ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TAJEMSTVÍ POUŠTĚ

 

Slunce je jako rozžhavený kotouč Alláhem vystřeleno na oblohu a vy můžete pocítit rozlehlou nekonečnost největší pouště na světě. Poznat její překvapivou proměnlivost, drsnou krásu, oslňující bílé světlo a mystickou náladu, která byla snad hlavní příčinou vzniku orientální kultury.

ZEMĚ NENAHRADITELNÉ KRÁSY
Pusté písečné duny popsal francouzský spisovatel Albert Camus, který se narodil v Alžírsku - a v této úchvatné pustotě se cítil jako doma - jako „zemi nepoužitelné a nenahraditelné krásy“. Svým způsobem to je jasná a srozumitelná pravda. Ta krása má však mnoho podob. Vítr, který tu neúnavně bičuje písek a vytváří z něj fantastické tvary, které za několik dní zase zničí, není podívanou pro každého. Kdo si jí chce užívat, musí se připravit na to, že vzhledem k žáru pouštního slunce tady teplota stoupá hodně nad čtyřicet stupňů Celsia. A kdyby na zkoušení lidské odolnosti nestačilo pražící slunce, tetelí se nad rozpáleným pískem vzduch tak, že rozpité obrysy krajiny matou lidské oko. Další vlastností takového hledače krásy musí být trpělivost. Ačkoliv si pod slovem poušť představujeme desítky a stovky kilometrů zvlněných dun, ve skutečnosti jenom necelou čtvrtinu Sahary tvoří skutečná písečná poušť - zbývajících zhruba osmdesát procent plochy připadá na nekonečné štěrkové pláně, pusté skalnaté plošiny, vyprahlé hory a zasolené plochy.

SAHARA TURISTICKÁ
Sahara má mnoho tváří. Nejznámější je asi ta, kterou zažilo už mnoho Evropanů třeba na dovolené v Tunisku. „Brána Sahary“ bývá obvykle velmi frekventovaným místem a lačnost po mimořádném zážitku tu ukájí stovky velbloudů, kteří kdesi za „oázou“ klečí ve svých „hnízdech“ plných trusu s tenkýma nohama složenýma pod tělem. Najdete tu netečné velbloudí vůdce karavan s kroužky v nozdrách, skvostné a výstavní kusy, ale i nervózní mladé velbloudy s trhavými pohyby, kteří zatím dosahují jen třetiny velikosti dospělých jedinců. Karavany turistů bažících po bezpečném dobrodružství oblékají modré napodobeniny beduínských plášťů a uvelebují se ve velbloudích sedlech z koberce, občas podložených duší z pneumatiky. Trpěliví dromedárové s lidmi vstávají impozantním, ale bezpečným stylem. Nejdřív se turista prudce nakloní dopředu - velbloud se vztyčí na zadní, pak to člověkem smýkne dozadu - velbloud narovná přední nohy - a najednou se ocitáte na velbloudím hřbetě, dva metry nad zemí. Jízda na velbloudu, očištěná od vedlejších příměsí, není jen turistická atrakce anebo starý způsob přepravy, ale přímo ekologický světový názor. Ten říká - poddej se rytmu přírody a velbloudí chůze, nech se tím rytmem unášet, a on ti sám poví, co a jak máš dělat. Sleduj velbloudí krok, který je jako nádech a výdech, jako zrození a smrt, jako princip nevměšování se do odvěkého řádu přírody. A dívej se, jak my velbloudi šplháme po písečných dunách, které by žádný terénní džíp neprojel.

NOVODOBÍ BEDUÍNI
Pak je tu ale ještě Sahara divoká a nezkrocená, daleko za hranicemi turistických tras. Například alžírská Sahara, která byla od roku 1993 z bezpečnostních důvodů pro návštěvníky prakticky uzavřena a jež se až nyní znovu otvírá. Protože jde pořád o místa velmi málo přístupná, přijměte aspoň takto, na stránkách cestovatelského magazínu, pozvání k cestě neuvěřitelnou nádherou a těmi nejtajnějšími a nejnepřístupnějšími místy náhorní plošiny Tassili du Hoggar ve vádí Tagrera a Niger. Zasvěcenými průvodci po této trase vám budou Daniel Popp, který objevil tuto poušť v roce 1971 a stal se jedním z průkopníků dobrodružné turistiky. V roce 1976 dokonce založil s dalším „novodobým beduínem“ Hervé Derainem cestovní kancelář Terres d’Adventures (Země dobrodružství), kterou společně vedli do ledna roku 1999. Další z průvodců po této cestě do nevšedních míst je Jean-Luc Manaud, skutečný syn pouště, nefalšovaný dobrodruh a autor fotografií této reportáže. Narodil se v roce 1948 v jižním Tunisku a žil tam až do svých 14 let. Poté studoval architekturu a věnoval se fotožurnalistice. Od roku 1980 do roku 1986 fotografoval různé ozbrojené konflikty po celém světě. Ale pak se krůček po krůčku začal vracet zpět na Saharu. Za dvacet let procestoval celou oblast od Ténéré po Mauritánii, a to ve stopách karavan se solí anebo jako doprovod významných hostů.

DOBRODRUŽSTVÍ KROK ZA KROKEM
Skutečná výprava začíná ve chvíli, kdy terénní toyoty, brodící se pískem, zastaví. Až doposud vypadala poušť pro posádku uvnitř automobilu jako proměnlivý obraz anebo film zarámovaný do okénka automobilu. Neposkvrněný koberec písku s oblouky dun a reliéfy skal fantaskních tvarů. Tady skvělá hlava Afričanky, támhle dva horské vrcholy jako dvojčata kývající klobouky, o kousek dál se z písku vynořují nohy slona, kterého zde pohřbili bohové a jenž čeká na vysvobození! Úžasné a někdy až podivné představy. Vše ale získá jiný rozměr, když se noha cestovatelova dotkne země. Měřítka a priority se najednou mění, ocitáte se ztraceni v obrovském zapomenutém světě. Nezbývá než přepočítat zásoby na cestu: několik kanystrů s vodou, krabice s jídlem a dřevem. Je čím uspokojit základní potřeby a členové výpravy se tak mohou vydat na pěší průzkum pouště.

STRANOU HLAVNÍCH CEST
„Tato místa jsem objevil před dvaceti sedmi lety, když jsem se vracel z cesty po Nigeru. Byl jsem uchvácen prostředím a krásou Ténéré, obnažené kamenité pouště a široké pánve vádí Tin Tarabine,“ vzpomíná Daniel Popp. A opravdu je na co se dívat. Na jihu se na rozlehlé ploše ve tvaru oblouku o velikosti asi 200 kilometrů rozkládá strohá citadela, plató In Meskor. V dálce, na pomyslné úhlopříčce vedené ze severovýchodu na jihozápad, se střídají řady dlouhých horských hřbetů lemovaných modrou barvou a na horizontu tak vytvářejí reliéf krajiny. Tato oblast se nachází stranou od hlavních cest, 200 km na jih od Tamanrassetu, a tudíž byla málo známa saharským cestovatelům, kteří se vydávali spíše do velmi známého Tassili n’Ajjer. Toto proslavené místo vděčí za svou proslulost a bohatství pravěkým jeskynním malbám, které zmiňuje ve svých knihách Henri Lhote. Tassili du Hoggar je více na jihu a karavany se přes něj ubíraly jen vzácně. Byli to většinou pašeráci, průvodci ilegálních pracovních sil přicházejících z černé Afriky nebo důlní inženýři, kteří zkoumali vádí Tin Tarabine či vádí Tagrery.

POUZE PROCHÁZELI...
Co se týče nomádů, kteří se odsud v současné době vzdálili kvůli suchu, ti v oblasti nikdy dlouho nepobývali. Svůj pobyt omezili na krátké bivaky ve vádích v době, kdy se díky dešťům zazelenaly pastviny. V osmdesátých letech ale poznala turistický nápor dokonce i tato zapadlá místa. Na konci osmdesátých let zaplavila tento osamělý svět mohutná turistická vlna. Do pouště vjela silná terénní auta, která byla trnem v oku pouštním „estétům“, a fotografům zvláště. Džípy po sobě zanechávaly v písku hluboké brázdy a za řevu motorů měnily netknuté, panensky čisté duny v horské dráhy. To, co pěší návštěvníci šetrně pohladí pohledem, auta ničí, aniž by si uvědomovala, že jedou po uměleckém díle. Zkušení obyvatelé pouště vědí, že ti, co se tu vozí v autech, nikdy nezůstanou dlouho, ale uvědomují si také, že pro velký příliv turistů tu ztrácí poušť něco ze svého kouzla. A tak když se na podzim roku 1993 turistika na jihu Alžírska autům i pěším uzavřela, bylo to z estetického hlediska vlastně velké plus pro zachování té původní, divoké Sahary. Zatímco se pouštní hledači vydávali poznávat Saharu v Mauritánii, Libyi, Čadu anebo Nigeru, úchvatná místa na jihu Alžírska si vybrala „oddechový čas“. „Svět, který objevuji při stoupání vádím Tagrery, je jako očištěný. Ani jedna stopa, žádná známka lidské přítomnosti,“ vypráví Daniel Popp.

UPROSTŘED MONUMENTÁLNÍ ARCHITEKTURY
Hřibovité skály a skalní tvrze - to je nekonečné množství tvarů a podob. Ať jste kdekoliv, ocitáte se uprostřed monumentální „přírodní“ architektury. Reliéfy dun a skal rozličných tvarů se seskupují v úžasné kompozice, oděné do všech odstínů okrové, žluté a hnědé barvy. Člověk si tu dost intenzivně uvědomuje, jak si jsou podobné poušť a moře, a že přirovnání Sahary k „oceánu písku“ se prostě nedá vyhnout. S postupem na sever, podél břehů vádí, se krajina postupně mění stejným způsobem, jako se moře vzdouvá před bouří. Od Komory s jejími skalami shluknutými jako houby až ke skalním hradům se postupně vzpínají dlouhé duny podobné zpěněným mořským vlnám. První jsou vysoké pouhých pár metrů, další již několik desítek a poslední obří duna svou monumentalitou člověka doslova utápí v písku. Ze skály, připomínající věž ponorky, lze spatřit neuvěřitelnou scenerii skalních hradů. Písek je všude kolem nich a zaplavuje skály stejným způsobem jako vlny, které narážejí na ostrov ztracený uprostřed moře.

TAJEMSTVÍ POUŠTĚ
Nacházíme se v přírodní galerii, kde svou mohutnou tvůrčí energií pracovala a někdy přímo čarovala samotná příroda. Během tisíciletí ztvárňovala do kamene a písku „obráběných“ vodou, větrem a teplotními rozdíly své estetické vize. Umělecké dílo přírody má také mnoho podob: od kulatých výklenků ve tvaru letadlových okének přes sochy vytvarované v dutinách skal a fresky na stěnách až po průsvitné krajky, které se při doteku rozpadají. Tady, hluboko v poušti, kámen zpívá a písek je jeho úsměvem. Tajemství pouště a její fascinace spočívá právě v tomto jemňounkém, téměř nezachytitelném písku, který s ženskou něžností načrtává duny a současně se nechá unášet větrem, aby s nekonečnou trpělivostí nahlodával skály a ztvárňoval tak naše sny. Dole ve vádí se vzdalují toyoty, které najednou vypadají jako anachronické
hračky.
červen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group