ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ETIOPSKÉ DROGY

Kávovník (Coffea) zahrnuje množství druhů keřovitého, stromovitého a někdy i liánovitého vzrůstu pocházejících z tropické Afriky. Kávovník arabský (Coffea arabica) je stále zelený keř, nebo nízký strom původem z vyšších poloh Etiopie. Dorůstá do výšky 2-3 m. Sklizeň jeho plodů dnes představuje 65 % světové produkce kávy.

KÁVA


Keř kávy arabika produkuje plody během 3-4 let po vysazení a plodí 20-30 let. Arabika má ráda oblasti s průměrnými teplotami od 15 do 24 °C. V Kefě - oblasti Etiopie, která je jejím původním regionem, roste dodnes divoce na zalesněných pahorcích. Nadmořská výška 1500 m je tady pro plantáže ideální. Plantáž je třeba částečně odlesnit, ale také zajistit, aby byl kávovník chráněn před nejprudším poledním sluncem. Polovina etiopské sklizně padá na místní spotřebu, která je nejvyšší v Africe.

Etiopská oblast Kefa nese název stejnojmenného království, které se kdysi rozkládalo převážně zde. Jestli ovšem je původ názvu království v kávě, která odtud s největší pravděpodobností pochází, nebo mají pravdu ti, co slovo káva odvozují od arabského kaweh (vzrušující), je sporné. Stejně sporné jsou i legendy popisující, jaké to bylo, když káva poprvé přišla k lidem. Hovoří se o pasáku koz, který si všiml, jak jsou jeho zvířata neklidná, když se krmí tmavě zeleným listím keře s bobulemi. Další vypráví, jak pecky bobulí někomu upadly do ohně a opražené na sebe upozornily svým aroma. Zajímavou legendu šířil opat jemenského kláštera Šedohet. Vyprávěl, jak mu první kávovník přinesli černí křesťané - Habešané.

Každopádně tehdejším obyvatelům Habeše patří prvenství při objevení kávy a Arabové se zase významně podepsali na jejím rozšíření. Poznali ji s největší pravděpodobností v Hareru - centru muslimského života na území Habeše - a černý povzbuzující nápoj je okouzlil tak, že mu pomohli k expanzi do celého světa. Přesto všechno ale káva v Etiopii nezdomácněla. Pili ji jen etiopští muslimové a byla brána jako jejich nápoj. Vyvážela se, ale nepila. Etiopská ortodoxní církev navíc tento zvyk brala jako jeden z velmi vážných hříchů. Pití kávy se dokonce trestalo vyobcováním z církve. Zlom nastal až za vlády Menelika II. (1889-1913), který při své expanzi postupně dobyl jak království Kefa, tak Harer. Ovládl zároveň rodiště kávy i největší obchodní centrum s ní. Sám začal pít kávu a církev postupně přehodnocovala svůj vztah k černému pokladu. Dokonce tak, že to dnes na první pohled vypadá, jako by káva (bunna) byla od nepaměti základním etiopským fenoménem, a přitom je to zvyk, který se v etiopské křesťanské kultuře pevně usídlil teprve před 120 lety.

TI, KTERÉ MĚLA ŽIVIT KÁVA

Tepi je město ztracené uprostřed pralesa, částečně přetvořeného zemědělstvím. Ráno po probuzení je ospalé a vlhké. Hnědá půda, světle šedá mlha nad ní zahaluje okolní zeleň a tlumí všechny zvuky. Slunce ještě nevyšlo, ale ráno je tady. Z chýší se ozývá kašlání. Někdo vyleze ze dveří. Když je to muž, tak se většinou vymočí hned vedle a potácivě zmizí zpátky. Občas nějaká postava zůstane sedět na zápraží. Mžourá na nový den, který bude stejný jako všechny předešlé.

Děti vyrazí s kanystry pro vodu. Sesednou se kolem pumpy a čekají, až se rozeběhne čerpadlo. Většina z nich smrká. Je vlhko a skoro nikdo nemá boty. Otvírá první hospoda - teplý čaj z termosky a čerstvá kobliha. Čistič bot si bere bedýnku s hadříky a vyráží ke svému obvyklému místu u restaurace. Přes mlhu je slyšet, jak se otvírají další bufety. Před chatrčemi šustí po zemi košťata. První náklaďáky-taxíky se proplétají mezi těmi, co chodí do práce pěšky. Ze vzdálené vesnice nesou nejbližší příbuzní těžce nemocného do zdravotnického střediska. Bezmoc na nosítkách. Kolemjdoucí pohlížejí na průvod jako na atrakci, ale možná si každý v tom krátkém okamžiku říká - ještě že to nejsem já.

Dnešní Tepi je konglomerát pěti tisíc lidí, které měla živit káva, sklizeň banánů a ananasů. Jenže je krize. Káva se sklízet bude, ale práce nebude pro všechny. Co s volným časem? Přes den ho lze rozmělnit v nekonečném posedávání před restauracemi, klábosení a snaze sehnat obživu. S večerem ožijí bary. Spousta piva. Hudba z magnetofonů a tanec. Vypadni, nudo! Světlo petrolejek maluje bizarní stíny návštěvníků po zdech. Tma venku, tma uvnitř. Vzadu u pultu někdo poslouchá rádio a zprávy, které se z něj linou, jako by přicházely z jiné planety. Svět je přece takový, jaký ho známe tady.

Pouliční osvětlení svítí jen do půlnoci. Pak agregát ztichne a Tepi pohltí tma. Vzadu za městem oblohu párkrát osvítí blesk. Spadne pár kapek a za chvíli se řítí k zemi provazy vody. Na ulicích nikdo. Hlídkující policajti někam zalezli. Tmavá, vlhká noc a čekání na ráno. Ve tři přestane pršet. V pět šlapou ulicemi ti, kteří musejí na autobus. Mlaská bláto. V šest projedou po hlavní třídě dva autobusy a do mlhy začne vycházet slunce. Další den města, jež měla uživit káva. Ta, která se někde tady narodila, ale už jako dítě utekla z domova jinam.

TĚŽKÝ ČASY

"Vítejte v mý továrně!" v dlouhém plášti, s basebolovou čepičkou na hlavě zdraví Ben Gebre. "Jak bych to řek, no teď nejsou ty správný časy na obchodování s kávou. Byznys se nehýbe. Studoval jsem obchodní akademii v Kansasu a jedenáct roků jsem tam i pracoval. Pak jsem se s rodinou vrátil a investovali jsme asi 200 000 dolarů do fabriky na zpracování kávy. Ale teď jsou mizerný časy." Nerozumíme. Dnes mu tady pracuje asi stovka žen a kolem strojů v třídírně se motá dvacet chlapů. "Jó, vidíte dobře, ale kdybych prodával, jak si představuji, mám jich tady dvakrát tolik. Všechno kolem je to staré rok a půl. Běží to vždycky 5-6 měsíců v roce. Zpracováváme kávu z širokého okolí. Kolik za rok? Asi 5000 pytlů po 70 kg - to je 350 tun kávy. Jó, děsný, ale děsný je taky to prodat. Na světových trzích nemá naše káva žádnou přednost. Ano, ví se o ní, že je nehnojená, ekologicky čistá, fajn... ale s tím dnes neprorazíte. Jsou holt těžký časy. Trh je plnej. Kolega vedle, asi sto kiláků odtud, má plný sklad ještě od loňské sklizně. Nainvestoval do vybavení, pronajal si půdu na další plantáž, a teď nemá peníze, aby kávu odvezl do Addisu, pokud by ji někdo chtěl. Momentálně nechce."

Z druhé strany to vidí usměvavá Sukaro jednoduše. Je jí asi 24 let a o práci bojuje každé ráno před továrnou. Ví, že zase budou scény a že se s tím nedá nic dělat. Musí přijít nejpozději v osm a to bude blíž bráně. Je tu spousta žen a na všechny se nikdy nedostane. Zatím měla vždycky štěstí. Kolem půl deváté začíná šéf vybírat. Základní trik - být spolehlivá a nevyčnívat. Nepracuješ dobře? Nevybere tě. Přišla jsi pozdě? Máš smůlu. Moc při práci mluvíš? Tak si počkej, možná že ještě bude místo, ale dobře to nevidím. Scény přemlouvání od těch, co zůstaly před bránou. Vztek, pláč. To už je ale Sukaro dávno za bránou. Udělá si místo na betonové podlaze pod střechou hlavní budovy a přinesou jí pytel s kávovými zrny. Sukaro jej vysype na podlahu a začne přebírat. Nečistoty, které unikly strojovému zpracování, a narušená zrna musejí pryč. Za 8 hodin práce přebere polovinu ze 70kilogramového pytle. Její odměna je 12 birrů (asi 50 Kč) za pytel. Celých šest birrů za den. Některým matkám pomáhají dcery. Škola? Pche! Jiné mámy dokáží při vybírání ještě akrobaticky kojit. Hovor, smích, ječení a hádky neustávají. Sukaro je ráda, že už má děti větší a nemusí je sem tahat. Konec směny. U brány ještě čeká osobní prohlídka. Sukaro aktivně ukazuje i kapsy a nechá se strážkyní osahat. Všechno v pořádku. Ví, že si nemůže dovolit žádný průšvih. V kapse má 6 birrů a snad ji vyberou i zítra. Brána za ní zaklapne.


Metody zpracování etiopské kávy:
Suchá cesta - malí producenti, kteří zásobují převážně místní trh, plody proplaví, zbaví je nečistot a pak je suší až čtrnáct dní na slunci za častého prohrabování. Potom z nich zrna vysvobodí buď roztloukáním ve velkých hmoždířích, nebo na loupacích strojích. Následuje čistění a třídění na velkých sítech, až zůstane kávové zrno na prodej. Nevýhodou je, že se zpracovávají i méně hodnotné plody, takže káva má nižší jakost.
Vlhká cesta - upřednostňuje se v průmyslové výrobě. Sklizené červené bobule se plaví a propírají. Oddělí se tak nezralé plody a nečistoty. Ve speciálních strojích se semena zbaví dužnatého oplodí a ve fermentačních nádržích jeho zbytků. Následuje sušení a loupací stroje, kde se semena zbavují svrchní části osemení. Vysušená semena se dotřiďují podle kvality do tříd mild, soft a hard, přičemž první značí nejvyšší chuťovou kvalitu. Teprve tato zelená káva se exportuje.




Kata jedlá (Catha edulis). Stále zelený keř dorůstající výšky až sedmi metrů. Trhají se z něj mladé výhonky - tzv. čat. Při jejich žvýkání se uvolňuje kathin (D-norpseudoefedrin), jehož působením mizí pocit hladu a únavy. Kata roste ve vysoko položených chladných údolích východní Afriky (Etiopie, Tanzanie, Keňa) a jižní Arábie (Jemen). Nejznámějším centrem pěstování a jejím původním domovem je etiopský Harer a nejbližší okolí.


Účinky čatu:
Krátkodobé - mizí pocity hladu, únavy a deprese.
Dlouhodobé - žaludeční vředy, nedostatek stravy (žvýkající nemá pocit hladu) vede k vyčerpávání organismu hladem. Dochází k vypadávání zubů a poruchám mozkové činnosti.

ČAT

Awodeji. Awodeji? Awodeji! Kde to je? Tak se může ptát jen člověk neznalý věci. A nemůže to být Etiopan. Protože každý tady přece ví, kde leží Awodeji. Skoro každý vám neomylně zapíchne ukazovák do mapy kousek před Harer. Tady je Awodeji, místo největšího trhu s čatem na světě.


Na etiopských tržnicích lze najít nejrůznější existence, pro které je čat základním smyslem života.

V Awodeji je centrem všeho zdí obehnané tržiště. Velikost? Polovina fotbalového hřiště. Čat, čat, čat a zase čat. Zelená barva všude, kam se podíváte. Ženy přesypávají čat z loktuší do velkých pytlů. Nosiči je přenášejí sem a tam. Děti krmí čatem z legrace kozu - chutná jí. Hromadou odpadků uprostřed plochy se probírají dva "zčatovaní" žebráci. V rohu tržiště krejčovská dílna. Vrčí šicí stroj - vedle látky se povaluje hromádka zelených lístků. Krejčí si do ní občas sáhne a pokračuje v práci. Kolem zuří čatové tornádo.

Větší objemy prodeje se sjednávají stylem - ukaž vzorek a budeme jednat o ceně. Když je dohodnuto, začíná se plnit kamion. Pro rozlišení se čat dělí na tři třídy. První je oreta - lístky její kvality musí být částečně červené a šťavnaté. Co není červené, je jasně zelené. Cena: 350-500 birrů za kilo. Druhá třída: karti - bílý čat. Není tak šťavnatý a červený a stojí maximálně 50 birrů za kilogram. Chara - třetí třída - jsou už jen úlomky a suché lístky, zbytky s cenou kolem 4 birrů za kilo.

V Awodeji to vypadá, že se tu čat pěstuje od nepaměti. Není to pravda. Ještě před patnácti lety zde převažovalo pěstování kávy. Pak nastoupil čat a káva už svoje místo neobhájila. "Čat, to je opravdový byznys!" pochvalují si všichni na tržnici. "Káva? Ta rodí maximálně třikrát za rok, ale čat se může sklízet každý den." Kdysi stály v Awodeji jen ubohé tukuly. Dnes jsou na jejich místech rozlehlé zděné domy s hliníkovými střechami. Podle odhadů se v období dešťů na zdejším trhu prodá 10 tun čatu denně. V období sucha asi polovina. Každý den startuje z letiště v nedaleké Dire Dawě jedno letadlo s čatem směr Džibuti. Export do Holandska jde zase přes Addis Abebu. Prý dvakrát týdně.

KRÁLOVSTVÍ ZELENÉHO BOHA

První zmínka o Hareru se v etiopských kronikách objevuje až někdy kolem 14. století. Přitom už v 10. století byl významným centrem islámu. V roce 1520 ho dobyl Ahmad ibn Ibráhím zvaný Graňň (Levoruký) a prohlásil jej za hlavní město Adalského sultanátu a centrum džihádu - svaté války proti křesťanské Etiopii. Po jeho porážce ztrácí město politickou a vojenskou moc. Na obranu proti tlaku oromských kmenů z okolí budují jeho obyvatelé v letech 1551-1569 hradby kolem celého města. Harer se tak stal jediným islámským opevněným městem ve východní Africe. Pro bělochy zůstalo na dlouhá staletí uzavřené. První, kdo ho navštívil, byl cestovatel Richard Burton. Psal se leden 1855, když prošel dovnitř jednou z jeho sedmi bran v převlečení za arabského kupce. Strávil tu deset dnů, které popsal v knize "První kroky v západní Africe". O Hareru se dozvěděl svět. V roce 1875 dobyl město egyptský expediční sbor a skomírající obchodní život získal nový impulz. Egypťané odešli v roce 1884 a už roku 1887 zdejší muslimský emirát porazil budoucí císař Menelik II. Etiopie konečně získala potřebnou cestu k moři. Zároveň je od této doby pestřejší o muslimské město, které svým charakterem nemá v celé západní Africe obdoby.

Centrum dnešního Hareru by Burton spolehlivě poznal. V jeho křivolakých uličkách by možná i nabyl dojmu, že se nic nezměnilo. Skoro všechny domy, na které by si vzpomněl, by našel na svém místě. Možná i ve stejné barevné úpravě. I dnes by mohl pozorovat, jak se na městském tržišti setkávají tři světy. Svět původních obyvatel města, tzv. Aderas, svět Somálců z nekonečných jihozápadních plání a svět Oromů žijících v okolí. Stejně jako kdysi se tady obchoduje se zeleninou, dřevem, velbloudími kůžemi a výbornou kávou. Vrčí šicí stroje krejčích, fungují řezníci. Pokud by se Burton dal do hovorů s lidmi, byl by překvapen. Jeho oblíbená káva, kdysi tutový obchodní artikl, už nepíská první ligu. Každému už nějak vstoupil do života čat.

S NÍM TO JDE LÍP

Bedel je kovář. Dobrý a vyhledávaný. Kovárnu má v kovářské části starého Hareru a od rána do večera se nezastaví. Být dobrým kovářem znamená mít plný dvorek zemědělců a pastevců z okolí, kteří si přinesli sekyrky a motyky na opravu. Na první pohled nic neodpovídá tomu, že kováři byli v Etiopii vždycky v dolních partiích společenského žebříčku. Kovář byl podezřelý. Pracoval s ohněm a oheň, to je přece peklo a ďáblové. Při neštěstí ve vesnici - nemoci, sucho, neúroda - byl kovář první, na kom si obyvatelé vylévali vztek.

"Bedele, prosím tě já bych chtěl, Bedele, mohl bys, Bedele, co stojí ta sekyrka? Bedele, Bedele, Bedele..." Zpocený Bedel buší do rozžhaveného železa a prohání pomocníky. Ví, že když někoho neobslouží dnes, tak zítra půjde ke konkurenci. Na dlouhou přestávku není čas. Jen krátká pauza na cigaretu a čat.

Holčička se zdrogovaným otcem před jednou z městských bran. Otec na mě mává, oči nepřítomně svítí. Potom jeho bezzubá ústa něco přikazují malé holčičce. Maximálně pět let. Stojí přede mnou a sleduje každý můj pohyb. Kudrnaté vlasy, "kilometrové" řasy. "Pane, když jí něco dáte, tak jí to táta vezme. Jó, tamten. Je hotovej z čatu a používá ji na žebrání. Když jí nic nedáte, bude smutná... no, je to na vás."


Jusuf Bachar Má prý 65 roků, ale to tvrdí okolí. On už si nic pořádně nepamatuje. Dvacet pět roků žije s čatem, poslední roky už jen pro čat. Jako všem jemu podobným mu díky čatu vypadly přední zuby, takže si zelené lístky čatu musí nejdřív rozdrtit ve skleničce a vzniklou směs pojídá lžičkou. Povídání s ním je jako hovor s alkoholikem. Všechno se semlelo samo. Měl dům, rodinu a obchod. Potom umřela manželka, a už se v tom prý pomalu vezl. Prý ho všichni opustili. Zůstal mu jen čat. Jaký měl obchod, si už nepamatuje. Ale prodával a lidi rádi nakupovali. Měl hodně kamarádů a čatu - dokud měl peníze. Teď žije na tržnici. Všichni ho tu znají a on ví, že tu vždycky najde něco k jídlu a pokaždé vyžebrá na čat.

Podobných situací je tady možné vypozorovat desítky. Špička ledovce. To, co pro Harer a jeho okolí čat znamená, jak silný fenomém to je, se nejvíc projevuje v neděli. Jako by platilo: neděle - svátek čatu. Nepracuje se, je čas pro žvýkací obřad, kterého se účastní kromě dětí snad opravdu všichni. Hotelová obsluha, chlapi hrající v restauraci domino, ženy, jež dopraly prádlo, číšník obsluhující hosty, taxikář čekající na klienta. V kostele končí bohoslužba. Věřící vycházejí a dávají se do žvýkání. Čatové opojení zakrylo Harer křídly pohody.

Hej ty, no ty!! Čat. Chceš si dát? Nechceš zkusit? Charu tu nabízí na ochutnání skoro každý, kdo si chce povídat. Karti je pro cizince na prodej se slevou. V očích plamínky zvědavosti. Co to s ním udělá?

Něco jiného je dotěrného obchodníka odbýt rozkousáním pár lístků, a něco jiného je čat opravdu žvýkat.

Je to o pohodě a klidu. Sednete si s přáteli. Kdekoliv, kdykoliv, hlavně do stínu. Zapředete hovor. Lhostejno o čem. Z igelitového pytlíku nabíráte zelený poklad. Drtíte lístky mezi zuby a v puse vám narůstá zelená koule. Vaše sliny se míchají s uvolňovanou drogou. První dojmy? Hořké. Tak to má být. Část slin vyplivnete. Pěkně daleko, jako zkušený čatař. Jsou zelené. Tak to má být. Trochu přestáváte cítit jazyk. Ostatní vjemy se dostavují později. Mizí pocity únavy a hladu, vše se zdá strašně jednoduché, každý je vám sympatický. Všechno chápete. Tak to má být.

OTEC HYEN Z HARERU

Jusuf Mohamed je z národa Oromo. Má 44 let, jednu ženu a šest dětí. Dům si postavil pod městskými hradbami. Za plotem začíná městská skládka a skoro to vypadá, jako by Harer chtěl nějakým způsobem vytěsnit muže, který se stal součástí jeho image. Jusufa to nermoutí. Je neděle a stejně jako všichni v jeho okolí i on žvýká čat a nechápe, proč si s ním chceme ještě povídat. Vždyť jsme přece včera všechno viděli. Co k tomu má ještě říci? Je to přece jednoduché. V noci vyjde před dům, vytáhne kýbl s velbloudím masem a začne jím krmit hyeny.


Hyeny krmím velbloudím masem, protože z velblouda je tady ceněna především kůže, a tak mám často maso prakticky zadarmo. Někdy je problém, že žádného velblouda v okolí nezabíjejí, a potom musím potravu kupovat.

"O 'otcích hyen' z Hareru se v literatuře objevují útržkovité zprávy už dost dlouho. Ta vaše profese se dědí?"

"Nedědí. Tady není moc lidí, co by to chtěli dělat. Vzpomínám si, že první, kdo s tím začal, byl jistý Denzo. Je tomu asi 35 roků. Toho si ale nepamatuji. Jeho nástupce Misru už ano. Ten začal krmení provozovat před 20 lety. Když před 8 roky umřel, nebyl nikdo, kdo by pokračoval. Tak jsem to zkusil. Rozhodně to není rodinná tradice. Samozřejmě, že jsem to měl lehčí než třeba Denzo. Já už měl hyeny navyklé."

"Při krmení vypadáte klidně."

"Ta zvířata mě dobře znají. Jsou zvyklá na určitý ceremoniál. Nevadí jim nasvícení reflektory auta. Je to krotitelský vztah. Já si dávám hlavně pozor, aby je nějaká neočekávaná akce v okolí nevyvedla z míry. Hyeny se obyčejně snaží utéct, ale mohly by zareagovat útokem. Když mi žerou z ruky nebo držím kost v zubech, pořád sleduji jejich čelisti. Mají v nich neskutečnou sílu."

"Je to risk?"

"Když už mám kost v zubech, je to o důvěře. Ještě jsem žádný úraz neměl."

"Ve kterém okamžiku jste nejvíc napjatý?"

"V závěru krmení, když vysypávám zbylé maso mezi celou tlupu. Najednou je jich tam spousta. Přiběhnou i ty, co nejsou zvyklé žrát z ruky. Vzniká tahanice a většinou se mezi sebou porvou. Tehdy by se mohlo něco stát, a tak se snažím diváky držet v uctivé vzdálenosti. Zatím nikoho nepokousaly."

"Krmíte jenom tehdy, když jsou platící diváci?"

"Kdysi to tak bylo, teď už jsem je ale tak ochočil, že krmím vždycky, když mám maso. Dnes už je poznám na dálku a ony mě asi taky. Vím, kde mají za městem nory. Kdybych je dlouho neviděl, tak by se mi asi stýskalo."




Články jsou úryvky z knihy "Čas je dar Afriky" Hynka Adámka a Pavla Mikeše, vzniklé za podpory kameramana Jiřího Škvora. Její elektronickou podobu najdete na adrese www.ikoktejl.cz/eknihy.
červenec - srpen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group