ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KAVKAZ - HORY VĚČNOSTI

 

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha staletími vládl v Gruzii hrozivý kníže Timur. Dobýval jedno území za druhým a krutě je připojoval ke své říši. Jednou zaútočily jeho krvelačné hordy přes ledovou hradbu Kavkazu na kraj, jenž se dnes nazývá Severní Osetií. Jeho obyvatelé, Osetové, však již před věky vystavěli v horských průsmycích strážní věže, a tak po prudkých bojích odrazili nejen tento útok, ale i všechny následující a zůstali svobodní. Svobodu by si uchovali po mnoho let, kdyby nebylo jejich zrádných sousedů Kabardinců, kteří provedli Timurova vojska přes své území a otevřeli jim cestu mezi neschůdnými štíty hor. Nastal čas krve, kdy Osetové našli útočiště ve svých obranných věžích a statečně odolávali obrovské přesile. Ale i nejsilnější paže se unaví a nejstatečnější duch se udolá, a tak padala jedna věž za druhou, až nakonec padly všechny. V Osetii nastaly zlé časy.


VOT KAKÁJA CIVILIZÁCIJA


Zdejší obchody mají problémy s propagací. Tento otvírá jen třikrát v měsíci.

Naľčik, srdce Kavkazu. Nechci ztrácet ani minutu, a tak se marně pokouším najít obchod s mapami. Pomalu se snáší tma. Poradí mi až bábuška Věra, která, když se dozví, že jsem z Prahy, zvolá "Vot kakája civilizácija" a vnucuje mi několik rublů na taxíka, abych potmě nešel tímhle prý nebezpečným městem sám. Následujícího dne nakupuji na tržišti. Na otázku, kolik stojí jedna hlavička česneku, starší trhovkyně stroze odpoví: "Jedna nestojí nic." Domnívám se, že se nebude obtěžovat s prodejem jednoho kousku, když tu mi vtiskne do dlaní dvě paličky - zadarmo. Stejně se k nám chovají na mnoha dalších tržištích jak v Naľčiku, tak později ve Vladikavkazu. Jedno rajče, jedna broskev nestojí nic a zpráva, že jsme z Čech, se vždy šíří tržištěm jak stepní požár, a tak dostáváme ještě víc čokolády a ovoce zadarmo. A teď říkám zase já, jaká je to civilizace, jací úžasní lidé.

Před odjezdem z Naľčiku nás ještě čeká nepříjemná povinnost - vyřídit povolení pro vstup do pohraničního pásma. Celý Kavkaz je velkou pohraniční zónou, přes hlavní hřeben vede hranice Ruska s Gruzií a Ázerbájdžánem a bez vojenského povolení je tam turistům vstup zakázán. Na patřičnou bumážku čekáme několik hodin se skupinkou "Moskvičů", jak se tady obyvatelům ruské metropole posměšně říká. Jejich vedoucí na nás celou dobu huláká, odkud že to jsme. "Z Čechii", odpovídáme. "Jo tak z Čechii a chcete do hor," směje se ďábelsky, "tam nepřežijete ani týden." Vůbec nechápeme proč a teprve v narvaném autobuse, který uhání po prašných cestách směrem k horám, nám to dochází. Se smutkem vzpomínáme na čečenské děti, které se na autobusovém nádraží živí prodejem žvýkaček a bonbonů. Výslovnost slov "Čechia" a "Čečnia" je podobná.

BALŠÓJE ŠVÝCARSKO

Autobusák nás odvezl dál, než byla konečná stanice, přímo k rozvalinám za Verchnoj Balkárií. Po rezavé visuté lávce, která hrozila, že spadne každým okamžikem do divokého ledového proudu, jsme přešli na okraj velkolepých rozvalin. Procházeli jsme se mezi masivními zdmi z obrovských kamenů na ploše, do které by se Mykény vešly hned několikrát. Velkolepost staveb, starých mnoho staletí, umocňovala obranná věž stojící vysoko na svahu, která shlížela na opuštěné město pod sebou. Přemýšleli jsme nad tím, jak zde asi žili lidé, kteří s obrovskou námahou domy vystavěli, a proč odešli.

Po návratu k našim batohům, ponechaným vedle cesty spolu s dobrotami nakoupenými na místním tržišti, jsme zjistili, že všudypřítomné krávy nám nejen sežraly sýry, perníčky a čokoládu, ale i zle rozdupaly batohy. Od té chvíle jsme k nim nechovali nejvřelejší city. Zvlášť já ne, neboť čistit batoh od obsahu žaludku nenechavého přežvýkavce, který dostal chuť na paštiku pro něj nestravitelnou, bylo opravdu nepříjemné.

Několik kilometrů za vesnicí nám cestu přehrazuje závora obalená ostnatým drátem a voják oblečený do zimní výstroje. Odvádí nás ke svému veliteli do vojenské základny, která má toto údolí chránit. Obranné prostředky sestávají z jednoho buldozeru bez pravého pásu, zřejmě pojízdného vojenského náklaďáku a boudy obehnané ostnatým drátem. V ní nám kontrolují naše propustky. Po přátelském rozhovoru s velitelem se závora zvedá a my můžeme vyrazit údolím podél ledovcové říčky směrem k hranici s Gruzií. Nechápavě pozorujeme stádo krav povalující se na kamenném ostrůvku uprostřed běsnícího proudu a pomalu postupujeme mezi divukrásnými štíty a burácejícími vodopády. Ne, to opravdu není "máleňkaja Švejcárija". Jak pravila jedna žena v autobuse, je "óčeň balšája".

Po mnoha a mnoha kilometrech jsme potkali pastevce, kteří kromě honění dobytka také střeží zdejší hranice. Jejich pozvání na večerní sbratření jsme s rozpaky přijali. Po příchodu do zemljanky na naši počest vytáhli ze stáda smutně bečícího berana, který byl vzápětí umlčen. S naší neodbornou pomocí jej naporcovali a uvařili. První pochoutkou byly pečené plíce, pak žaludek a vařené maso s cibulí. Po hodině hodování nezbylo z nebohého zvířete nic než holá kostra visící na stromě. Mastné maso jsme hojně zapíjeli vodkou, povídali si s pastevci i s malinkým lovcem medvědů a zpívali...

PRŮVODNÍ GLEJT

K ránu jsme se probudili celí bolaví, hlava po vodce třeští, ale hlavně - mé trekové boty zmizely. Podezření padá na arogantní českou výpravu, která strávila noc spolu s námi a odešla hodinu před svítáním. Staršina pastevců mi nabízí své tenisky, abych si nemyslel, že to udělali oni. Nezbývá nám než se rozloučit a vyrazit bez bot. Pro případ, že by nás chtěl nějaký příliš agilní pohraničník vrátit, nám pastevci vypisují průvodní glejt, který nám zajišťuje volný průchod horami a v němž také nařizují svým kolegům ony zmíněné Čechy, ať již jdou před námi, nebo teprve projdou, zadržet a vrátit na vojenskou základnu. Nacházíme se zpátky v desátém století, ve skutečném světě, kde se čest ženy brání se zbraní v ruce, kde platí slovo muže, kde je každý cizinec hostem a kde se každý podraz tvrdě trestá.

A tak vyrážíme s glejtem v ruce na pochod přes dvě třítisícová sedla, přes ledovec a údolí plné zmijí, a mně přitom zbyly jen sandály.

Cestu do prvního sedla, které odděluje území "zrádných" Kabardinců a "statečných" Osetů, jsme hledali těžko, ale našli. Ve výšce 3326 metrů si všímáme blyštivého památníku. Nadšeně se k němu ženeme v naději, že se dočteme něco bližšího o hrozivém knížeti Timurovi, ale po důkladnějším prozkoumání nápisu zjišťujeme, že se jedná o pomník padlým rudoarmějcům. Při sestupu se nám otevírá výhled na nebetyčné štíty Osetie pokryté ledovci a na široké údolí, kde ledovcová řeka zklidňuje svůj tok, aby se vzápětí vrhla dolů v dunícím vodopádu a rvala stěny úzkých strží.

Procházíme přes chudičkou vesnici Dzinaga, kde se po rozbité hliněné silnici kromě krav prohánějí dvě BMW řady 5. Pokračujeme dlouhým výstupem do dalšího sedla sužováni střídavě hady, vytrvalým deštěm a neprostupnou mlhou. Na všechny útrapy jsme zapomněli v okamžiku, kdy jsme vyšli nad oblačné moře, ze kterého jako ostrovy vystupovaly nádherné vrcholy. Příroda nám připravila pouhý náznak fantastického divadla, jež se konalo druhý den při východu slunce.

ÚDOLÍ KRÁLŮ

V údolí sevřeném hřebeny osetinských hor, jak vystřižených z propagačních snímků Dolomit, leží rozsáhlé ruiny šesti vesnic, mezi nimiž ční zachovalé obranné věže čtvercového průřezu a nespočet vysokých zdí pozdějších chrámů. Celé dopoledne, kdy jsem mezi nimi nadšeně prolézal, mě sledoval děda z místní vesnice. Když jsem ho při návratu míjel, zavolal na mě, jestli si nechci přisednout. Seděli jsme v paprscích odpoledního slunce na kamenné lavičce a povídali si. Jedna věta za pár minut, každý z nás chvíli přemýšlel o slovech toho druhého, a já jsem snad poprvé zažil, jak se vede skutečný dialog a ne pouhá výměna názorů. Celou dobu okolo nás procházely krásné ženy, které vynášely z malých dvířek domu obrovské kameny. Děda mě poučil, že se zde muži starají o bezpečnost a hlídají stáda, naproti tomu ženy pracují. Krávy, ovce, kozy i prasata nepatří konkrétnímu člověku, ale jsou majetkem vesnice, která je tu nejmenší správní jednotkou. Každá vesnice se skládá z deseti až dvaceti dvorců a každý dvorec z jedné rozvětvené rodiny. Taková malá prvobytně pospolná společnost. Každý má své místo, každý ví, co má dělat, a zisky stařešinové poctivě rozdělují. Možná jde o jediný známý "úspěšný komunistický systém".

Děda mi pověděl o svatbě konající se na kopci nad vesnicí, o tom, jaká je to velká sláva, když mladá krev neodejde do města, ale zůstane v horách. Viděl jsem bělostnou nevěstu, desítky lidí a spoustu skotu u kříže vztyčeného na vrcholku travnatého kopce. Když jsme se loučili, optal se mě, jestli něco nepotřebuji, a já s vděčností přijal bochník chleba. Ve vesnici byl sice krámek, ten však otevíral jen třikrát do měsíce a jeho jediným sortimentem byla sůl, soda a vodka.

MĚSTO MRTVÝCH

Bylo neúnosné horko, vlezli jsme na špinavou korbu auta, které nám zastavilo, a štěrbinou v plachtě pozorovali vrcholky hor. Motor úpěnlivě vyl ve snaze vytáhnout náklaďák na vrchol kopce. Nesnesitelný zvuk náhle ustal, na chvíli nastalo absolutní ticho. "Tak, molodci, pěreryv," přerušil ho řidič. "Zděs nachodiťsja svjaščenoje město, my napjomsja na slávu Boga. Vy znajetě, zděs bednosť, tak tolko pjať".

Rituálu pití vodky jsme si za tři neděle cestování napříč Kavkazem užili opravdu vrchovatě, a tak jsme potěšeni, že je vodky málo a že jí každý nebude nucen vypít půl litru jako obvykle. Odmítnout pití pochopitelně není možné, smrtelně bychom urazili. A tak v hrozném vedru Sergej pronese přípitek na staré známé téma "Všichni lidé bratry jsou" a připíjíme si na věčnou slávu boží. Přes slzy, které mi vhrkly do očí, se snažím rozhlédnout, kde vlastně jsme. Od Kazbeku mi pohled sklouzává doleva a oči se mi zaostřují na něčem, co vypadá jako velký hrob, obehnaný železným plůtkem, na kterém se v poryvech větru třepotají pruhy látky. Na chvíli se zasním, ale tu mě do reality vrací doplněná sklenice vodky. Po zdolání třetí naskáčeme na korbu a jedeme z kopce. Jízda je to krkolomná, způsobená možná stavem vozidla, možná stavem řidiče, ale nejspíš obojím. Modlíme se, aby řidič nesjel z křivolaké cesty. Po vskutku ďábelské jízdě jsme vysazeni v údolí mezi starobylým opuštěným městečkem a zuboženou vesnicí Dargavs.

Místo se přízračně halí do hávu jemné mlhy, stoupající z okolních luk. Naproti špinavé, rozbité vesnici se zdvihá pahorek s běloskvoucím městečkem ozářeným posledními paprsky zapadajícího slunce a jeho domy shlížejí jako zářivé perly věčnosti do údolí na tu zašlou parodii kdysi hrdé osady. A spolu s ním shlížejí stovky mrtvých, kteří jej obývají. Před třemi sty lety, když vypukl v Dargavsu tyfus, odcházeli nakažení na tento pahorek, aby svoji chorobu nepřenášeli na své příbuzné. Postavili si městečko a zde za zvuku harmonik umírali.

Vstoupili jsme mezi bílé stavby s úctou, nahlíželi okénky do domků ve snaze spatřit něco z těch dní. Dívali jsme se na vyschlá lidská těla sedící v práchnivých křeslech, ležící v postelích či rakvích, držící v rukou dřevěné hračky, misky na jídlo či harmoniky. Na vrcholku kopce se tyčila obranná věž. Nechápali jsme proč - vždyť kdo by chtěl útočit na ty, které už smrt měla ve své moci. Pozorovali jsme architekturu domků a uvědomili si, že všechny mají tvar hrobek. A když jsme odcházeli, nebyli jsme sami. Ještě dlouho potom nás doprovázel duch tohoto smutného místa.

Z jednoho stavení v údolí vyšel starší muž a oslovil nás. Prý jsme určitě ti tři Češi, co se potulují krajem, a protože je noc, zve nás k sobě jako křesťan křesťana. Následuje honosná večeře, maso, ovoce, zelenina, vodka, neustálé povzbuzování, abychom jedli. Hospodář, který by se rozdal. Je nám jen líto, že nemáme nic, čím bychom se mu odvděčili. Následujícího dne po stejně vydatné snídani nás odváží jeho známý v Ladě Nivě s fotografií Stalina místo zpětného zrcátka.

VÍTEJTE V PEKLE

Podle všech lidí, se kterými jsme v Osetii mluvili, nebylo pochyb, že pro pohyb v pohraničí žádná zvláštní propustka potřeba není. A tak jsme se vydali krásným údolím podél starobylých věží přímo ke gruzínským hranicím. Po několika desítkách kilometrů se však před námi objevuje na malém naplaveném platu velká vojenská základna. Pohraničníci nám přehrazují cestu a naše povolení z kabardinských kasáren zahazují jako bezcenný cár papíru. Odvádějí nás dovnitř za svým velitelem, který nás vítá slovy "WELCOME TO HELL".

Jsme nesmlouvavě usazeni do rozvrzaných židlí. Velitel odchází a s námi zůstává jeden z vojáků, který si pohrává s puškou - napjatě očekáváme, co bude dál. Dveře se rozletí a vejdou dva vojáci. Servírují nám teplé jídlo a výborný čaj a více než dvě hodiny rozprávějí o životě v Rusku, o svých názorech na NATO a o kapitalismu s ruskou tváří. Velitel nám nakonec daruje odznak pohraniční služby a se slovy: "Skvěle se s vámi povídalo, ale dál vás pustit nemůžu, jsou tam hranice s Gruzií," se s námi loučí.

My i přes všechny zákazy u závory zabočujeme vzhůru do hor, směrem ke Gruzii. Zbraně kluků, se kterými jsme se ještě před chvílí přátelsky bavili, se zvedají a vojáci křičí, že máme jít dolů. Strneme, ale pak jeden z nich odbíhá do velitelského baráčku, a když se vrací, mává rukou vzhůru směrem do kopců. Okamžitě vyrážíme. Díky moc, Borisi.

ELBRUS

Vrátili jsme se na území Kabardinců do Naľčiku k poslednímu dobrodružství - dobýt nejvyšší horu Kavkazu i Ruska, Elbrus (5642 m n. m.). Autobus do Těrskolu, vesničky pod horou, odjížděl z města v nešikovnou dobu - brzy ráno. Plánovali jsme nocleh v nějakém malém městském parčíku, ale nakonec se nás ujala starší žena a pozvala nás, tři špinavé a zarostlé tuláky, k sobě do bytu, který sdílela se svou hluchoněmou dcerou. Opakovala nám, že venku se pohybují pobudové, ale u ní se nám nic nestane. Panelový dům zvenku vypadal jako chrám zkázy, naproti tomu byt byl vybaven nádherně - těžký dřevěný nábytek, tkané pestrobarevné koberce, štukový strop...

Následujícího dne jsme se z Naľčiku přesunuli do Těrskolu, a pak hned vzhůru, pryč od civilizace, pěšky pod dráhou lanovky. Cesta byla lemovaná popraskaným elbruským ledovcem a po několika hodinách se z něj jako dva dračí hřbety začaly vynořovat černé skály. K jedné se tiskla horská chata Priljut 11, k druhé stany potulných dobrodruhů. Jen co jsme postavili svůj stan, přihnala se sněhová bouře a mezi pravidelným duněním hromů bylo slyšet pouze monotónní bubnování vloček na celtu stanu. Za tři hodiny napadlo několik desítek centimetrů čerstvého sněhu. Bouře zuřila po okolních štítech až do rána a prosvětlovala celou noc přízračným svitem blesků. K vrcholu jsme vyrazili až za úsvitu v obavách z návratu sněhové vánice. Postupovali jsme bez zastávek po cestě značené pruty a odpočívajícími turisty, kteří toho dne, stejně jako většina ostatních, vrcholu nedosáhli. Při výstupu ze sedla (5200 m n. m.) na západní vrchol nastaly komplikace. Bolesti hlavy, nutnost vydýchat se po každých pár desítkách metrů - příznaky, které není nutné popisovat nikomu, kdo někdy byl v podobné výšce. Poslední hodina výstupu se nám slila do jednoho okamžiku a vzápětí se před námi tyčila poslední vyvýšenina. Vrchol. Ze spálených tváří nám zářilo nadšení, k plápolajícím praporům jsme zapíchli malou českou vlaječku a s povzdechem se rozhlédli kolem. Byl čas vrátit se domů.




OSETIE

SEVERNÍ OSETIE

PLOCHA: 8000 km²
OBYVATELSTVO: 655 000 osob (r. 1998)
SPRÁVNÍ CENTRUM: Vladikavkaz
NÁRODNOSTI: Osetové 53 %, Rusové 30 %

JIŽNÍ OSETIE

PLOCHA: 3900 km²
OBYVATELSTVO: 125 000 osob (r. 1998)
SPRÁVNÍ CENTRUM: Cchinvali
NÁRODNOSTI: Osetové 67 %, Gruzínci 29 %
JAZYK: íránská větev indoevropské rodiny jazyků
NÁBOŽENSTVÍ: křesťané (pravoslavní), muslimové (sunnité)

Historická Osetie je nyní rozdělena mezi Rusko (Severní Osetie) a Gruzii (Jižní Osetie). Hranice mezi nimi probíhá hlavním kavkazským hřebenem. Po rozpadu SSSR tendence k samostatnosti a spojení v jeden státní celek. Panuje zde napjatý stav a občasné ozbrojené srážky.

KABARDINSKO-BALKARSKÁ REPUBLIKA

PLOCHA: 12 500 km²
OBYVATELSTVO: 786 000 osob (r. 1993)
NÁRODNOSTI: Kabardinci 48 %, Rusové 32 %, Balkaři 9 %
SPRÁVNÍ CENTRUM: Naľčik
JAZYK: abchazsko-adygejská skupina kavkazských jazyků
NÁBOŽENSTVÍ: křesťané (pravoslavní), muslimové (sunnité)

Původní osídlení ze starší doby kamenné, do vývoje zasahovaly nepřátelské vpády: 4. stol. Hunové, 6. stol. Avaři, 13.-14. stol. mongolští Tataři. V letech 1943-44 Balkaři vysidlováni do Střední Asie, odkud se od roku 1957 vracejí.
listopad 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group