ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSLEDNÍ ČÍNSKÝ RÁJ

S právě uplynulým stoletím se objevilo v různých magazínech a novinách po celém světě velké množství článků, které se pokoušely uplynulých sto let podle různých kritérií zhodnotit. Pokud by bylo kritériem mírové a poklidné soužití lidí žijících v zemích se značně kulturně a etnicky pestrým obyvatelstvem, bylo by jedním z adeptů na místo v čele tabulky nepochybně asijské království Thajsko. Navíc ve srovnání s asijskými zeměmi, na jejichž území žije početná čínská diaspora, by si v tomto ohledu Thajsko zcela jistě zajistilo příčku nejvyšší.


Jak Číňané, tak rodilí Thajci byli vždy zastoupeni ve všech oborech ekonomiky

ŽIDÉ VÝCHODU

Při pohledu na tuto 60milionovou zemi neobstojí obecně přijímaný názor, že kulturní rozdíly mající kořeny v době předmoderní nevyhnutelně vedou k etnickým konfliktům v době moderní. Kulturní a etnická rozmanitost v předmoderním Siamu (dřívější název Thajska) nebyla o nic menší než ta v Jugoslávii 20. století. Přes některá období, která byla poznamenána etnickým napětím, nezažilo moderní Thajsko žádné krvavé a sužující interetnické konflikty, jako například sousední Malajsie a především Indonésie. Demonstrace thajských Číňanů ve dvacátých letech tak nikdy zdaleka nedosáhly protičínských pogromů roku 1969 v malajsijském hlavním městě nebo exodu Číňanů z Indonésie v souvislosti s ekonomickou krizí a pádem bývalého prezidenta Suharta před dvěma lety. Vláda v Kuala Lumpuru zavedla takzvanou "novou ekonomickou politiku", která si dávala za cíl posílení především ekonomického postavení většinových Malajců a s tím zároveň i potlačení jejich nenávisti vůči bohatší a úspěšnější čínské komunitě. A zatímco dnes v Malajsii sílí tlaky na odstranění této politiky obecně nazývané "affirmative action", jejíž efekt na malajsijskou ekonomiku a společnost byl spíše sporný, sousední Indonésie se snaží přilákat své bývalé čínské spoluobčany zpět i s jejich tolik ceněným kapitálem. Stejně tak jako v Malajsii, i v Indonésii je a byla v různých obdobích tamní čtyřprocentní čínská menšina vystavena různému stupni nesnášenlivosti, perzekuce i fyzických útoků ze strany domorodého obyvatelstva. Tito "Židé východu", jak je nazval v jedné své eseji thajský král Važiravudh (1910 až 1924), v obou zmíněných zemích dominují určitým oborům jejich ekonomik, jsou velice majetní a úspěšní, a jsou proto v centru protičínských nálad. Jak je možné, že takovému mezietnickému konfliktu nemuselo nikdy čelit Thajsko se svou zhruba 12% čínskou menšinou?

POLITIKA SIAMSKÝCH VLÁDCŮ

Pro odpověď na tuto otázku je třeba se vrátit přinejmenším o sto let zpátky do siamského království druhé poloviny 19. století. Třebaže již dlouho předtím žil na jeho území nezanedbatelný počet Číňanů, od tohoto období se datuje jeho prudký nárůst. Postupné otevírání siamské ekonomiky, které bylo podpořeno i obchodní smlouvou s Brity, přitáhlo velké množství imigrantů především z jihovýchodní Číny. Podobně jako tomu bylo i v okolních zemích, Číňany do Thajska lákala velká nabídka práce v různých odvětvích hospodářství včetně příležitosti ujmout se role zprostředkovatelů, přes které probíhal například prodej a nákup různého zboží mezi místními producenty a evropskými firmami. Soužití různých kultur dlouho nepředstavovalo pro siamské vládce vážnou hrozbu. Jak se však království v průběhu minulého století postupně ocitalo v pevném sevření koloniálních mocností, kdy z jihu a západu ukrajovala ze siamské říše značná území Velká Británie a z východu se rozpínalo francouzské impérium, siamští monarchové čelili zcela nové situaci. Počínaje králem Mongkutem, který království vládnul od roku 1851, se siamští panovníci snažili o proniknutí do filozofie západního myšlení a o pochopení mentality evropských stoupenců koloniální expanze. Intenzivními styky se západními misionáři, podporou západního stylu vzdělání a četnými cestami do okolních asijských kolonií a Evropy začali chápat princip západního pojetí "národního státu", který mimo jiné Francouzi a Britové tak často používali jako ospravedlnění pro utváření svých koloniálních impérií. Podle této teorie je předpokladem fungování státu, aby v něm pod jednou vládou žilo společenství lidí, které spojuje stejné dědictví a jež tak sdílí společný osud. Siamští vládci tušili, že budoucnost jejich říše byla v přímém ohrožení a že bylo nutno na tuto novou situaci reagovat. Od vlády krále Čulalongkorna, který stál v čele království poslední třetinu 19. století, se tak datuje proces transformace siamské říše do moderního thajského národního státu.

THAJCI NEBO ČÍŇANÉ?

Při sčítání lidu v druhé polovině 20. století bylo opakovaně zjištěno, že 99 % populace se cítí být občany Thajska, 97 % z nich hovoří thajsky a až 95 % jich vyznává buddhismus. Je to poměrně překvapivé zjištění s ohledem na skutečnost, že Thajsko během posledních několika století pohltilo ohromná množství lidí z odlišných kultur pocházejících převážně z okolních říší. Ještě pozoruhodnějším faktem je, že se do thajské společnosti asimilovaly i miliony příslušníků čínského etnika, které je známo ohromnou loajalitou ke své mateřské kultuře. Situace, ve které se dnes nacházejí čínští imigranti v Thajsku, ostře kontrastuje se situací v sousední Malajsii a především na indonéské Jávě. A právě srovnání příkladů Thajska a Jávy mnohé vysvětluje. Na rozdíl od Indonésie, kde dnes žijí tisíce Číňanů udávajících svou rodovou linii až dvanáct generací nazpět, neexistují v Thajsku prakticky ani Číňané čtvrté generace. Zatímco na jedné straně přijímali thajská jména, zvyky, hodnoty a ztráceli svou čínskou identitu, na Jávě si uchovali svá jména a generace po generaci sami sebe identifikovali jako Číňany. Vysvětlení pro tento propastný rozdíl je třeba hledat v odlišné historické zkušenosti obou národů. Mezi Thajci a Javánci je možné vysledovat rozdíl v sebevědomí a síle kultury obou národů. Lidem odjakživa imponovala kultura silných a sebevědomých národů více, než těch slabých a porobených. Když tak přicházeli v 19. století Číňané na Jávu, byla to země v rukou cizí koloniální mocnosti, s obyvatelstvem stíhaným pocitem méněcennosti a ponížení. Když však přišli do Siamu, setkali se se silným a sebevědomým národem, plným pocitu kulturní nadřazenosti pramenícího hlavně ze skutečnosti, že si jako bezmála jediní v Asii uchovali vlastní nezávislost. Zatímco tak atmosféra v porobené javánské společnosti asimilaci rozhodně nepomáhala, sebevědomá thajská společnost a její kultura naopak čínské imigranty přímo přitahovala.

ROZPUŠTĚNÁ KOMUNITA

Z rozdílné situace, ve které se obě země v té době nacházely, vzniklo i odlišné postavení elitních vrstev v obou společnostech. Jak postupovali holandští kolonizátoři v podmaňování Indonésie, javánská elita rapidně ztrácela svůj vliv a prestiž. A proto čím více loajalita Číňanů k javánským panovníkům a jejich dvorům slábla, tím více je přitahovala vládnoucí vrstva Evropanů. V Thajsku tvořili vládnoucí vrstvu po staletí výlučně rodilí Thajci a tato vrstva s sebou vždy nesla, ve srovnání se zbytkem společnosti, velkou prestiž, bohatství, politický vliv, vyšší vzdělání a duchovní hodnoty. Moc, bohatství a vliv přitahují, a tak i Číňany v obou zemích přitahovala jejich elita a s ní spojené společenské postavení. Zatímco se tedy na Jávě ztotožňovali s Evropany a jejich kulturou, v Thajsku jednoznačně tíhli k místní elitě, a tím i její domácí kultuře. Na Jávě si Číňané s podporou Holanďanů vybudovali zvláštní postavení, když jim byla svěřena role prostředníků mezi evropskými kolonizátory a domácím obyvatelstvem. Na rozdíl od Thajska zde tvořila čínská komunita po Holanďanech druhou nejvyšší vrstvu ve společnosti - nadřazenou a do značné míry vykořisťující domorodé javánské obyvatelstvo. Ačkoliv si čínská komunita vždy podržela významné postavení mezi thajskými obchodníky, nikdy nebyla přímo spojována s určitým oborem tamní ekonomiky. Naopak. Jak Číňané, tak rodilí Thajci byli vždy zastoupeni ve všech oborech ekonomiky a ve všech vrstvách společnosti. Navíc na Jávě byli Číňané nuceni žít ve zvláštních ghettech, odděleni od domorodého obyvatelstva, a ta mohli opustit pouze na zvláštní povolení. Byl to i jeden z projevů koloniální politiky Holanďanů "rozděl a panuj", pomocí které chtěli zabránit jejich možnému spojení s javánskými nacionalisty v boji za nezávislost. V Thajsku byla opět situace dramaticky odlišná. Číňané zde užívali plnou volnost pohybu a podnikání, takže mohli proniknout a usadit se i v té nejodlehlejší vesnici. Dá se usoudit, že asimilace probíhá podstatně rychleji, když není člověk v cizí zemi obklopen svými krajany, ale pokud možno domácím obyvatelstvem. Z tohoto důvodu se čínská komunita v Thajsku, na rozdíl od té javánské, rozptýlila po celém území státu, její příslušníci uzavírali sňatky s domorodými obyvateli, a tak docházelo k jejímu začlenění do tamní společnosti. Svou roli sehrálo nepochybně i odlišné náboženství. Rozdíl mezi islámem a buddhismem nemůže být větší. Zatímco thajský směr buddhismu zvaný théraváda je velice tolerantní a i stoupenec jiného náboženství se může považovat za buddhistu, islám je víra relativně intolerantní a exkluzivistická. Číňané si s sebou do nových domovů přinášeli svou víru, kterou je buddhismus směru mahájána. Toto náboženství bylo samozřejmě blíže a snášelo se s liberálním duchem thajského buddhismu podstatně lépe, než s těžkopádným a rigidním islámským vyznáním, které vyžaduje formální konverzi a hlubokou oddanost jedné jediné knize a bohu.

ZDRAVÝ NACIONALISMUS

Přesto revoluce v Číně v roce 1911 vyprovokovala v Thajsku čínský nacionalismus. Tehdejší panovník si byl vědom, že pokud příslušníci jedné rasy nebo etnické skupiny dominují určitému sektoru ekonomiky, může to znamenat narušení jednoty národa. Byly proto přijaty nové zákony upravující získávání thajského občanství. Podle této nové ideologie thajského nacionalismu mohl být Thajcem každý, kdo hovořil thajštinou, vyznával některou z forem buddhismu a považoval se za poddaného thajského krále bez ohledu na to, kde se narodil. Thajský nacionalismus tak zdůrazňoval kulturní stránku "thajství" nad biologickou (fyzické vzezření atd.), jak tomu bylo v koloniálních říších v Asii a v té době též ve Spojených státech. Tato koncepce thajského nacionalismu je vysoce tolerantní vůči kulturní rozmanitosti tohoto asijského království. Všichni Číňané, kteří přiznali svůj čínský původ, ale sami sebe identifikovali jako Thajce, získali v Siamu nový etnický status. Během první poloviny 20. století tak nastal významný posun například i v ekonomické sféře. Zatímco na jeho počátku byla velká část obchodu v rukou lidí, kteří sami sebe identifikovali jako thajské Číňany, do poloviny století se většina těchto společností stala "thajskými firmami", třebaže jejich majiteli byly stále stejné rodiny s čínskými předky.

Pokud se v některých obdobích thajské historie přece jen objevily konflikty s etnickým pozadím, je pozoruhodné, že vláda v Bangkoku k jejich eliminaci paradoxně nepoužila politiku potlačující kulturní rozmanitost. Mnoho významných kulturních rozdílů bylo naopak ignorováno. Byla zde vždy snaha vyhnout se vytváření a zdůrazňování oficiálních etnických kategorií i připisování určitých charakteristik a definování jednotlivých etnických skupin. Země není rozdělována z kulturního hlediska, ale když už k nějakému dělení má dojít, potom je to spíše z hlediska regionů. Všechna etnika na území Thajska jsou proto nedělitelnou součástí jedné thajské kultury, která byla vytvořena společným úsilím jednoho celistvého a hrdého národa
Thajců.
únor 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group