ikoktejl

  • Vychází Koktejl Special Léto v ČR

    Na stáncích od 2. července

Editorial Special Léto v ČR

SP1502 titulkaPřejít na články z Koktejlu Special Léto v ČR

Zemský ráj to na pohled

Všude narážím na české stopy. „Jakou řečí se to bavíte?“ zeptal se nás řidič ve městě Punta Arenas, v jižním cípu Chile, které omývají vody Magalhãesova průlivu, jenž dodnes patří k nejnáročnějším námořním úsekům. Za ním jakoby už nic pozemského nemohlo existovat. Klidně by se to tady mohlo jmenovat „na konci světa“. O to více překvapí řidičova reakce. „Čeština?“ Hned pookřál a vyhrkl: „Česká republika, kdysi Československo, znám, odtamtud byl přece Baťa. Založil tu fabriku, kde pracoval můj táta. Jiné boty než baťovky nenosím.“

Ve Washingtonu D. C. ve výtahu jednoho hotelu. „Jé, vy mluvíte česky,“ říká mi překvapený Afroameričan stojící vedle mě. „To je super, mám kámoše v Ostravě.“ Výtah je docela plný, a tak se vzápětí přidávají další. Italští turisté mi vyprávějí, že byli v Praze a že je uchvátil Karlův most. „Praga è bellissima.“ Ano, s tím se nedá než souhlasit. „A víte, že tenhle hotel koupili Trumpové? Ta Ivana je přece od vás…“ Cink. Výtah zastavil a já už neslyšela konec českoamerického příběhu.
Tiskem proběhla zpráva, že prestižní britský cestovatelský web zařadil Litoměřice mezi deset nejkrásnějších míst v České republice. Na Litoměřicku a v blízkém okolí se také natáčel nový seriál BBC o Třech mušketýrech, který by mohl být skvělou reklamou na krásy české vlasti. Doufejme, že nebude inspirací jen pro cizince. I když Češi jsou povětšinou škarohlídi, v hymně svou zemi láskyplně opěvují jako snad žádný jiný národ. Buď jim tento Special námětem k dalšímu objevování své domoviny.

Krásné léto

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Editorial Special Austrálie

SP1501 TitulkaPřejít na články z Koktejlu Special Austrálie

Země OZ íků

Když jsem byla malá – hodně malá, dostala jsem od táty přívěšek, který jsem si hrdě připínala na každý kus oblečení. Byl na něm klokan s podivně zářícíma rudýma očima, mně se ale i tak líbil, protože představoval něco velmi exotického, ze země nepředstavitelně vzdálené. Říše snů, která se mi zjevovala jen v atlase. Později mě zasáhl podobně jako generaci mých vrstevníků seriál o klokanici Skippy. Vzdálený kontinent si mi tak stával bližší, i když jsem do něj vstupovala jen v pyžamu při sledování Studia Kamarád. Ve škole jsme Austrálií proletěli a marně se snažím vzpomenout si, co jsme se o ní učili. Moje myšlenky asi tehdy běhaly po jiných rovnoběžkách.
Po sametové revoluci, kdy se hranice otevřely a nic už nebylo tak odlehlé a nepředstavitelné, se moji kamarádi dychtivě rozletěli do všech stran světa. Někteří z nich, jakoby chtěli dohlédnout až na jeho konec, dosedli na oranžově zbarvenou půdu, aby viděli zemi, o níž dosud mohli jen snít. Sny jsou ale šálivé a realita skutečná.

Mnoho vody uteklo a moji kamarádi tam stále jsou a jejich řady se rozrůstají, založili rodiny a „v zemi Ozíků“ zapustili kořeny. I když chuť českého piva je v představách často šimrá na jazyku a v mysli stále mají malebnost Českého středohoří, nechce se jim už sundat žabky a vzdát se „nesnesitelné lehkosti bytí“ v australském podání. Buď jim to přáno. A my, kteří máme rádi Říp na dohled, už nemusíme snít o zemi „někde tam dole“, ale můžeme ji objevovat, co nám chuť a peněženka dovolí.

Ozzie, ozzie, ozzie! Oi! Oi! Oi! (kapitolu věnovanou australskému slangu najdete na straně …)

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Editorial Special Zima v ČR

SP1403 titulkaPřejít na články ze Specialu Zima v ČR

Vánoce v plavkách

Je prosinec. Teploměr ukazuje 28 stupňů Celsia. Slunečno. Z reproduktorů se linou známé tóny amerických koled. Jingle Bells, Jingle Bells, Jingle all the way. A tak stále dokola. V plážovém baru si objednávám osvěžující nápoj. „What to drink?“ Ptá se mě barman v květované košili, na níž má našitou jmenovku – Ahmed. „Mojito, please.“ Usměje se a na jeho hlavě zabliká čepice s nápisem „Merry Christmas“. V hotelové hale má Santa u vánočního stromečku ozdobeného bonbony z růžového papíru zaparkované sáně s početným sobím spřežením. Jsou přece Vánoce a tady v turistických centrech u Rudého moře se snaží, aby hosté nebyli o adventní atmosféru ochuzeni. Před pár lety jsem totiž dostala ten špatný nápad, že vyměním českou zimu za hřejivou exotiku. V Egyptě mi došlo, že atmosféra je nepřenosná a i kdybych si dovezla kapra, františky a vanilkové rohlíčky, nikdy to nebude ono. „A jaká je u vás zima?“ vyzvídá Mohamed prodavač koření v tom nejvoňavějším krámku z celé Hurghady, kde sedím na taburetu a popíjím silný mátový čaj. „Jak kdy a jak kde. Někdy je pošmourno a někdy sněží.“ „Sníh? To znám jen z televize,“ rozesmál se na celé kolo a vypadalo to, že se smál ještě dlouho poté, co jsem jeho království provoněné šafránem opustila. Nevím, co se ten den stalo, zda NĚCO zahýbalo kartami osudu či šlo o pouhý metereologický úkaz, ale v Hurghadě začalo sněžit. Z oblohy najednou padaly malinkaté chomáčky vaty, na které turisté zírali s větším údivem nežli sami Egypťané. Zázraky zkrátka k Vánocům patří, ať jsme kdekoliv. Nejdůležitější je, mít je s kým sdílet.

Přeji vám šťastné a veselé, ladovskou zimu a teplomilcům Karibik.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial Special USA

PSP1402 titulkařejít na články ze Specialu USA

Spřízněni touhou

Spojené státy americké jsou supervelmocí už od druhé světové války a zdá se, že ještě dlouho budou. Vpřed je však nežene jejich zbrojní arzenál nebo burzy plné hulákajících makléřů. Není to ani jejich jedinečná poloha, kdy mohou jako jediný stát planety ovládat dva největší oceány. Tou hlavní silou USA je touha. Touha lidí z téměř celého světa mít se jako Američané a touha Američanů samotných mít se ještě lépe.

Ostatně známe to sami. Touha po lepším životě hnala našince za velkou louži už za časů monarchie. Komunismus pak přes všechnu negativní propagandu dosáhl přesného opaku. Lidé vnímali Ameriku jako lákavý symbol Západu a zemi snů, což se jim také po pádu režimu potvrdilo. Zvedla se opona a ukázalo se pestrobarevné jeviště plné do té doby netušených zážitků. Následovalo samozřejmě vystřízlivění, protože ideální svět neexistuje – kupodivu ani v Americe. Ovšem lehká kocovina je průvodním jevem každého opojení.

Důležité je, že velká část světa se k USA stále upíná, což Američané dobře vědí a dokážou toho brilantně využít. Vytvářejí proto takové podmínky, aby do země přivedli ty nejlepší mozky z celého světa. Také proto šíří své myšlenky a kulturu daleko za své hranice. A vstupují do konfliktů tam, kde jsou jejich ideje v ohrožení.

Orel bělohlavý na státním znaku USA svírá ve svém obrovském zobáku stuhu s heslem E PLURIBUS UNUM, tedy Z mnohých jeden. Původně třináct, dnes padesát států, se spojilo v jeden, aby si byly oporou. Jako oporu je dnes vnímají i země vzdálené tisíce kilometrů, což je ale nadmíru ošemetné. Stačí jeden chybný krok či špatně vyložené gesto a nenaplněné naděje se promění v odpor. Být supervelmocí je zkrátka zavazující, ale pokud Spojené státy upnou své touhy směrem, který se nám i s odstupem času bude jevit jako správný, nečeká je snad špatná budoucnost. Ani nás.

Příjemné čtení vám přeje

Michal Dvořák
šéfredaktor

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group