ikoktejl

Přejít na články z časopisu V sedle 3/2016

Byla jsem u stěhování koně. Nejdříve se nakládaly věci. Sedlo, několik setů barevně ladících podsedlovek, náušníků a kamaší a ohlávek. Potom tři uzdečky a množství pomocných otěží, ve kterých jsem se úplně ztratila. Pak následovala výbava jezdkyně, opět v několika barvách. A taky pytle a kýble s krmením, bio mrkvičky a jablíčka. Skoro jsme si mohli udělat piknik.

Samotný kůň stál v ohradě a rozhodně nehodlal přijít na zavolání. Když byl odchycen, tak se cestou drze zastavoval a popásal, respekt k vodiči veškerý žádný. O divadle s nastupováním snad ani nebudu psát.

Při ježdění se střetávají dva světy – svět koně a svět jezdce. Kůň často, i když se snaží sebevíc, není schopný pochopit smysl pomůcek jezdce a hledá východisko ve vlastní interpretaci zmatených povelů. K čemu mu jsou růžové bandáže, když nechápe, co po něm barevně sladěná jezdkyně chce. A vidina ohlávky podšité beránkem ho z ohrady nevyláká, možná tak ta mrkev. Partnerství s koněm a zlepšení našich schopností si zasloužíme jen a pouze pomocí vědomostí, zkušeností a ochotou se učit. Nikdo z nás nemusí být perfektní, ale třeba nám to pomůže pochopit, proč se kůň bojí letícího pytlíku nebo se nechce ohnout v rohu jízdárny. Když budeme investovat do sebevzdělávání, určitě tím koni prospějeme víc než nákupem dalších a dalších kousků do výbavy. Příliš často zapomínáme, že kůň je zvíře a jeho potřeby se od těch našich diametrálně liší.

Přeji vám koně jako partnera, vzájemnou radost z nově naučených věcí a krásný zbytek léta

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2016

„Dej tam konečně nějakou s jezdcem v sedle,“ požaduje kolega grafik, když začínáme vybírat fotografii na titulku. A nelení a hned loví ve fotobance. Samé krásné slečny, kterým to sice sluší, ale otěže drží obráceně. Nebo jsou v šatech. „To nejsou holky od koní,“ vyrážím do boje. „Tahle jo, má helmu!“ nedá se on. Helmu má. Na rozpuštěných rozevlátých vlasech, k tomu má háčkovaný svetřík a pod ním nic. Ta by prošla leda přes moji mrtvolu. „Tak proč se to jmenuje V sedle,“ uráží se kolega.

Nasadil mi brouka do hlavy. Pobyt v sedle je pro mne něco jako bonus. Třešinka na dortu. Valnou většinu času s koněm trávím vedle něj nebo prací okolo něj, pro něj. Zkoušeli jste to někdy změřit? Když spěchám a přijedu jen jezdit, tak je poměr pobytu v sedle a mimo něj tak půl na půl. Když mám čas, tak se dostávám k poměru 1 : 4. Přivést z výběhu, pořádně vyčistit, umýt zablácené nohy, nakrmit. Pak ho nechám v klidu žvýkat a podívám se, jak jezdí kamarádka přede mnou. Vykydám čerstvé kobližky, které nemohl udělat venku. Dohledám a poskládám vybavení, které včera moje dcera nechala sušit, kde mohla. Znovu přelíznout a hurá na plac. Povodit, protáhnout, s koněm v jedné ruce pomáhám uklidit plac. Po dvou hodinách se konečně vyhoupnu do sedla, odjezdím tak 45 minut a jdeme se projít, vydýchat a uschnout. Vyčistit. Umýt nohy. Namazat repelentem. Odvést do výběhu. Vykydat další bobky, kterými si musel označit již čistý box, posbírat věci, umýt zpocenou uzdečku... Vždyť to znáte. Vlastně by na titulce měla být slečna s vidlemi v jedné a s hromadou koňských věcí v druhé ruce. Ale koho by to lákalo, že?
Přeji vám dobré čtení, šťastné chvíle v sedle i mimo děj a kolegovi Jirkovi děkuji, že má se mnou coby nekoňák trpělivost.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Přejít na články z časopisu V sedle 1/2016

Zase jsem byla za rebela.

Nevím jak u vás, ale tady byla zima letos jen dva týdny. Sníh zakryl celé okolí, z pastvin foukal syrový vítr a stáj byla zabedněná, aby bylo koním teplo. Ach jo. Kupodivu půlka koní dostala kašel. I ten můj. A já nejen, že jsem trvala na tom, že bude chodit do výběhu i s kašlem, já jsem na něm dokonce chtěla jezdit. Pěkně se toulat na čerstvém vzduchu po bělostných pláních. No, vyslechla jsem si větší než malé množství nevyžádaných rad. Jistě dobře míněných. Chudák kůň má stát pěkně doma v teple a v suchu. Nemám na něm jezdit. Potřebuje sirup. A deku. Jedna slečna by mi půjčila i tu svoji, dvojitou, ale musela bych ji pak nechat vyprat, aby ten její něco nechytil. A mám mu vařit čaj. A loupat mrkev. A dost.
Jeník je kůň, hucul, řádně chlupatý a ještě při těle. Venku je i v zimě víc než spokojený. Neměli bychom koně polidšťovat, dělat z nich panenky a nechat je žít koňský život.

Je zvláštní, kolik pověr a „zaručených“ pravd jsme schopni bez rozmyslu opakovat a praktikovat. Kde zůstal zdravý selský rozum? Děláte s koněm to, co chcete a tak, jak to chcete, nebo to, co dělají ostatní? Je zima, tak dekujete koně, který to nepotřebuje, jen proto že to dělají ostatní? Posíláte docpat sedlo, aniž by sedlář viděl koně? Když kůň nedá hlavu dolů, tak mu prostě přidáme pomocné otěže, protože to tak dělají všichni? Nebo ostřejší uzdění? Máte koně „v bezpečí“ zamřížovaného boxu a necháte stájnici zavírat mu jediné okno, protože by se prý naučil kousat? Nepouštíte koně ven, protože prší? Prosím, zastavte se, vzpomeňte si, proč jste si pořídili koně. Pro radost. A jistě chcete, aby on měl radost, že měl štěstí zrovna na vás. Přemýšlejte, hledejte informace, ptejte se a nenechte se ukolébat odpovědí, že se to tak prostě dělá. Jděte svou cestou. Klidně buďte za rebela. Váš kůň za to stojí.

Pavla Růžičková

Tak jsme se stěhovali. Určitě to znáte. Nová majitelka stáje, nová pravidla a jedna etapa skončila. Kamarádka nám poskytla letní azyl a nastalo dlouhé hledání nového působiště. Ideály jsem měla velké. Celý den na pastvě s přístřeškem, napáječkou a malým stádem. Na noc box, bez mříží, s oknem ven. Stálý personál, který se nemění a má rád koně. Pak by to chtělo jízdárnu a ideálně halu na zimu a hezké okolí na vyjížďky. V dosahu alespoň nějakého spoje. Přiznám to rovnou, musela jsem slevit. Ale máme výběh a dokonce i za sousedy známé koňské kamarády z původní stáje.

Při přípravě materiálu o volném nebo aktivním ustájení, mě přepadl smutek. Hned jsem si představovala, jak by se tam Jeníkovi líbilo. Bylo mi líto, že u nás nic takového nemáme. I když nevím, zda by takový německý automat na krmení obstál před věčně hladovým a pekelně vynalézavým huculem. A pak jsem objevila jednu z prvních vlaštovek u nás – aktivní ustájení v Kamenném dvoře. Pro mého koníka je to sice daleko, ale moc se těším, až tam pro pojedu připravovat pro vás reportáž do příštího čísla V sedle.

Velmi ráda jsem se osobně setkala s některými z vás na výstavě Kůň v Lysé nad Labem. Zpětné vazby si moc vážím, na vaše tipy a nápady taky dojde, slibuju. Fascinovalo mne, kolik lidí hrdě třímalo své úlovky. Podle obsahu tašek si troufám tvrdit, že nejčastěji se prodávaly podsedlovky, pamlsky a biče. Víte, jakou správnou velikost má taková dečka pod sedlo mít a proč? Tak to honem listujte dál, snad vám náš článek a plakát pomůžou najít tu správnou velikost, aby vás a vašeho koníka už nikdy netrápila nepadnoucí výstroj.

Přeji vám pěkné čtení a krásný podzim ve společnosti vašich koňských kamarádů

Pavla Růžičková
šéfredaktorka