ikoktejl

  • Vychází Kočičí planeta 1/2018

    Na stáncích od 2. 2. 2018

Editorial 1/2015

2015-02 editorial shutterstock 198442217Přejít na články z Kočičí planety 1/2015

Vážení čtenáři,

vítám vás nad stránkami prvního letošního vydání a opožděně i v novém roce. Pevně věřím, že to bude rok dobrý, dle čínského horoskopu je rokem dřevěné kozy a má být naplněn klidem a harmonií.

Harmonie, soudě podle fotografií, které jste nám zaslali do soutěže na téma Dáreček, u vás doma vládne, ale s tím klidem bych si nebyla tak jistá. Klid ve spojitosti s kočkou je velmi relativní pojem. Hlučné kočky obvykle nebývají, ale klid? Klidný život? Ano, žijí s vámi v bytě a nenutí si vycházky uprostřed noci. Jinak ale je život s kočkou spíše léčbou neklidem. „Pokud vám škodí přemíra klidu a spokojenosti, potřebujete kúru neklidem,“ píše se ve stejnojmenné povídce Hectora Hugh Munroa. Následně barvitě popisuje sled nečekaných událostí, který usedlému starému mládenci převrátí klidný život vzhůru nohama. U nás klid nevládne. Praktikujeme léčbu neklidem pomocí zvířat. Zvlášť naše kočky se profilují jako schopné léčitelky. Dokážou překvapit vždy, když se necháme ukolébat pocitem, že je vše, jak má být. Průměrně jednou do měsíce hledáme Manfreda. To pak zpovykovaná rodina prohledává celý dům, skrýše, ve kterých byl nalezen posledně, a děti začnou pod vlivem emocí (a televize) spřádat ty nejneuvěřitelnější scénáře, co se mu asi mohlo přihodit. Po půl dni zoufalého hledání a snahy uklidnit děti se pak Manfred vyloupne, náruživě se protahuje a náramně se baví zmatkem, který vyvolal. Prostě potřeboval vyzkoušet, jak se spí ve starém kufru, na poličce za kuchařkami, v košíku s krémem na boty, v pračce, na balkoně v načatém pytli zeminy nebo jinde. Zvláštní je, že se na místa činu nevrací. Podezřívám ho, že stále vymýšlí, co by na nás zase vyzkoušel.

Přeji vám tedy krásný začátek roku, spoustu zážitků s dobrým koncem a kousíček klidu na čtení Kočičí planety. Nejlépe se čte s vrnící kočkou na klíně…

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Editorial 4/2014

2014-12 editPřejít na články z Kočičí planety 4/2014

Vážení čtenáři,

kočičí dvířka jsou pro mne symbolem. Symbolem lásky ke kočkám. Vpouštíme je do svých příbytků, do svých srdcí, do svých životů.
Kocour mé sestry by se mohl testováním dvířek živit. Jednoho dne zamňoukal u dveří na jejich samotě u lesa a pustili ho dál do domu. Už zůstal. Ale neměl rád zavřené dveře a trval na tom, že bude chodit ven. Přes léto to nebyl problém, ale na podzim věčně pootevřenými dveřmi táhlo. Dostal proto první model dvířek. Ty nejobyčejnější z prvního obchodu. Dělaly neskutečný kravál a ukázalo se, že Mourek chodí v noci ven a dovnitř s pravidelností ponocného co hodinu. Inu dostal nový, tišší model. Jenže Mourek dospěl a začal chodit za kočkami. U toho nezůstalo, začal si vodit kočky domů. Bohužel měl slabost pro řekněme „sociálně slabší“ dámy prosté základních společenských pravidel a hygienických návyků. Oproti Mourkovi odmítaly respektovat veškerá pravidla a sežraná bábovka, vylitá barva v předsíni a louže v košíčku toho nejlepšího krajkového spodního prádla již byly onou poslední kapkou. Mourek dostal další model dvířek. Luxusní italský model opatřený mikročipem, který měl vpustit pouze nositele správného čipu. Jejich pořizovací cena hravě přesáhla součet cen obou předchozích modelů. První čip z obojku ztratil Mourek hned druhý den, životnost ostatních se počítala na týdny. Účet za doobjednané čipy z Itálie se dostal do rukou pána domu a vypadalo to, že se Mourek bude stěhovat. Žije tam však stále. Poslední model dvířek byl robustní a kvalitní, s možností regulovat směr propouštění. Inu Němci. Mourek může dvířky ven, dovnitř se naučil chodit přes verandu, kde si na paničku zamňouká.

Už jsem viděla dvířka vedoucí na půdu, ven na střechu garáže, i kočičí dvířka v krytém bazénu na zahradě. Mám je ráda. Ukazují, že za nimi jsou lidé, co vpustili kočky do svých srdcí. Že jsou kočičí dvířka i v historických dveřích britské ambasády v Praze mi nejprve vyrazilo dech. Ale vlastně to tak musí být. Když si přečtete náš rozhovor s paní velvyslankyní, pochopíte.

Vpusťte i vy kočky do svých srdcí i životů, budete bohatší. Bohatší o spoustu zážitků, zvířecí lásky a získáte nový pohled na svět. Ať už s dvířky nebo bez.

A pokud z jakéhokoli důvodu pozorujete kočky jen zpovzdálí, zachovejte nám přízeň. Od nového roku pro vás máme překvapení – budeme se vídat každý sudý měsíc, z Kočičí planety bude dvouměsíčník.

Přeji vám krásné svátky a těším se na viděnou v novém roce.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 3/2014

2014-09 editorialPřejít na články z Kočičí planety 3/2014

Vážení přátelé,

zatím je teprve konec srpna, ale dnes ráno už byla strašná zima a na procházce se psy jsem viděla padat první listí. Na podzim se vždy těšíme, barevné listí, kaštany, jablka, chmýří poletující po zahradě v posledním slunci…

Naše kočky se probouzejí z letního nicnedělání a polehávání a víc si hrají venku. Psy beru na dlouhé procházky, na houby, do lesa, těšit se barevným podzimem. V našem příměstském lese na myslivce nenarazíme, ale na výletech se někdy mužů v zeleném s puškou bojím. Byť se chovám v lese ohleduplně v každém ročním období, psy mám pod dohledem, přesto je v nich něco strašidelného. To, že mohou jediným stisknutím spouště vzít život mému čtyřnohému štěstí, mne děsí.

Kočky a myslivci je jistě ožehavé téma. Stejně jako většina z nás jsem dosud chtěla věřit, že naše kočky do lesa nechodí a že se nemusím bát. Jenže při bližším studiu celé problematiky to vidím trochu jinak. Chováme doma pravou šelmu, která má instinkty a schopnosti lovce a díky naší péči navíc vůči volně žijícím zvířatům ohromnou výhodu – jistotu plné misky a zázemí, kde se nemusí bát o život. Po celodenním lenošení na měkkém pelíšku má celou noc dost sil na lov. Divoká zvířata, každý brouk či ptáček musí denně bojovat o život a o obživu a ještě mu hrozí, že se může stát kořistí naší hýčkané a dobře živené šelmy, která vlastně vůbec lovit nepotřebuje. Naši lovci to mají spočítané, na noc přijdou pod zámek. A pevně věřím, že se nám díky Kočičí planetě postupně podaří otevřít oči dalším chovatelům.

Užijte si s Kočičí planetou a vašimi kočičími miláčky krásný barevný podzim. Pokud by se vám zachtělo kočičí krásy, neváhejte a vyrazte na Světovou výstavu koček, která se letos v říjnu po dlouhých letech koná u nás, v Praze. A pokud vás zajímá, zda je s vámi vaše kočka šťastná, můžete si zkusit náš test. I když je spíše pro pobavení, spokojenou a šťastnou kočku přeci poznáte sami nejlépe.

S přáním krásného barevného podzimu

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

Editorial 2/2014

KP1402 titulkaPřejít na články z Kočičí planety 2/2014

Milí čtenáři,

venku je krásně a počasí láká ven nejen nás, ale i kočky. Ty, které ven z bezpečnostních důvodů nemohou, alespoň tráví dlouhé chvíle u oken pozorováním cvrkotu a sněním o lovu. V nitru koček, které mohou chodit ven, se probudí instinkty a stávají se z nich lovci.

Lovce máme doma dva. Ellie, která přišla sama a umí se o sebe postarat, loví zásadně ptáčky. O kořist se nedělí, s výrazem největšího blaha je spořádá, a dodnes si nedala dohromady, že usvědčující hromádky peří jsou příčinou hubené večeře, která následuje. To Manfred má na lov velmi specifický názor. Týden i víc dělá, že se ho to netýká, pak se zvedne, odkráčí ven a přinese domů neuvěřitelné věci. Svého času jsme mu vedli deník – krom myší, rejsků a potkanů jsme zaznamenali krtka, ještěrku, strakapouda a jednou i straku! Tedy pouze její hlavu, která významně ležela vedla pračky a vyčítavě koukala na horu špinavého prádla. Vše to ale mělo divoký začátek – Manfreda vychoval pes a dlouho o lov nejevil sebemenší zájem. Raději doprovázel svého velkého kamaráda na procházkách, případně s ním vybíhal „štěkat“ na pošťačku. Také se po psím způsobu účastnil rodinného života, byl vždy u všeho a z velkého množství lidí si nikdy nic nedělal. Ráno po jedné garden party nás čekalo překvapení – v prádelně, do které vedou kočičí dvířka, ležel vypasený králík. Přiznám se, že jsem to nejprve pokládala za drsný žert některého z hostů, ale stopy na králičím krku byly výmluvné – máme doma šelmu. Jak se tenkrát ani ne ročnímu, drobnému kocourkovi podařilo prorvat králíka, který měl kilo šedesát (má pečlivá se sestra ho zvážila) dvířky dovnitř, nám je dodnes záhadou.

Lov je kočičí přirozeností, jak se vypořádat se žijícími úlovky se dozvíte v tomto čísle Kočičí planety. Zároveň jsme pro vás připravili materiál o tom, jak kočku naučit chodit ven nebo jak by měl vypadat ideální kočičí byt.

Kočky však nepotkávají jen zvířata, na která mohou pohlížet jako na kořist. Může mezi nimi existovat přátelství? A jsou kočky a psi opravdu tak rozdílní? Máte doma výjimku potvrzující pravidlo? Napište nám, těšíme se na vaše příběhy a fotografie.

Přeji vám a vašim hebkým kožíškům krásné léto.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka 

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group