ikoktejl

  • Vychází zářijový Koktejl

    Na stáncích je od 1. září.

Soutěže

Soutěže KoktejluKvíz, čtenáři na cestách, předplatitelská soutěž... Každý měsíc mají čtenáři Koktejlu možnost hrát o ceny v našich soutěžích. Výherce, pravidla i ceny najdete zde.

Archiv vydání

Archiv KoktejlKoktejl je na českém trhu již dvacet let a počet jeho vydání překročil číslo 250. Kompletní archiv našich čísel je vám právě k dispozici k podrobnému prostudování.

Aktuální číslo

Sto a více stran reportáží, cestopisů, rozhovorů a rad vám pravidelně přináší náš měsíčník, magazín Koktejl. 

Editorial 12/2019

KO1912 titulkaJedeme z kopce

Nastupuji do lanovky a nechávám za sebou krásné v zeleni usazené město Funchal, jemuž dal název fenykl, který zde bohatě rostl. Zaoceánské parníky připomínající plovoucí velkoměsta se mi zmenšují před očima. Na kopci vidím fotbalový stadion zahalený v mracích. „Tady trénoval náš Christiano,“ upozorňuje mě místní na živoucího boha ostrova, rodilého Madeiřana, Christiana Ronalda. Vystupuji v Monte, které ční 600 metrů nad Funchalem, hlavním městem Madeiry. Zajímá mě zdejší kostel Nossa Senhora do Monte, kde je pohřben poslední habsburský císař a poslední český král Karel I. Pro něj nebyla Madeira rozkvetlou zahradou, ale vyhnanstvím, politický i finanční tlak se promítl na jeho zdraví, v 35 letech zde zemřel na zápal plic. Ke kostelu vede 74 schodů a patnáctého srpna v den Nanebevzetí Panny Marie po nich lezou poutníci po kolenou. Teď pod schody debatuje hlouček mužů v bílých oblecích a slaměných kloboucích, připomínají mi benátské gondoliéry. Rozdíl tu ale je. Jejich gondolou jsou proutěné koše upevněné na dřevěných saních a místo klidných vod je kormidlují ze strmého kopce dolů. Žádné brzdy, jen vlastní síla. Pomáhají jim pouze boty s podrážkou vyrobenou z automobilových pneumatik. Podle hodnocení CNN patří jízda montským toboganem mezi sedm nejúžasnějších způsobů dojíždění na světě.

Nasedám do proutěného koše se značnou nedůvěrou. V duchu se ujišťuji, že madeirští sáňkaři známí jako carreiros musejí mít natrénováno. Cesta trvá deset minut a jede se rychlostí okolo 30 km v hodině. Asfaltka je vyhlazená bez jediné vrásky, v první zatáčce mám pocit, že musíme vypadnout, že naši carreiros nemohou zatáčku vybrat. Zavírám oči, křičím, modlím se k sošce Panenky Marie, která to nahoře z kostela všechno vidí. Svištíme ulicemi, kudy projíždějí auta! Kdybych to byla bývala věděla… Před námi policista usměrňující dopravu. Blížíme se k cíli a s ním přichází radost, že jsme to daly. Ernest Hemingway nazval tuto jízdu rozveselujícím zážitkem, já bych spíš použila slovo intenzivní.

Vstupujeme nezadržitelně do roku 2020. Ať je tento letopočet také intenzivní jízdou plnou prožitků, kdy překonáme svůj strach, že nevybereme zatáčky, a kdyby to náhodou hrozilo, že budeme mít za zády někoho, kdo ten zběsilý kočár ubrzdí.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Tagy: Koktejl 2019 12

Editorial 11/2019

Pravidla jsou od toho, aby se porušovala

Sedím v autobuse plném turistů obtěžkaných zavazadly. Cesta se vine podél malebné krajiny, všichni se kocháme výhledy z velkých panoramatických oken. Hory se jako strážci tyčí nad křišťálově čistými jezery i malebnými údolími, kde trávu spásají krávy. Zvuk jejich zvonců jako by člověka ujišťoval, že tady je svět ještě v pořádku. Jsem ve Švýcarsku, kde si lidé váží své krajiny, řemesel, tradic a všech těch zdánlivě obyčejných věcí. „Hele, nemaj‘ tady i tu trávu zelenější?“ zvolal jeden z pasažérů. „Ale ne, to maj‘ asi v těch oknech filtr,“ odvětil mu druhý. Autobus zastavil. Švýcarský cestující si nás změřil přísným pohledem, protože jsme uličku z větší části zahradili kufry, a to neodpovídá pravidlům přepravy ve švýcarských dopravních prostředcích. K tomu, aby to v zemi šlapalo jako švýcarské hodinky, je třeba, aby všichni dodržovali regule a nevymýšleli finty, jak je obcházet. To, čemu se u nás říká bonzování, chápou Švýcaři jako svou občanskou povinnost. Pokud auto stojí tam, kde nemá, hlásit se to musí, protože jinak začne ten dokonalý stroječek drhnout.

Ve Švýcarsku funguje pro Čecha překvapivá služba Pilzkontrolle, neboli houbařská kontrola. V místních novinách či na internetu se dočtete, v jaký den a čas bude houbařský kontrolor k dispozici, aby prověřil bezpečnost obsahu vašeho košíku. K funkci houbařského kontrolora ale nestačí znát houby jako své boty, musíte mít zkoušky, příprava na ně zabere dva roky. V prvním kole dostanete košík s jedenadvaceti jedovatými houbami. Musíte je všechny správně určit, stačí jedna chyba a do dalšího kola už nepostupujete. Bylo půl osmé večer a na malebné údolí Emmental, odkud pochází legendární díratý sýr, už padla tma. Vešla jsem do garáže, kde místní dědeček zrovna probíral houbařské úlovky. Pečlivě je vážil a prohlížel. Za jedno zkontrolované kilo zaplatíte tři švýcarské franky. Za den zde můžete nasbírat maximálně dvě kila na osobu. Česká kamarádka, která zde žije leta, vyndavala houby z velkého koše. Bála se, že překročila svůj denní limit. „Nevadí, když to bude víc, řeknu, že jsou to ty, které jsem nasbírala včera. To víš, Češka se ve mně nezapře.“ Garáží se roznesl smích.

Švýcarská sebekázeň holt není pro každou náturu. Na druhou stranu, občas uhnout z vyšlapané cesty a jen se tak toulat bez předem nastavených pravidel může být osvěžující a zdraví prospěšné.

Přeji vám krásný listopad, ať na svých cestách potkáváte jen milé lidi.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Tagy: Koktejl 2019 11

Editorial 10/2019

KO1910 titulkaVelevážené publikum...
 
Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Mezi dětskými vzpomínkami je zasunuta i tato. Sedím v hledišti, v jedné z prvních řad. Po manéži běhá postava v pruhovaných kalhotách s červeným nosem a rozčepýřenými vlasy. Nepůsobí na mě roztomile jako Lubomír Lipský v pohádce Šest medvědů s Cibulkou, ale spíš jako postava z hororu. A pak se to stane. Se svými dlouhými botami doklape ke mně a zeptá se mě, jak se jmenuju. Křečovitě jsme se chytla tatínka za ruku a po tvářích mi začaly stékat slzy. Dál už si nic nepamatuju, kolik tam bylo zvířat, akrobatů, všechno přebila pro mě tehdy děsivá postava klauna. Tak neslavně skončila moje první návštěva cirkusu.
 
O mnoho let později sedím ve stísněné maringotce u lidí zabývajících se výcvikem šelem. Jestli se někdo netísní v malém prostoru, jsou to právě jejich svěřenci z řad medvědů, lvů a tygrů. Pro jejich majitele jsou vším i za cenu vlastního nepohodlí. Na rozlehlém pozemku v komfortní maringotce má zázemí lev, královský respekt budí i přes mříže. Tady jsem pochopila, že zvířata chovaná v zajetí, která mohou znát divočinu leda z televize, ji stejně někde v morku svých kostí mají.
 
Cirkusy. Poslední dobou velmi třaskavé téma, proto jsme mu dali prostor v tomto čísle. Jsou dva nesmiřitelné tábory: cirkusáci zabývající se drezurou zvířat a lidé z řad zoologů, ochránců přírody, aktivistů… Pro první je drezura druh umění, pro druhé nemá v 21. století místo. Fakta hovoří jasně. Tradiční cirkusy po celém světě se pomalu loučí, stále více států přichází s legislativou zakazující drezuru a vystupování se zvířaty. Pro mnohé už pohled na medvěda drandícího na koloběžce nepřestavuje zábavu, ale spíš smutný pohled na zesměšněného predátora. Znamená to konec jedné éry? Anebo začátek něčeho nového? Někteří principálové už osušili slzy „po starých dobrých časech“ a odvážně vkročili do nového věku s inovativním konceptem. Například německý cirkus Roncalli s dlouholetou tradicí vyměnil živá zvířata za hologramy s tím, že nabídne divákům ještě velkolepější show než kdykoliv dříve. Unikátní technologie dostane do manéže i zvířata, která by dříve byla nemyslitelná, například mořské živočichy. Ředitel Roncalli se nechal slyšet, že je třeba jít s dobou a že cirkusů se to týká jakbysmet. Něco na tom bude.
 
Přeji vám podzim plný intenzivních zážitků.
 
Barbora Slaíková Literová
šéfredaktorka

Editorial 9/2019

KO1909 titulkaVoda nad zlato
 
Jsem ve vlaku směr Praha. Už se skoro hodinu vrtím na sedadle, jako bych tím chtěla uvést stroj do pohybu. Marně. Kvůli výjimečné události na trati vlak nejede. A tak místo dunění kol slyším, jak si lidé kolem mě povídají. Paní vedle mě je vášnivou sběratelkou panenek, které vypadají jako živé děti, a neváhá si kvůli své vášni sáhnout i hlouběji do kapsy. A je tady také „Černá kronika“. „Tady čtu, že vichřice v Rakousku převrátila ženu i s autem. Na místě zemřela. No řekněte, není lepší sedět doma?“ „Není,“ říkám. Načež opouštím kupé, abych na poslední chvíli vyběhla z vlaku. Ruším schůzky v Praze, objednávám si kávu a z venkovní terásky zalité sluncem pozoruji řeku, z níž vyčnívají kameny, že by se suchou nohou téměř dalo přejít na druhý břeh. Labe. Řeka mého dětství, která se mi jako nit vine životem. Vzpomínám si, že my děti jsme se v ní koupaly a kupodivu netrpěly žádnými alergiemi. Vzpomínám i na Labe zamrzlé tak, že se na něm dalo bruslit. V dětských vzpomínkách mi také utkvěly vzrostlé topoly, které jako živý plot střežily jeho břeh. Poznala jsem ale i druhou, nespoutanou tvář řeky, kdy se voda valila přes protipovodňovou zeď. Oheň máte šanci uhasit, ale řeku nezastaví nic. Můžete jen čekat a doufat, že ztráty nebudou tak velké. VODA. Základní element lidského bytí. A v poslední době stále skloňovanější slovo. Opravdu nás čeká boj o vodu či je to jen strašení přecitlivělých ekologů? Nebo skutečně dojde na nejhorší a budeme muset vypustit bazény, kterých mají Češi nejvíce na světě? Když v naší čtvrti kvůli poruše nečekaně uzavřeli vodu, lidé si pro ni chodili s kýbly k cisterně. Najednou si všichni uvědomili, že je to jako s pověstnou solí. Dnes by možná Maruška panu králi řekla, že ho miluje jako vodu. Vodě jsme věnovali zářijové téma.
 
Poslechněte si zhudebněnou báseň Jana Skácela kapely Hradišťan, je to podle mého soudu nejkrásněji ztvárněná pocta vodě…
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Tagy: Koktejl 2019 9

Naši partneři

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group