými křídly z výšky až třiceti metrů. Prudce rozrazí hladinu a hluboko se potopí. Terejové mají vzhledem k svému tělu poměrně dlouhý ocas. Ten jim ve vodě umožňuje rychlé otáčky, a tak mohou lovit i v mělké vodě blízko u pobřeží. Mimořádně dobré zbrzďovací schopnosti mají především samci. Ti jsou schopni spadnout po hlavě z velké výšky do moře mělkého i méně než půl metru. Aby snesli prudký dopad na vodu, mají zpevněnou kostru a mohutně vyvinuté vzdušné vaky na krku a na prsou, které tlumí náraz. Celé tělo má štíhlý torpédovitý tvar. Silný kuželovitý zobák vybíhá v ostrou špičku a nozdry jsou umístěny na chráněném místě až za zadním okrajem zobáku. Terejové modronozí hnízdí při mořském pobřeží obvykle v menších koloniích. Při námluvách samec vztyčuje ocas, pochoduje okázale před samicí a zvedá při každém kroku nohy co nejvýš. Směšně působící pochod podnítí samici k páření. Na holou zem snáší jedno až tři vejce, na nichž sedí střídavě oba rodiče. Pokud je doba příznivá a rodiče seženou dostatek potravy, vykrmí všechna mláďata. V případě nedostatku snese samička stejné množství vajec, ale pár shání potravu pouze pro jedno mládě. Obvykle se jedná o to prvorozené, protože jej rodiče začali krmit první, a tak je brzy větší a silnější. Postupně si vybojuje více potravy než jeho sourozenci, kteří pak zemřou hlady. Tento systém zaručuje, že během těžkých časů přežije alespoň jedno mládě místo toho, aby všechna zahynula hlady.


Vědci si dlouho kladou otázku: "Proč mají terejové modronozí vlastně modré nohy?" Nakonec docházejí k závěru: "A proč by je vlastně mít modré nemohli?" Terejové se při lovu střemhlavým letem vrhají do vody z výšky až 30 metrů. Aby snesli prudký dopad na vodu, mají zpevněnou kostru a mohutně vyvinuté vzdušné vaky na krku a na prsou, které tlumí náraz.

LACHTAN GALAPÁGSKÝ

Původem jsou galapágští lachtani poddruhem lachtana kalifornského (Zalophus californianus), od kterého se liší především menším vzrůstem. I přesto váží samci až 250 kilogramů, samice i pětkrát méně. Lachtani jsou největší zvířata na ostrovech. Jsou také jedním z pouhých šesti přirozených savců Galapág, nepočítaje uměle vysazené kozy, kočky, psy apod. Na ostrovech žije asi padesát tisíc lachtanů. Vyskytují se především na místech s písečnými plážemi nebo skálami pozvolně spadajícími do oceánu. Lachtani patří do řádu ploutvonožců a na rozdíl od podobně vypadajících tuleňů se na souši pohybují mnohem obratněji. Dokáží totiž otočit zadní ploutvovité nohy dopředu a chodit po všech čtyřech. V moři jsou výbornými plavci. K pohybu používají silné přední nohy. Na rozdíl od tuleňů mají dobře patrné ušní boltce. Lachtani se živí hlavně rybami. Každá lachtaní kolonie je harémem jednoho dominantního samce. Jeho okrsek může tvořit jen několik samic, ale u zvlášť silných jedinců jich může být až padesát. I když se lachtaním koloniím často přezdívá harémy, samice mohou kolonii volně opouštět. A tak je harém v praxi pouze území, kde samice rády odpočívají. Toto území však žárlivě střeží dominantní samec před všemi ostatními dospělými samci. Většinu dne plave z jedné strany svého teritoria na druhou. Přitom mohutně povykuje nad vodou i pod vodou, aby dal všem jasně najevo, kdo je zde pánem. Harém si musí ovšem stále strážit před ostatními samci. Tato činnost je tak náročná, že nemá čas shánět potravu. Po několika dnech až třech měsících se unaví a zeslábne. Pak je vyhnán silnějším a čerstvým samcem. Pokud svého vyzyvatele neodradí hlasitými zvuky, utká se s ním v souboji. Ten spočívá v přetlačování a v kousání do protivníkova krku, kde mají lachtani podobně jako rypouši zesílenou kůži, chránící jejich vnitřní orgány. Poražený samec je pak vítězem vyhnán daleko od harému. Přidá se k ostatním nezadaným lachtanům, kteří také nejsou tolerováni poblíž samic, a tak se většinou mírumilovně sdružují do "mládeneckých" kolonií. Samice rodí obvykle stranou kolonie jedno mládě, a to hlavou napřed. Po porodu zůstávají samice u svého mláděte prvních asi pět dnů. Tehdy se oba seznamují a vzájemně si zapamatují své zvuky a pach. Mládě rychle roste a asi po týdnu začne matka opět lovit. Po prvním měsíci se mláďata sdružují v lachtaních "jeslích". Zde se jedna ze samic stará o mláďata všech ostatních, které jsou právě na lovu. "Ošetřovatelka" jim nedovolí, aby si hrála v hluboké vodě, a omezuje jejich pohyb do mělkých bazénků. Lachtani jsou velmi paternalističtí a nechtějí vystavit svá mláďata nebezpečí sežrání žralokem. Jsou známy případy, kdy dominantní samec ve snaze ochránit mláďata svých samic zahnal poměrně velkého žraloka. Mláďata začínají lovit asi po pěti měsících a postupně se stávají nezávislá na mateřském mléku, které obvykle sají po dobu jednoho až tří let. Pohlavně dospívají asi v pěti letech a žijí až dvacet let. I přes svou pověstnou hravost a roztomilost mohou být lachtani nečekaně agresivní k lidem, které už několikrát ošklivě pokousali.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group