ikoktejl

 

Byl to den jako malovaný. Labe se líně povalovalo ve svém korytě obklopené kaňonovitým údolím známým jako Porta Bohemica. Bránou Čech proplouvaly výletní lodě i motorové čluny, které na chvilku rozvlnily kadeře naší nejmohutnější řeky. Sluneční paprsky se opíraly o střechy chat roztroušených v zelených kopcích, pronikaly do vysoké čedičové skály hradu Střekov a stejně tak do hroznů na vinohradech ve Velkých Žernosekách. Vlčí máky zbarvovaly do červena trsy trávy, lekníny u břehu se už chystaly rozevřít své květy, ale jako by čekaly, až odpluje hladový párek labutí. Místo jako stvořené pro výletníky, romantiky i umělce číhající na své múzy. Hudební skladatel Richard Wagner, spisovatel dobrodružných románů Karl May nebo věčný poutník Karel Hynek Mácha by mohli vyprávět nejen o krásách zdejších panoramat… A kde že to jsem? Na Ústecku, v Českém středohoří, kterým se jako zelená nit vine jedna z nejmalebnějších krajin Česka. Kdo by ji na průmyslovém severu čekal? Populární seriály ho nejraději zpodobňují jen jako krajinu temna, a to bohužel k rozvoji turismu zrovna nepřispívá. Takových popelek s krásnými šaty schovanými v truhle bychom našli v České republice mnoho. Čekají na své poutníky, až si najdou čas a objeví je. Co třeba toto léto?

 

Přeji vám krásné letní dny plné pohody a poznávání.

 

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

 

PS: Zabrousili jsme i za hranice Česka a přichystali pro vás několik speciálních tipů na evropské toulky.

Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi tvrdošíjně připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce – abych vypadala normálně. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť. Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž se dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie,“ osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.

 

Ano, i takové je Švýcarsko. Kdo hovoří o rezervovaných Švýcarech, pak rozhodně nebyl v Lucernu v době karnevalu. Země helvétského kříže, to je dvacet šest kantonů, tedy dvacet šest světů, který je každý trochu jiný, trochu svůj. Jak říká Martin Nydegger, ředitel Switzerland Tourism, i když se Švýcaři spolu ne vždy domluví svou rodnou řečí (země má čtyři úřední jazyky), spojuje je DNA, která umožňuje, aby Švýcarsko fungovalo tak, jak funguje.

 

Švýcarsko je moje cestovatelská láska, je to s ním jako s čokoládou, nikdy nemáte dost.

 

Barbora Slavíková Literová

šéfredaktorka 

 

V době, kdy píšu tento editorial, zbývá jen pár dní do příchodu astronomického léta. Teploty již atakují a v některých místech i překračují třicetistupňové teploty. Je vedro a sucho. Už nejen zemědělci upínají svůj zrak k obloze v naději, že konečně zaprší. Na chatě mi ke sběru dešťové vody slouží starý bazén. Mám pocit, že v něm bydlí místní vodník a tajně ho vypouští. Vody v něm totiž moc nepřibývá. Tráva je vyschlá, že ji ani srna nechce žrát, tak hledá potravu jinde. Rozloučila jsem se s úrodou rajčat, krásně nakvetlými květy i bylinkovou zahrádkou. Jediné, čím si mohu zpestřit salát, je rukola, její trpká chuť zjevně nevyhovuje apetitu lesní zvěře. Sucho mě donutilo vyndat z garáže hadici a žíznivou zahradu zkropit. Přitom jsem si vzpomněla na návštěvu Dubaje, kdy místní vyprávěli, že když je sucho kritické, požádá šejk tohoto emirátu věřící, aby se modlili za déšť. A někdy to prý pomůže. Modlitba za vodu.

 

Voda a koupání jsou symbolem léta. Ohledně vlastních bazénů jsou Češi rekordmany, jeden najdeme na zahradě každé třetí chaty či rodinného domu. Máme se luxusně. Vodní svět je ale krásné objevovat i v krajině a také Česko se může pochlubit svými magickými hlubinami. Až budeme při letních toulkách pozorovat život na řece, v bažinách nebo kolem studánek, zjistíme, jak moc je na vodu navázaný život v přírodě a že bez ní není. Třeba nás to přiměje přistupovat k vodě jako k daru, s nímž se neplýtvá, vždyť i snově bohatí šejkové si uvědomují, že ropy se nenapijí.

 

Krásné léto u vody, ať je vám dobře všude tam, kam vás kroky zavedou.

 

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka