ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JEMEN - ŠŤASTNÁ ARÁBIE

Po dlouhých letech občanských válek se obě části "přirozeného" Jemenu na jižním cípu Arabského poloostrova konečně sjednotily. Na jihu tak skončil první a poslední experiment arabské socialistické republiky a nyní se v celé zemi rozjíždí nesmělý pokus o jedinou arabskou demokracii. Moc centrální vlády je přesto jen omezená. Zemi kontrolují kmenoví náčelníci a vedle státního zákona šaría se uplatňuje zvykové právo, které tu funguje již několik tisíc let. Jemen byl centrem jedné z nejstarších světových civilizací a stále je jednou z nejpůvodnějších arabských zemí právě díky své dosavadní izolovanosti od okolního světa. Nyní se pomalu otevírá moderním vlivům. Návštěvníků přijíždí jen málo, což mají na svědomí časté únosy - jen od roku 1993 skončilo v roli rukojmích více než sto cizinců. V minulosti ležel Jemen na tradiční cestě mezi Indií, východním Středomořím a Afrikou. To byl také zdroj jeho velkého bohatství. Dnes je jen chudou popelkou ve srovnání například se sousední Saúdskou Arábií. Poslední objevy ropných ložisek však dávají nemalé šance, že by se země mohla stát Kuvajtem 21. století. Území dnešního Jemenu nazývali staří Římané Arabia felix - "šťastná Arábie". Platí to o Jemenu i dnes? Mohou být šťastni obyvatelé jednoho z nejchudších států světa, když jejich vláda většinu bohatství země uloží do vlastních kapes? Stačí, když mocipáni úspěšně čtyřem z pěti Jemenců nacpali ústa uklidňující drogou zvanou kat, která byla v okolních arabských zemích zakázána?


CESTOU KADIDLA A MYRHY

Nikdy jsem nebyl na jiné planetě, ale tak nějak jsem si jako malý kluk představoval výlet na Měsíc nebo na Mars. Přelétáme bájnou zemi královny ze Sáby, starověký Ma'rib a pod námi se otevírá poušť Ramlat as Sab'atain. Vzduch pod námi se tetelí tropickým horkem, a tak nevím, zda to, co vnímám, je skutečnost, či iluze. Uprostřed nekonečné pouště zbarvené snad všemi odstíny šedé od pouštních dun až po rozpálené balvany, ovály, štěrk i větrem vyhlazené valouny jako bych najednou spatřil zvolna se pohybující stíny. Že by karavana? V mé fantazii se objeví líně přežvykující velbloud, který stejně jako jeho ošlehaný beduínský průvodce kráčí napříč pouští. Nemají zde žádný orientační bod, cesty jsou zaváté, ukazatele neexistují - pouze instinkt, zabudovaný GPS, je navádí tím správným směrem.


Jemen má typické klima Arabského poloostrova - prakticky tu neprší. Pokud se tak několikrát do roka stane, země se jako zázrakem celá zazelená, prašné cesty se rozblátí a ulice ožijí sváteční náladou. Každý vyrazí ven, aby zkusil, jak krásné je to po dešti.

Obchod mezi Asií a Afrikou dnes již přes vnitrozemí Jemenu neputuje, Beduíni i velbloudi ale zůstali a připomínají dodnes bohatě naložené karavany, jež spojovaly starověké světy slavnou "cestou kadidla a myrhy", podél které vyrostla řada starověkých říší, výstavních měst a oáz. Některé pohltila poušť a pohřbila je do propadliště dějin. Jiné v Jemenu žijí nepřetržitě již několik tisíc let.

 

Poušť mizející v oparu kdesi na sporné hranici se Saúdskou Arábií se začne náhle měnit. Se zatajeným dechem pozoruji, jak široká vyschlá koryta odvádějící po deštích vodu se náhle propadají do hlubokých vádí. Jako po obrovském zemětřesení vypadá zdejší krajina, rozpraskaná do stovek hlubokých roklí, které se jako mohutná chapadla chobotnice rozpínají prostorem. A náhle se všechny seběhnou v živoucí organismus. Jaká krása! V srdci nehostinné pouště se objevuje zeleně svítící pás datlových hájů a palmových oáz. Svou několik kilometrů širokou náruč otevírá Hadramaut, největší vádí na Arabském poloostrově. Ve své délce sto šedesáti kilometrů dává od pradávna život, vláhu i úrodnou půdu zdejším obyvatelům. Na dvě stě tisíc jich tu dnes pod tři sta metrů vysokou hradbou strmých skal nachází ochranu před nehostinností okolní pouště. Někteří historikové tvrdí, že údolí bylo zmíněno už v knize Genesis pod jménem "Hazarmaveth". Traduje se, že mezi prvními obyvateli byli i prorok Hud, potomek Joktana, vnuka Noemova. Podle doložených archeologických nálezů tu lidé žijí nejméně tři tisíce let, a snad i déle!

MĚSTO TISÍCE PALEM


Nejcennějším pracovním prostředkem většiny Jemenců je oslík nebo velbloud. Dostane se na místa, kam nevyjede ani nejmodernější traktor.

Konečně přistáváme v hlavním městě vádí, v Sejúnu, přezdívaném díky své zeleni "město tisíce palem". Ten tam je stres a shon metropole San'á - tady v Hadramautu lidé nikam nespěchají, kromě vůně medu je ve vzduchu nepopsatelný duch nadčasového klidu a pohody. Vádí tvoří vlastní izolovaný svět. Není divu, že si obchodníci vybrali právě toto místo jako významné tržiště na cestě karavan, které tudy putovaly napříč zemí. "Naši předkové tady kdysi vyvinuli důmyslný zavlažovací systém, a tak tu i v období sucha můžeme pěstovat kromě datlí a kokosových ořechů i pšenici, kukuřici, banány, pomeranče, melouny, cibuli, česnek, rajčata a brambory. Nejskvělejší je ovšem náš med, kterým se naše údolí proslavilo po celém Jemenu, ten jistě musíš ochutnat," září oči Fejsanovi, mému taxikáři. S radostí mě vzal ze Sejúnu na projížďku po vádí. Hned jak jsem coby "exotický" cizinec nasedl, jeho stařičký Peugeot se zaplnil dalšími devíti pasažéry, a mohli jsme vyjet. Panuje bujará nálada - anglicky hovoří pouze řidič a všichni ostatní se jeho prostřednictvím snaží se mnou popovídat a přiučit mě něco v arabštině. Za okénkem ubíhá krajina s malými políčky a pasoucími se stády koz. Ženy zahalené v dlouhých černých šatech pracují uprostřed výhně, která tu v létě dosahuje i čtyřiceti až padesáti stupňů ve stínu.

"Všimni si, jak mají upletené klobouky hodně do výšky. Ty nosí ženy jen ve vádí Hadramaut, chrání je před horkem a umožňují cirkulaci vzduchu," ukazuje bystře Fejsan. Co chvíli projíždíme okolo výstavní hrobky některého z mnoha islámských světců, až dojedeme do Tarímu, kde mají nejvyšší minaret Arabského poloostrova. Je to významné náboženské centrum, které založil roku 951 ve vádí Hadramaut už jeden z potomků proroka Mohameda. Dnes se říká, že je v Tarímu 365 mešit - pro každý den v roce jedna. Není divu, že Hadramaut nejen díky své odlehlosti a konzervativnosti patří k nábožensky nejortodoxnějším částem Jemenu.

SULTÁNI A RESTITUCE

Stejně jako v dalších významných městech vádí Sajúnu a Šibámu, i v Tarímu stojí výstavní paláce a rozlehlé domy a rezidence. "Ty nejsou postaveny za peníze pocházející z Hadramautu," reaguje na mé udivené pohledy Fejsan, který mě s typickou arabskou pohostinností zve na oběd do jeho oblíbené "taxikářské" zájezdní hospůdky. Podává se čaj, rýže, vajíčko, placky s pálivými papričkami.


V Sejúnu před sultánovým palácem. Po sjednocení obou Jemenů se bývalí vládci vracejí a těší se přirozenému respektu místních obyvatel.

"Ty výstavní domy, které mají navíc uvnitř krásné zahrady, těchto 23 hliněných sídel patří rodině Al-Kafů, příbuzné s bývalými zdejšími sultány. Údajně zbohatli na Dálném východě, snad někde v Singapuru. Když se rodiče těšili velkému úspěchu v obchodu v zahraničí, vrátily se jejich děti zpět do Tarímu a investovaly bohatství zde. Nebyly zdaleka samy. Vrátilo se i mnoho dalších emigrantů, kteří si velmi dobře vydělávali v Saúdské Arábii. Měli tak prostředky, o nichž se místním zemědělcům nikdy nesnilo. Dnes tu pro ně řada lidí pracuje. Je to výhodnější, než se dřít celý den na poli." Největší poslední vlna návratu emigrantů nastala po sjednocení země v 90. letech. Přišlo i mnoho bývalých sultánů a jejich potomků. Oficiálně jsou ovšem jen soukromí občané. Jejich vlastnictví včetně paláců bylo znárodněno, a tak je dnes otázka restitucí v bývalém jižním Jemenu horkým tématem. Mnoho lidí navíc pamatuje doby, kdy tito "navrátilci" požívali v pozici sultánů a místních vládců nemalé vážnosti ve společnosti. Hovoří se proto o jejich aktivním zapojení do politiky.

BOHATSTVÍ ZEMĚ: KÁVA A ROPA

Jemenští obchodníci byli tradičně považováni za velmi schopné. Největší úspěch zaznamenali v 15. století, kdy se hlavním vývozním artiklem stala káva. Přístav Al-Makha se brzy stal nejvýznamnějším přístavem k obchodu s kávou na světě. V 17. století zde angličtí i holandští obchodníci otevírají první továrny na zpracování kávy. Obchod zažívá boom - okolo roku 1720 má Jemen prakticky monopol na světový obchod s kávou. Obchodníci již nejsou ani schopni uspokojovat poptávku. Pak je rostlina kávovníku propašována ze země, a Evropané začínají sami pěstovat kávu na Jávě, Šrí Lance a v Jižní Americe, kde jsou ještě mnohem lepší přírodní podmínky než v samotném Jemenu. Ten již brzy není konkurenceschopný a pouhých 20 let od svého fenomenálního zenitu se zahraniční obchod s jemenskou kávou téměř hroutí.

Arabský poloostrov si dnes ovšem tradičně spojujeme s tekutým zlatem. Až do 80. let 20. století byl Jemen považován za opravdovou anomálii, protože sice byl na "správném" poloostrově, ale neměl žádné naleziště ropy. S těžbou na prvním nalezišti začala až společnost Hunt Oil, a to na území mezi oběma Jemeny. Jen o pár let později už Jemen úspěšně vyváží ropu do zahraničí. Objevy dalších ložisek na sebe nenechají dlouho čekat. V polovině 90. let už v Jemenu působí asi třicet těžařských společností. Ropa se stává motorem národního hospodářství. Přestože se v domácím měřítku ropa stará o mírný ekonomický růst, celosvětově se Jemen na přelomu tisíciletí podílí pouze 0,3 % na světové produkci ropy.

"Naše společnost provádí velmi intenzivní výzkum hned v několika oblastech a zdá se, že Jemen má mnohem větší ropný potenciál, než se zatím tušilo," prozrazuje Američan pracující pro těžařskou firmu na letišti v San'á. "Jednou se mi vysoce postavený manager z velké těžařské společnosti svěřil, že se jim s největší pravděpodobností podařilo najít obrovská ropná ložiska v jemenských teritoriálních vodách Adenského zálivu," říká přítel Muftí, který pracuje pro velkou rejdařskou společnost v přístavním městě Al-Mukalla. "Doslova mi řekl," září mu oči, "pokud se náš průzkum potvrdí, mohl by mít Jemen snad i více ropy než Saúdská Arábie!"

RYCHLÉ ZMĚNY

"Podívejte, takto vypadala Mukalla ještě před několika lety," zahledí se nostalgicky na obraz ve své kanceláři rejdař Adel. Na snímku je přístav a stará čtvrť obehnaná hradbami. Za nimi už je jen pustina a údajně i tygři, před kterými se každý večer zavírala městská brána. "A dnes," podívá se Adel směrem k přístavu, kde místo písečné pláže je betonový val a moderní promenáda, "všude vyrůstají nové betonové domy, spekulanti s realitami skoupili desítky kilometrů pobřeží v okolí Al-Mukally a staví tu nové vily a sídliště. Ještě tam nikdo nebydlí, ale až nastane ten ropný boom - jak všichni doufají - tak půjdou ceny rychle nahoru."

Je právě neděle a slunce již zapadlo za pobřežní hory. V zrcadlově klidné vodní hladině se třpytí světla neonů. To tu ještě nedávno neměli ani elektřinu. Zatímco ženy sedí v hloučku oblečené do černých šatů, muži si pod obrovským portrétem prezidenta hrají s malými dětmi. Opodál kluci čutají fotbal, kupují si zmrzlinu a nebo bublinkovou vodu zvučných západních značek. Někteří zapadnou do nedaleké internetové kavárny, již tu nedávno otevřeli ve starém domě, kde dost možná před pár lety ještě středověkým způsobem pracovaly ženy spravující rybářské sítě nebo snad sešívající plachty. Dojdu až na konec promenády, kde je snad nejkrásnější část staré Al-Mukally. Hlouček lidí tu posedává na mohutných betonových pilířích, jako by to byl nějaký amfiteátr. Pozorují mohutný bagr, který právě bourá starý dům. "Potřebujeme více místa na vyšší a modernější stavby," říká mladý muž, "je to dobře, že alespoň tuto část starého města nahradí vzdušnější a pohodlnější prostory pro bydlení a podnikání. Myslím, že to tak má být."

ADEN: BRITOVÉ I MARXISTÉ


Aden je rájem pro rybáře, kteří se každý den vracejí s bohatým úlovkem, v němž nechybí mohutní mečouni nebo malí žraloci.

Kosmopolitní a moderní, takový je Aden - obchodní centrum země, které slouží jako strategický přirozený přístav již několik tisíc let. Tradičně prosperoval ze svého postavení na cestě z Evropy do Indie. Když roku 1497 Vasco da Gama objevil námořní cestu okolo Afriky, význam Adenu upadl, aby zažil renesanci po otevření Suezského průplavu v roce 1869. Aden měl vždy v Jemenu zcela mimořádné postavení. Jako centrum britské správy vyrostl v moderní velkoměsto, které jako by patřilo do jiné doby, než lidé žijící snad jen sto či dvě stě kilometrů dále na sever. Po zvláštní kapitole marxistického experimentu to platí stále.

"Není snad jiné místo v Jemenu, kde by byla oficiálně povolena konzumace alkoholu, máme tu i diskotéky, noční kluby a bary," říká plynnou ruštinou Agell, který se podobně jako mnoho místních dostal za socialismu na studia do Sovětského svazu. Trochu paradoxně jsme se potkali na molu "Prince of Wales" pod nápisem "Welcome to Aden", a když slyšel slovanský jazyk, pookřál a pozval mě na pivo. "Já jsem byl v Petrohradě, jiní studovali v Alma-Atě, a tak dnes na to rádi vzpomínáme," směje se a požitkářsky do sebe obrací plechovku s dováženým, velmi předraženým pivem. Sedíme ve stínu palem Gold Mohur Clubu, kde si užívali britští důstojníci, později ruští vojáci, a dnes si tu v sousedství postavili hotel Američané. Bohatí Jemenci sem chodí na bujaré večírky nebo jen tak s dětmi na vyhrazené koupání a svými mobilními telefony řídí obchody.

Mimořádné postavení Adenu uznal i prezident Sálih, když jej prohlásil za zimní hlavní město sjednoceného Jemenu. Od roku 1994 se sem každý listopad na tři měsíce stěhuje spolu s celou vládou. Aden se po socialistickém experimentu opět probouzí do své kosmopolitní atmosféry 21. století.

KMENOVÝ SEVER

Nedaleko za Adenem se z vyprahlé přímořské nížiny zvedají dramatické hory tradičně obývané sebevědomými kmeny, které si vždy zakládaly na své odlišnosti a nezávislosti. "Na jihu i na severu Jemenu se hovoří stejně, jen máme jiný dialekt," říká učitel z Ta'izzu pan Mohsen. "Přesto byly obě části Jemenu příliš dlouho rozdělené, a tak jsou mezi lidmi velké rozdíly. Ti na severu si mnohem více zakládají na tradici, mají méně vzdělání, a o to více jsou hrdí na kmenovou a národní příslušnost."

Jemen je v tomto ohledu na Arabském poloostrově výjimkou, kde ropné bohatství sjednotilo jednotlivé kmeny, a jejich význam se tak postupně vytratil. Jemen - a platí to především o jeho severní části - je stále kmenovou společností. Kmeny dokonce tvoří větší skupiny, jakési federace. Mají takovou moc, že bez jejich souhlasu a účasti nemůže být sestavena v Jemenu žádná vláda. Ta musí vždy vyváženě reprezentovat hlavní kmenová společenství. Na severu jsou dnes nejmocnější Hašídové a Bakilsové, kteří se ovšem sami uvnitř dělí na mnoho menších kmenů a skupin. V bývalém jižním Jemenu bylo cílem vlády zničit "konkurenční" sílu místních šejků - kmeny jsou proto mnohem více rozdělené a nejednotné. Navíc dnešní mobilita obyvatel je na jihu mnohem vyšší, a tak se jejich volební preference neřídí ani tolik podle oblasti, ve které leží jejich vesnice, ale častěji se řídí sociálním postavením ve společnosti.

STŘEDOVĚKÉ ZVYKY

Ceremoniální zahnutá dýka džambíja připevněná ke koženému pásku místo kravaty a kalašnikov jako symbol mužnosti, tím se na první pohled od "jižanů" liší obyvatelé severských hor. Podle zdobení dýky, způsobu, jak nosí dlouhou košili futa nebo jak si váží svoji pokrývku hlavy, je navíc možné zkušeným okem poznat, ze které oblasti nebo do jakého kmene patří. V průběhu staletí, kdy lidé žili v horách oddělených vysokými hřebeny a hlubokými kaňony, se zde vyvinula řada odlišných zvyků i tradic. Drobné rozdíly jsou i v tanci a hudbě či oslavách hlavních událostí lidského života, jako je svatba či narození dítěte. Přesto mají jednu věc společnou: nezávislého a nezkrotného ducha. Příslušníci jednotlivých kmenů, kteří zpravidla žijí na jednom pohoří či hoře, se obvykle snaží být ekonomicky soběstační - budují své zásobárny vody a svá políčka tak, aby se dokázali uživit i bez cizí pomoci. Obchod s půdou se zpravidla odehrává pouze mezi členy stejného kmene, který tvoří vnitřně ucelenou jednotku. Její členové mají svá práva i povinnosti. Společně se vedle islámského práva řídí právem zvykovým. "Rada starších" každého kmene si zvolí svého šejka, který musí být respektovaným a váženým mužem, schopným diplomaticky řešit spory mezi členy kmene navzájem i případné nesváry s kmeny ostatními. Jeho moc však není neomezená - pokud ztratí důvěru či zklame očekávání kmene, může být kdykoli nahrazen. Andrew Cocburn, zkušený zpravodaj ze zemí Středního východu, takto popsal rozhodování místního šejka u Sa'dá na severu Jemenu: "Sympatický osmadvacetiletý muž Othman byl před rokem zvolen radou starších za šejka a již má své renomé pro svou spravedlnost a rychlost rozhodování. Dokonce i lidé z jiných kmenů mu přicházejí svěřit své problémy a spory. Othman právě rozhoduje nelehký spor pana Bashira, který před několika měsíci zabil muže, když se od něj pokoušel vybrat dluh a rodina dlužníka začala střílet, aby jej zahnala. On střelbu opětoval s fatálními následky. Pozůstalí se dožadují trestu smrti. Muž byl zatčen státní policií, ale z vězení utekl a nyní klečí u nohou šejka a čeká na rozhodnutí. ‚Není to jednoduchý případ,' přemýšlí Othman. Nakonec se rozhodne nechat viníka ve vězení ještě jeden rok, než se rodina oběti trochu uklidní a zmírní se její touha po odplatě. ‚Pak s nimi budu jednat o výši peněžní kompenzace, za kterou tě rodina dovolí propustit, a nakonec budou všichni spokojení.' Nikdo si nedovolí protestovat. Ani vláda neuplatní své zákony proti vrahovi. Vždyť je pod šejkovou ochranou. Porušit ji by bylo velkou urážkou! Celý kmen by se za šejka postavil a učinil patřičné kroky proti vládě."

JEMENSKÉ ÚNOSY


Prostí vesničané často nevědí, co si myslet o proslulých jemenských únosech, kterými se kmeny snaží přimět vládu ke splnění neuskutečněných slibů.

Neúspěšné vyjednávání mezi kmenem a centrální vládou někdy narůstá do nechvalně známých rozměrů v podobě únosů - tím se kmeny snaží přimět vládu ke splnění neuskutečněných slibů, například zavedení elektřiny či vybudování kanalizačního systému nebo lepší silnice a podobně. Kvůli množství únosů si Jemen vysloužil velmi špatnou pověst v zahraničí. Kromě obchodníků a politiků jsou totiž unášeni i turisté.

"Trochu neprávem máme špatnou reputaci v zahraničí, vždyť únosci svá rukojmí považují za vážené hosty, kterým splní vše, co jim na očích vidí. V duchu vyhlášené arabské pohostinnosti zabijí na jejich počest každý den jedno zvíře, poskytnou jim nejlepší možnou stravu a ubytování. Jeden Němec si přál svoji oblíbenou čokoládu a oni mu ji sehnali až v Evropě a do tří dnů přivezli! Při propuštění je navíc obdarují - třeba stříbrnými šperky," vysvětluje Bilal Al-Washli z Caravan Tours ve starém San'á a smutně dodává: "Cizinci byli vždy v Jemenu ctěni a váženi. Nikdo jim nic neudělal, až do tragického roku 1998. Během té prosincové přestřelky mezi únosci a vládními vojsky zemřelo několik cizinců. Byl to první a zatím poslední tragický případ za více jak sto únosů v posledních deseti letech. Jenže to nebyli typičtí únosci, za to mohou fanatičtí islamisté!"

Od roku 1998 přistoupila vláda k mnohem větší ochraně cizinců v zemi. Na vybraných úsecích se mohou pohybovat pouze v doprovodu početného vojenského konvoje, který si předtím turista (či jeho dopravce) musí objednat na ministerstvu turismu či na místní policii. "Jemenská ambasáda v Praze mi sdělila, že se do Jemenu na vlastní pěst nemohu dostat. Musel jsem si zaplatit zájezd zprostředkovaný jednou českou cestovní kanceláří. Vyšlo mě to na padesát tisíc. Jinak bych nedostal jemenské vízum. Ten nabízený program za nic nestál. Tak jsem po příletu do Jemenu raději nechal peníze propadnout, pronajal si vlastního řidiče a zemi procestoval sám," říká Jirka z Prahy. "Ty tu cestuješ sám?" divil se řidič kolektivního taxi, který mě veze ze Sejúnu do Al-Mukally. "To tě musím vzít na místní policii, oni ti dají povolení a obvolají kontrolní stanice na trase." Za půl hodiny bylo hotovo. Cestou pak ještě na vybraný úsek přistoupil voják na mou ochranu. "Tomu se nic neplatí, snad jen oběd, pokud chceš, jinak je to služba vlády. Mně bys ovšem měl něco přidat za obsazené místo," směje se taxikář. Podobně jsem veřejným autobusem cestoval dalších 600 kilometrů do Adenu. Koupil jsem dvě jízdenky - pro mě a "osobního strážce" v podobě vládního vojáka, který se na každém kontrolním stanovišti vyměnil. Když jsem projížděl nedaleko místa krvavého incidentu z roku 1998 a potkal jsem konvoj terénních vozidel plný turistů, napadlo mě: "Kdo asi cestuje bezpečněji - já, sedící mezi desítkami místních, nebo skupina třiceti cizinců, které každý pozná na míle daleko?"

KULTURA SEVERU

"Ratatata, konečně, už jsem ji trefil," vesele pálí domorodý chlapec svým kalašnikovem na kobru, která se rychle snaží odplazit do pouště. "Už to nestihla, ta trefa šla přímo do hlavy," směje se hoch, který si právě krátí dlouhou chvíli nicneděláním u silnice. Opodál stojí skupinka místních vojáků na kontrolním stanovišti. Rozjařeně se přidávají. Berou hada za ocas, točí s ním nad hlavou, vzájemně se straší a co chvíli jej hodí na projíždějící auto.

"Jemenci jsou zkrátka veselá kopa, jen své emoce projevují jinak, než vy v Evropě nebo Americe. Nejdivočejší jsou snad naše svatby. Po obřadu celá vesnice tančí s dýkami či klacky na hlavě a pak začnou muži radostně střílet nad hlavou z kalašnikovů. Je to hodně divoké, ale všichni se skvěle pobavíme," vysvětluje Amir.

"Dnes budeme tančit s dýkami," září oči Moharamovi z opevněné vesnice Al Hadžara, která se tísní na skále vysoko v horách. Spolu se svými přáteli pořádá tradiční tanec s dýkami, zpěvem a hudbou v místním hotýlku funduku, kam jezdí turisté za vyhlášeným jídlem, ale i fantastickým hudebním výkonem zdejších mistrů. "Tradiční tance s dýkami se praktikují po celém Jemenu, ale tito chlapíci to opravdu umí. Zpívají ve staré arabštině krásné romantické písně o lásce," radí mi kamarád ze San'á. Sedíme na zemi a muži nosí obrovské tácy, které se prohýbají jídlem. Jedna porce by naplnila žaludky snad celé přítomné společnosti. To asi abychom neměli pocit, že jsme nedostali dost. Po chvilce ladění spustí svůj neuvěřitelný koncert. Neúnavně hrají, bubnují a především tančí s několika dýkami najednou. Z jejich bezchybných pohybů je cítit, že mají hudbu v krvi. Program začíná o osmé večer. Prakticky bez přestávek trvá až do půlnoci ve stupňujícím se rytmu a intenzitě. Stařík, jenž vypadá na dobrých osmdesát let, vydrží v neuvěřitelných obrátkách a kreacích tančit asi půl hodiny, než se nechá vystřídat mladšími tanečníky, kteří tančí v párech tanec zvaný lu'bah. Pohyby i gesta mají svůj význam, umění tance i zpěvu se předává z otce na syna už od dávných dob. Styl, rytmus ani slova se od středověku nezměnily. "Zamilovaní nikdy nespí," notuje známou píseň jeden a další jej střídají v dlouhých melodických pasážích: "Už je pozdě večer a všichni odešli domů, a dnes v noci jsem doma, stále doma, ta noc je tak dlouhá... přemýšlím o lásce, až mi vlasy zešedivěly, protože ji miluji." "Kam mám jít, jsem zmaten, mé srdce bolí, ó můj bože, co je to za situaci, ve které se nacházím..."

ŽIVOTNÍ ÚDĚL ŽENY

"Pět let jsem studovala v Praze, kamarádi vyráželi na diskotéky a také se bavili a chodili spolu, jak to vy v Evropě děláte - už před svatbou. Také jsem mohla, ale nechtěla jsem, protože chci být dobrou muslimkou. Celou dobu jsem nikoho neměla. V Praze jsem se sice seznámila se svým budoucím manželem - jenže on byl také z Jemenu, a tak jsme jeli domů a požádali rodiče o svolení. Dali nám jej, a tak jsme se vzali. Teď už spolu máme dvě děti a žijeme šťastně dodnes," svěřuje se paní Salwa, která učí na dívčí škole Bulgis v Ta'izzu. "Ten váš svět ale pro muslimské dívky není. Je tam příliš mnoho lákadel, jak zhřešit. Některé jemenské dívky se v Čechách provdaly a už u vás zůstaly navždy. Pobyt v Čechách byl fantastická zkušenost. Moc ráda vzpomínám na Karlův most i na studentské koleje. Svoji dceru bych tam už raději neposlala."

"Hodně věcí se tu mění, dívky jsou mnohem více gramotné, než kdy předtím, a několik se jich dostává i do funkcí ve státní správě nebo ve firmách. V drtivé většině však zůstávají doma," říká kolega Abdul vyučující jazyky. "Sám mám ovšem problémy s tím, jak se dívky zahalují. Velmi obtížně se učí výslovnost, když si některé odmítají sejmout před mužem závoj, a já je nevidím, zda dobře či špatně artikulují."

"V Adenu už ženy závoje dlouho nenosí, pokud by však některá vyšla ven bez zahalení v menší vesnici, tak by to vzbudilo obrovské pohoršení," souhlasí kolega Hakim. "Pravdou ovšem je, že většina mužů považuje tradiční roli žen za neotřesitelnou, a ještě velmi dlouho nebudou akceptovat, že by žena mohla být jejich nadřízenou. Bylo i poměrně velké množství žen, které se pokusily kandidovat do parlamentu. Žádná neuspěla."


Ženy z vádí Hadramaut se od zbytku Jemenu liší svými slaměnými klobouky a vlastním ženským dialektem, kterému muži nerozumějí.

Jednou z nejortodoxnejších oblastí Jemenu je vádí Hadramaut, zde je segregace žen od cizích mužů snad v nejextrémnější podobě. "Ženy spolu tráví veškerý čas, znají pouze své nejbližší ženské příbuzné a sousedky, s muži nehovoří a televize je ve většině domácností stále neznámou věcí," říká průvodce Amir. "Dokonce si vyvinuly vlastní ‚ženský' dialekt, který je ostatním prakticky nesrozumitelný!"

NÁŠ PREZIDENT

"Geniální generál" či "Sjednotitel země", tak se přezdívá jemenskému prezidentovi. Alí Abdalláh Sálih je v Jemenu zřejmě doživotním garantem místní formy demokracie. Jako důstojník severojemenské armády se Sálih v roce 1974 podílel na vojenském puči. O čtyři roky později převzal úřad hlavy státu v severním Jemenu a vrchní velení ozbrojených sil. V roce 1990 byl potvrzen ve funkci prezidenta sjednoceného Jemenu. Všeobecný lidový kongres v čele se Sálihem zvítězil v roce 1993 v parlamentních volbách po spojení obou států. A parlament opět potvrdil Sáliha v úřadu po skončení občanské války v říjnu 1994. Prezidentem je dodnes. Jeho podobizny jsou naprosto všude - na čelních sklech autobusů, ve veřejných i soukromých budovách, na náměstích v nadživotní velikosti. "To musíte mít prezidenta opravdu rádi?" ptám se osmadvacetiletého Agila z Ta'izzu. "To musíme," suše odvětí. "Jeho plakát jsem sice povinně nafasoval, ale zatím nevylepil. Mám však prezidentovu podobiznu doma připravenou, kdyby přišla kontrola, abych ji mohl rychle píchnout na zeď. No, nechci mít potíže." Amilovi se trochu rozjasní tvář: "Většina Jemenců má ovšem prezidenta vcelku ráda. Koneckonců i já jsem volil jeho stranu. Přece nechci, aby utvořili vládu marxisté nebo extrémní islamisté! Samozřejmě, prezident má své chyby - jeho vláda je prolezlá korupcí. Kradou všichni. Ale je snad pro nás lepší vojenská vláda, která by nedostala ani dolar zahraniční pomoci? Nebo ta současná, jež sice vládne tvrdou rukou, ale zato se jí podařilo sjednotit zemi a získat zahraniční pomoc? Z té se lidem dostane jen málo, ale není snad prospěšnější dostat alespoň něco, než nic?"

ŠTĚSTÍ SI NEKOUPÍŠ

"Ještě živě si vzpomínám, jak se tu před pár lety střílelo. Tolik lidí padlo za občanské války. Když bojujeme se Saúdskou Arábií o území bohatá na ropu, která nám kdysi vzala, tak to ještě chápu, ale když se zabíjejí Jemenci navzájem jako v nedávných občanských válkách, tak to považuji za naprostou zbytečnost. Tomu udělal náš prezident přítrž," říká Nasir a přitom si nacpává pusu zelenými lístky katu (droga, kterou jsme pod názvem čat představili v článku Etiopské drogy v magazínu Koktejl č. 6/2001 - pozn. red.), jehož žvýkáním si v Jemenu "zpříjemňuje den" 80 % veškerého obyvatelstva. "Navíc nám všem dovolil užívat tolik katu, kolik chceme, což už v některých zemích na Arabském poloostrově lidem zakázali. Taková blbost - prý že to demoralizuje společnost! My chceme mír a svůj kat. Pocit štěstí už přijde sám."
září 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group