ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POUŠŤ PLNÁ ŽIVOTA

V únoru bývá na ostrovech mnohem rušněji než jindy v průběhu roku. Začínají tu totiž námluvy. Nepřiplouvají sem však chlapci a děvčata z pobřežních vesnic, aby se netradičně a izolováni od okolního světa vyznávali ze svých citů. Schůzku si právě tady dávají miliony ptáků snad všech druhů i velikostí, aby tu rozšířili počty trvale žijících opeřenců a posléze i svá hejna a aby tu načerpali novou sílu a energii potřebnou pro další dlouhé kilometry, které je na jejich pouti ještě čekají. Každoročně se tu opakuje scenerie, jakou tu pozorovali už první obyvatelé před mnoha tisíci lety. Divoká příroda se tu ukazuje v plné kráse a síle, a to i přesto, že neoplývá bujnou vegetací, jakou známe třeba z tropických pralesů. Zvu vás na Paracas, malý jihoamerický poloostrov s přilehlými ostrůvky, omývaný chladnými vodami Pacifiku.


Jen pár hodin jízdy z peruánské metropole nás dělí od provincie Ica. Právě na jejím západním okraji vybíhá do Tichého oceánu nevelký výběžek pevniny, který jako celé peruánské pobřeží pokrývá poušť. Zdálo by se, že suchá, vyprahlá a pískem pokrytá krajina nenabízí nic zvláštního, a už vůbec ne slibovanou divočinu. A přece. Bohatý život poloostrova a zejména okolních ostrovů včetně Tichého oceánu přiměl ochránce přírody založit zde už před bezmála čtvrtstoletím národní park, aby tak cennou flóru a zejména vzácné druhy mořské a pobřežní fauny uchránili před jejich největším nepřítelem - člověkem. Paracas je však zajímavým místem i z mnoha jiných hledisek. Snad bychom se o něm příliš nedozvěděli, nebýt Viktora, biologa a ekologa Paracaského národního parku, který se stal naším průvodcem. Slovo paracas znamenalo v jednom ze starých indiánských jazyků něco jako "zlatý déšť". Nutno dodat, že dávní obyvatelé své území takto neoznačili bez příčiny, neboť tu horkým pouštním vzduchem přelétává písek.

CESTA K PTAČÍM OSTROVŮM

Hladina Pacifiku začíná měnit svou barvu. Černá, temně modrá se zvolna tónuje do světlejších odstínů, aby se nakonec zahalila do zlatého roucha. Skupinka růžových plameňáků se začíná odrážet v zrcadle hladiny malého zálivu. V dálce na druhém břehu jiné hejno pelikánů právě slétá z útesu, hledajíc pod vodou oblíbené ančovičky. Nevzpomínám si, že bych někdy dříve zažila pocit tak zklidňující, jejž pohled na probouzející se přímořskou krajinu přinášel, a zároveň tak vzrušující z obyčejného a přitom tolik jedinečného svítání. Závidím rybářům, kteří si tento pohled dopřávají každý den, a jsem vděčná, že se alespoň jednou mohu vydat na lov společně s nimi. Jeden z nich nás vzal do své bárky, a tak se vydáváme na průzkum okolních ostrovů. Zásluhou Viktora a jeho pravomocí vědeckého pracovníka rezervace máme přislíbenou návštěvu i odlehlejších oblastí, správou parku přísně střežených a běžným návštěvníkům zapovězených. Na ostrovy se ale nesmí i přes veškerá naše privilegia vystupovat, a tak na vratkém plavidle strávíme bezmála deset hodin.


Břehy a vysoké útesy ostrova San Gallan jsou obsypány hejny tuleňů a lvounů, jimž naprosto chybí plachost. Ta nejzvědavější zvířata naskákala do vody, aby se s námi mohla pozdravit.

Obeplouváme okolo strmých skalních stěn i nad hladinu vysoko vyčnívajících kamenných homolí, pískovcových útvarů nepopsatelných velikostí a tvarů, které si díky svým nápadným rysům vysloužily i své názvy. Načervenalé, jasně žluté, místy snad až bílé barvy skalisek ostře kontrastují s průzračnou modří Pacifiku a azurovou oblohou. Připlouváme k ostrovu San Gallan. Už z dálky slyšíme řev a cítíme nepříjemný zápach, který stále sílí. Břehy i vysoké útesy jsou obsypány hejny tuleňů a lvounů. Ani rackové, terejové a pelikáni kroužící nad hladinou se svým křikem nenechají zahanbit. Nemotorní savci jsou však na rozdíl od čilých opeřenců příliš leniví a pomalí, než aby je naše návštěva vyrušila. Jen několik zvědavců naskákalo do vody, aby se s námi přišli pozdravit. Plachost jim rozhodně chybí, a tak si můžeme s roztomilými zvířátky, skotačícími sotva metr od nás, takřka podat ruce. Opravdová divočina! Člověk je tady zcela zbytečný a může jen s úžasem přihlížet a mlčky vychutnávat nevšední okamžiky uprostřed tisícihlavého davu podivných obyvatel ptačích ostrovů.

OBDOBÍ GUÁNA

Tak jak se o soli často hovoří jako o bílém zlatě, tak jako pro Brazilce a Kolumbijce má káva cenu žlutého kovu a černým zlatem se zase někde jinde pyšní vlastníci ropných či uhelných ložisek, tak i Peruánci mají svůj "kov nejcennější". Ačkoliv Peru patří k významným pěstitelům cukrové třtiny, banánů, tabáku i nechvalně proslulé koky, "opravdové zlato" je ukryto právě tady. Na několika malých ostrůvcích, jež byste na mapě snadno přehlédli. A co že to je, co má tak obrovskou cenu a zasluhuje si takovéto srovnání? Nevzhledné páchnoucí hrudky, prach zemité barvy, písek, kousky rozpadlé horniny, drobné škebličky, chuchvalce peří a skořápky. Toto je vytěžené "peruánské zlato", které byste našli v téměř stokilových žocích, jež se odtud vyvážejí. Pravda, dnes budete čekat i několik let, než tudy projedou lodě s tímto nákladem, neboť těžba tu probíhá teprve tehdy, až zlato "naroste" do potřebné výšky. V polovině minulého století však těžba tohoto přírodního hnojiva měla rozhodující vliv na hospodářství a prosperitu země. Dějiny Peru v úctě k tomuto daru přírody dokonce označují tuto epochu poetickým názvem "období guána".

Huanu, jak byl ptačí trus zprvu označován, používali už Inkové a byli si dobře vědomi toho, jakou cenu pro ně má. Smrtí trestali každého, kdo by chtěl krást či ničit ostrovní poklad. Dobře věděli, že bez něho by v horách nebylo co jíst. Z kečuánského huanu vzniklo později španělské označení guano (v češtině se užívá podoba guáno). První dobyvatelé ze starého kontinentu zaslepeni leskem nepřeberného množství skutečného zlata, které říše Inků nabízela, opovrhovali tímto hnojivem, a tak byly ostrovy na několik set let opuštěny. Když se sem první podnikavci teprve roku 1840 znovu vydali, byly útesy vyšší o bezmála 60 metrů. Během následující "zlaté horečky" zde bylo do roku 1872 vytěženo na deset milionů tun tohoto přírodního hnojiva. A proč měl právě tento druh ptačích výkalů takovou cenu? Peruánští "zlatokopové" měli a dodnes mají dva stálé a spolehlivé spojence. Sucho a horko. První nepustí na ostrovy déšť, který by zlato spláchl do moře, a druhý pak umocňuje jeho kvalitu. V čerstvém guánu je obsaženo 27 % dusíku, 2 % potaše a 10-13 % fosforu. Přestože se obsah těchto cenných živin během sběru a transportu snižuje, stále je guáno, jak dokázaly vědecké rozbory, až třiatřicetkrát účinnější než obyčejná chlévská mrva. Dnes už tu ale není slyšet pleskání bosých nohou a hlasité funění zástupu stovek indiánů nesoucích na ramenou páchnoucí žoky, poté co je holýma rukama nasbírali. Miliony ptáků tak mají nerušený klid po celou dobu hnízdění, nad kterým bedlivě dohlíží správa NP. A i když sem za rok, možná za dva znovu na čas připlují lodě pod nakládací rampy, "období guána" je už zřejmě uzavřenou kapitolou peruánských dějin.

Rozhodující význam pro současnou ekonomiku má jednoznačně rybolov. Pacifik u této jihoamerické země skýtá hojnost nejrůznějších druhů ryb a mořských živočichů a peruánské teritoriální vody jsou považovány v rámci světového oceánu za jedny z nejbohatších. Naproti tomu pobřežní pevnina, kterou omývají, je suchá a nehostinná. Drtivá většina vylovených ryb je bohužel zpracována na rybí moučku a používána jako krmivo. Mořské bohatství se tak ocitá v útrobách kuřat a prasat. Vedle rybích produktů jsou žádaným artiklem i měkkýši, krabi a mušle.

Způsob, jakým místní rybáři i dnes loví, je pro našince jen těžko pochopitelný. U břehu jedné ze skal se z prorezivělé bárky právě spouští ke dnu odvážný "sběrač" s primitivním potápěčským vybavením. To představuje jakési gumové brnění znemožňující téměř jakýkoliv pohyb a v ústech hadice, jíž je bez regulace kompresorem přiváděn vzduch. Denně takto stráví několik hodin pod vodou v hloubce pěti i více metrů a sbírají měkkýše do síťových pytlů. Krátce po poledni se začínají zvedat vlny a vítr zesiluje. Nastává příliv. Nejvyšší čas se vrátit.

MOŘSKÁ KATEDRÁLA

Paracaské pobřeží, skály, útesy, zálivy a ostrovy jsou součástí mohutného horstva potopeného v minulých geologických dobách pod hladinou oceánu. Mnohdy vytvářejí tvary či uskupení tak bizarní, že je lidé, inspirováni vlastními výtvory, obdařili nejrůznějšími názvy. Jen půl hodiny jízdy autem od vstupu do rezervace se nad hladinu vypíná monumentální skála. Nejznámější a snad i nejkrásnější přírodní dílo tohoto druhu na pobřeží. La Catedrala je výstižné označení pískovcového útvaru tak nápadně připomínajícího chrámovou stavbu. Neodoláme a zlákáni temnotou vstupních otvorů - jakýchsi bran - vstupujeme... Tápeme úzkou chodbou vedeni sílícím hukotem vln až před "oltář". Místo libozvučného zpěvu chrámového sboru jsme však ohlušeni a fascinováni kakofonií obrovských příbojových vln tříštících se o stěny jeskyně - Katedrály. Postávání na kluzkých kamenech zanedlouho začíná být nebezpečné. Hladina vody rychle stoupá a vytváří z oněch balvanů stále se zmenšující ostrůvky. Jeden ze vstupů nám voda již uzavřela. Nezbývá než se vrátit a proklouznout druhým vchodem. I ten už je z poloviny zaplaven. Mnoho nechybělo, a mocná Katedrála by nás navždy uvěznila ve svých "komnatách".

Ne všechny zvláštnosti na Paracasu však vznikly z rozmaru matky přírody. Připlouváte-li k severnímu břehu poloostrova, už z dálky vás o správnosti směru informuje El Candelabro. Mohutný 128 metrů vysoký obrazec ve tvaru trojramenného svícnu je vytesán do pobřežní skály a majestátně dominuje celému okolí. Záhadné místo Paracasu, k němuž se váží hned tři legendy, jak nám zasvěceně vypráví Viktor: "První z nich říká, že sloužil jako navigační bod při plavbě, protože tvarem i severojižní orientací připomíná souhvězdí Jižního kříže. Další uvádí, že byl vytvořen jako symbol katolicismu prvními španělskými mnichy a podle třetí jím piráti vyznačili místo, kde ukryli svůj uloupený poklad."

RYBÁŘI Z LAGUNA GRANDE

Laguna Grande je rybářská vesnice na okraji poloostrova. S malebnými osadami, jaké známe z jaderského pobřeží či Řecka, však nemá kromě rybářů nic společného. Už samotná cesta rozpálenou pouští byla dramatická. Zvláště když jsme několikrát uvázli s naší terénní Toyotou v nánosech písku. Kola podkluzují a kolem auta se víří oblaka písku. "Všichni ven," křičí na nás řidič, aby se vozidlo odlehčilo a snad pohnulo kupředu. Na těle už nikomu nezbývá jediné místečko, kam by se dotěrná zrnka rozpáleného písku nedostala. Všude kolem nás jen nekonečná žlutá krajina. Jen těžko lze uvěřit, že za některým z kopců před námi nalezneme nějaký "život". Takřka krokem přijíždíme na vrchol, leč pohled do údolí je jen dalším zklamáním. Znovu pustá, mrtvá poušť. Konečně! Několik set metrů před námi se zaleskla vodní hladina a na jejím břehu - Laguna Grande.

Obrovské nadšení a úleva jsou však záhy po příjezdu k vesnici vystřídány úžasem. Všichni tu najednou zkoprněle stojíme, jako bychom se jeden druhého ptali, "vstoupit, či nevstoupit"? Kolonie chatrčí z rákosu, dřeva a plechu, z cihel jen výjimečně. Všudypřítomná, nepříjemná směs zápachu z chybějící kanalizace, vylovených ryb a nejrůznějších mořských lahůdek, které se v tomhle podnebí kazí a rozkládají dříve, než je stačí přeplněnými náklaďáky odvážet na tržiště do Pisca a Icy. Třebaže nás Viktor na jistá nebezpečí předem upozorňoval, odradit nás od návštěvy vesnice se mu nepodařilo. Bývalí trestanci, kteří tvoří většinu zdejších obyvatel, by totiž pro zvědavost bílých "gringos" nemuseli mít pochopení. Viktor nakonec přijal roli našeho průvodce, trval však na některých "bezpečnostních opatřeních". Ze všeho nejdůležitější je nevzbuzovat příliš velkou pozornost a zbytečně nedávat na odiv některé "luxusní" doplňky, jež jsou těmto lidem odepřeny. Ačkoliv nechceme Viktorovo varování podcenit, a odkládáme proto reklamní trička, tenisky, hodinky, ba i sluneční brýle, nezůstane náš vstup i přes veškeré snažení nenápadným. Při vjezdu do kolonie strháváme koly uvázanými na střeše auta dráty elektrického vedení. Domorodci se ihned sbíhají kolem nezvaných hostů a plánovaná návštěva inkognito je ta tam. Namísto popuzených a rozhořčených tváří však přichází překvapivě vlídné přijetí žen a dětí. Muži se právě vracejí z moře se sítěmi přeplněnými celodenními úlovky ryb a s obrovitými pytli k prasknutí napěchovanými růžovými škeblemi. "Žádaná pochoutka conchas de abanico je velmi výnosným obchodním artiklem," poučuje nás Viktor a na důkaz s chutí vycucne obsah jedné z nich.

KUŘE À LA LAGUNA GRANDE

Sedíme v přístavní krčmě. Společenské zařízení tohoto druhu je zde jediné, a tak není z čeho vybírat. Chatrč postavená z dřevěných prken a pobitá totorovými rohožemi. Malinkými skulinkami mezi spletenými stébly rákosu proniká jen velmi málo světla. V tomhle horku je však stín tou nejlepší obranou před žhavými slunečními paprsky. Udusaná hliněná podlaha, stoly s děravými, flekatými ubrusy a umělohmotnými talíři, utrhané cáry toaletního papíru namísto ubrousků. Nechybí pavučiny, zaprášené žárovky, ale ani výzdoba. Pomalované krunýře z obrovských mořských želv. Však je majitel na své lovecké trofeje patřičně pyšný. Na kamnech ve zrezivělých hrncích bublá polévka a paní hospodská už nás vítá: "Buenos días seňores, bienvenidos... Pollo, pollo?" (kuře, kuře?) nabízí, pokukujíc po kuřatech, která spolu se slepicemi, kočkami a psy pobíhají kolem stolů. Snad bychom i zdvořile odmítli, ale hlad je silnější než naše předsudky o správném stolování a nezávadném jídle.

BRÁNA K AMERICKÉ SVOBODĚ

Paracas má i svůj nemalý historický význam, třebaže bývá často zastíněn věhlasem říše Inků. Novodobé dějiny spojují Paracas s počátkem osvobozeneckého boje za nezávislost Peru. Právě u jeho břehů se totiž roku 1820 vylodil argentinský generál San Martín, aby porobeným indiánům přinesl svobodu a ukončil třísetletou nadvládu Španělů. Díky němu Paracas proslul jako "brána k americké svobodě". Historické kořeny Paracasu, jakož i celého pobřeží, však sahají mnohem dále. Nejstarší nálezy dokládající osídlení tohoto území pocházejí z období kolem roku 7000 př. Kr. Na území mezi Ekvádorem, Bolívií a Chile žily pak mnohé civilizace dávno předtím, než první Inka usedl na "sluneční" trůn. Kultury jako Chavín, Mochica, Chimú, Nazca či právě Paracas v mnohém dokonce samotné Inky předčily.

NĚMÍ SVĚDKOVÉ PROMLOUVAJÍ

Celá oblast pustého a nehostinného poloostrova byla dlouhá léta vědeckou veřejností považována za místo, kde se lidé nikdy neusídlili, kde svá obydlí nikdy nezakládali. Teprve v polovině dvacátých let našeho století objevili zcela náhodně rybáři na jižním konci poloostrova zvláštní hrobky s podivuhodnými textiliemi. To pochopitelně vzbudilo pozornost odborníků, a tak na Paracas přijíždí i slavný archeolog Julio César Tello spolu se svým peruánským průvodcem Toribiem Mejíou Xesspem. Následné objevy, které zde pod nánosy červenavého písku učinili, jim přinesly světový věhlas. Stovky hrobů plných pokladů nezměrné ceny! Poloostrov dal jméno kultuře, která tu kdysi po mnoho století vzkvétala. Její počáteční fáze se datuje už rokem 600 př. Kr. a byla ovlivněna starší kulturou chavínskou, jak dokazují symboly posvátného jaguára na keramice i textiliích. Na úpatích pahorků byly na místě zvaném Cerro Colorado objeveny pozůstatky i pozdějších vývojových etap paracaské civilizace. V období svého rozkvětu se kultura Paracas postupně zbavila dominance chavínského stylu a rozvinula naplno zcela odlišnou formu, která se pak stala základem kultury Nazca.

PARACASKÉ KAVERNY

Paracaské kaverny - tak jsou označovány nalezené hrobky, tvarem připomínající známé láhve italského vína chianti s dlouhým úzkým hrdlem a širokým dnem. V hloubce 6-9 metrů pod povrchem byly uloženy mumie obtočené dlouhými pásy z vlněné či bavlněné látky. Velmi suché a teplé klima dokonale konzervovalo tyto lidské ostatky, a proto byly po více než dvou tisících let objeveny v takřka nezměněné podobě. Mumie byly pohřbívány ve fetální poloze připomínající pozici nenarozeného dítěte v matčině těle, a spolu s nimi i množství darů, které pozůstalí dávali zesnulým na jejich poslední cestu (vedle zlatých šperků, zlomků rákosu, rybářských sítí a kousků ryb také nejrůznější nástroje a nářadí, obsidiánové i kostěné nože, kamenné sekery, zvláštní trubičky na vdechování tabáku, nechyběla samozřejmě keramika a zejména nádherné textilie). Právě látky a pláště vyrobené paracaskými umělci jsou dnes považovány za nejlepší textilní výrobky starověkých kultur celého světa vůbec. Zdá se být neuvěřitelné, že dávní mistři pracovali s dvaadvaceti druhy barev a znali sto devadesát jejich odstínů.

MĚSTO MRTVÝCH V POUŠTI

Roku 1927 objevuje Tello v blízkosti "obyčejných" hrobek pohřebiště s daleko většími komorami, sály, chodbami, a dokonce i vnitřními nádvořími. Tyto podzemní stavby byly vytvořeny z nepálených cihel a kostí velryb. Stěny budov dosahovaly síly 30-40 centimetrů. Pro svou nápadnou podobu města nese celý komplex název Necropolis (z řečtiny Město mrtvých). Velkolepé pohřebiště bylo však jen pro vyvolené, vznešené Paracasany. Důkazem toho jsou překrásné pláště a bavlněné látky s vetkanými vzory. Však také mrtví z paracaské Necropolis vystavovali svůj posmrtný šatník na odiv s patřičnou pýchou, jako by už tehdy chtěli dostát známému rčení, že šaty dělají člověka. Práce na výšivkách jednoho pláště trvala až tři roky. Je tedy zřejmé, že tito lidé si své posmrtné oděvy objednávali už před smrtí, podobně jako si egyptští faraonové zaživa budovali svůj "posmrtný domov".

Výsadou vyšší společenské vrstvy byly i tzv. cabezas largas (dlouhé lebky). Dřevěnými kolíky, provázky a různými podložkami deformovali vybraným jedincům lebky na důkaz jejich vznešenosti a distingovanosti. Chirurgové z Paracasu prováděli i složitější zákroky. Trepanace byly sice v andských kulturách známé, nikde ovšem ne do takové míry jako zde.

Paracaské mumie byly uloženy sedící ve skrčené poloze v pohřebním košíku, kolena měly přitisknuta k bradě a končetiny k trupu připoutány provazci. Mumifikátoři z Města mrtvých pracovali podle přesně stanoveného postupu. Nejprve oddělili hlavu od těla. Z ní pak odstranili mozkovou hmotu, vyjmuli oči a prázdné jamky vyplňovali látkou. Tělo zbavené vnitřností pečlivě nabalzamovali a poté usušili nad ohněm nebo na slunci. Hlava byla vrácena na původní místo a pak už zbývalo jen takto "upraveného" nebožtíka omotat metry a metry dokonalého plátna.

O každodenním životě těchto lidí toho bohužel ještě mnoho nevíme. Neznali písmo, a proto odkazy v podobě podivných mumií, krásných textilií a keramiky se zajímavými a poměrně výmluvnými výjevy a ornamenty jsou jediným "písmem", které dnes historici a archeologové luští. Snad další vědecké poznatky a výzkumy vnesou více světla do mnohých nejasností a záhad, jimiž je paracaská civilizace stále obestřena, a my se tak o všedním životě těchto zajímavých lidí dozvíme více.

Je večer. Slunce, žhavá načervenalá koule, je už docela nízko nad obzorem a odráží se na vodní hladině jako dlouhá ohnivá čára. Rtuť teploměru konečně klesla, mírný vánek osvěžuje naše propocená těla a pohrává si s listy v korunách palem. Příliv už ustal, jen slabé šplouchání a šumění dává znát, že jsme na břehu oceánu. Jako by se tady "na konci světa" čas na chvíli zastavil a podivné kouzlo pouštní krajiny nás zcela pohlcuje. A tak tady sedíme, přemýšlíme a ptáme se: Co se tady asi odehrávalo před dvěma tisíci lety a co tady bude za dvě stě, možná už za sto let?




POLOOSTROV PARACAS

Nachází se na pacifickém pobřeží asi 250 km jižně od peruánského hlavního města Limy, v provincii Ica. Je součástí pobřežní pouště, která na jihu při hranici s Chile ústí do pouště Atacama. Roční úhrn srážek na většině území na pobřeží nepřesáhne hodnotu 50 mm a severochilské město Arica se dokonce považuje za nejsušší místo na Zemi s ročním dlouhodobým průměrem 0,8 mm srážek.

Pás kontinentu lemující Pacifik v délce zhruba dvou a půl tisíce km od jižního okraje Ekvádoru až k chilské hranici, jehož součástí je i Paracas, je zvláštním typem tzv. pobřežní pouště. Přestože leží v sousedství oceánu, má celá oblast peruánského pobřeží včetně severního Chile pouštní charakter. Na rozdíl od pouští vnitrozemských se ovšem tato vyznačuje vysokou relativní vlhkostí vzduchu a mlhou produkovanou převážně pobřežními větry. Jedná se o úzký pás pevniny dosahující při ekvádorské hranici šířky 150 km, který se postupně směrem k jihu zužuje až na 50 km v severním Chile. Prakticky jediným zdrojem vlhkosti jsou mlhy vznikající v zimních měsících (květen-listopad). Ve výšce 300-800 m n. m., na svazích And s průměrnou teplotou 12-15 °C je vytvořena mlžná vrstva (garúa) se specifickou vegetací.

V subtropických šířkách jižní polokoule je východní polovina jihoamerického kontinentu přístupná pronikání vzdušných hmot od Atlantiku, které přinášejí srážky po celý rok (např. povodí Amazonky). Naproti tomu v západní části se projevuje severojižní průběh And i vliv mořského Peruánského (Humboldtova) proudu. Jde o poměrně úzký proud chladných vod, který zasahuje do hloubek 40-80 metrů. Vzdušné hmoty, které pronikají nad pevninu od Tichého oceánu za převládajících anticyklonálních situací, se nemohou nad chladnými vodami oceánu dostatečně nasytit vláhou, po přechodu nad rozehřátou pevninu se oteplují a ani při nuceném výstupu nad strmými svahy andského pohoří nevydávají větší množství vláhy.

Břehy Paracasu a přilehlých ostrovů San Gallan, Islas de Chincha a Ballestas omývá chladný Humboldtův proud. Ten spolu s výstupnými chladnými vodami z hlubin oceánu, které se vynořují právě v těchto místech, přináší množství živin, hlavně fosfátů. Živinami a kyslíkem bohaté vody umožňují dynamický růst fyto i zooplanktonu, jenž na sebe váže obrovská hejna ryb a dalších mořských živočichů. Peruánské pobřežní vody jsou právě v této části dokonce považovány za nejbohatší v rámci světového oceánu. To je hlavní důvod, proč je Paracas místem, kam každoročně přilétají miliony ptáků na své cestě k jižním regionům planety. Je to obrovský sklad zásob pro množství ptáků, a to jak místních, tak i těch, kteří sem migrují z nedalekých And (např. kondor velký Vultur gryphus) či vzdálených míst Mexika, Kalifornie, arktických a dalších oblastí. Stávající počty tak pravidelně rozšíří 63 druhů ze severu, 34 z Patagonie a 6 z Galapág.

V roce 1975 byl na Paracaském poloostrově založen národní park o rozloze 335 000 hektarů, reprezentující subtropickou pacifickou poušť a mořský ekosystém v rozsahu 217 594 hektarů. Park má ve svém programu celou řadu úkolů. Primárním cílem ochránců přírody je uchovat pobřežní ekosystémy s obrovskou koncentrací ptáků, bezobratlých živočichů a savců a vyvinout racionální využití zdejšího bohatého hydrobiologického prostoru. Současně také zachovat pro příští generace kulturní a historické dědictví tohoto regionu a v neposlední řadě umožnit jeho využití v oblasti vzdělávací, kulturní i rekreační. Vedle problémů vzniklých v souvislosti s globálním oteplováním planety a ničivými účinky klimatického jevu El Niño řeší vedení parku i každoroční následky pravidelných větrů. Severní větry v dubnu přinášejí do těchto míst velké množství odpadu z přelidněné Limy, což má za následek úhyn ryb a korýšů. Převládající jižní proudění během srpna zase způsobuje písečné bouře. Silná eolická (větrná) eroze pak nekontrolovaně mění povrch paracaského reliéfu.

Pevninská vegetace poloostrova zcela odpovídá povrchu, který se tu k životu nabízí. Na pahorcích proto můžete vidět růst Tidislandsia, Solanum, Oxalis či Cressa Truxillensis. Vodní vegetace je reprezentována řasami známými jako "mořský salát". Zatímco na rostlinstvo je paracaská poušť více než chudá, její zvířena je naopak přepestrá, zejména zásluhou příslušníků ptačí říše, a je skutečným rájem pro vědce, ornitology i pro všechny pozorovatele. K nejznámějším pravidelným návštěvníkům ostrovů i pobřeží patří plameňák (Phoenicopterus chilensis). Ve vzdušné akrobacii vyniká pelikán (Pelecanus thagus), ochotný jen za potravou uletět až 80 kilometrů denně. Jeho domovem jsou ostrovy jižních zeměpisných šířek mezi 5.-25. stupněm. Bezesporu nejpočetnější skupinu tvoří kormoráni (guanayes), kteří jsou zároveň největšími "výrobci guána". Zřejmě nejelegantnějším obyvatelem zdejšího kraje je terej (piquero) se sněhobílou hlavou, bříškem a náprsenkou, světle šedým zobákem a hnědými kropenatými křídly. Nesmíme opomenout ani další významné ostrovany, jako jsou rackové (Larus belcheri, Calidris alba, Larus pipixcan) a Humboldtovi tučňáci (Spheniscus humboldti). Mezi ostatními zástupci fauny vynikají "mořští vlci" (Otaria byronia, Arctocephalus australis), nám dobře známí jako tuleni, a např. mořská zelená želva (Chelonia mydas).
prosinec 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group