ikoktejl

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2016

„Dej tam konečně nějakou s jezdcem v sedle,“ požaduje kolega grafik, když začínáme vybírat fotografii na titulku. A nelení a hned loví ve fotobance. Samé krásné slečny, kterým to sice sluší, ale otěže drží obráceně. Nebo jsou v šatech. „To nejsou holky od koní,“ vyrážím do boje. „Tahle jo, má helmu!“ nedá se on. Helmu má. Na rozpuštěných rozevlátých vlasech, k tomu má háčkovaný svetřík a pod ním nic. Ta by prošla leda přes moji mrtvolu. „Tak proč se to jmenuje V sedle,“ uráží se kolega.

Nasadil mi brouka do hlavy. Pobyt v sedle je pro mne něco jako bonus. Třešinka na dortu. Valnou většinu času s koněm trávím vedle něj nebo prací okolo něj, pro něj. Zkoušeli jste to někdy změřit? Když spěchám a přijedu jen jezdit, tak je poměr pobytu v sedle a mimo něj tak půl na půl. Když mám čas, tak se dostávám k poměru 1 : 4. Přivést z výběhu, pořádně vyčistit, umýt zablácené nohy, nakrmit. Pak ho nechám v klidu žvýkat a podívám se, jak jezdí kamarádka přede mnou. Vykydám čerstvé kobližky, které nemohl udělat venku. Dohledám a poskládám vybavení, které včera moje dcera nechala sušit, kde mohla. Znovu přelíznout a hurá na plac. Povodit, protáhnout, s koněm v jedné ruce pomáhám uklidit plac. Po dvou hodinách se konečně vyhoupnu do sedla, odjezdím tak 45 minut a jdeme se projít, vydýchat a uschnout. Vyčistit. Umýt nohy. Namazat repelentem. Odvést do výběhu. Vykydat další bobky, kterými si musel označit již čistý box, posbírat věci, umýt zpocenou uzdečku... Vždyť to znáte. Vlastně by na titulce měla být slečna s vidlemi v jedné a s hromadou koňských věcí v druhé ruce. Ale koho by to lákalo, že?
Přeji vám dobré čtení, šťastné chvíle v sedle i mimo děj a kolegovi Jirkovi děkuji, že má se mnou coby nekoňák trpělivost.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Přejít na články z časopisu V sedle 1/2016

Zase jsem byla za rebela.

Nevím jak u vás, ale tady byla zima letos jen dva týdny. Sníh zakryl celé okolí, z pastvin foukal syrový vítr a stáj byla zabedněná, aby bylo koním teplo. Ach jo. Kupodivu půlka koní dostala kašel. I ten můj. A já nejen, že jsem trvala na tom, že bude chodit do výběhu i s kašlem, já jsem na něm dokonce chtěla jezdit. Pěkně se toulat na čerstvém vzduchu po bělostných pláních. No, vyslechla jsem si větší než malé množství nevyžádaných rad. Jistě dobře míněných. Chudák kůň má stát pěkně doma v teple a v suchu. Nemám na něm jezdit. Potřebuje sirup. A deku. Jedna slečna by mi půjčila i tu svoji, dvojitou, ale musela bych ji pak nechat vyprat, aby ten její něco nechytil. A mám mu vařit čaj. A loupat mrkev. A dost.
Jeník je kůň, hucul, řádně chlupatý a ještě při těle. Venku je i v zimě víc než spokojený. Neměli bychom koně polidšťovat, dělat z nich panenky a nechat je žít koňský život.

Je zvláštní, kolik pověr a „zaručených“ pravd jsme schopni bez rozmyslu opakovat a praktikovat. Kde zůstal zdravý selský rozum? Děláte s koněm to, co chcete a tak, jak to chcete, nebo to, co dělají ostatní? Je zima, tak dekujete koně, který to nepotřebuje, jen proto že to dělají ostatní? Posíláte docpat sedlo, aniž by sedlář viděl koně? Když kůň nedá hlavu dolů, tak mu prostě přidáme pomocné otěže, protože to tak dělají všichni? Nebo ostřejší uzdění? Máte koně „v bezpečí“ zamřížovaného boxu a necháte stájnici zavírat mu jediné okno, protože by se prý naučil kousat? Nepouštíte koně ven, protože prší? Prosím, zastavte se, vzpomeňte si, proč jste si pořídili koně. Pro radost. A jistě chcete, aby on měl radost, že měl štěstí zrovna na vás. Přemýšlejte, hledejte informace, ptejte se a nenechte se ukolébat odpovědí, že se to tak prostě dělá. Jděte svou cestou. Klidně buďte za rebela. Váš kůň za to stojí.

Pavla Růžičková

Tak jsme se stěhovali. Určitě to znáte. Nová majitelka stáje, nová pravidla a jedna etapa skončila. Kamarádka nám poskytla letní azyl a nastalo dlouhé hledání nového působiště. Ideály jsem měla velké. Celý den na pastvě s přístřeškem, napáječkou a malým stádem. Na noc box, bez mříží, s oknem ven. Stálý personál, který se nemění a má rád koně. Pak by to chtělo jízdárnu a ideálně halu na zimu a hezké okolí na vyjížďky. V dosahu alespoň nějakého spoje. Přiznám to rovnou, musela jsem slevit. Ale máme výběh a dokonce i za sousedy známé koňské kamarády z původní stáje.

Při přípravě materiálu o volném nebo aktivním ustájení, mě přepadl smutek. Hned jsem si představovala, jak by se tam Jeníkovi líbilo. Bylo mi líto, že u nás nic takového nemáme. I když nevím, zda by takový německý automat na krmení obstál před věčně hladovým a pekelně vynalézavým huculem. A pak jsem objevila jednu z prvních vlaštovek u nás – aktivní ustájení v Kamenném dvoře. Pro mého koníka je to sice daleko, ale moc se těším, až tam pro pojedu připravovat pro vás reportáž do příštího čísla V sedle.

Velmi ráda jsem se osobně setkala s některými z vás na výstavě Kůň v Lysé nad Labem. Zpětné vazby si moc vážím, na vaše tipy a nápady taky dojde, slibuju. Fascinovalo mne, kolik lidí hrdě třímalo své úlovky. Podle obsahu tašek si troufám tvrdit, že nejčastěji se prodávaly podsedlovky, pamlsky a biče. Víte, jakou správnou velikost má taková dečka pod sedlo mít a proč? Tak to honem listujte dál, snad vám náš článek a plakát pomůžou najít tu správnou velikost, aby vás a vašeho koníka už nikdy netrápila nepadnoucí výstroj.

Přeji vám pěkné čtení a krásný podzim ve společnosti vašich koňských kamarádů

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Přejít na články ze V sedle 2/2015

Vstoupila jsem do dvora, a tam stála. Socha. Jezdecká. Koník a jezdec, co má ruce až na zem. Kůň na sobě nic neměl, asi dobrý výcvik. Souhra s jezdcem. Ten byl taky skoro beze všeho. Rozhodně neměl helmu. Nejvíc mě na soše přitahovaly ruce. Jezdec na koni seděl tak ležérně, určitě tam patřil, ale ty ruce až na zem…

Nemohla jsem odtrhnout oči. Někdy si tak taky připadám, když se chystám na vyjížďku a táhnu do stáje celou výstroj. Čištění, uzdečku, kamaše, sedlo, korekční podložku, dečku, náušáky. Nezapomněla jsem na něco? Jasně. Vracím se pro helmu. S náručí plnou věcí se proplétám ke skříňce, narazím si na hlavu helmu a spadne mi dečka. Beru ji do zubů a snažím se procpat zpátky. Do stáje dorážím zplavená a ruce mám vytahané skoro až na zem. Jeník kouká vyčítavě, že jsem nepobrala taky něco dobrého pro něj. Paráda. Tiše závidím indiánům z filmů, ti jen vyskočili na holého koně a hurá pryč.

Ale ten „vytahaný“ pocit mívám i v civilu. To, když se vláčím s batohem, s noťasem, čekám na vlak, co tu dávno měl být. To toho koně zase nestihnu, smutně mi dochází, když se vracím z akce. Pro samou práci na Jeníka nemám čas. Neměnila bych, dělám práci, kterou miluji, jen bych chtěla mít víc času. Chtěla bych mít koníka doma. Chtěla bych jezdit bez sedla a bez uzdečky. Chtěla bych, aby se mnou pracoval rád. Chtěla bych mít pro svého koně aspoň střípek ceny, kterou má on pro mne. Jeník si zatím stojí na pastvě a neví. Je spokojený. Neví, že se honím, abych ho uživila. Neví nic o tom, že po nocích hledám, čtu, studuji, překládám, píšu. Že jsem se před ním osm let bála posadit zpátky do sedla. Že v troubě suším chleba nakrájený na malé kousky. Že jsem jeho pastvinu prolezla s herbářem v ruce. Že kvůli němu uvažuji o závěti. Že si připadám, že mám ruce až na zem, ale nikdy bych neměnila.

Věřím, že v tom nejsem sama, že také hledáte informace, aby vašemu koni bylo s vámi stejně dobře jako vám s ním. Budu moc ráda, když vám k tomu pomůže i další vydání V sedle, které právě držíte v ruce.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

PS: Ta socha stojí v Horse Parku Kamenný dvůr a je od Michala Gabriela. Prý symbolizuje nejen souznění člověka a koně, ale také jejich spojení s přírodou, ztvárněné symbolikou protažených paží jezdce k zemi…