ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MOČIKOVÉ UMĚLCI A VRAZI

Senzační objevy na Bílé pyramidě
S vykradači hrobů - exkluzivně pro Koktejl

Písečná bouře se uklidňuje, prašná oblaka usedají. Nedovolí si konkurovat dunícím bubnům, umocňujícím důležitost této chvíle. Na zlatých nosítkách přinášejí sluhové po dlouhé rampě vládce, oblečeného ve zlatě, s velikými náhrdelníky z drahých kamenů. Všichni přihlížející pokorně skloní hlavu. Božstva ve svých mohutných zjeveních - zelený drakoještěr, obrovský pavouk, černý had a pestrobarevní rejnoci na stěnách kolem nádvoří - již čekají. Je třeba ukojit je další obětí. Jemná tkanina zdobená perletí, která zakrývá vstup do posvátné místnosti, se zavlní. Zpoza ní vystupuje kněžka. Přistupuje ke klečícím nahým zajatcům, vysoko k nebesům pozdvihuje svůj obětní nůž. Čepel má symbolicky tvar Měsíce, nejmocnějšího tělesa na obloze. Zaboří ji do těla oběti a ve svých zkrvavených rukou po chvíli drží rudé srdce. Davy utichají. Bude to bohům stačit? Pohlédnou ke svému vládci. Jeho tvář je však kryta obrovským zlatým plátem. Kněžka mu nese číši plnou krve z čerstvě otevřených ran. Obřadně ji vypije a jeho nosítka se znovu pohnou. Poddaní klesají na kolena. Vládce odchází zpět na místa, kam se nikdo z nich nikdy nepodívá. Na vrchol obrovské pyramidy, která ční nad jejich prostou vesnicí.

MAGDALENA DE CAO O 1500 LET POZDĚJI
Magdalena de Cao, vesnice na severu Peru, se od ostatních liší. Ulice má vyasfaltované, chodníky opravené, domy natřené, okna zasklená. Žádný pouliční zmatek a křik zoufalých prodavačů. Žádná bída a špína. Ulice jsou poloprázdné, jen děti se tu honí za míčem. Dospělí nedělají nic. Deset let kopali v poušti. Rychle a nervózně. Dnes mají huaqueros - vykradači hrobů - vyděláno, domy postavené, děti na školách.
„Že tu někdo žil před námi, se vědělo vždycky. Lidé občas vykopali na zahradě nějakou vázičku,“ říká Fernando. „Pak někdo v poušti u moře náhodně objevil starý hrob. Když se to rozkřiklo, měli z toho všichni radost.“ Štěstí se usmálo na Magdalenu de Cao - staří bohové konečně vydali své poklady a teď bylo na každém, jak s nimi naloží. Huaqueros nejdříve kopali každé ráno za úsvitu a každý večer po setmění. Celá vesnice to věděla. Jen oficiální místa ne. Když se nějakou dobu nic nedělo, několik se jich odvážilo kopat i během dne a netrvalo dlouho a přidali se ostatní. A tak na obrovské planině několika kilometrů čtverečních nakonec stála stovka mužů. Odkryli staré hroby pod vrstvou písku a stačilo jen sbírat. Kostí si nevšímají, strhnou z nich krásnou tkaninu, vysbírají vázičky s jemnými motivy lovců, keramiku ve tvaru zvířat a kukuřice, dřevěné bůžky, šperky, drahokamy. Když je to vše, posunou se dál. Další hrob, další bohatství. Pak už si vlastně musejí vybírat - je toho tolik, že se to nedá odnést. Vykopat, rozkopat, rozhrabat a další. Přijížděli i lidé z jiných vesnic, z okolních hor. Každý denně nosil domů devět obrovských pytlů plných předmětů, za které byli obchodníci se starým uměním ochotni zaplatit tisíce dolarů.
„Zadarmo vám nikdo nic nedá, natož aby vám za něco poděkoval. Vychodili jsme šest tříd a máme rodinu, ale měsíčně si poctivou prací vyděláte kolem dvou stovek. Pak se dozvíte, že to, co váš děda nachází na zahradě, se dá překupníkům královsky prodat, neudělali byste to? Každý, kdo mohl hýbat rukama a nohama, se tehdy dal na vykrádání hrobů. Vlastně v tom jela celá vesnice. Vlastně celé severní Peru,“ vypráví Fernando a vede nás domů.
Všechny domy jsou tu vyřešené stejně. Veliká vstupní místnost, vlevo jídelní stůl, vpravo pohovka, nad ní diplomy na zdi z hliněných cihel. Za závěsem, kam zmizel Fernando, je kuchyně a chodba. Je pryč dlouho a pak na stůl snáší své poklady. Staré močické vázy a nádoby, které kdysi vykopal, a nikdy neprodal. Prý proto, že po nějaké době si k lidem Moche vytvořil osobní vztah a jejich umění má moc rád a váží si toho, že tyhle kousky může mít doma. Je si totiž vědom, jakou hodnotu mají. Větší problém je však v tom, že kdyby je někdo u něj našel, tak mu všechno zabaví a jeho šoupnou do vězení. Keramika, kterou starý huaquero ukrývá, je totiž v naprosto dokonalém, neporušeném stavu a na světě je hodně muzeí, galerií a sběratelů, kteří by byli ochotni udělat cokoli, aby ji získali. Krásné kousky proto leží v krabicích pod hromadou starých hadrů na zahradě a jejich současný majitel je vyndává jen výjimečně, aby je ukázal důvěryhodným osobám. My jsme v místní škole už nějaký čas vyučovali zdarma angličtinu a také pomáhali archeologům při vykopávkách. Fernando věděl, že jsme neškodní.

SENZAČNÍ OBJEV
Muselo to jednou přijít. Arturo, další vykradač, při kopání narazil na jakousi zeď. Že je to pyramida, by si všimlo i malé dítě. Odhrnul písek - na zdi jsou vidět reliéfy a barva. Jak kope hlouběji, obnažují se zřetelně výjevy: postavy, liška, Měsíc, rybáři, pelikáni. Nic takového ještě nikdy neviděl. Bude to zřejmě objev století. Opatrně se rozhlédl. Každý má oči upřené do své jámy a většině jeho „kolegů“ kouká jen hlava. Zavolal na kamaráda. Také je překvapen. „Nikdo z ostatních se to nesmí dozvědět,“ dohodli se. Ostatní huaqueros by za zdí čekali hroudu zlata, a tak by ji rozkopali a zničili, a archeologové tu zatím nemají co pohledávat. Ta pravá chvíle ještě nenastala.
O čtyři roky později, v roce 1987, se rozhodli. Horečka vykrádání ustoupila, ty nejdražší kousky, zdá se, již byly nalezeny a v „bezpečí“. Teď se mohou zachovat jako řádní občané Peru. Zašli za profesorem archeologie na Státní univerzitě v Trujillu a podělili se s ním o svůj úžasný objev: krásnou starou zeď s reliéfy kultury Moche (čti „moče“).
V té době nebyla kultura Močiků neznámým pojmem. Shromažďování různých exemplářů se věnovali Španělé již od roku 1771 a účastnil se ho i přírodovědec a humanista Alexander von Humboldt. Kultura Moche byla známa sice obrovskými, ale v podstatě primitivními a jednoduchými pyramidami a krásnou figurální a malovanou keramikou. „O reliéfech nebo freskách ale nikdo nikdy neslyšel,“ vysmál se jim profesor Segundo Vásquez a nálezce z univerzity vyhodil. Ale nedalo mu to a na místo se po čase zajel podívat. Vzal s sebou zakladatele jedné z nejvýznamnějších peruánských bank Banco Wiese Sudameris pana Wiese, obdivovatele Močiků.
„Chtěli, abych je zavedl na místo, kde jsem na tu podivnou zeď narazil,“ vypráví Arturo. „Nejdřív mi ale museli slíbit, že mě nikdy nezavřou, nebude mě otravovat policie a nakonec, jestli z toho něco bude, mi dají práci. Mně a mým dalším deseti kamarádům,“ pokračuje. „Nejdřív se cukali, že prý budou mít práci jen pro dva. To víte, nechtělo se jim zaměstnávat vykradače hrobů. Ale nakonec jim došlo, že bez nás stejně nic nenajdou, konečně měli jsme tady největší zkušenosti. A tak souhlasili a já jim zeď ukázal,“ říká Arturo, dnes čestný zaměstnanec na vykopávkách v komplexu El Brujo.
„Sensacional! Sensacional!“ vykřikl Wiese, když mu vykradači hrobů za přítomnosti archeologů zeď ukázali. A všichni do jednoho věděli, co to znamená: píše se nová epocha archeologických výzkumů na téma Moche. Intenzivní vykopávky, financované nadací bankéře Wiese, začaly na nově objevené Bílé pyramidě (Huaca Blanca), pojmenované také Pyramida Staré Cao (Huaca Cao Viejo), v komplexu El Brujo údolí řeky Chicama v roce 1990. Unikátní nálezy z Bílé pyramidy jsou přitom veřejnosti víceméně dosud neznámé. Nové poznatky zatím vstřebala jen hrstka odborníků.

PRVNÍ NALEZENÝ KALENDÁŘ
Náhodně objevená zeď Bílé pyramidy vypráví v jemných reliéfech mnoho příběhů. Z jejich postav a dějství se dá v podstatě číst (Močikové písmo neměli, pozn. red.). Díky tomu byla nazvána „kalendářem“. Je rohový, 3,2 m vysoký, a 4,1 m dlouhý a jeho vznik se datuje do roku 600 n. l.
Ústředním motivem kalendáře je strom života, kolem kterého se odehrává celé dění Močiků. Volně v prostoru se potkávají dva bojovníci zápasící se zbraněmi vysokých hodnostářů o čest, o vyšší postavení. Jsou zde panovníci, tolik typičtí pro El Brujo, v jejich klasickém postoji na rozkročených nohou, s korunou na hlavě, oblečeni do kalhot bez nohavic a do košile bez rukávů. V ruce drží obrovský palcát, podobný jakémusi dlouhému žezlu. Hned vedle panovníků je vyobrazeno několik lišek, které jsou symbolem chytrosti, ve větvích stromu života visí opice, symboly šikovnosti, a pod nimi vyhlížejí svou kořist šelmy, symboly síly a vytrvalosti. Strom je obsypán plody a listy. Všude jsou rozházené „třpytící se“ hvězdy a několik Sluncí a nad tím vším se vznáší veliký Měsíc v první lunární fázi, kdy má podobu loďky. Na něm jedou dva jaguáři - „měsíční zvířata“ symbolizující změnu a nastolení nového řádu. Nad Měsícem se vznáší veliké vejce, které uvnitř nese člověka s hvězdou. Vejce je doslova obsypáno hvězdami, jejichž postavení ale není náhodné - tvoří část souhvězdí Štíra, jeho ocas. Druhá skupina hvězd podle astronomů znázorňuje Jižní kříž. Obě souhvězdí jsou vyobrazena v pozici, ve které se objevují na začátku nového roku. Vedle hvězd je vyobrazen štír. Kolem chodí leguáni a šelmy. Důležitou součástí kalendáře jsou volavky, mušle, humři, papoušci, medvědi a také pelikáni, obdivovaní pro své rybářské umění. Ostatně rybáři tu také nechybí. Na totorových (rákosových) člunech, dodnes používaných, chytají své úlovky do velikých sítí s plováky, kolem poletují ptáci s obrovskými křídly.
Z kalendáře se dá odvodit mnohé, ale je-li zatím jediným exemplářem, který byl od Močiků nalezen, jsou to jen pouhé spekulace. I z dalších nálezů ale vyplývá, že Měsíc (na kalendáři tak obrovský) byl pro Močiky důležitější než Slunce. Věděli, že ovlivňuje příliv a odliv oceánu, se kterým byl jejich život na pobřeží tak úzce spjat. Možná si všimli, že při zatmění Slunce je to Měsíc, který Slunce zakrývá. Je tedy silnější a mocnější. Pravděpodobně jsou ale důvody jejich uctívání Měsíce prozaičtější. Na rozpálené poušti nastalo toužebné ochlazení až v noci, za vlády Měsíce.

DONESTE CIHLY, BUDE SE STAVĚT PYRAMIDA
Pyramidy kultury Moche neměly šikmé stěny. Byly poschoďové, s rovnými kolmými stěnami. Stěny byly bohatě zdobené a fresky a reliéfy se s každou novou generací zdokonalovaly a vyvíjely, i když motivy zůstávaly podobné. Na jejich stavbu byl použit místní materiál - hliněné, nepálené, na slunci sušené cihly, známé po celém světě pod názvem adobe. Už jen tento fakt je fantastický - pyramidy mají často více než deset pater a každé patro je nejméně dva metry vysoké. Půdorys nejspodnějšího patra pyramid dosahuje obvykle rozměrů více než 100 x 100 m, což samo o sobě představuje miliony cihel. Např. původní Huaca del Sol (Pyramida Slunce), největší stavba z nepálených cihel v Americe, byla celá podle předpokladů postavena až ze 140 milionů cihel. Tato pyramida byla již bohužel z větší části vykradači zničena. Na výrobě cihel se podílelo mnoho rodin. Na cihlách totiž bylo nalezeno 198 druhů „značek“. Každá rodina tehdy označila všechny své cihly svým „podpisem“, aby bylo jasno, kolik jich na stavbu pyramidy odevzdala a že splnila svůj úkol a nikdo z rodiny tak nebude stručně řečeno obětován.
Během čtrnácti let vykopávek v komplexech El Brujo a Huacas del Sol y de la Luna si jejich hlavní archeologové vytvořili dvě protichůdné teorie. Ale jak se později ukázalo, jen jedna je pravdivá. Na pyramidách Luna y Sol někteří archeologové tvrdí, že vznikaly stavěním jednotlivých pater na sebe zhruba jednou za sto let. Znamenalo by to, že se velikost jednotlivých pater vlastně zmenšovala podle toho, kolik prostoru by na posledním patře zbylo, a konečný tvar pyramidy byl tedy náhodný. Na projektu El Brujo ale hlavní archeolog Antonio s lehce pobaveným úsměvem vysvětluje: „Díky chemickému rozboru barev a uměleckému stylu fresek je jednoznačně dokázané, že jednotlivá patra pyramidy spolu souvisí. Jak to archeologové z Luna y Sol, kterým do projektu díky proudu dennodenních návštěvníků teče nekonečně peněz, mohli tak dlouho přehlížet?“
Pyramidy Moche jsou vlastně dílem mnoha generací a do konečné podoby vznikaly po mnoho staletí. Vlastně se zhruba jednou za sto let stavěly na starých základech znovu. Možná z touhy být výš a tak blíže k božstvu, které na ně periodicky posílalo zkázu v podobě velkých zemětřesení a záplav, možná z potřeby oslavit novou dynastii. Nová stavba na starých základech vyrůstala na principu ruské „matriošky“ (možná proto, že se hodilo starou pyramidu použít, možná k ní měli stejnou úctu, jako ke svým božstvům, a nemohli a nechtěli ji zničit). První, třípatrová pyramida se vším, jak má být - s rampami, s nádvořím, s místnostmi na jejím vrcholku, které byly zastřešené, a s místnostmi na jednotlivých patrech po jejím obvodě - se ve všech svých prostorách zanosila a zastavěla novými cihlami (proto se fresky a reliéfy zachovaly v tak neporušeném stavu) a na této bázi bez otevřených prostorů se stavěla pyramida nová, lepší, krásnější a samozřejmě o několik pater vyšší. Na otázku, kolik vlastně jednotlivých v sobě ukrytých pyramid bylo, se dnes odpovídá těžko. Vítr a občasné silné deště za posledních tisíc let udělaly své a pyramidy upravily podle svých představ.

NA PYRAMIDU NESMĚL KAŽDÝ
Pyramidy byly sídlem vládce a nejvyšších hodnostářů a kněží a vykonávaly se tu rituály zasvěcené bohům. Na vrcholu pyramidy byly obytné místnosti vládců. Na jednotlivých patrech pyramid byla různá náměstí s oltářem nebo s místností, kterou obýval či v níž úřadoval kněz. Místnosti byly skryté za vysokou zdí a za komplikovaným systémem chodeb. Antonio, hlavní archeolog komplexu El Brujo, nám na Bílé pyramidě ukazuje, kudy se do místnosti vstupovalo. „Dovnitř mohl vejít jen ten, kdo systém chodeb znal. Muselo tam být šero a místnost mohla být také hlídána strážci.“ Pak ukáže na kousek zídky, která jakoby bez významu ční v prostoru: „V každých dveřích byl vysoký práh, zřejmě aby zpomalil nevítaného hosta nebo taky hmyz a hady. Tady jsme totiž v poušti!“
Podle vyšlapaných cihel o kousek dál se dá odhadnout, že tudy proudily návštěvy za úředníkem, který seděl v jiné místnosti, o poznání méně tajemné. Při audienci u úředníka šlo hlavně o přinesení obětin, aby se dotyčný zavděčil u svého nadřízeného. Obyčejní smrtelníci měli na pyramidu jen velmi omezený přístup. I zdejších obřadů se mohli účastnit jen ti nejváženější, pro obyčejné lidi se dělaly méně významné obřady mimo pyramidu.
Jiné místnosti hodnostářů a kněží byly většinou 4 x 3 m velké, zakryté před zraky případné veřejnosti střechou podpíranou sloupy z místního stromu algarrobo, známého svou odolností a pevností. Střecha ležela na rákosových podpěrách a byla ze stejných cihel či hlíny jako pyramida. Zajímavou ji činily tzv. „střešní ozdoby“ - jakési duté báně (symbolicky znázorňující konce zbraní „palcátů“) z pálené hlíny o výšce asi 40 cm, rozestavěné pravidelně po celém jejím okraji. V některých případech byla střecha podepřena také sloupky cihlovými nebo, a to se považuje za fantastický nález a vrchol stavitelských schopností z hlíny, sloupkem hliněným. Tyto pak zdobila stejná freska jako na okolních zdech, zřejmě proto, aby sloupy opticky nerušily.

RELIÉFY Z LIDSKÝCH KOSTÍ
V nejsvětějších a nejdůležitějších místech se nachází největší koncentrace těch nejkrásněji zdobených zdí. Dlouhé koridory pokryté nekonečnými metry stylizovaných rejnoků, obrovské, graficky velmi propracované hlavy nadpřirozeného muže s rozcuchanými vlasy a s hady s hlavou lišky a kondora, kat v podobě lidské i pavoučí s uťatou lidskou hlavou v ruce, s obrovským obětním nožem v ruce druhé. Byly snad určeny jen zrakům těch nejvyšších a ostatní nebyli hodni se na podobné výjevy dívat? Nebo je vládcové milovali a obdivovali tolik, že je chtěli mít jen ve svých domovech?
Hlavní náměstí, kam mělo přístup největší množství lidí, má dekoraci jednodušší. Jsou to velmi zřetelné a zcela přímo oslovující výjevy, ale provedené s velikou precizností. Jsou vysoké dva metry, tedy v nadživotní velikosti a působí skutečně mohutně. V různých dynastiích bylo v módě něco jiného, i když tematicky shodného s dynastií předchozí. Také propracovanost a stylizace použitých prvků se trochu liší, ale stále zůstává velkoplošná, naplánovaná tak, aby pokryla celou stavbu a hlavně zdi, které směřovaly na sever.
Zaměříme-li se na budovu A, tedy nejnovější (600-700 n. l.) stavbu pyramidy Blanca (Bílé pyramidy), je jasné, že kdo přikázal tyto zdi vyzdobit, myslel to zcela vážně a výzdobu pojal ve velkém stylu. Hlavy padaly a krev stříkala, když najatí umělci nepersonifikovali božské bytosti a výjevy z obřadů obětování dostatečně pečlivě.
Na reliéfy zdí je použito dosud neobvyklého stavebního materiálu, totiž lidských stehenních kostí (kam zmizel zbytek těl, není známo, žádné kostry s usekanýma nohama se nenašly, i když je možné, že byly zazděny za reliéfem). Bylo potřeba napravit chybu předchůdců, jejichž tanečníci (známí také pod názvem „oficiálové“) na reliéfech měli chodidla na zemi a častým ometáním o ně během své existence skoro přišli. Byli totiž natolik polidštěni (zároveň to byl jediný způsob, jak se vypořádat s trojrozměrností reliéfů), že nohy od kotníku dolů trčely ze zdí a stály na podlaze ochozu. Tentokrát však byli stavitelé chytřejší. Tanečníci byli oblíbení, takže bylo nutné je zobrazit znovu, ale moudřeji, o dvacet centimetrů výš. Nohy tak prostě trčí ze zdí do prostoru a podlaha pod nimi se dá bez problémů zamést, aniž by se s posvátnou zdí cokoliv stalo. A protože tanečníci museli tančit a bohové mít pocit, že jsou velmi, velmi opravdoví, na zpevnění nohou se použilo lidského materiálu. A právě tohle je odpověď na to, proč tolik Močiků přišlo toho roku o své nohy. Klacky být použity nemohly.

NAZÍ VĚZNI A KRVELAČNÍ PAVOUCI
Jen o stupínek níž se setkáváme s dlouhou řadou mnoha vězňů, svázaných k sobě provazem kolem krku, jejich hlídač nese na ramenou všechny jejich zbraně, je tedy jasné, že se jedná o zajatce z války. Jsou podle tradice svlečeni do naha a provedeni do všech detailů. Nemohou nám uniknout jejich ztopořené penisy. Antonio se naší otázce nediví. Hned ukazuje na malou čárku, která vede přes kořen penisu: „Měli je podvázané. Tohle se v Peru dodnes dělá malým klukům na noc, aby se nepočurali.“ Samozřejmě po několika hodinách takového zákroku penis ztopoří a podle toho, jak se Antonio při vzpomínce na své dětství tváří, to asi taky hodně bolí. Pochopitelně odpověď na to, zda se jednalo o úmyslné mučení zajatců, neexistuje.
Dalším děsivým obrazem je obrovský pavouk s lidským tělem. V jedné ruce drží obětní nůž s čepelí ve tvaru mocného vesmírného tělesa Měsíce a v druhé za vlasy uříznutou hlavu. Jen o dvě stě let dříve se na stejném stupni ukazuje obdobné vyobrazení - tentokrát však jde o muže, člověka, který kromě nože drží dítě. Také za vlasy. Myslím, že je všem jasné, co se s dítětem stalo. Moche totiž byli krvelačnými vrahy, kteří nešetřili bližního svého a pro své bohy byli ochotni jít do extrémů. Je známo, že při obřadech byla běžně požívána lidská krev, kterou kněží chytali přímo z řezných ran svých zajatců nebo obětovaných bytostí. Trhání srdce za živa také nebylo výjimečné. Navíc je zvláštní, že zlými mučiteli a tyrany nebyli jen muži. Našlo se několik hrobů žen, které podle polohy a obětin vložených do hrobů byly během svého života velmi vlivné a měly vážené postavení.
Pokud by nechyběla zbouraná zeď dalšího patra Bílé pyramidy, pravděpodobně bychom našli reliéfy obrovského ještěra (zřejmě nadživotní leguán), který také drží svou oběť. Byl totiž pokračováním jinak velmi identické posloupnosti zdí v pyramidě Luna v archeologickém nalezišti Huacas de la Luna y del Sol v údolí řeky Moche o 80 km dál.
Další shodnou freskou je muž s hady s liščími a kondořími hlavami. Objevuje se na obou nalezištích, pouze s tím rozdílem, že na Huaca de la Luna je zobrazován častěji a v několika „druzích“ vyobrazení - jedná se totiž o práci se staletými přestávkami. Poslední, nejnovější reliéf muže (podle našeho názoru nejhezčí a nejstylizovanější) je však naprosto shodný s tím, který se objevil v jedné z místností na vrcholku poslední přestavby (přestavba A) pyramidy Huaca Blanca. Naopak krásní rejnoci zdobí (buď jako fresky, nebo jako reliéfy) celý vnitřek pyramidy Huaca Blanca, zatímco na Huaca de la Luna existují jen v několika málo exemplářích.
Pavouk, ještěr a rejnoci (rejnoci vždy jen v interiérech) jsou tedy jedinými živočichy, kteří měli nadpřirozené schopnosti tak silné, že k nim Močikové chovali takovou velkou úctu. Na některé keramice Moche se také ještěr objevuje jako souložící s dívkou. Zřejmě se tedy jednalo o velmi oblíbený převlek kněží. Pavoukovi se takové cti nedostalo - alespoň ho v takové pozici nikdo nezakreslil.

DŘÍVE VYKRADAČI, NYNÍ ARCHEOLOGOVÉ
K pyramidám je to z vesnice Magdalena de Cao asi šest kilometrů přes pole s cukrovou třtinou. Benzin a řidiče platí vedení archeologického výzkumu, který zaštiťují peruánský Národní institut kultury (INC) a současně Státní univerzita v Trujillu. Čas od času se na nejnovějších objevech podílí i několik vědeckých organizací, které tak projekt částečně sponzorují.
Pyramida nás vítá tmou, ale než vystoupíme a podepíšeme protokol na vydání pracovních nástrojů, tma zešedne v záři úsvitu na východě. Močikové z údolí Rio Chicama si na postavení svého města vybrali krásné místo. Uprostřed úrodné zeminy, hojně zavlažované z řeky Chicama, vybíhá jazyk pouště, který je nad okolní krajinu vyvýšen asi o deset metrů.
V dálce hřmí oceán, který je odsud asi dva kilometry, ale dělá takový hluk, jako by se blížila bouře. Takový je prostě ranní příliv. Na západě se rýsuje silueta pyramidy Huaca Prieta staré 5000 let (předkeramická kultura) a naproti pyramida Močiků Huaca El Brujo zvaná též Huaca Cortada. Když pohlédneme zpět na naši Bílou pyramidu (Huaca Blanca), která je jako jediná ze všech v údolí Chicama podrobována archeologickému výzkumu, zjišťujeme, že nikdo z našich kolegů se nikam nežene. Teď už jsou všichni archeologové, ne vykradači hrobů. „Archeologie je práce trpělivá a velmi pomalá,“ říká už asi podesáté Viktor, a tak pomalu a trpělivě vystupujeme v jeho stopách na vrchol pyramidy, do místnosti nazvané prostě C10. I ostatní stoupají po vyšlapaných cestičkách na svá stanoviště s krumpáčem přes rameno, s malým tranzistorákem a s balíčkem se svačinou. Na svém místě mezi cihlami a starým prachem si sednou a budou čekat na východ slunce a na světlo.
Dříve jich tu pracovalo přes padesát, dnes je jich čtrnáct. Pro ostatní prostě nebyly peníze. Vědí, že dostanou svůj měsíční plat, a je proto úplně jedno, co vykopou a co ne. Motivaci jim sebrala smrt pana Wiese, jehož banka tento projekt financuje. Smlouva totiž končí v roce 2005 a všichni vědí, že už nebude prodloužena. A i kdyby byla - přísun prémií skončil s panem Wiesem. Rodina pana Wiese prostě nemá to nadšení pro Moche jako on a penězi plýtvat nebude. Pan Wiese byl totiž nejen bohatý, ale i osvícený - jeho touha po nových objevech poháněla všechny do nadlidských výkonů. Vždy když archeologové a kopáči na El Brujo objevili něco nového, dostali všichni zvýšené prémie a konala se velká oslava s pivem. Jo, to se to vykopávalo! Pan Wiese vždy všeho nechal, nasedl do soukromého tryskáče a přiletěl odkudkoliv. Veškeré práce byly zastaveny do doby, než se objevil se svými osobními strážci pod pyramidou, aby se mohl toho úžasného objevu zúčastnit. „To potom stál u zdi, kde jsme mu nechali poslední cihly, jak byly, on je rozebíral, jeho osobní strážci v černých oblecích je odváželi na kolečku a on se svým vlastním oblíbeným kladívkem odkrýval a odkrýval. Pak objevil to, kvůli čemu jsme mu zavolali, a všichni jsme mu zatleskali. Měl ohromnou radost. Prostě ho archeologie bavila a takhle se jí mohl věnovat i přesto, že byl bankéř.“ Segundo, šikovný kreslič hypotetických rekonstrukcí, zamáčkne slzu a další dva pokývají: „Jo jo, to byly časy.“
Dnes po štědrém mecenáši zbyla jen fotka na zdi. A ze všech oslav už jen ta každoroční - oslava výročí oficiálního zahájení vykopávek. Rádi jsme na ni přijali pozvání. Tančilo se, zpívalo a pilo a nad hrncem plným tamales a chilli guláše ze skopového masa se sešli všichni dnešní zaměstnanci El Brujo a všichni ti důležití slavní archeologové, co se podíleli na zahájení prací...

 
Název kultury Moche (čti „moče“) je uměle odvozený od jazyka používaného až do počátku 20. století v oblasti severního pobřeží Peru. Ovšem sami Močikové, kteří nepoužívali žádnou formu písma, a proto jejich pravé jméno nikdo netuší, zde byli a odešli již mnohem dříve - od 0 do 700 n. l. Jejich současníky (o 900 km dál na jih) byli mnohem slavnější, i když stejně mystičtí Nazkané (dodnes nevysvětlitelné čáry pokrývající 525 km2 planiny Nazca) a jejich následovníky Lambayeqové, Čimuánci (Chimú) a nakonec Inkové, za jejichž architekturou přijíždějí do Peru lidé z celého světa.
Močikové obývali na vrcholu své slávy 600 km dlouhý pruh severoperuánského pobřeží, ohraničený dnešními městy Piura na severu a Nepe~na na jihu. Tento pruh byl široký několik desítek kilometrů, sevřený mezi oceánem a vysokou hradbou andských štítů. Státním zřízením Močiků byla teokracie - vláda kněží, válečníků. Močikové se nikdy nesjednotili v jednolitou říši, ale tvořili malé „městské“ státy, které obývaly jednotlivá údolí kolem řek stékajících z přilehlých And (např. údolí řek Moche a Chicama). Jednotlivých center Moche existovalo podle dosavadních odhadů zhruba 25. Města mezi sebou často válčila. Příčinou byl většinou nedostatek vody v údolní řece a v boji šlo o to, získat přístup k prameni nebo alespoň k vyšším polohám řeky. Močikové byli totiž především zemědělci, pěstovali fazole, maniok, tykve, kukuřici a používali složité systémy zavodňování svých polí.
Močikové se proslavili svou keramikou. Byli to zruční umělci, známí široko daleko svou šikovností. Nepoužívali hrnčířský kruh, a možná proto se jejich nádoby vyznačují složitými tvary. Mnohé vypadají jako hlavy, jiné mají podobu domů, rostlin či zvířat. Vázičky se datují do prvního století našeho letopočtu. Jsou vždy dvoubarevné, malované za studena a poté vypalované, kdy změní barvu. Jejich lesk je přirozenou vlastností materiálu, ze kterého byly vyráběny, jedná se o směs hlíny a kaolinu. Sběratelé jsou za jednu ochotni zaplatit až 20 000 USD. Ostatní by uspokojilo muzeum Rafaela Larco Herrery (viz Močikové v muzeu). Z výjevů na keramice a freskách lze usuzovat na jejich způsob života. Společnost se vyznačovala přísnou hierarchií, na vrcholu společnosti stál panovník - kněz, který k upevnění vlastní moci používal kultu osobnosti. Dávno před Inky se prohlašoval za přímého potomka bohů. Postavení jednotlivých lidí je patrné i z oblečení. Někteří byli oblečeni pouze do bederních zástěrek, jiní měli tuniky i pláště. Močikové byli totiž mj. i výteční tkalci, a dokonce i skvělí zlatníci. Jejich práce s drahými kovy byla ve své době vyhlášená. Zlato bylo spojováno se Sluncem, stříbro s Měsícem.
Obecně známou se stala tato kultura díky monumentálním pyramidám nedaleko města Trujillo. Chrám Slunce je považován za největší americkou stavbu z nepálených cihel. Poněkud méně známé jsou pyramidy v komplexu El Brujo, v údolí řeky Chicama, o kterých nové poznatky přináší právě náš článek. Celkem bylo odkryto několik stovek močických hrobů, ale za největší je považován nález Pána ze Sipánu, na jehož interpretaci se dodnes pracuje. Močikové byli vystřídáni kulturou zvanou Chimú.

 

Vývoj v okolí komplexu El Brujo
0-650 vzestup kultury Moche na severním pobřeží současného Peru
650-700 pád kultury Moche
1531 Francisco Pizarro přistává na jihoamerickém kontinentu
1553 založení vesnice Cao Viejo (Staré Cao) dominikánskými knězi 200 m od pyramidy Huaca Blanca; dominikánští kněží zde postavili kostel s oltářem obráceným k této pyramidě
1578 osadu Cao Viejo postihly ničivé záplavy vyvolané fenoménem El Ni~no a nepřízeň osudu ji pronásledovala
1619 velké zemětřesení zničilo celou vesnici Cao Viejo i s kostelem; ten rok se obyvatelé Cao Viejo přestěhovali dále do vnitrozemí a založili současnou vesnici Magdalena de Cao
1983 náhodné objevení fresky kalendáře na Huaca Blanca
1987 o nálezu kalendáře informován profesor archeologie Segundo Vásquez v Trujillu
1990 zahájení oficiálních vykopávek v komplexu El Brujo, sponzor: Banco Wiese Sudameris

Pán ze Sipánu
„Největší archeologický objev posledních desetiletí“ - tak bylo v roce 1987 označováno odkrytí nevykradeného hrobu močického vládce. Týmu archeologa Waltera Alvy se podařilo získat neuvěřitelné množství informací nedozírné vědecké hodnoty. Díky tomu, že hrob nebyl vykraden, se daly interpretovat jednotlivé ozdoby, byly pečlivě popsány jednotlivé vrstvy složitých ozdob, které přikrývaly nejvyššího močického hodnostáře. Mrtvý měl pod tělem více než šedesáticentimetrový zlatý diadém, který v močické kultuře příslušel pouze těm nejvýše postaveným. Muž byl zhruba 35 let starý. „Na pažích měl náramky ze stovek tyrkysových korálků o velikosti 25 mm. Na prsou se mu pomalu objevovaly dvě řady patnácticentimetrových burských oříšků z kovu, celkem jich bylo dvacet. Napravo jich bylo deset ze zlata a nalevo deset ze stříbra nebo mědi. Tato první známka dvoustrannosti se ukázala jako významná a neměnná složka všech pohřebních předmětů. V pravé ruce držel nejdůležitější symbol společenské moci a hierarchie: jakési žezlo a nůž v jedné podobě se zlatým držadlem ve tvaru obrácené pyramidy. Držadlo zdobila scéna znázorňující bohatě oblečeného muže, jak drží zajatce jednou rukou za vlasy a druhou mu míří válečným kyjem do obličeje. Pán ze Sipánu měl na krku límec ze 71 zlatých koulí. Přímo na hrudi leželo šest zlatých vypouklých disků, které kdysi nepochybně zářily jako miniaturní slunce. Z kostí zbyly už jenom úlomky, takže jsme je museli opatrně potřít přesně odměřenými vrstvami akrylové pryskyřice, aby ztuhly, což umožnilo přemístit celou kostru, jako by to byla zkamenělina,“ píše v knize Peru: historie a kultura archeolog Walter Alva. V hrobu vladaře se našly kostry dvacetiletých žen, zřejmě manželek či konkubín. Obětováni byli i bojovníci a lamy. Z množství ozdob, stovek nádob a zlatých ozdob se daly odvodit různé teorie o životě Močiků. Nálezy drahokamů, které pocházely ze vzdálených oblastí Jižní Ameriky, jasně dokázaly, že Močikové měli obchodní spojení s jinými částmi země. Ostatně byli civilizací, která stavěla silnice. napsal Topí Pigula

Močikové v muzeu
Když se vykradači hrobů stali archeology, byla část močického pokladu zachována pro veřejnost. Asi nejucelenější část, více než 40 000 keramických artefaktů, je možné obdivovat v muzeu, které roku 1926 založil v Limě Rafael Larco Herrera. Rodina Herrerů začala sbírat močické umění roku 1903. První stovky kusů byly získány od vykradačů hrobů. Důležitým přírůstkem byl dar 3000 kusů močických artefaktů, které muzeum získalo roku 1933. Ve stejném roce věnoval muzeu svou sbírku i Carlos Roa. Dar obsahoval 8000 kusů, které se staly součástí muzeálních sbírek. Vystavená je nejen keramika, ale i zbraně, látky i kultovní předměty. Z vystavených předmětů si lze udělat představu o životě Močiků, včetně jejich vnímání sexu. Sexuální motivy jsou dokonce i na nádobách. Inkové, kteří se v Peru objevili později, si močické keramiky vysoce vážili. Důkazem budiž fakt, že mezi dary, které Inkové ze svého pokladu poslali prvním Španělům, byly i dva močické poháry. Některé předměty byly zapůjčeny do prestižních světových muzeí, kde reprezentují předinckou kulturu a historii Peru.

(napsal Topí Pigula)
duben 2004

 


Kultura Moche
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group