ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POVODÍM VELIKÉ ŘEKY AMAZONKY

 

Je to už šest let, kdy jsem poprvé stanula v údolí řeky Carhuasanty. Tehdy jsem se zúčastnila expedice organizované Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy. Zážitků bylo mnoho, ale ten nejsilnější byl právě tady, v nehostinné krajině andských velehor. Šlapeme už několik hodin, kyslíku citelně ubylo, a tak sotva lapáme po dechu, jsme unaveni. "Dál už se dnes nedostaneme," oznamuje nám zklamaně doc. Janský a zvednutým prstem ukazuje kamsi do dálky, "támhle pod tou horou pramení Amazonka..." Nemohli jsme tenkrát pokračovat dál. Všichni tři, tedy já, Vladimír Šimek a doc. RNDr. Bohumír Janský, jsme si však v tu chvíli, aniž bychom to vyslovili, společně řekli: "Sem se musíme ještě jednou vrátit." Tehdy jsme také poprvé, právě z úst doc. Janského, zaslechli jméno Samuel Fritz. "Víte vlastně, že první přesnou mapu Amazonky nakreslil misionář z Čech?" zeptal se nás při návratu z údolí řeky Carhuasanty, jedné z pramenných zdrojnic největší řeky světa, Amazonky.

DUCHOVNÍM DOBYVATELEM NOVÉHO SVĚTA

S obrácením na křesťanskou víru se u domorodého obyvatelstva Jižní Ameriky důsledně započalo až s příchodem prvních misionářů. Postupem doby sílil vliv církve a v polovině 16. století pak výrazně zasahují do osudů obyvatel Ameriky jezuité. Mezi nejvýznamnějšími z nich, kteří se zapsali do historie amerického kontinentu, byl i Samuel Fritz z české provincie tovaryšstva Ježíšova. Narodil se v Trutnově 9. dubna 1654. Na sklonku roku 1683 Samuel Fritz navždy opouští Čechy, aby se stal misionářem mezi divokými indiány na řece Amazonce. Po dvou letech strastiplného putování se konečně dostává na horní Maraňon, do střediska jezuitské misie La Laguna. Byl mu přidělen jeden z nejpočetnějších a nejobávanějších kmenů na Amazonce - Omaguové, kteří obývali více než tisícikilometrové území na středním toku Amazonky (viz KOKTEJL 11/1997).

FRITZ BY SE MOŽNÁ PODIVIL...

Životní osud Samuela Fritze a skutečnost, že dosud nebylo přesně určeno místo pramene Amazonky, mne společně s Vladimírem Šimkem nakonec přivedly k přípravě poměrně rozsáhlého projektu. Vydáváme se tedy za Samuelem Fritzem do povodí největší a nejdelší řeky ze všech, do tajemné Amazonie. Pravda, s více než třísetletým zpožděním, ale snad nám to odpustí. Chceme totiž jeho jméno, na které si v jeho rodné zemi vzpomene už jen málokdo, znovu lidem připomenout.

Jedním z cílů našeho projektu bylo také umístění dvou pamětních desek věnovaných osobě Samuela Fritze. Součástí každé z nich je kámen, který pochází z místa, jež je úzce spjato se životem pátera Samuela. Na desce, kterou vezeme s sebou do Ameriky, je kámen z trutnovské dlažby, aby v daleké cizině připomínal Fritzovo rodiště, naopak na desce, která zůstane v Čechách (v Trutnově), bude připevněn kámen pocházející z místa, kde Fritz prožil poslední léta svého života.

V ekvádorském Quitu jsme navštívili bývalou jezuitskou kolej, kam Fritz po dlouhé cestě z přístavu Cartagena v dnešní Kolumbii dorazil v srpnu roku 1684. Ředitel zdejší knihovny, jezuita P. J. Bravo a historik Dr. O. Latorre nám poskytli další cenné informace o Fritzově kartografickém díle i historii této misijní oblasti. Dlouho se ale v tomto městě nezdržujeme. Převážná část našeho putování po Fritzových stopách nás totiž čeká ještě stovky mil odtud...

Po více než hodinovém letu z Limy přistáváme v Iquitos, největším městě peruánské Amazonie. Tři a půl stupně pod rovníkem vykazují ty správné parametry tropického klimatu. Téměř stoprocentní vlhkost vzduchu a teplotu zpravidla neklesající pod třicítku během dne pociťujeme na každém kroku a jen těžko tomu přivykáme. V podvečer přijíždíme k přístavu, abychom pokračovali do La Laguny, tedy té osady, která byla i Fritzovým prvním cílem v Amazonii. Na lodi s výstižným názvem připomínajícím údernické období mladých budovatelů socialismu - Zemědělec - sotva najdeme volné místečko k zavěšení našich hamaků. Na přídi lodi je uvázáno stádo několika krav, všude jsou cestovní pytle a tašky s nejrůznějším obsahem, mezi nimiž pobíhají bosé indiánské děti spolu s kohouty a slepicemi, bedny s ovocem a nekonečná řada závěsných sítí na spaní čili hamaků. Třídenní plavba do La Laguny slibuje vskutku nevšední zážitek. Na lodi začíná život velmi brzy a stejně tak i ve vesnicích, které cestou míjíme. Po probdělé noci, neboť ohlušující rámus z lodní strojovny přímo pod námi nedovolil, abychom byť na okamžik usnuli, jsme nuceni vstát. Kolem nás totiž vede cesta do kuchyně, a tak se všichni s hrnci a miskami tlačí, předhánějí a strkají do nás ze všech stran. A nutno dodat, že si nás náležitě prohlížejí, neboť nemají příliš často příležitost vidět na těchto lodích gringos. Teprve na denním světle máme možnost si naše plavidlo dokonale prohlédnout. Nevím, zda bychom se vůbec nalodili, kdybychom žalostný stav Agricultora odhalili již předešlý večer. Jiná možnost však nebyla, a jak jsme zanedlouho poznali, úroveň ostatních lodí na řece byla stejná, ne-li horší. Prorezivělé stěny i podlaha, namísto oken jen potrhané cáry černého igelitu, všudypřítomný pach a hluk, a pod tíhou nadměrného nákladu se sotva šineme kupředu. Navíc v tuhle roční dobu, kdy je v řece nejvyšší stav vody, plavou na hladině kusy kmenů, větve, ba i celé stromy z okolních lesů. Při nedokonalém osvětlení (posádka má k dispozici pouze jediný ruční reflektor) jde pak v noci či v silném lijáku skutečně o život. Minuli jsme soutok Maraňonu a Ucayali (odtud nese řeka název Amazonka) a stoupáme proti proudu řeky Maraňon až k ústí pravostranného přítoku Huallaga. Tady měníme kurz a pokračujeme dál po této řece. Konečně jsme přistáli krátce před půlnocí v La Laguně. Zvýšená hladina řeky zatopila nízký břeh přístavu, a tak se brodíme několik metrů bahnitou vodou i s bagáží. "Mnoho se tu od dob Fritze asi nezměnilo," napadne nás po první procházce vesnicí. Při hlubším poznání života dnešních obyvatel však poznáváme, že to není tak úplně pravda. Dřevěné chatrče sice už po staletí nemění svou architekturu, ale velká řeka sem dopravila celou řadu vymožeností moderní civilizace. Rádia, plastové nádobí, plechové hrnce a kbelíky, dresy národního fotbalového týmu, kšiltovky, pivo či telefonní automat.

To vše v La Laguně najdete, ale přesto je tu bída cítit na každém kroku. Misionář José Luis z Mexika nám vypráví o těžkých životních podmínkách domorodců, s nimiž společně svádí každodenní boj o přežití. Dvacet procent populace je negramotných a téměř všichni jsou bez placené práce. Nedostávají se finance prakticky na nic a většinou chybí i snaha svůj život změnit. Ani vzdělání se mnohým dětem nedostává, přestože je školní docházka povinná. Lidé raději využívají své ratolesti k těžké práci na poli i doma. Situace se výrazně zhoršila zejména v posledních letech. Dříve tady operovala pověstná skupina Sendero Luminoso (Světlá stezka), která v okolí vlastnila řadu pozemků k pěstování nechvalně proslulé koky. Když vláda prezidenta Fujimoriho potlačila veškeré aktivity teroristů, vypálila pole, zdejší lidé přišli o prakticky jediný zdroj příjmů. Na tento jistě chvályhodný čin hlavy státu tak doplatili jen ti nejobyčejnější lidé, kteří možná o konečném produktu z vypěstované koky nic netušili. O další osud těchto lidí se však již nikdo z představitelů země nezajímal. Otec José Luis se sice snaží projektem zaměřeným na chov slepic vyvést vesnici z kritické situace, ale chudoba zřejmě bude ještě dlouho věrným společníkem všech obyvatel vesnice.

MEZI OMAGUY

Houževnatý a neúnavný Samuel Fritz se nespokojil s misijní prací pouze mezi omaguiskými indiány, a tak se rozhodl postupovat dál po proudu řeky. Postupně rozšířil svou působnost až na bezmála dva tisíce kilometrů dlouhé území. Založil zde na čtyřicet "redukcí" (osad určených pro pokřtěné indiány). Dostal se až k Yurimaguům, indiánům žijícím při ústí Rio Negra. Na počátku roku 1689 se vydává ze střediska své misie San Joaquín na dlouhou cestu k těmto divochům. O tom, že se sem vrátí až po bezmála třech letech a co všechno tato cesta přinese a změní v jeho životě, neměl tehdy ani tušení...

PLAVBA DO NEZNÁMA


Každoročně stoupá hladina Amazonky o několik metrů. Veškerý život se pak odehrává "na vodě". Kánoe jsou jediným prostředkem zajišťujícím lidem přísun potravy i vzájemnou komunikaci mezi sebou.

Fritz se tedy vydal na plavbu dolů po proudu. My jsme zatím opět v Iquitos a na cestu do Brazílie se teprve připravujeme. Chceme zjistit, zda existuje dosud některá z vesnic, jež na řece založil. Třísettisícový Iquitos je dnes centrem vzdělanosti v celé peruánské části Amazonie, je sídlem univerzity i knihovny s příhodným názvem Biblioteca Amazonica. Vydali jsme se za jejím zakladatelem a ředitelem Centra teologických studií Dr. Sanchezem. On a spolu s ním i kapitán přístavu a hydrolog Mantilla nás ale od úmyslu hledat Fritzovy vesnice zrazují, neboť jsou přesvědčeni, že žádná z nich už neexistuje. Tak obrovský a dynamický fenomén, jakým Amazonka bezesporu je, neustále přeměňuje okolní krajinu. Pravidelné záplavy spojené se stoupáním hladiny v období dešťů o deset i více metrů mají za následek mimořádnou erozivní činnost toku, a tak dnešní tvar koryta už zdaleka není totožný se stavem před třemi sty lety. Stejně tak ostrovy mnohokrát změnily svůj tvar i polohu. Přestože všechny důvody se zdají být logické, nenecháváme se odradit a v dobré víře, že najdeme třeba jen jedinou osadu, vyplouváme na dalekou cestu do neznáma.

Tradiční život indiánů, s jakým se Fritz při své práci setkával, je možné nalézt už jen v těch nejodlehlejších částech pralesa. Abychom poznali život domorodců bez zřejmého vlivu moderní civilizace, vydáváme se na malé kánoi, vydlabané z jednoho kusu kmene, na jeden z malých přítoků Cochiquina poblíž peruánsko-brazilských hranic, asi dva dny plavby od jeho ústí do Amazonky. St. Torribius na levém břehu Cochiquina je malinká osada čítající jen pár desítek obyvatel. Není tu hostál, jídelna ani krámek, lidé tu nemají peníze a jejich jídelníček se skládá pouze z toho, co sami vypěstují a uloví. Škola (jedna z chatrčí vybavená několika lavicemi) tu sice funguje od dubna do září, avšak letos (je už květen) učitel ještě nedorazil. Zdá se, že to zdejším dětem vůbec nevadí. Třebaže místní žádného turistu dosud neviděli, kontakt s "civilizací" jim zajišťuje soukromá dřevařská firma, která v okolí kácí stromy. Díky nim i sem pronikly některé výdobytky moderní doby. Přesto je St. Torribius poklidným místem, kde lidé žijí v dokonalé symbióze s okolní přírodou. Dovolili nám ubytovat se v jedné z opuštěných chatrčí, typickém amazonském příbytku na kůlech. Přestože jsme měli zprvu v plánu zůstat zde několik dní, po první noci urychleně balíme všechny věci, a rychle pryč... Strašlivá "komáří" zkušenost nám vzala veškeré idylické představy o tomto místě. Hamak s moskytiérou zkrátka nevydržel Vláďových 80 kilogramů a protrhl se. Na propocené tělo bělocha, jehož pach byl zřejmě pro zdejší hmyz lákavou změnou, bleskurychle zaútočily tisíce komárů a mravenců. Utéci nebylo kam a moje síť by dalšího nocležníka neudržela. Nezbývalo než aby Vladimír zavázal vzniklou díru, čímž se sice minimálně o polovinu zmenšil už tak omezený prostor, ale alespoň se ubránil dalším bodancům. Celých deset hodin tak musel přečkat v nepřirozené poloze až do východu sluníčka. Teprve pak se dotěrný hmyz schovává.


Tikuny označuje ve svých zápiscích už Samuel Fritz jako tvrdohlavý a bojovný národ. Dodnes jsou tito indiáni pyšní na svou minulost a tradice.

Místo, kde Amazonka opouští území Peru, je současně hranicí tří států (Peru, Kolumbie a Brazílie). Z peruánského Santa Rosa přejíždíme na protější břeh řeky do brazilského přístavu Tabatinga. Jelikož naše loď směřující do Manausu odplouvá až zítra, využíváme odpolední čas k návštěvě nedaleké komunity. Živobytí Tikunů je sice stejně skromné a ubohé jako u většiny ostatních venkovanů, avšak právě Tikunové, kteří dnes roztroušeni v několika komunitách obývají oba břehy Amazonky, žijí v této oblasti už po staletí. Fritz je vyznačil i na své mapě, a přestože jako misionář mezi nimi nepůsobil, několikrát tento bojovný a tvrdohlavý národ ve svých zápiscích zmiňuje. Zatímco Omaguové a Yurimaguové se kvůli historickým okolnostem, které je přinutily opustit svá domovská území a přestěhovat se daleko od nich, asimilovali mezi ostatní skupiny a postupně na svůj původ zapomněli, Tikunové stále hovoří svým vlastním jazykem a hlásí se ke své minulosti a tradicím. Dnes už jen těžko najdete někoho, kdo by o sobě tvrdil, "já jsem Omagua", naproti tomu k příslušnosti k Tikunům se ve vesnici, kterou jsme navštívili, se zjevnou pýchou a hrdostí hlásili všichni.

NA PALUBĚ ITAPURANGY

Rozdíl mezi životní úrovní peruánské a brazilské části řeky jsme poznali teprve v přístavu. Oprýskané a prorezivělé plovoucí bedny brázdící vody peruánské Amazonky postrádají nejen smysl pro estetiku, ale i základní bezpečnostní a hygienické normy. O to víc lahodil našemu oku pohled na nablýskané "paní lodě" v tabatinském přístavu. Bíle natřená dřevěná konstrukce, uzavřená kormidelna s navigačními přístroji, uniformovaná posádka, čistotou zářící paluba i kuchyně se stoly a lavicemi, bar s televizí.


Vesnici San Pablo (portugalsky San Paulo) založil Samuel Fritz v roce 1694. Vesnice odolala každoročním záplavám i útokům portugalských vojáků.

Míříme k San Pablu na palubě lodi Itapuranga. Právě vesnici San Pablo jsme po zvážení všech hydrologických kritérií a historických údajů vytipovali jako tu, která mohla ve zdejších podmínkách přetrvat. Samuel Fritz ji založil roku 1694 na vyvýšeném místě pravého břehu Amazonky na území Omaguů. Zda původ dnešního San Pabla v brazilském státě Amazonas sahá až do doby Samuela Fritze, uvidíme teprve na místě. Na obzoru se krátce po rozednění konečně ukázala silueta vesnice. Naše naděje stoupají. Kostel je skutečně na kopečku, dobrých 70 m nad hladinou. Uvidíme...

Naše kroky vedou do knihovny zdejší školy. Tuto vesnici skutečně založil, jak nám z místních dokumentů potvrzuje učitel José Francisco Patricio, před třemi sty lety misionář ve službách španělské vlády Samuel Fritz. Naše cesta nebyla marná. Po dlouhém a strastiplném putování jsme na břehu Amazonky našli první výraznou stopu otce Samuela. Nezničily ji ani každoroční záplavy, ani střety španělských a portugalských dobyvatelů. San Pablo žije.

INAUGURACE

Po svém návratu z Pará, kde byl Samuel Fritz tamním guvernérem bezmála dva roky zadržován pro podezření ze špionáže, se vrací do své misie. O své cestě pak Fritz přichází informovat místokrále do Limy. Při návratu na jaře roku 1693 chtěl Fritz dokončit své velkolepé mapové dílo. Provádí proto měření i na horním Maraňonu, o němž se domníval, že je hlavní zdrojnicí Amazonky. Vysokohorské jezero Lauricocha v dnešním departamentu Huanuco označil jako pramen veletoku a zakreslil ho i ve své mapě. Tím, že splul řeku až k jejímu ústí a zpět, přešel andské hřebeny a dorazil až do Limy, se stal jedním z prvních Evropanů, dost možná vůbec prvním, který překonal napříč celý kontinent, od moře k moři, od Atlantiku k Pacifiku.


U jezera Lauricocha v nadmořské výšce 4000 m jsme umístili pamětní desku věnovanou p.Samueli Fritzovi. Zdobí ji kamínek z trutnovské dlažby, aby připomínal jeho rodné město.

Také my teď směřujeme k andským hřebenům až k jezeru Lauricocha, ležícímu v nadmořské výšce 4000 m. Pamětní deska se tak blíží k cíli své dlouhé cesty. Po několika hodinách neustálého natřásání v terénním autě zdejšího misionáře Manuela přijíždíme konečně k jezeru. Za uzounkým průjezdem při severní straně se nám otevřela přenádherná scenerie. Průzračná voda odráží bochánky mraků a siluetu okolních hor se zasněženými vrcholky. Jen pár chatrčí při východní přístupné straně a pasoucí se koně dokazují přítomnost člověka. S hledáním místa vhodného pro umístění desky mnoho práce nemáme. Jen několik desítek metrů od cesty se vypíná nad jezerem mohutný balvan velikosti autobusu. Jako by byl přímo předurčen k tomu, aby Fritzovu přítomnost na tomto místě navždy připomínal. Kromě nás, Fritzových krajanů, otce Manuela, Carlose, studenta teologie z Limy, a kameníka z nedaleké vesničky Baňos přihlíží slavnostnímu aktu skupinka domorodců. Pravda, obdobné události mají u nás poněkud jiný průběh, avšak právě tato zcela ojedinělá atmosféra, která nezvyklým shromážděním tolika odlišných lidí vznikla, oprostila celou akci od zbytečných formalit. A vůbec přitom nevadilo, že jméno Samuel Fritz místní lidé dosud nikdy neslyšeli...

V MÍSTĚ POSLEDNÍHO ODPOČINKU PÁTERA FRITZE

Už při prvním pohledu na bílá místa v nejnovější mapě této oblasti nám bylo jasné, že dostat se do Jeberos nebude vůbec snadné. Osada, která v době jezuitského rozkvětu na horním Maraňonu patřila k nejdůležitějším a nejpočetnějším, je dnes zapomenutou vesničkou uprostřed pralesa v povodí malé říčky Aipeny, přítoku Huallagy.

Pravidelné lodní spojení nefunguje, a tak čekáme v La Laguně na obchodníky, kteří nazítří pojedou do Jeberos se zbožím a přislíbili vzít nás s sebou. Jestliže jsme si dříve stěžovali na stísněné podmínky lodní dopravy, pak jsme ještě nic netušili o cestě do Jeberos. Malá dřevěná kánoe dlouhá jen několik metrů, bez střechy a lavic k sezení. Pytle s rýží, rybí konzervy, prací prášky s hrdinským názvem Bolívar, těstoviny, barevné limonády, mýdlo a toaletní papír. Uprostřed barely s naftou, mezi nimiž nám obchodníci vyčlenili místa k "přečkání". Sezení totiž naše zkroucená poloha sotva může připomínat. Začíná pršet. Nevadí, Carlos vytahuje žlutý igelit a zboží včetně nás přikrývá. Sluníčko již zapadlo a noc bude dlouhá. Po rozednění zastavujeme v malé zátoce a musíme celý náklad přeložit na ještě menší loď. Poslední úsek cesty je totiž meandrovitá a příliš mělká říčka široká jen pár metrů. Je poledne a my se konečně blížíme k jeberoské zátoce. Vesnice je od břehu vzdálená ještě dalších pět kilometrů. Jeden z důvodů, proč odolává každoročním záplavám. Obtěžkáni čtyřiceti kilogramy bagáže nastupujeme dvouhodinový pochod pod pálivými paprsky tropického slunce, jejichž intenzita právě v tuto dobu kulminuje. Kolem pěšinky jsou jen juková pole, a tak odpočinout si ve stínu stromů je nemožné. Kolem nás probíhají indiánské děti i dospělí s nákladem zboží, které jim naše loď přivezla. Polední žár domorodcům, zdá se, nijak pohyb neztěžuje. To jen do poslední nitky propocení gringos funí pod tíhou filmařské a fotografické techniky.

Jsme v Jeberos. Tady Fritz prožil více než deset let svého života a právě zde v březnu roku 1725 umírá. Zděný kostel tu před třemi sty lety zcela jistě nestával, a tak se jdeme informovat ke zdejším misionářkám. O Fritzově mimořádném uměleckém nadání toho bylo mnoho zaznamenáno, můžeme se proto domnívat, že nádherně vyřezávaný oltář, zdobící jinak strohý interiér dnešního kostela, pravděpodobně on sám vlastnoručně vytvořil. "Byl přestěhován z původního hliněného svatostánku, který kdysi stával v těchto místech a míval střechu z palmového listí," říká sestra Carmen a ukazuje na místo uprostřed náměstí. Podle zvyklostí jezuitů byli otcové pochováváni přímo v kostele, a tak jsme zřejmě kráčeli velmi velmi blízko Fritzova hrobu. Jako by ten náš kontakt s ním byl právě tady intenzivnější než na jiných místech, která jsme v Amazonii navštívili. Otec Samuel chodil těmito uličkami a pěšinami, díval se na stejné nebe. Jen lidé jsou tu jiní, ale ani dnes mnohým z nich není jméno Samuel Fritz cizí.

Je deštivé ráno a my v domku Miguela, jeho ženy Talit a osmiletého synka čekáme, zda pro nás přiletí z městečka Yurimaguas letadlo. Miguelův dům je stejný jako většina ostatních. Dřevěných příbytků na kůlech tu ale mnoho nenajdete. Tady v Jeberos se totiž staví "hliněnky". Základem je jednoduchá dřevěná konstrukce, kolem níž se uplácají zdi z hmoty připravené z písku, hlíny a kousků trávy. Střecha je z palmového listí. Skříně a dřevěné postele tu nemají a nohy stolů a lavic jsou postaveny do plechových konzerv s petrolejem, které jsou spolehlivou překážkou na cestě za potravou pro jinak všežravé termity a mravence. Přestává pršet. V kanceláři, dá-li se tak nazvat polorozpadlá chatrč, v níž jsme zakoupili letenky, vážíme na prastarém mincíři naše bágly. "Kde je letiště?" ptáme se, neboť celá vesnice je obklopena hustým pralesem. "Jděte támhletou pěšinou, na konci se dejte doleva a dojdete až k letištní budově." Držíme se příkazu obtloustlé indiánky, ale místo, k němuž přicházíme, v nás vzbuzuje úžas i zděšení zároveň. Nevíme, zda se máme usmívat a oddaně nechat vše osudu, anebo se dát na úprk. Onu "letištní budovu" představují čtyři kůly s děravou střechou z vlnitého plechu, kolem je poházeno několik odpadlých částí letadla, o jehož tragickém konci není pochyb. Na vykácené mýtině je jen pár desítek metrů dlouhá betonová startovací dráha. Další hodiny čekání. V dálce se konečně objevuje bzučící tečka, která s ubývající vzdáleností zdůrazňuje obrysy malé Cessny. Startujeme. Minuli jsme konec betonové dráhy a dalších sto metrů brázdíme rozbahněnou silnici. Bláto stříká až na křídla... Přetížené éro se s citelnou těžkostí odlepilo od země a přehouplo se těsně nad vrcholky stromů. Letíme. Mezi zabalenými věcmi odvážíme i kámen, který se stane součástí trutnovské pamětní desky, aby připomínal místo posledního odpočinku Samuela Fritze, člověka, který otevřel cestu k vědeckému poznávání Amazonky. Jeho prvořadým posláním však byla péče o indiány. I tady vykonal na svou dobu mimořádné dílo, třebaže může být dnes pod dojmem obecné kritiky misionářské činnosti ve světě přehlíženo. Hodnocení významu a důsledků šíření křesťanské víry ve světě, zvláště pak mezi přírodními národy, vyvolává širokou diskusi a nezřídka zaznívají pochybnosti a důkazy negativního vlivu na život domorodých obyvatel mnohých částí světa. Je však naivní si myslet, že by některé oblasti odolaly rozpínavosti stále vyspělejší civilizace, a činnost misionářů pak může být paradoxně tím, co je před jejími negativními dopady uchrání. Nelehká práce misionářů, s níž jsme se v Amazonii setkali, nás o tom přesvědčila. Samuel Fritz byl mírumilovný, spravedlivý člověk, pro něhož cena života byla tou nejvyšší. Díky ní se stal i aktivním politikem při řešení španělsko-portugalských sporů na území Nového světa. Nakonec přestěhoval na malých kánoích tisíce Omaguů a Yurimaguů daleko od jejich domovů, až na horní Maraňon a Ucayali, aby je uchránil před neustálými útoky portugalských vojáků.

Dvě pamětní desky, dokumentární film, který jsme natočili pro Českou televizi, připravovaná výstava a publikace jsou jen malou odměnou za neobyčejné dílo člověka, jehož jméno by možná zcela zmizelo z českých encyklopedií, historických knih i povědomí jeho krajanů.




SPORY O PRAMENY AMAZONKY

HATUN MAYU 2000

Samuel Fritz určil kdysi jezero Lauricocha jako pramen Maraňonu i celého veletoku a po dvě stě padesát let se jeho údaj všeobecně přejímal. Teprve od poloviny 20. století je za hlavní zdrojnici považována řeka Ucayali. Do Peruánských And se tak vydává v několikaletých intervalech jedna výprava za druhou, aby našla její prameny. V roce 1999 a 2000 se k nim zařadily také české expedice Hatun Mayu, které na základě studií peruánského profesora Peňaherrery a doc. Janského z Karlovy univerzity určily a podrobně změřily celou pramennou oblast Amazonky.

Po skončení Hatun Mayu 99 se zdálo být vše vyřešeno a o další cestě se neuvažovalo. Teprve nové pochybnosti vyvolané článkem Jaceka Palkiewicze, který předkládá jiné výsledky svého výzkumu, vedly doc. Janského k přípravě další výpravy (o expedici HM 99 viz KOKTEJL 5/2000). Mediální ohlas akce nakonec pomohl finančně lépe zajistit průběh následující expedice. Do Peruánských And odjíždí jedenáctičlenná skupina Čechů. Zájem o expedici Hatun Mayu 2000 vyvolal především nedávno vzniklý spor s americkou společností National Geographic Society.

START JE V AREQUIPĚ

1. července roku 2000 začíná expedice ve městě Arequipa na úpatí jihoperuánských And. Tentokrát se výpravy zúčastňuje i peruánská strana, zastoupená osmi odborníky z Limy a Arequipy. Z hornické osady Cailloma (4300 m n. m.) vyrážíme k místu základního tábora, do údolí řeky Lloqueta.

Byla použita stejná metoda měření včetně přístrojů jako v loňském roce. Získávaly se hodnoty průtoků, délky toků, nadmořská výška, základní chemické vlastnosti vody a odebíraly se vzorky pro potřebnou analýzu v laboratořích. Výzkum byl rozšířen o práci geomorfologů a klimatologa, zjišťovaly se geologické a pedologické charakteristiky oblasti. Mrazivé noci, kdy rtuť teploměru klesala bezmála na -20 °C, a citelný nedostatek kyslíku mnoho sil do dalších dnů nedodávaly. Napětí a vzrušení z konečného porovnání naměřených hodnot ale naplňovalo energií všechny členy pracovního týmu. Až do poslední chvíle nikdo netušil, která ze čtyř kandidátek na post "pramene Amazonky" zvítězí. Nejprve se měřila Apacheta, kvůli které se vlastně celá akce uskutečnila, poté její přítok Sillanque. Údolí Ccaccansy přineslo nečekané překvapení. "Ta řeka snad nemá konce," shodovali se všichni. Několik set záměrů nakonec dalo v součtu 8926 m. Je to nejdelší zdrojnice ze všech.

Terénní práce expedice Hatun Mayu končí. Spolu se čtyřmi účastníky se vracím o den dříve. Ostatní ještě podniknou výstup na Mismi (5628 m n. m.), vyhaslou sopku uzavírající údolí, na jejímž severním úbočí pramení Carhuasanta (tuto zdrojnici změřila již předešlá výprava). Vracíme se dolů. V údolí Lloquety, cestou k autům vidíme přicházet karavanu nosičů a mul, kteří se pod tíhou nákladu jen stěží šinou kupředu. Na protější straně údolí se staví rozsáhlý tábor. Kdo to může být? Teprve po setkání s ostatními v Limě se dozvídáme, že to byla mezinárodní expedice organizovaná americkou geografickou společností. Oba šéfové, tedy doc. Janský i Andrew Pietowski, se na místě dohodli na vzájemném informování se o výsledcích. Udivený a zklamaný výraz ve tváři vedoucího velkolepé výpravy prozradil nelibost z naší přítomnosti. "Jak je možné, že nějací Češi nám vyfoukli prvenství?" honilo se jim zcela jistě hlavou.

"Česká expedice Hatun Mayu objevila prameny Amazonky", tak zněly nejčastěji titulky v novinách. I když byly poněkud nadnesené, skutečnost, že jsme byli první na světě, kdo celou pramennou oblast změřil a může spolehlivě definovat pramen největší řeky světa, je nepochybná. Ani Američané, kteří svým prohlášením z prosince loňského roku porušili slíbenou dohodu a snažili si prvenství neprávem přisvojit, na tom nic nezmění a dříve či později budou muset tento fakt přijmout.

A JAK TO VLASTNĚ DOPADLO?

Na otázku, která z oněch čtyř kandidátek nakonec zvítězila, není k překvapení všech jednoznačná odpověď. Zkrátka každá jako by si dělala nárok na prvenství, na to být pramenem největšího veletoku planety. Jedině Sillanque svým sotva šest km dlouhým tokem v boji neobstála. Apacheta je nejvodnatější, má největší množství protékající vody (50 l/s), Ccaccansa je zase nejdelší a má nejvýše položený pramen ve výšce 5175 metrů nad mořem, je však nejméně vodná. Snad Carhuasanta si uzurpuje největší podíl na pomyslném koláči, představujícím kritéria pro určování hlavního toku. Vedle délky a nadmořské výšky je to také plocha povodí a velikost průtoku. Carhuasanta má největší plochu povodí - 19,6 km², největší vydatnost pramene a vrchol Mismi je nejvzdálenějším místem, odkud se hypoteticky může voda dostat až k ústí Amazonky do Atlantiku.
květen 2001

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group