ikoktejl

Tomáš Nídr
Tag: Tomáš Nídr Nalezeno 20 výsledků.
Tag: Tomáš Nídr Řazení

Hladové prokletí

Hladové prokletí

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Proč lidé ve východní části Demokratické republiky Kongo trpí podvýživou? Otázka, která se zdá být bez odpovědi. Přitom v tamní půdě vyroste a dá plody cokoliv, co do ní zarazíte.

Vůbec se mu nelíbí, že ho fotím. Mračí se a vyzáblými ručičkami se na nemocniční posteli křečovitě drží matky. Rachidovi Ntambovi jsou skoro dva roky, přesto váží jen 6,9 kilogramu. Ale ve srovnání se stavem před dvanácti dny, kdy měl podle záznamů pouze 5,7 kilogramu, už je cvalík. Klučina je jedním z mnoha podvyživených dětí, které rodiče v konžské provincii Jižní Kivu nezvládají správně krmit kvůli chudobě, kterou zapříčinily především boje mezi různorodými místní milicemi.

Číst dál...

Denis Mukwege: Zvěrstva jsou tu na denním pořádku

Denis Mukwege: Zvěrstva jsou tu na denním pořádku

Ptal se: Tomáš Nídr, Foto: Tomáš Nídr

Studoval na gynekologa proto, aby pomáhal na svět dětem. Jenže místo toho dává Denis Mukwege ve své klinice ve východokonžském Bukavu brutálně znásilněným ženám dohromady jejich intimní partie. Práce má bohužel příliš, protože sexuální násilí proti civilistkám používají všechny strany nepřehledného konfliktu ve středoafrické republice. V rozhovoru vyzývá světové mocnosti, aby přestaly přihlížet tomu, jak jeho vlast už téměř dvě desetiletí trpí kvůli nekonečným rebeliím, během nichž se sexuální násilí používá jako válečná strategie. Mukwege, jehož hřmotná postava a zvučný hlas budí respekt už při vkročení do dveří, si otřesné zážitky z operačního sálu nenechává pro sebe. O utrpení konžských žen mluví veřejně. Kvůli tomu se z něj stala nejviditelnější osobnost země, která se zápalem kritizuje místní vládu i svět za to, že se zoufalou situací nejsou schopni nic dělat. Do své argumentace dává tolik rozčileného elánu, že se při ní opakovaně zakoktá.

Číst dál...

Uruguay v rauši

Uruguay v rauši

Malý stát vklíněný mezi Brazílii a Argentinu se jako první odvážil ke kontroverznímu kroku a zlegalizoval marihuanu. Mnozí Uruguayci se nyní bojí, že se jejich dovolenkáři dosud opomíjená země stane centrem drogové turistiky, byť nákup bude povolen pouze místním občanům.

TEXT: TOMÁŠ NÍDR

Dvaatřicetiletý kovář Cristian z metropole Montevideo také amatérsky zahradničí. O svoje rostlinky se pečlivě stará. Zalévá je, přidává do hlíny hnojivo, ochraňuje je před hmyzem, zajišťuje nezbytné množství světla. Vše jen proto, aby si pak vychutnal svoji sklizeň. Jen se bál, aby si na jeho koníčka neposvítili strážci zákona. Ale nyní – řečeno s Hujerem – je bude moci pohostit „trávou ze své zahrádky“. Marihuana se od letošního roku v jihoamerické Uruguayi stane plně legální.

Číst dál...

Doktor ze dna dolu

Doktor ze dna dolu

V ŘÍJNU TOMU BUDOU TŘI ROKY OD CHVÍLE, KDY SE PODAŘILO PO DLOUHÝCH SEDMDESÁTI DNECH VYTÁHNOUT ZASYPANÉ HORNÍKY Z CHILSKÉHO DOLU. JAK SE SROVNÁVAJÍ S TÍM, ŽE SE Z NEZNÁMÝCH HAVÍŘŮ STALI NA CHVÍLI GLOBÁLNÍMI CELEBRITAMI.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Snad aby mi dokázal, že za poskytnutí rozhovoru od novinářů žádné peníze nechce, odmítá chilský horník Yonni Barrios, jehož záchranu ze zasypaného dolu San José před třemi lety sledoval celý svět, pozvání na oběd. Dokonce i v kavárně, kde spolu mluvíme, sedí na sucho. Během interview neustále žmoulá papírový ubrousek a občas mu při vzpomínkách zvlhnou oči.„Na internetu se třeba prodává jedna naše lampa za deset tisíc dolarů. Ale já si všechny svoje věci dobře schovávám, abych je jednou dal muzeu,“ říká třiapadesátiletý bezdětný muž, aby ukázal, že na svém příběhu nechce vydělávat. Mnoho Chilanů si totiž myslí, že třiatřicítka zasypaných horníků, kteří díky štěstí a vyspělým technologiím dokázali přežít sedmdesát dní v dole, zpeněžili svoji smůlu.

Číst dál...

V loděnici u vikingů

V loděnici u vikingů

BÝVALÁ DÁNSKÁ METROPOLE ROSKILDE NABÍZÍ NEJLEPŠÍ UKÁZKU TISÍC LET STARÝCH LODÍ. POSTARALI SE O NI PŘEDCI, KDYŽ PROTI NÁJEZDNÍKŮM VYBUDOVALI PODMOŘSKOU BARIKÁDU.

Číst dál...

Pouť za zjevením

Pouť za zjevením

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Nádvoří před bazilikou Panny Marie Guadalupské je pořádně našlápnuté. Právě po osmi dnech dorazili poutníci, aby se na nejdůležitějším religiózním místě Mexika poklonili národní patronce.

Nekonečné zástupy venkovanů kráčí za standartou, která nese jméno jejich vesnice, a z balkonu moderního svatostánku, který připomíná šapitó, jim neúnavně mává jejich biskup. I takováto akce má svého roztleskávače, jehož hlas ze zvukových aparatur věřící vybízí k větší aktivitě: „Zamávejte panu biskupovi, ať ví, že tu jste. Tančete! Křičte! Dělejte, co chcete, ale ukažte se!“ A do mikrofonu skanduje jak na předvolebním mítinku: „Se ve, se siente, María está presente.“ Tedy ve volném překladu: „Je to vidět, je to cítit. Marie tady je s námi.“ Nejslavnější panna světové historie je v mexickém životě stále přítomna. Téměř od počátku španělské kolonizace bývalé aztécké říše. Zjevila se v roce 1531, jen osm let potom, co si Hernán Cortés překvapivě rychle podmanil mocnou civilizaci.

Číst dál...

Nebe nad Méridou

Nebe nad Méridou

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Ve venezuelské Méridě mají údolí, které jako by příroda stvořila na objednávku paraglidistů. Vzdušné proudy vytvářejí prostředí pro možnost celoročního plachtění.

Kdybych měl místo tebe v tandemu Huga Cháveze, tak bych s kluzákem jinak hýbal, abych ho pořádně vystrašil. Až by z toho zvracel,“ holedbá se Will, když se v poklidném tempu vznášíme na padákovém kluzáku a vychutnáváme si, jak v zapadajícím slunci barvy kaňonu pod námi přecházejí od oranžové přes růžovou až do šedivé . Město Mérida je centrum adrenalinového turismu. Atrakcí číslo jedna byla jízda po nejdelší soustavě lanovek světa, která zájemce vyvezla z 1577 metrů do nadmořské výšky 4045 metrů. Jenže bohužel už je od roku 2008 zavřená kvůli potřebné renovaci a doba předpokládaných oprav se liší podle toho, koho se tážete. Každopádně než se znovu lanovka otevře, ještě to řadu měsíců či let potrvá.

Číst dál...

Ropné makarony

Ropné makarony

TEXT: Tomáš Nídr

U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.

Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.

Číst dál...

Pomoz nám, svatá Smrtko

Pomoz nám, svatá Smrtko

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.

Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.

Číst dál...

Ukradené děti

Ukradené děti

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Marcos Suárez Vedoya z Buenos Aires si jméno i obě příjmení změnil, když mu bylo třicet. „Zvykl jsem si rychle. Jako bych jméno Marcos měl od narození v sobě,“ říká. Nebyl za tím žádný rozmar. Jen se vrátil k tomu, jak ho pokřtili jeho rodiče předtím, než je tajná policie argentinské diktatury nechala na konci roku 1976 zmizet. Tehdy roční batole místo předání nejbližším příbuzným skončilo se zfalšovanými dokumenty v cizí péči. Podobně dala vojenská tyranie do rukou svých stoupenců na čtyři stovky potomků levicových rebelů, které brutálně zabila.

Číst dál...

Mugabeho samota

Mugabeho samota

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Zimbabwský diktátor vyhnal ze země kvůli upevnění své moci bělošské farmáře. Rasismu se zalekli turisté, a tak došlo k tomu, že největší africkou předkoloniální stavbu na jih od Sahary obdivuje pouze nebojácný návštěvník.

Kdysi tu bydlel král, jeho x manželek, x2 konkubín a nejméně deset tisíc poddaných. Nyní je z výstavního města památka UNESCO, ale procházím tudy jen já, moje průvodkyně a plachá tlupa paviánů s červenými zadky. Turisty odradila od návštěvy ruin nedaleko města Masvingo a vůbec celého Zimbabwe bělochožroutská pověst místního tyrana Roberta Mugabeho. Přitom ještě v 90. letech byla Great Zimbabwe jedna z nejnavštěvovanějších památek Afriky.

Monument bez malty

Zeď má na výšku jedenáct metrů a na tloušťku čtyři a já obdivuji, že ještě na nikoho za šest století od vytvoření nespadla. Přeci jen kameny v ní nejsou pospojovány žádným druhem malty, afričtí zedníci je na sebe „jen“ naskládali. Za zdí stojí ještě vyšší kuželovitá věž, která má patrně co do činění s kultem plodnosti, ten byl pro kulturu v království Zimbabwe důležitým společenským faktorem. „Bydlela zde královna a věž jí měla chotě připomínat, když nebyl doma,“ má svoje vysvětlení mladá průvodkyně Sally. Panovník podle ní nebydlel tady, nýbrž v pevnosti na kopci. Její stavitelé využili křivolakých stezek mezi skalisky, doplnili je svými zdmi, takže případní útočníci by se ocitli v pasti jak křižáci v arabské medíně. Na obranu stačilo proti nim vyslat kupu kamenů. Do takto zabezpečeného sídla si monarcha povolával na noc ženskou společnost. Královský trubadúr vystoupil na skalní převis a mocným hlasem zahalekal do údolí, které manželky či milenky se vladaři zachtělo.

Číst dál...

UJFA žije i v Keni

UJFA žije i v Keni

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

Kapitáne, tady ti ho vedu, haleká na bývalého obránce české fotbalové reprezentace Tomáše Ujfalušiho jeden ze spoluhráčů, když mě v tréninkovém centru nejslavnějšího tureckého klubu Galatasaray Istanbul vede k rozhovoru. Dlouhovlasý bek se zarostlou tváří, který se v každém mužstvu stane vůdčí postavou kabiny, mu s úsměvem odpovídá v angličtině, ze které přejdou do španělštiny. Po telefonu Tomáš ještě německy poprosí svého šoféra kvůli našemu interview o trpělivost. Cestování na zápasy po celé Evropě z našeho nejlepšího obránce posledního desetiletí učinilo polyglota.

Do kolika zemí jste se s fotbalem dostal?

V Evropě si troufám říct, že do každé.

Když jedete na pohárový zápas, je tam prostor, aby si fotbalista vyrazil s fotoaparátem za pamětihodnostmi?

Vůbec ne. Vše je přesně zorganizované. Z letiště se jede rovnou do hotelu, tam tak hodina a půl na oddech, pak na předzápasový trénink a pak jídlo. Někdy se jezdí den dopředu a to pak dopoledne čas je. Většinou ale nedojde ani k té procházce, protože ubytování je kvůli tréninkovým hřištím mimo město, takže hráči tráví volný čas spíše na pokojích.

Cestujete v pozici celebrit. Má to nějaké výhody třeba na letišti?

Létáme speciálem, takže odbavení je jen pro nás. Snáze se projde i bezpečnostní kontrolou, protože většinou jednu bránu otevřou výhradně pro tým. Ale asi pětkrát se mi v případě našeho vítězství nad domácím mužstvem stalo, že policie naschvál prohlížela všechny tašky a zdržovala nás. V Turecku nám nic takového nehrozí. Fotbalisty vůbec neřeší a klidně nás nechají projít, ať pípáme nebo ne.

Číst dál...

Lamy v klobouku

Lamy v klobouku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Lidi, jezte lamy, to je zbožné přání bolivijských pastevců lam, doufajících, že se tak v zemi začne hýbat trh s masem a pomůže zlepšit jejich těžký úděl v zapadlém kraji na náhorní plošině v Andách.

V pusté části Bolívie, na půli cesty mezi městy Oruro a Potosí ve výšce čtyř tisíc metrů osaměle žije pastevec Cristóbal Colquechoque. Táhne mu asi na šedesát. Zevnějšek zanedbaný, zuby zažloutlé od ustavičného žvýkání koky. Manželka i šest potomků žijí a pracují v Potosí, vzdáleném čtyři hodiny jízdy teréňákem. „Občas sem přijedou, aby si vyzvedli maso,“ říká o jejich řídkých návštěvách. Bere mě dovnitř ohrady, vystlané vysokou vrstvu bobků. Několik desítek lam se na sebe mačká na čtverci o rozměru zhruba 50 x 50 metrů a zadupává do výkalů zbylý sníh. Metrová zídka kolem nich je postavená z naskládaných kamenů, které kromě gravitace nic nespojuje. Stačilo by se opřít a celá chatrná konstrukce by se musela poroučet k zemi. „Lamy se o plot neopírají, nedrbou, ani se ho nesnaží přeskočit,“ vysvětluje Colquechoque. Dospělým jedincům hledím přímo do očí, ony ustupují o několik kroků dozadu a decentní odstup si zachovávají po celou dobu. Připravuji se, z kterého hloučku na mě přilétne dobře mířená slina, protože v tomto oboru zaujímají huňatí savci v živočišné říši přední příčky. Colquechoque se tomu směje s tím, že plivají jen sami na sebe. Zejména ti starší a v hierarchii skupiny výše postavení, když chtějí umravnit omladinu. Na člověka prskají, jen když se cítí ohroženi, nebo rozmazlenci, kteří byli odkojení pomocí láhve a dvounohou bytost proto považují za jednoho ze stáda.

Číst dál...

Rýžová plavba

Rýžová plavba

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Zemědělci v Tam Coc na severu Vietnamu mají nádherné pracovní prostředí. Přímo ze zelených rýžovišť rostou fotogenická vápencová skaliska. Vychutnají si i rolníci pohled, když se při obdělávání základní plodiny regionu stále musejí brodit vodou?

Zahanbeně se cítím jako bílý kolonista. Vezu se na přídi pramice a kolem sebe vidím Vietnamce s jejich kuželovými klobouky, jak se bosí brodí v matlavém bahýnku, ze kterého rostou třicet čísel dlouhá stébla rýže.

Do sklizně plodiny, kterou mají v jihovýchodní Asii na talíři v různých formách od snídaně po večeři, je ještě daleko. Zrnka se na rostlinách ještě ani nezačala formovat. Zemědělci mezi řádky vybírají parazitické šneky, kteří by mohli ohrozit úrodu a tak i pozici Vietnamu na pátém místě největších světových producentů rýže (po Číně, Indii, Indonésii a Bangladéši). Někteří vyhazují měkkýše na břeh, jiní je dávají do igelitky. Jedna z žen využívá toho, že dnes sluneční paprsky neprotrhly šedivou oblačnost nad krajem Tam Coc na severu země. Snímá z hlavy klobouk a dělá z něj improvizovanou nádobu na nepohodlné živočichy.

Číst dál...

Uruguay v termosce

Uruguay v termosce

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Správný Uruguayec bez ní nedá ani ránu. Nádobu udržující teplotu horké vody vrazí do podpaží, do ruky chytne hrnek s namletými lístky a za chůze ho dolévá, aniž by kápnul vedle. Pak z něj zamyšleně potahuje a tváří se blaženě. Pít maté je národní vášeň.

Kněz Víctor Hugo Briani sedí na parkové lavičce v centru uruguayské metropole Montevideo, vedle sebe má položenou speciální kabelu s termoskou a v ruce drží kravský roh. Z netradičního poháru srká hořké maté. „Usnadňuje to konverzaci. Lidé sdílejí jeden hrnek, začnou se bavit o kvalitě maté a pak přejdou na jiná témata. Při popíjení se vám taky lépe přemýšlí nad argumenty v diskusi,“ říká s tím, že uruguayské národní pití nikdy nechybí ani v jeho kostele, když pomáhá svým farníkům vyřešit nějaký spor.

Číst dál...

Přesolené peklo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.

Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.

Číst dál...

Nastartovaný Vietnam

Nastartovaný Vietnam

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

První dominuje severu, druhé jihu. V prvním sídlí vládní úřady, v druhém koncentrují své pobočky největší světové firmy. První má prestižnější univerzity, druhé lepší infrastrukturu. Hanoj si drží tradičnější tvář, zatímco Saigon je kosmopolitní. Dvě největší města Vietnamu bezvýsledně soupeří o to, které je tím opravdovým centrem země.

Složitě se proplétám uličkami historického centra Hanoje. Nejde o jejich křivolaký půdorys, ale hlavně o to, že ve vietnamském hlavním městě jsou až do vozovky vystrčeny živnosti jednotlivých obchodníků od kořenářů až po železáře. Mezi tím se motají drobné ženy, které veškerou svoji nabídku přepravují na nosiči přes rameno, který připomíná několikanásobně zvětšené lékárnické váhy. Svůj obchod mají tam, kde na ně houkne potenciální zákazník. Nařízení radnice tento způsob prodeje sice zakazuje, ale nezdá se, že by to někdo respektoval. Obchodnice zmizí, jen když dostanou echo, že se blíží policejní hlídka. To se rozprchnou do všech stran jak detonací vystrašení vrabčáci. Další překážkou na chodníku ve spleti úzkých uliček jsou zaparkované motorky japonských značek vyrobené na vietnamském území, které v Hanoji nemilosrdně okupují zóny určené výhradně pěším. Člověku tak většinou nezbude, než pokračovat ve své cestě po silnici. Více než kde jinde je potřeba udržovat oční kontakt s řidiči na malých skútrech a stále se koukat doprava i doleva. To, že někdo jede v protisměru, tady není žádná rarita a výstředníkovi ostatní účastníci silničního provozu nijak nespílají. Cesta na oběd se tak stává adrenalinovým sportem. I když Vietnamci s chodci jako normální součástí vozovky počítají, takže tomu přizpůsobují i svou rychlost.

Číst dál...

Křováci nejsou šílení

Křováci nejsou šílení

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.

Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.

V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.

Číst dál...

Korida bez krve

Korida bez krve

TEXT: TOMÁŠ NÍDR, FOTO: SHUTTERSTOCK

Francouzští toreadoři těm ze španělsky mluvícího světa dokazují, že se mohou v aréně odvážně popasovat s býkem, aniž by to jejich protivníka s rohy stálo život.

Mladík se mihne kolem černého býka, hmátne mu na čelo a pádí od něj. Půltunový pořízek si tuto drzost nenechá líbit a s funěním muže pronásleduje. Jenomže ten už je u červené ohrady. Odrazí se, skok plavmo v rozcapeném stylu vakoveverky a... zachytává se zábradlí před první řadou diváků. Je v bezpečí. Zvíře nazlobeně odfrkne a běží ztrestat dalšího provokatéra, který ho k sobě přivolává máváním paží nad hlavou.

Jsem v římské aréně v Arles v oblasti Camargue na jihu Francie. V pískovcových kulisách z prvního století našeho letopočtu se kdysi proháněli vozatajové, na život a na smrt zde bojovali vytrénovaní gladiátoři. Dnes se tu konají býčí zápasy, které jsou však přístupné i slabším povahám. Krev při nich – na rozdíl od španělsky mluvících krajů – neteče. Ale adrenalinu si lidé a (snad i) němé tváře užijí do sytosti.

Číst dál...

Cena života

Cena života

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

U třiašedesátiletého Uruguayce Eduarda Strauche si světová média podávají dveře. Je totiž jedním ze šestnácti aktérů slavného příběhu o lidské touze přežít. V roce 1972 se s ním a jeho spoluhráči z ragbyového mužstva zřítilo letadlo v Andách. Aby přežili, museli se uchýlit ke kanibalismu. Spásy se dočkali až po dvaasedmdesáti dnech, kdy dva nejsilnější došli do civilizace pro pomoc. Spolupracovník Koktejlu se Strauchem mluvil v den, kdy probíhalo úspěšné vytahování chilských horníků ze zasypaného dolu.

Sledoval jste záchrannou operaci v Chile?

Když vyjel první horník, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jako bych znovu prožíval ten moment, když nás po třech měsících po havárii helikoptérou přivezli do civilizace. Ten moment, kdy už víš jistě, že jsi opravdu přežil. Cítil jsem se s nimi spojen. Věděl jsem, co se jim odehrává v hlavě. Naše situace měly přes mnohé odlišnosti i řadu styčných bodů, třeba izolovanost od světa nebo střídání stavů zoufalé bezmoci a naděje.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group