ikoktejl

  • Vychází Kočičí planeta 1/2018

    Na stáncích od 2. 2. 2018

Editorial 1/2018

KP1801 titulkaPřejít na články z Kočičí planety 1/2018

Jsem staromilec, proč si to nepřiznat. Je pomalu konec ledna, a já stále čekám na zimu. Stále doufám, že přijde. Je přece leden! Pod vlivem kalendáře jsem připravila článek na téma Kočičí zima, do kterého jsem hledala odpovědi na všechny možné i nemožné otázky kolem koček a zimy. Vážně věřím, že přijde. S bílým sněhem, s mrazem, který štípe do tváří a s rampouchy, které krásně zvoní, když se zlomí. Zatím to venku spíš vypadá, že zima letos nebude, ale já to nevzdávám.

A tak se těším na vaše fotografie do soutěže Kočičí zima, ze kterých bude dýchat zima. Vybírat ty nejkrásnější fotografie je krásná a náročná práce. Nejraději bych vždy prohlásila za vítěze všechny. Stejný problém mívám, když vybírám fotku na titulní stránku – vím přesně, jaká by měla být. Krásná. Ostrá. Kočka uhrančivá. Barevná. Veselá. Prostě ta nejlepší. No jen si to zkuste sami, nalistujte naši anketu a pomozte nám vybrat tu nejlepší a nejkrásnější titulku Kočičí planety. Budeme se moc těšit na vaše názory.

Ovšem i zima, která ještě ani nepřišla, jednou skončí a nastane jaro. Náš Manfréd už se určitě těší, jak vyrazí na tradiční obhlídku svého rajónu, bude se toulat po venku a Míca bude mít zase doma klid. Ona je totiž dáma, ta chodí ven jen spočítat sloupky plotu a pak zase šup domů na parapet a pěkně do tepla. To rošťáka Manfréda někdy na jaře přemůžou všechny emoce a dojmy a zůstane venku i přes noc. Moc dobře si pamatuji, jak jsme ho poprvé hledali a málem oplakávali. Naštěstí se vrátil kolem poledne následujícího dne, spořádal plnou misku a dva dny dospával noční toulky. Co dělat v případě, že se váš chlupatý miláček najednou nevrátí z toulek, jsme shrnuli ve článku Ztratila se kočka. Protože štěstí přeje připraveným.

Zatím vám ovšem (s naivní nadějí sobě vlastní) přeji krásnou bílou zimu a těším se na kočky sněžné.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

 

Editorial 6/2017

KP1706 titulkaPřejít na články z Kočičí planety 6/2017

Chtěla jsem napsat, že rok se pomalu chýlí ke konci, ale přijde mi, že to není pravda. On se ke konci přímo řítí. Teprve nedávno jsem vás v novém roce vítala a už je tu zase prosinec. Uteklo to strašně rychle, nemyslíte? Kde jsou všechny ty voňavé dny jarní, teplé letní večery a sychravá podzimní rána? Chtěla bych si je všechny užít ještě jednou, víc v klidu, po vzoru našich koček.

Nevím, kde se ten klid v nich bere, ale nerozhází je vůbec nic. Je z půlky domu staveniště? Prima! Míca líně očichává hromádku pilin a Manfréd je vrchní zkoušeč. Vyzkouší každou novou poličku či zásuvku v nově vznikajícím pokojíčku, zda je vhodná pro jeho veličenstvo. Rozkládací stůl nad topením přímo pod oknem? Paráda! Konečně nám došlo, že pan Kocour potřebuje pořádnou, bytelnou, vyhřívanou vyhlídku. Nemám to srdce ho vyhodit. To, že to není pokoj pro něj, mu musí vysvětlit až dcera sama. Ale myslím si, že ani to ho z pohodové nálady nevyvede. Prostě se uvelebí někde jinde a bude si užívat dne.

A to vám také přejeme do dalšího roku, tedy Manfréd, Míca a já – zpomalte, užívejte každého dne, udělejte si pohodlí tak, jak to umějí kočky a radujte se. Společně s vašimi blízkými. A společně s vaší kočkou. Ať máte příští rok na co vzpomínat. Protože to hezké, co zažijete, vám už nikdo nikdy nevezme.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Editorial 5/2017

KP1705 titulkaPřejít na články z Kočičí planeta 5/2017

Život bez kožíšku musí být pro kočku z našeho lidského pohledu těžký. Jenže opak je pravdou, kočky nahatých plemen rozhodně nijak netrpí, naopak si užívají života plnými doušky a s velkou radostí. Aby ne, jejich majitelé je milují a zahrnují veškerou péčí. Kdo má doma kočku takového bizarního vzhledu, musí ji prostě milovat, jiná možnost neexistuje. A buďte ujištěni, že kočky to moc dobře vědí.

To život bez domova je mnohem těžší. Život koček, které nemají žádnou rodinu, žádný domov, pelíšek, milující náruč. I když mají štěstí a skončí v útulku, stále ještě nikomu nepatří. Každý návštěvník je v očích nešťastných kočičích stvoření nadějí. „Budeš mne milovat, budeš se o mne starat? Vezmeš si mne domů? Splní se mi sen o milující rodině a stálém domově?“ jako by se ptaly ty velké tiché oči. Každý z nás si kočku domů vzít nemůže, ale každý může pomoci. Stačí malá pomoc, i drobný dobrý skutek může nějaké potřebné kočičce změnit život. Opravdu každý počin se počítá. Jak na to, se dozvíte v našem článku o opuštěných kočkách.

Přeji všem kočkám milující náruč a vám všem krásný podzim, nejlépe s vrnící kočkou v klíně.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Editorial 4/2017

KP1704 titulkaKočku bez ocásku jsem viděla v životě jen párkrát, ale jedna legendární mne provázela celé mé dětství. Můj děda byl řezník, a kde je maso, tam jsou masožravci. K domácnosti tedy patřil i pan kocour. Tedy vlastně Kocour. Do dílny nesměl, ale hlídal vždy na dvoře u zadních dveří a o výrobě měl přehled jako nikdo jiný. Byl dobře živený a mlsný jak stará koza. Uměl si otevřít bandasku a z mléka slízat všechnu smetanu. Což se stalo osudné jeho chloubě, ocasu, který nosil zásadně hrdě vzhůru jako prut. Děda byl prudší povahy, a když jednou zase našel bandasku s mlékem otevřenou a bez smetany, tak ho popadl vztek. Ne, nehonil ho s nožem nebo sekáčkem, jak by se nabízelo, ale zařval a chtěl ho vyhodit z domu. Kocour rychle poznal, že jde do tuhého, a ve snaze prosmýknout se nenápadně ven zadními dveřmi chtěl proběhnout pod šicím strojem. Stroj byl zrovna v provozu, ozvalo se cvak a bylo po chloubě. Kocour to nesl statečně, pahýl mu důsledkem bohaté stravy ztloustl a namísto prutu měl na zádech velkou bambuli.

Jenže to mělo pokračování. Nevím, zda to bylo v důsledku bambule, ale prý se začal rvát častěji než předtím. Jednou se dotáhl domů na pokraji smrti, kožich z poloviny hlavy skalpovaný a byl zle pokousaný. Uprostřed války na vesnici kousek od Terezína polomrtvá kočka nikoho nezajímala, a tak byl pragmaticky vyhozen na hnojiště. Zda má chlévská mrva léčivé účinky a kde se v Kocourovi vzala vůle žít, dodnes nevíme, ale pravdou je, že se po měsíci objevil zase na svém místě na dvoře. Dnes bychom mu říkali Zombie – hlavu měl zčásti olysalou, zčásti porostlou srstí jiné barvy než zbytek těla, kulhal a místo tučné bambule měl jen hubený pahýlek, nicméně hrdě vztyčený. A fousy měl od smetany…

Legenda o Kocourovi bez ocasu mne provázela celé dětství, kočky plemene bobtail nebo manx z našeho portrétu plemen vypadají mnohem elegantněji. Ať s ocáskem nebo bez, každá kočka má jedinečný příběh a osobnost.

Přeji vám v jejich společnosti krásné léto

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group