ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PO STOPÁCH KOKAINOVÝCH KRÁLŮ

"Dlouhá léta jsme žili odříznuti pásem džungle stovky kilometrů od moderního světa, když se najednou nad naší vesnicí začala objevovat záhadná letadla, která mizela za okrajem hory na obzoru," vyprávěl indián z odlehlé severovýchodní Bolívie. Po jeho překvapivém svědectví se na tajemné místo vydaly první průzkumné výpravy. K obrovskému úžasu objevily stolovou horu vypínající se 600 metrů nad okolní krajinou. Na vrcholu našli zatravněné ploché pláně ideální na přistávání letadel. V ostrovech husté džungle se ukrývali kokainoví magnáti se dvěma obrovskými laboratořemi, kde pracovalo asi sto čtyřicet lidí.


FAWCETTOVA VÝPRAVA

První výprava do odlehlé nezmapované oblasti severovýchodního cípu dnešního bolivijského departementu Santa Cruz se uskutečnila na začátku minulého století. Na popud bolivijské a brazilské vlády se na přelomu let 1908 a 1909 vydal na první vědeckou výpravu Percy Fawcett, jehož úkolem bylo vytyčit hranice obou států právě v této neznámé oblasti. Po svém návratu do rodné Británie vylíčil Fawcett dobrodružnou cestu svému příteli romanopisci Arthuru Conanu Doylovi. Ten údajně použil popisy výpravy na tajemnou stolovou horu Huanchaca ve svém románu Ztracený svět. Po přečtení románu se při líčení navštívených míst nabízí i často zmiňovaná paralela s venezuelskými tepuis (Koktejl 11/99 str. 40-60). Ať to bylo jakkoli, pterodaktyla zatím nikdo neobjevil ani v Bolívii, ani ve Venezuele. Snad proto, že světy stolových hor na území obou jihoamerických států jsou - každý po svém - stále ještě celkem "ztracené".

TRAGICKÁ SMRT BIOLOGA

Dlouhých sedmdesát let po Fawcettově výpravě se již žádný vědec do oblasti nevydal. Snad až indiánské svědectví podnítilo zájem policie a paralelně i vědců, kteří začali neznámou oblast mapovat. Pionýrem ve výzkumu oblasti byl uznávaný biolog Noel Kempff Mercado, jenž také zahájil kampaň za vytvoření národního parku v oblasti, která podle něj měla globální význam pro svoji jedinečnou mozaiku fauny a flóry, jejíž pestrost nemá v tropech obdoby. Zdůrazňoval, že jde o ekosystém unikátní svou rozlohou a zachovalostí, za které vděčí i mimořádně nízké hustotě obyvatelstva. Noel Kempff Mercado byl zabit dříve, než se uskutečnil jeho životní sen. Tragická událost se stala v roce 1986 během jeho expedice na stolovou horu Huanchaca, kde byl na odlehlé přistávací dráze brutálně zavražděn. Jeho smrt vyvolala policejní akci, která definitivně vyčistila všechny známé kouty stolové hory od tajných kokainových laboratoří a následně iniciovala i zřízení národního parku, pojmenovaného právě po slavném biologovi. Park vznikl v roce 1988 nejdříve na ploše sedmi set padesáti tisíc hektarů, aby se postupně jeho rozloha zdvojnásobila. Rozšíření hranic parku iniciovala organizace na ochranu přírody Fundación Amigos de la Naturaleza (FAN), která nyní v úzké spolupráci s bolivijskou vládou park spravuje ze svého centra v Santa Cruz.


Park Mercado vznikl v roce 1988 na ploše 750 000 ha a postupně se jeho rozloha zdvojnásobila. Je nejodlehlejším místem Bolívie a spravuje ho organizace FAN ze svého centra v Santa Cruz.

RÁJ VĚDCŮ

Neprobádaná oblast nového národního parku brzy přilákala vědce z celého světa. Přijeli botanici, ornitologové i zoologové. Do výzkumných skupin se dostali i přední bolivijští odborníci. Již nyní se shodují na mimořádné druhové rozmanitosti, výskytu endemických druhů a nutnosti minimalizovat vliv domácích zvířat (psů, dobytka), která ohrožují vzácné druhy savců na území parku. Klíčová se zdá být role podpory ekoturismu jako způsobu financování ochrany parku a motivace místních komunit na jeho ekologickém rozvoji. Jak shodně konstatují vědci: "Náš výzkum na území parku je teprve v kolébce, jistě nás čekají ještě mnohá překvapení. Náš výzkum totiž zdaleka není kompletní a uzavřený." Ve zprávě Conservation International, která výzkum koordinuje, se uvádí, že mezi nově objevenými druhy je minimálně 26 druhů rostlin, zřejmě jeden druh savce a tři nikdy nepopsané druhy plazů.

VÝPRAVA NA TAJEMNOU HORU HUANCHACA


Bylo zde zatím objeveno 2700 druhů rostlin, z toho 26 údajně neroste nikde jinde na světě.

"Sérum proti uštknutí, 200 litrů nafty, proviant..." radí správce národního parku Marcel seznam věcí, které si musím obstarat. Parque Nacional Noel Kempff Mercado je nejodlehlejším územím v Bolívii. Kromě několika vědců tu jsou běžní návštěvníci velkou vzácností. Každá výprava do parku se tak stává dobrodružnou expedicí, kterou musí Marcel dopředu složitě vyjednávat vysílačkou se správci parku přímo na místě. "Vše je dojednáno, řeknu ještě řidiči autobusu, ať tě vyhodí na půli cesty do Piso Firme v džungli u bran pily. Tam přečkáš noc do rána, kdy tě vyzvednou správci parku z naší organizace FAN. Pro ně budeš první, koho budou z České republiky provázet."

Za pomoci několika ochotných Bolivijců nakládám obrovský plastový sud plný nafty a další výbavu do autobusu, který se tímto směrem vydává jen jednou týdně. Již několik hodin před plánovaným odjezdem je střecha zatížená tak, že náklad zdvojnásobuje celkovou výšku autobusu, ve kterém už snad kromě sedadla dosud nepřítomného řidiče není jediné volné místo. Krátce po vyjetí - jak je tu běžné - stavíme na večeři. Nikdo neprotestuje. Při dlouhém čekání na odjezd všem již pořádně vyhládlo. Majitelka restaurace spočítá hosty a jde zabíjet slepice... Konečně nás tma opět vyžene zpět na cestu. Ta se brzy zužuje na dvě hluboce vyježděné koleje plné děr a hrbolů. Cestu komplikují rozblácené úseky i říční brody. Pach spálené nafty se mísí se zvláštní hnilobnou vůní okolní džungle, která jako obrovský živoucí organismus svírá cestu v náruči větví, lián a další bujné vegetace. "Kdyby tu nejezdily nákladní vozy naložené dřevem, cesta by zřejmě brzy zarostla a autobus by neprojel," poznamenává Ricardo vedle mě. Jsou dvě ráno a světla autobusu se zastaví na bráně s malou strážní budkou. Než se stačím probrat, již stojím s batohem a obrovským kanistrem plným nafty v prachu odjíždějícího autobusu. Skomírající baterkou prohlédnu zem, abych zjistil, zda tady nevede mravenčí stezka. Zdejší až pěticentimetroví "drobečci" jsou údajně schopní spořádat stan během jediné hodiny, a to i když v něm někdo spí, termitům údajně zase chutnají batohy... Únava přemáhá strach ze všech jaguárů a anakond a já konečně usínám.

KDE KONČÍ CIVILIZACE


V období dešťů je park kromě letecké dopravy téměř odříznut od okolního světa.

Cestoval jsem tolik hodin snad až na samý okraj civilizace. Čekám rajský klid, vůni orchidejí a zpěv ptactva. Místo toho se tu pod závojem tmy skrývala hrůzná podoba apokalypsy. Obrovské pily se tu zařezávají do plic naší planety, mohutné zdravé stromy padají jako sirky ve větru, aby brzy opouštěly brány pily v podobě nařezaných prken. "Proč bychom tady nemohli těžit, vždyť není nikdo, kdo by tu těžbu zakázal," věcně odpovídá správce pily. "Túúúú, túúú," troubí za bránou Carlos, místní správce parku. "To je dobře, že jsi tu právě teď, v období dešťů se tu cesty stávají tak blátivé, že jsou místy prakticky zcela nesjízdné a my musíme spoléhat na letecké spojení. Po hodině cesty dorazíme do La Florida. Vesnice na hranicích parku je s civilizací spojená prašnou cestou, která se však v období dešťů stává blátivou nesjízdnou řekou.

Nazítří časně ráno vyrážíme v motorové kánoi proti proudu řeky Paraguá. Ranní mlha se líně povaluje na vodní hladině a my už brzy přirážíme na opačném břehu, kde je zaparkovaný traktor. "Taky dar od Němců," usmívá se Carlos a nahazuje motor. S námi naskakuje i Joche z vesnice La Florida: "Ahoj, jsem jeden z pěti lidí, kteří znají cestu nahoru." Po třech hodinách míjíme základnu Los Fierros. "Až sem jednou budou jezdit turisté, tak je tady ubytujeme, zatím to tu spíš chátrá," vysvětluje Carlos. Konečně! Vyjíždíme z džungle na pampu plnou termitišť a vysoké suché trávy. Na obzoru se jako přízrak zvedá Huanchaca. Zahneme lesní cestou, která je dělaná snad na Toyotu, ale ne na velký traktor. Carlos řadí jedničku a snaží se prorazit zarostlou houštinu. Téměř urve komín. Jen stěží se mačetami vysekáme a jedeme, kam až to jde. Obrovští modří motýli s rozpětím křídel snad dvacet centimetrů nám ukazují cestu. "To jsou stopy od anakondy," měří zkušeným okem stopu v písku Joche. Neomylně nás vede vpřed. Procházíme podél velkých vodopádů a stále šplháme vzhůru. Co chvíli se mezi korunami stromů objeví útesy stolové hory. Joche nás vede snad do jediného místa, kde je hradba skal přerušena. V dychtivém očekávání doslova skáčeme po travnatém příkrém svahu. Za každou další hranou se však objeví nový kopec. Najednou se napřímím a místo srázu spatřím planinu, jen mírně zvlněnou pampu, která se táhne, kam až oko dohlédne. V zapadajícím slunci mi pod nohama zlátne suchá tráva, jež ostře kontrastuje se zelenou džunglí šest set metrů pod námi. Rychle následujeme Jocheho, který směřuje ke vzdálenému ostrovu zeleně. "Je tam dobrý pramen, tam se utáboříme." Překročíme průzračný potok a vnoříme se do houštiny. Mezi stromy probleskne jako přízrak plápolající oheň. U něj sedí zarostlý muž s mohutným vousem a snědým opáleným obličejem. Zasvítí jen bělmo jeho očí: "Jsem John Blake, ornitolog z univerzity v Missouri. Spolu s dalšími kolegy tady provádíme výzkum."

DEN NA STOLOVÉ HOŘE


Na území parku bylo identifikováno více než 620 druhů ptactva (na snímku papoušci ara).

"Jdu za svými papoušky," loučí se John ve 3.30 ráno. "Je to blázen - běhá dvě hodiny na místo, kde každý den zjišťuje dobu, kdy tam přelétá údajně až několik set papoušků za potravou do nížiny. Snaží se zmapovat pravidelnost jejich výprav," vysvětluje pak nad snídaní Luzmila z muzea přírodních věd v Santa Cruz a dodává: "Já dělám botaniku - vymezila jsem si tady určitý úsek lesa a mapuji mimořádnou pestrost zdejších druhů. Kolegyně Chicqu zase stopuje zvláštního psa, který má být údajně endemický jen pro náhorní plošinu. "Zatím si hrajeme tak trochu na schovávanou a na základě jeho exkrementů mám již zmapovaný jeho denní režim. Jsem snad na dobré stopě," usmívá se Chicqu. Do tábora přicházejí lidé, kteří se snaží vytyčit cestu vedoucí až k řece Verde do Brazílie. "Je to neuvěřitelné - objevili jsme nový vodopád, který má asi šedesát či sedmdesát metrů do šířky a spadá z dvacetimetrové výšky. Jeho GPS souřadnice jsme si hned uložili do paměti: S 14°31'32.7", W 60°40'53.4"," volají nadšeně. "Něco vám ukážu," chce se vytáhnout Joche, "podívejte, to je z doby, kdy tady policisté ničili ty kokainové laboratoře. Tehdy tady také sestřelili to letadlo," ukazuje na roztříštěné trosky trupu rozházené po zatravněné planině. Je opět večer a John usilovně datluje své poslední terénní výzkumy do svého notebooku s bateriemi dobitými ze solárních panelů. Chicqu se motá okolo provizorní plotny a Luzmila se pokouší spojit vysílačkou s kolegy v Santa Cruz. Soukám se do stanu. Venku se kdesi hašteří papoušci, neúnavné cikády začínají svůj noční koncert a po horkém dni přichází se soumrakem i příjemný vánek ze svěže dýchající okolní džungle. Snad se tu někde ukrývá také kokainový král i s tím zvláštním endemickým psem nebo dalším neobjeveným vodopádem. Usínám se zvláštním mrazivě krásným pocitem, který mohl zažívat i Percy Fawcett, když se dostal téměř před sto lety na tato dosud bílá místa naší planety. Pocit, který moje děti a vnoučata budou zřejmě číst jenom z knížek či časopisů v rubrice "retro".
prosinec 2001

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group