ikoktejl

  • S Koktejlem do světa

    Červnový Koktejl je již na stáncích...

Soutěže

Soutěže KoktejluKvíz, čtenáři na cestách, předplatitelská soutěž... Každý měsíc mají čtenáři Koktejlu možnost hrát o ceny v našich soutěžích. Výherce, pravidla i ceny najdete zde.

Archiv vydání

Archiv KoktejlKoktejl je na českém trhu již dvacet let a počet jeho vydání překročil číslo 250. Kompletní archiv našich čísel je vám právě k dispozici k podrobnému prostudování.

Aktuální číslo

Sto a více stran reportáží, cestopisů, rozhovorů a rad vám pravidelně přináší náš měsíčník, magazín Koktejl. 

Editorial 2/2020

KO2002 titulkaAť se nespálíš

Oblohu pokryla černá tma. Přede mnou se jako koberec vinou žhavé uhlíky, jako by nedočkavě čekaly na mé bosé nohy. Živel se mě snaží přitáhnout k sobě. Jeho síla je magická. V žilách mi pulsuje nedočkavost a touha. Touha JÍT. Vnitřní hlas mě pobízí do kroku. Mozek ale vysílá varovné signály. Červená kontrolka mi bliká v hlavě: je to nebezpečné, neznáš to, nevíš, do čeho jdeš, co když se spálíš? Síla mého vnitřního hlasu je ale mnohem silnější. Vypojila varovné kontrolky z provozu a já šla. Zapomněla jsem, že je nemožné, abych bez újmy přešla povrch o teplotě 500 stupňů Celsia. Uvěřila jsem své intuici. Děj se vůle boží. Po několika metrech, na konci pekelného koberce, jsem pochopila jedno, strach z toho, že se spálíme, nás paralyzuje udělat krok do neznáma. Nikdy tak nemáme šanci se dozvědět, co na nás čekalo na konci těch neprobádaných cest. Všechno anebo nic?

Jiný kraj, jiný mrav. Jsou místa na zemi, kde lidé věří v očistnou sílu bolesti a nebojí se ji podstoupit. Síla prožitku vystupňovaná do extáze je chrání před jejím vnímáním. Thaipusam, jeden z nejdůležitějších svátků hinduistů je z našeho evropského pohledu oslavou sebetrýzně, na niž je bolestivý pohled. Kdo by si také dobrovolně nechal propíchnout jazyk ostrým kopím nebo se nechal zavěsit za kůži na hák. Hinduisté ano. Tímto způsobem vzdávají hold bohu Muruganovi, věří, že jejich oběť ocení a splní jim přání.

Přeji vám mnoho silných prožitků, které vám ukážou tu správnou cestu.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Tagy: Koktejl 2020 2

Editorial 1/2020

KO2001 titulkaDržte tempo

A je to tu zase – leden a s ním kopec předsevzetí. Co už nikdy nebudu dělat, a do čeho se naopak ponořím s maximálním nasazením… Kolik z nás ale nezvolní hned s blížící se vidinou února? Fitness trenéři by mohli vyprávět. Ono nejde o to přepálit start, ale udržet stálé tempo. Jak se píše v příručkách vytrvalostních běžců: „Tempo by mělo být setrvalé a takové, abyste ho byli schopni udržet při všech úsecích.“

Účastnila jsem se manažerského kursu, kde nám lektor přednášel na téma „umění přát si“. Nejlepšími žáky v této disciplíně jsou prý děti. Vědí, co chtějí a přejí si naprosto konkrétně. Neříkají, chtěl bych nějakého plyšáka, ten jejich vysněný plyšák má naprosto jasné obrysy: červenou čepici, hnědý svetr s knoflíky a modrý batůžek. „Ten, co má ty dvě postranní kapsy, víš, mami, jakého myslím…?“
Tak si píšu, že do nového roku magického data 2020 vyběhnu s přáním naplnit tyto cíle: konečně si vybrousím španělštinu, odjedu do země galského kohouta pozvednout znalosti francouzštiny na další úroveň, přihlásím se do kursu kaligrafie a floristiky, a taky si nechám udělat genealogický test, abych zjistila, odkud pocházejí moji prapředci.

V tomto novoročním čísle jsme brnkli i na citlivou strunu, která se bohužel týká mnoha Čechů, byť to mnozí dokážou umně skrývat. Téma jsme věnovali pití alkoholu, který je pro někoho tak dlouho zábavným společníkem, až se změní v démona, jenž si vás vodí jako loutku. Přání „přestat pít“ nebo „nepít tolik“ se řadí mezi nejčastější novoroční předsevzetí, ale jejich naplňování je pro mnohé křížem, který sami neunesou. Akce Suchej únor je dobrá příležitost zkusit si, jak na tom jsme.

Přeji vám, ať se vám sny vložené do roku 2020 plní.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Tagy: Koktejl 2020 1

Editorial 12/2019

KO1912 titulkaJedeme z kopce

Nastupuji do lanovky a nechávám za sebou krásné v zeleni usazené město Funchal, jemuž dal název fenykl, který zde bohatě rostl. Zaoceánské parníky připomínající plovoucí velkoměsta se mi zmenšují před očima. Na kopci vidím fotbalový stadion zahalený v mracích. „Tady trénoval náš Christiano,“ upozorňuje mě místní na živoucího boha ostrova, rodilého Madeiřana, Christiana Ronalda. Vystupuji v Monte, které ční 600 metrů nad Funchalem, hlavním městem Madeiry. Zajímá mě zdejší kostel Nossa Senhora do Monte, kde je pohřben poslední habsburský císař a poslední český král Karel I. Pro něj nebyla Madeira rozkvetlou zahradou, ale vyhnanstvím, politický i finanční tlak se promítl na jeho zdraví, v 35 letech zde zemřel na zápal plic. Ke kostelu vede 74 schodů a patnáctého srpna v den Nanebevzetí Panny Marie po nich lezou poutníci po kolenou. Teď pod schody debatuje hlouček mužů v bílých oblecích a slaměných kloboucích, připomínají mi benátské gondoliéry. Rozdíl tu ale je. Jejich gondolou jsou proutěné koše upevněné na dřevěných saních a místo klidných vod je kormidlují ze strmého kopce dolů. Žádné brzdy, jen vlastní síla. Pomáhají jim pouze boty s podrážkou vyrobenou z automobilových pneumatik. Podle hodnocení CNN patří jízda montským toboganem mezi sedm nejúžasnějších způsobů dojíždění na světě.

Nasedám do proutěného koše se značnou nedůvěrou. V duchu se ujišťuji, že madeirští sáňkaři známí jako carreiros musejí mít natrénováno. Cesta trvá deset minut a jede se rychlostí okolo 30 km v hodině. Asfaltka je vyhlazená bez jediné vrásky, v první zatáčce mám pocit, že musíme vypadnout, že naši carreiros nemohou zatáčku vybrat. Zavírám oči, křičím, modlím se k sošce Panenky Marie, která to nahoře z kostela všechno vidí. Svištíme ulicemi, kudy projíždějí auta! Kdybych to byla bývala věděla… Před námi policista usměrňující dopravu. Blížíme se k cíli a s ním přichází radost, že jsme to daly. Ernest Hemingway nazval tuto jízdu rozveselujícím zážitkem, já bych spíš použila slovo intenzivní.

Vstupujeme nezadržitelně do roku 2020. Ať je tento letopočet také intenzivní jízdou plnou prožitků, kdy překonáme svůj strach, že nevybereme zatáčky, a kdyby to náhodou hrozilo, že budeme mít za zády někoho, kdo ten zběsilý kočár ubrzdí.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Tagy: Koktejl 2019 12

Editorial 11/2019

Pravidla jsou od toho, aby se porušovala

Sedím v autobuse plném turistů obtěžkaných zavazadly. Cesta se vine podél malebné krajiny, všichni se kocháme výhledy z velkých panoramatických oken. Hory se jako strážci tyčí nad křišťálově čistými jezery i malebnými údolími, kde trávu spásají krávy. Zvuk jejich zvonců jako by člověka ujišťoval, že tady je svět ještě v pořádku. Jsem ve Švýcarsku, kde si lidé váží své krajiny, řemesel, tradic a všech těch zdánlivě obyčejných věcí. „Hele, nemaj‘ tady i tu trávu zelenější?“ zvolal jeden z pasažérů. „Ale ne, to maj‘ asi v těch oknech filtr,“ odvětil mu druhý. Autobus zastavil. Švýcarský cestující si nás změřil přísným pohledem, protože jsme uličku z větší části zahradili kufry, a to neodpovídá pravidlům přepravy ve švýcarských dopravních prostředcích. K tomu, aby to v zemi šlapalo jako švýcarské hodinky, je třeba, aby všichni dodržovali regule a nevymýšleli finty, jak je obcházet. To, čemu se u nás říká bonzování, chápou Švýcaři jako svou občanskou povinnost. Pokud auto stojí tam, kde nemá, hlásit se to musí, protože jinak začne ten dokonalý stroječek drhnout.

Ve Švýcarsku funguje pro Čecha překvapivá služba Pilzkontrolle, neboli houbařská kontrola. V místních novinách či na internetu se dočtete, v jaký den a čas bude houbařský kontrolor k dispozici, aby prověřil bezpečnost obsahu vašeho košíku. K funkci houbařského kontrolora ale nestačí znát houby jako své boty, musíte mít zkoušky, příprava na ně zabere dva roky. V prvním kole dostanete košík s jedenadvaceti jedovatými houbami. Musíte je všechny správně určit, stačí jedna chyba a do dalšího kola už nepostupujete. Bylo půl osmé večer a na malebné údolí Emmental, odkud pochází legendární díratý sýr, už padla tma. Vešla jsem do garáže, kde místní dědeček zrovna probíral houbařské úlovky. Pečlivě je vážil a prohlížel. Za jedno zkontrolované kilo zaplatíte tři švýcarské franky. Za den zde můžete nasbírat maximálně dvě kila na osobu. Česká kamarádka, která zde žije leta, vyndavala houby z velkého koše. Bála se, že překročila svůj denní limit. „Nevadí, když to bude víc, řeknu, že jsou to ty, které jsem nasbírala včera. To víš, Češka se ve mně nezapře.“ Garáží se roznesl smích.

Švýcarská sebekázeň holt není pro každou náturu. Na druhou stranu, občas uhnout z vyšlapané cesty a jen se tak toulat bez předem nastavených pravidel může být osvěžující a zdraví prospěšné.

Přeji vám krásný listopad, ať na svých cestách potkáváte jen milé lidi.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Tagy: Koktejl 2019 11

Naši partneři

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group