TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Lyžovat v zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu a rozžhaveného Uluru? A ještě k tomu v červenci? Proč ne? Pravda, je to zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si nemohli nechat ujít.

Jízdu na australském sněhu si člověk může užít jen pár týdnů v roce. Navíc se to nepoštěstí každému, protože pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Ovšem pro místní Viktoriánce a Walesany je flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice je tato varianta trošku dražší, hlavně kvůli povinnému vstupnému do rezortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Též je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí, a nejednou jsme byli svědky, jak se někteří návštěvníci museli otáčet zpět. Naštěstí v každé horské vesnici je možné si řetězy vypůjčit. Pokud nechcete v horách zůstat do jara, je důležité sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou vždy, když to je možné, protože v horách je čerpacích stanic málo a nejedna je přes zimu zavřená.

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.

Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.

TEXT A FOTO: Pavel Záhorec

Jsou oprávněně považováni za krále severu. Majestátní, neoblomní, ale také tolerantní, pokud je zbytečně neprovokujete. A když se poštěstí, dostanete se k nim téměř na délku paže.

Z pravého okénka malého letadla vidíme zasněžené štíty pohoří Chigmit s dominantní činnou sopkou Iliamna. Její vrchol dosahuje až do výšky 3053 metrů. Na protější straně se vlní modrý Pacifik lemovaný obrovskými plochami písku a bahna. Uprostřed tohoto kontrastu se leskne hladina posetá miliony žlutých květů vodních lilií. Do této žlutozelené nádhery bezcitně ponoří své plováky hydroplán a ladným pohybem doklouže do míst, kde je vodní porost natolik hustý, že unese i vystupujícího pasažéra. Jezero, kde se každoročně vytírají tisíce lososů, nese výstižný název Silver Salmon Lakes.

Ledový vítr upozorňuje na to, že Aljaška nebude ani ve slunečném období, které zde nyní panuje, k návštěvníkům z teplé Evropy přívětivá. Krvelační komáři si nenechávají ujít svou příležitost přivítat návštěvníky jako první. Úzkou blátivou cestou se dostáváme do cíle naší cesty – Silver Salmon Creek Lodge. Privátní kemp poblíž „Stříbrného lososového potoka“ byl založen v roce 1983 Davidem Corayem původně jako rybářské zázemí. V posledních patnácti letech je však více využíván ke sledování a fotografování medvědů hnědých, všeobecně známých jako grizzly.

TEXT A FOTO: Jana Kollerová

Když hrabě Clarence, odsouzený k trestu smrti, dostal na výběr, jak chce odejít z tohoto světa, přál si být utopen v sudu s vínem z Ostrova lesů. Američané si stejným vínem připíjeli 4. července 1776 po podpisu Deklarace nezávislosti a oblibu v něm našli též Napoleon, George Washington či Winston Churchill.

Oficiální dějiny Madeiry se začaly psát docela náhodou, když jedna námořní výprava měla prozkoumat pobřeží západní Afriky. Rok po objevení sousedního ostrova Porto Santo přistáli v roce 1419 Portugalci na jejích březích a pojmenovali ji Ilha da Madeira – Ostrov lesů. O rok později však toto jméno již neplatilo, protože sám její objevitel kapitán Zarco ji nechal zcela vypálit kvůli pěstování cukrové třtiny, vína a obilí. Z původních hustých lesů a jedinečné sopečné vegetace zbyl poslední kousek původního vavřínového lesa. Výhodná poloha asi 500 km severně od Kanárských ostrovů a 900 km západně od Casablanky povýšila rychle Madeiru na důležitý dopravní uzel. Námořníci brázdící okolní moře ji využívali jako útočiště, kde mohli doplnit zásoby i síly. Necelých pět let po jejím objevení se stal na starém kontinentu cukr z místní třtiny žádanou a velmi drahou komoditou.

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Zimbabwský diktátor vyhnal ze země kvůli upevnění své moci bělošské farmáře. Rasismu se zalekli turisté, a tak došlo k tomu, že největší africkou předkoloniální stavbu na jih od Sahary obdivuje pouze nebojácný návštěvník.

Kdysi tu bydlel král, jeho x manželek, x2 konkubín a nejméně deset tisíc poddaných. Nyní je z výstavního města památka UNESCO, ale procházím tudy jen já, moje průvodkyně a plachá tlupa paviánů s červenými zadky. Turisty odradila od návštěvy ruin nedaleko města Masvingo a vůbec celého Zimbabwe bělochožroutská pověst místního tyrana Roberta Mugabeho. Přitom ještě v 90. letech byla Great Zimbabwe jedna z nejnavštěvovanějších památek Afriky.

Monument bez malty

Zeď má na výšku jedenáct metrů a na tloušťku čtyři a já obdivuji, že ještě na nikoho za šest století od vytvoření nespadla. Přeci jen kameny v ní nejsou pospojovány žádným druhem malty, afričtí zedníci je na sebe „jen“ naskládali. Za zdí stojí ještě vyšší kuželovitá věž, která má patrně co do činění s kultem plodnosti, ten byl pro kulturu v království Zimbabwe důležitým společenským faktorem. „Bydlela zde královna a věž jí měla chotě připomínat, když nebyl doma,“ má svoje vysvětlení mladá průvodkyně Sally. Panovník podle ní nebydlel tady, nýbrž v pevnosti na kopci. Její stavitelé využili křivolakých stezek mezi skalisky, doplnili je svými zdmi, takže případní útočníci by se ocitli v pasti jak křižáci v arabské medíně. Na obranu stačilo proti nim vyslat kupu kamenů. Do takto zabezpečeného sídla si monarcha povolával na noc ženskou společnost. Královský trubadúr vystoupil na skalní převis a mocným hlasem zahalekal do údolí, které manželky či milenky se vladaři zachtělo.