ikoktejl

V neděli 14. 5. 2017 od 12:00 do 18:00 vedle Hergertovy cihelny (Cihelná 2b, Malá Strana) se bude konat akce Chorvatský den na Vltavě - Komiža v Praze, která představí námořní/ rybářskou tradici města Komiža na ostrově Vis a oslaví přátelské  vztahy a staletou turistickou propojenost České republiky a Chorvatska, vše u příležitosti 25. výročí mezinárodního uznání Chorvatské republiky.

Hlavními hvězdami akce jsou dvě historické dřevěné  rybářské plachetnice - gajete typu falkuša, se kterými se již ve 12. století jezdila regata na ostrov Palagruža.

Přejít na články z Koktejlu 5/2017

Cesty příběhů a příběhy cest

Na cestách se stane ledacos. Můžete někoho potkat nebo si někdo či něco najde vás. Inspirace, myšlenka, poznání… Mě si takto chytil nápis na pamětní desce v Kyjovském údolí, kde bylo napsáno: „Koho neosloví láska k domovu, kdo necítí se být jí posílen, kdo pro ni v srdci nemá prostoru, zdá se mi Bohem opuštěn.“ Až později jsem zjistila, že tato krásná slova jsou spojena s tragickým příběhem bratří Bienertových, vzdělaných sudetských Němců, které kromě sourozeneckého pouta pojila láska k turistice a Šluknovsku. Po druhé světové válce směl v Čechách zůstat jen František a Eduard byl vypovězen. Osudu se ale vzepřel, z transportu uprchl a léta se skrýval na půdě svého domu, kde žil spolu s bratrem a sestrou. Upnul se k četbě a studiu vlastivědných knih, své znalosti pak předával bratrovi, který vedl turistický kroužek. Další osudová rána tentokrát kladivem přišla 16. září 1990, kdy bratry brutálně zavraždil recidivista. Cesta se uzavřela, ale odkaz bratrů Bienertových přetrval.

Cesty jsou protkány příběhy. Mohou být klikaté, rovné, příkré nebo vůbec nemusejí být. Prozatím. V Himálajích se k nevoli mnohých pravověrných cestovatelů nyní budují cesty i tam, kde by vůbec neměly být, protože s komfortem dostupnosti zmizí kouzlo zapomenutého ráje. Světa, do něhož prcháme, abychom si od vymožeností civilizace oddychli, ale jen na chvíli, protože pak se vrátíme zpět ke svým iPhonům, pračkám a mikrovlnkám. Ke všem těm věcem, které dělají náš život tady tak pohodlný. Každý si ale chce život ulehčit včetně obyvatel Himálaje a my to musíme přijmout, protože na této cestě nejsme sami (reportáž o proměnách himálajských cest od Ivana Breziny si přečtete v tomto čísle).

Mějte oči a srdce otevřené nejen na cestách.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 4/2017

Čtvrtstoletí magazínu KOKTEJL

Slavíme narozeniny. Koktejlu je krásných pětadvacet let, kdy už ví něco o životě, ale ještě nepřišel o své sny bez hranic. Když v dubnu roku 1992 vyšlo první číslo, bylo to ještě nedochůdče na novinovém papíře, ale s obrovskou vůlí k životu. Jen největší optimista by si tehdy vsadil, že vyroste v jeden z nejvýznamnějších geografických magazínů v zemi s tisíci čtenářů a předplatitelů. V roce 1992 se vůbec děly věci. Například byla odeslána první textová zpráva. Dvaadvacetiletý Neil Papworth ji poslal přes mobilní síť řediteli Vodafone Richardovi Jarvisovi. Obsah zněl prostě: Merry Christmas. Toho roku se díky nikotinovým náplastem ulevilo kuřákům i jejich okolí. Mohli si je poprvé nalepit na lékařský předpis. Třináctého února u nás došlo k budoucí informační revoluci, o níž měli tušení zatím jen akademici. Toho dne se Česká a Slovenská federativní republika připojila k internetu. Haleluja.

Během čtvrt století se udály velké i menší zázraky. Některé pronikly do našich životů a neodmyslitelně se v nich zabydlely. Magazín Koktejl jde s vámi po té objevné cestě a věřím, že ještě dlouhý kus naplněný poznáváním planety Země se vine před námi.

Užijte si jaro všemi smysly,

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 3/2017

Babička po japonsku

Tento editorial píšu v únoru, jeden den před svatým Valentýnem. Z reklam se valí láskyplné pohledy zamilovaných, ze schránky na mě vypadly letáky se slevovými akcemi. Tentokrát opravdu výhodně mohu nakoupit balení jahod, láhev sektu, puget růží nebo krajkové spodní prádlo. Kup a budeš milován. Ve světě reklamy fungují jednoduchá sdělení, život je ale složitější. Na jedné straně slavíme svátek lásky, propojujeme se s lidmi na sociálních sítích. Maďarský spisovatel Frigyes Karinthy už v roce 1929, tedy dávno před vytvořením Facebooku předpokládal, že potřebujeme jen pět dalších lidí, abychom se spojili s jakýmkoliv člověkem žijícím na Zemi. Dnes máloco vzniká rychleji než online přátelství. Prostřednictvím sofistikovaných komunikačních technologií bychom k sobě měli mít blíž než kdykoliv během lidské historie. Jenže je to jen hra, virtuální klam. 

Pravda je taková, že mnoho lidí trpí pocitem osamělost,i a nejsou to jen staří, odsunutí společností na druhou či třetí kolej, k prázdnému stolu usedá stále vyšší procento mladé generace. V Japonsku si proto vymysleli virtuální babičku. Vlídná a pohostinná dáma žije v městečku Awadži na stejnojmenném ostrově, a jako každá správná babička je excelentní kuchařka. Nabídne vám rýžové kuličky zabalené v mořských řasách, polévku miso s křupavým salátem a drobné rybičky se strouhanou cibulí. Babička je starostlivá. „Vyspal ses dobře?“ ptá se. „Sněz si svou snídani. Ve městě určitě jíš spoustu rychlého občerstvení, viď? Jez hodně čerstvé zeleniny.“ A dodává: „Děda se taky těší, až tě uvidí.“ Protože je to ale jen hra na skutečnost, musíte mít na hlavě připevněný držák a v něm umístěný chytrý mobilní telefon, abyste mohli svoji babičku sledovat ve filmu, a tak zmírnit svůj pocit samoty během stolování. K dosažení maximálně autentického zážitku tvůrci doporučují, aby si uživatelé opravdu uvařili jídlo podle online knížky ostrovních receptů. A pokud by je snad babička omrzela, mohou zvolit virtuální večeři ve společnosti dvaceti šťastných přátel a příbuzných.
Bylo by to geniální, nebýt to tak smutné, protože skutečnou babičku, dědu, mámu, tátu, sestru, bratra a přátele nelze nahradit. Každý jsme totiž někým a něčím někomu na některém místě naší planety.

Krásný březen ve společnosti těch, které máte rádi, a kteří mají rádi vás.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka