ikoktejl

Afrika
Tag: Afrika Nalezeno 418 výsledků.
Tag: Afrika Řazení

Africká gotika

Africká gotika

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

„Až uvidíš hrady, zvané Tata Somba, nepřestaneš zírat,“ chvástal se jeden z hostů v baru v Lomé, hlavním městě Toga. „Takové paláce v Evropě vůbec nemáte, tam jeď, tam uvidíš Afriku.“

Togo je vlastně jen taková nudle, vtísněná mezi Ghanu, Burkinu a Benin. Asi největší atrakcí země jsou podivuhodné domy etnika Somba, připomínající spíše hrady, které jsou k nalezení na severu Toga u hranic s Beninem. Jméno Somba pochází od kolonistů, původními jazyky se kmeny v Beninu nazývají Betammaribé a v Togu Tamberma. Jedná se v podstatě o stejný národ, jen nesmyslně rozdělený hranicí. Když jsem se ptal po rozdílu, odpověď spolucestujícího v autobuse byla jednoduchá. „Je tu stejná úřední řeč – francouzština, půda i domy jsou stejné, venkovští lidé mluví podobným dialektem, používáme stejné peníze, jen v Beninu je levněji. Pouze prezidenta máme jiného, ale hranici mezi státy nehledejte, ta tu není.“

Číst dál...

Ostrov hudebního boha

Ostrov hudebního boha

TEXT A FOTO: Veronika Pešková

Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?

Přilétáme do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. „Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a stojí čtyřicet dolarů,“ říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkáváme s tím, že na nás chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů za osobu. Přeplatili jsme o třicet dolarů a přispěli tak místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut práce pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.

Číst dál...

Masajský šerosvit

Masajský šerosvit

TEXT A FOTO: Ondřej Kolman

Do této odlehlé domorodé vesnice jsem putoval se svým masajským přítelem Lonyem několik hodin bušem. Sestávala z několika chatrčí a v modravé dálce se rýsovaly pahorky Tanzanie. Děti přede mnou plačky utíkaly, protože se bály bílého bubáka.Vnější znaky západní civilizace zavítaly k těmto lidem v podobě digitálek či triček. Jejich duše je však zaplaťpánbůh stále čistě africká. Nemají ani elektřinu, ani tekoucí vodu, neumějí číst ani psát, neznají noviny ani časopisy. 

Číst dál...

Válka v patách

Válka v patách

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.

Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.

Číst dál...

Punské války

Punské války

TEXT: JANA VLKOVÁ

Místa, kde před stovkami let tekla proudem krev, jsou dnes pro nás kronikou dob dávno minulých. Tato země je protkána antickými památkami a návštěva někdejšího Kartága se tak stává cestou nejen na sever Afriky, ale též napříč věky.

Času je bohužel málo, a tak jsem procházela jen ty nejznámější pozůstatky antických staveb, respektive celých měst. Jsem vetešnice a čím jsou věci starší, tím větší vzrušení ve mne vyvolávají. Tuniské vnitrozemí mě dokázalo rozechvět snadno. Města jsou obrovská, někdy zcela opuštěná, jindy posazená do krásných panoramat předhůří Atlasu. Během své návštěvy jsem se naplno nabažila a přesto mi ještě spousta věcí zůstala skryta. Má cesta začala v Tunisu. Zdejší vykopávky mě zcela nadchly, a to jsem ještě nevěděla, co mě dále čeká. Naleziště v hlavním městě, které nebylo mým nejdůležitějším cílem, nebyla nic v porovnání s tím, co jsem teprve měla vidět. Ještě téhož dne jsem se přesunula do nedalekého města Oudna. Ve vyprahlé krajině se skrývá amfiteátr, kapitol a kdesi kousek dál jsou ještě lázně a cisterny. Nikde nikdo, jen pár zpocených dělníků se věnovalo rekonstrukcím. Zarazilo mě, že zde nebylo parkoviště ani pokladny. Informace pro zvídavé návštěvníky jsem našla na informačních cedulích. Všude byl klid, nerušeně jsem nasávala zdejšího genia loci a poprvé zažila intenzivní pocit blízkosti dob dávno minulých, který se mi zde ještě mnohokrát vrátil. Například hned v blízkém městě Thuburbo Majus, kde dříve žili Berbeři a pak Punové, což historik pozná podle nepravidelného půdorysu ulic. Mně tuto skutečnost musel objasnit průvodce. Města, která Římané postavili později, mívají velmi pravidelnou pravoúhlou síť ulic. Obyvatelé Thuburbo Majus byli bohatí, žili z obchodu, z pěstování obilí, a na vrcholu rozkvětu prý město čítalo deset tisíc lidí, což nebylo na tu dobu zanedbatelné číslo.

Číst dál...

Mou rodinou je Afrika

Mou rodinou je Afrika

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Přiřítí se z buše jako vítr. Najednou je jí všude plno. „Sorry, sorrrry,“ zadrnčí v omluvě výrazné afrikánské „r“. Vždycky chodí pozdě, vždycky se jí do cesty něco připlete. Něco obyčejného, třeba sundávat paviány z doškové střechy. Pro Marlice nic zvláštního, byli jí přece i na svatbě...

Za hvězdou televizního kanálu Animal Planet (pořad Sirotci divoké zvěře), Marlice van Vuuren, ochránkyní zvířat a křováckých dětí, jsem se vypravil na její farmu jménem Naankuse. V jazyce Křováků nebo lépe řečeno Sanů to znamená: Bůh nás ochrání.

Mé představy o odměřené celebritě s hvězdnými manýrami rozbila během okamžiku. Za pár minut v její přítomnosti máte pocit, že se znáte léta. A přitom mi to mělo být jasné od začátku. Zvířata žádnou komedii netolerují. Vidí vás hned takové, jakými ve skutečnosti jste. A zvířata jsou její život. Během těch pár dní s ní jsem pochopil, jak velké srdce má tahle dívka z africké farmy. Jen jedna věc mi zůstala záhadou. Kolik má Marlice van Vuuren vlastně rodin...?

Číst dál...

Nevinné bestie

Nevinné bestie

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Navenek zákeřní a neúprosní zabijáci, ve vlastní smečce však ta nejsolidárnější zvířata s úžasným vztahem k vlastním mláďatům.Vyfotografovat psy hyenovité je však někdy velmi obtížné.

Z letadla vypadala krajina kolem řeky Kwando jako rovná plocha bez vyššího porostu: zvěří vyšlapané cesty propojující modrá jezírka, ve kterých se líně povalovali hroši; stáda slonů viditelná i z výšky 800 metrů, ve které jsme se nad pevnou zemí pohybovali v malých cessnách. Oblaka prachu zvířeného vylekanými impalami se spojovala v šedou skvrnu, na jejímž hrotu skákaly desítky hnědých kopytníků. Úchvatný pohled na otevřenou krajinu sliboval nádherné fotografování v ráji zvířat. Plánovali jsme sledovat asi dvacetičlennou smečku psů hyenovitých, která území obývá, a nemohli jsme se dočkat, až dosedneme na pevnou zem. 

Číst dál...

Erotika na hrobech

Erotika na hrobech

TEXT A FOTO: VLADIMÍR LEMBERK

Evropané při spatření sakalavských hrobů jsou nejprve šokováni a nevěří svým očím. O chvíli později propukají v smích. Někteří se jen cudně usmívají nebo dokonce červenají. Zdejší hroby zkrátka vypadají poněkud jinak, než jak jsme zvyklí…

Procházím opadavým pralesem severně od města Morondava na západním pobřeží Madagaskaru. Sotva znatelná pěšina se klikatí v hustém porostu, kde dominují nápadně silné kmeny baobabů. Moji pozornost upoutá skotačíčí skupina lemurů v koruně stromů. S pohledem upřeným vzhůru snadno přehlédnu nevelkou dřevěnou ohrádku, do které doslova vrazím. Úlek je to vskutku velký a ještě graduje v okamžiku, kdy zjistím, že „to“ dřevěné, do čeho málem narazila má hlava, jsou mohutná ženská prsa. Musím poodstoupit tři kroky, abych pohledem obsáhl celou nečekanou překážku v cestě. Dřevěná prsa patří dřevěné ženské postavě, která obkročmo sedí na dřevěné soše muže se ztopořeným údem. Toto erotické dřevěné sousoší zde není jediné. V jiných pozicích jsou vyřezány ještě další tři dvojice. Celou nezvyklou a velmi pitoreskní skupinu doplňují solitérní sošky zvláštních ptáků, nejspíš čápů s dlouhými zobáky.

Číst dál...

Gorilí mystéria

Gorilí mystéria

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Půl roku v kamerunském pralese, každodenní výstupy, všudypřítomné vlhko, moskyti, housenky a další nástrahy divočiny. To vše s jediným cílem – najít gorily nigerijské, nejvzácnější lidoopy planety.

Na pomezí Kamerunu a Nigérie, ve zbytcích pralesů v povodí řeky Cross žije gorila nigerijská (Gorilla gorilla diehli), poddruh gorily nížinné. Jejich život zůstává dodnes zahalený tajemstvím. Gorily žijí po obou stranách hranice a středisko výskytu je severně od města Mamfé. Celá populace čítá něco kolem pouhých dvou stovek goril. Rozdílná velikost lebky i analýza mitochondriální DNA potvrdily, že jde o skupinu zvířat lišících se od ostatních afrických goril. V pánvi řeky Cross zůstaly, jako množství jiných druhů zvířat i rostlin, uvězněny při pleistocénním zalednění proto, že lesy se na okolních náhorních pahorkatinách změnily v suché travnaté savany. V zelené pralesní oáze nerušeně žily až do příchodu lidí. Ti je později s rozvojem střelných zbraní začali lovit a hlavně postupně přeměnili jejich životní prostředí natolik, až se gorila nigerijská dostala do sice prestižní, avšak smutné společnosti zvířat uvedených v Červené knize v kategorii Kriticky ohrožení. Zatímco gorilám severně od Mamfé se ochrany dostává a zvířata mohou mezi jednotlivými rodinami migrovat, odhadovaných třicet goril v Lebialemu je patrně zcela izolovaných, a ten zbytek pralesa na úbočí mezi vesnicemi Bechati, Besali a Fossimondi nikdo nechrání. Kamerunská nevládní organizace ERuDeF se o vyhlášení rezervace již několik let snaží. Spolu se studentkou ekologie na České zemědělské univerzitě Pavlou Vymyslickou a bývalým kolegou z pražské zoo Markem Ždánským jsme založili iniciativu Diehli a snažíme se pomoci ERuDeFu rezervaci vyhlásit. Mimo jiné i tím, že gorily v Lebialemu jako vůbec první nafilmujeme a vyfotografujeme, zaznamenáme jejich pobytové stopy, zjistíme početnost a zmapujeme areál výskytu. S tímto plánem jsme s Pavlou do Kamerunu na půl roku odjeli...

Číst dál...

Hovory H

Hovory H

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

Podesáté na jednom místě! Slije se můj další pobyt v Namibii do otravného nicnedělání, kdy si budu nudou kousat nehty? Na první pohled to tak vypadá. Já ale vím, že v zemi Himbů nemám kam spěchat.

Celý nekonečně dlouhý den čekám, až se přiblíží pozdní odpoledne a slunce zabarví palmovou oázu rudé nehostinné krajiny vodopádů Epupa do teplejších barev. Porost okolí řeky Kunene netypicky narušuje jinak velmi rázovitý půdorys krajiny. Hory, kopce, skály a kameny se předhánějí ve tvarech a barvách a tvoří spolu nehostinnou krajinu. Běloch by tady v severozápadním cípu Namibie, na dosah angolské hranice, nepřežil ani týden. Mezi jedovatými kaktusy, ostny pokrývajícími kůru keřů, jedovatými hady a ostrým slunečním zářením by jen stěží bojoval o holý život. Nejsme na to již vybaveni. Pro bělocha bez výdobytků doby nemyslitelné, pro Himby domov.

Číst dál...

Osudová hora

Osudová hora

TEXT A FOTO: RUDOLF ŠVAŘÍČEK

Kilimandžáro. Na nejvyšším místě Afriky kdysi vše tragicky skončilo i nově začalo. Kili byl můj první exotický nejvyšší vrchol kontinentu. O prestižním projektu Koruna planety jsem tehdy ještě moc nevěděl...

Koktejl slaví krásnou vydařenou dvacítku. Josef Formánek žil na jeho začátku hodně rozkročeně, naplno až hekticky, přesto nebo právě proto stihl vymyslet a rozpohybovat autentický český cestovatelský časopis. Ve zběsilém tempu naskočil na nového koně, se kterým se řítil do zajímavých míst Čech i odvátých koutů planety. Já jsem před dvaceti lety rotoval hlavně Indonésií, s Pepou Formánkem jsme ochutnali také společné chvíle na Siberutu, který jemu změnil život a nadělil mu jiné vnímání, vnitřní klid a později i skvělou knihu o „Prsatém muži“, moji nejoblíbenější. Prožívám Pepův styl psaní jako jeho vděčný čtenář. S každou knižní novinkou Josef volá, vede dlouhé telefonní hovory, ve kterých mi čte panenské pasáže. U hodinových hovorů rodících se příběhů není nutné sedět doma v křesle, Pepův monolog dosáhne i do kavárny, autobusu či na hory. Děkuji možná ještě více než za Koktejl za ta netradiční autorská čtení.

Číst dál...

Byl jsem prokletý

Byl jsem prokletý

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Čarodějové, šamani, duchové i tajná společenství, to vše patří k Africe stejně jako sloni, lvi, nebo žirafy. I když se mnozí pousmějí, pro Afričana je svět magie každodenní součástí jeho života.

Potkat v Africe šamana nebo kouzelníka je jednoduché, mnohdy stačí vypravit se na tržiště. Tady se prodávají potřeby pro kouzla a čáry. Jsou to různé předměty, kořínky, byliny, léčivé dřeviny, ale také lebky, části zvířecích těl, kosti, vysušená zvířata i zahnívající opičí hlavy. Mnoho lidí návštěvu takového bizarního stánku nevydrží, ale právě tady můžete potkat ty pravé léčitele a hybatele všech událostí. Svět magie je v Africe pevně zakořeněn a i přes příchod civilizace mají šamani v této části světa velikou moc nad všemi smrtelníky. Není divu, protože většina obyvatel, především těch z venkova, pokud má zdravotní problém, může vyhledat jedině šamana. Západní medicína je nedostupná a také drahá. V nemocnici, pokud nezaplatíte, tak vás odmítnou léčit, kdežto marabu, jak se přezdívá přírodním léčitelům, nikdy neodmítne. Za své služby očekává jen dárek, což jsou potraviny, slepice, ovce nebo nějaká užitečná věc.

Potkat můžete šamany dobré i ty špatné, kteří škodí. Lidé za marabu přicházejí se svými neduhy, nemocemi i problémy, tito léčitelé se stávají nejen doktory, ale také psychology a terapeu¬ty. Víra v zázrak někdy dokáže vyléčit i na smrt nemocného. Někteří šamaní léčí i AIDS, nebo dokážou vyrobit lék proti hadímu uštknutí. Tito odborníci většinou hledají své medikamenty v přírodě, se kterou žijí v dokonalé symbióze. Až díky jejich znalostem se moderní medicína a vědci začínají zabývat rostlinami, jejichž výjimečně léčivé účinky teprve zkoumáme, i když oni je znají od pradávna. Šamanismus existoval už v době kamenné a přežil všechny civilizace, stejně jako metody, které se dědí po generace.

Číst dál...

Bohatý chudobinec

Bohatý chudobinec

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Většina území Gabonu je člověkem netknutá. Za to vděčí tato africká země nepatrné hustotě zalidnění (pouhých pět obyvatel na kilometr čtvereční), a také tomu, že to největší bohatství se zatím ještě ukrývá pod zemí. Cestování po Gabonu je proto jako projížďka zeleným rájem.

V přístavu Port Gentil, ekonomické metropoli Gabonu, se rozednívá a nás odváží polorozpadlý taxík kamsi na předměstí do přístavu. Odbočujeme z hlavní cesty, asfalt končí, a my se ocitáme v labyrintu probouzejících se stánků, opuštěných skladišť a na břeh vytažených vraků nákladních lodí. Po pár minutách kličkování a nezbytného troubení jsme v přístavu. Bahnitopísčitá pláž se jen hemží cestujícími, křičícími prodavači čehokoliv a netrpělivými posádkami lodí. V Africe se vyplouvá až ve chvíli, kdy je dopravní prostředek naplněn k prasknutí. Gabon není výjimkou. Na chatrnou, asi patnáct metrů dlouhou dřevěnou pirogu je napříč rozmístěno skoro dvacet fošen k sezení, na každé se usadí pět šest lidí. Tísníme se na levoboku, ždímáme nohavice (nastoupit se nedalo jinak, než skočit po pás do vody a pak se vyškrábat na palubu), a k tomu nám z nedalekého rádia na břehu vyhrává poslední hit gabonské popové divy Patience Dabany, bývalé manželky nedávno zesnulého prezidenta Omara Bongo. Loď je plná, a tak když po dvaceti minutách naskočí motor, vyplouváme.Z nejzápadnějšího mysu země zamířila překvapivě rychlá piroga na jihovýchod. Na obzoru se rýsuje gigantická vrtná plošina, brzy nás ale obklopil zelený prales. Trasa plavby do městečka Omboué vede překrásným bludištěm řek, temně černými meandry i brakickými lagunami, kterými je gabonské pobřeží poseto.

Číst dál...

Ježaté Meroe

Ježaté Meroe

TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ

Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.

Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.

Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.

Číst dál...

Hvězdní Dogoni

Hvězdní Dogoni

TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ

Kolik má lidstvo ještě tajemství? Náš svět nám odkrývá jedno za druhým. A přesto je místo, kde se nestačíme divit. Dogoni, snad nejlepší hvězdáři Afriky, si své kulturní bohatství střeží.

Kdepak, v Africe nevznikl další stát. To jen kraj pod Bandiagarou, útesem, který jak obrovitá náruč objímá rovnou a pustou zemi malijskou, skýtá odpradávna útočiště lidem, kterým říkáme Dogoni. Tito lidé mnoha náboženství a rituálů sem přicházeli a pod svislými stěnami hledali bezpečí. Nevedly sem cesty, odevšad bylo daleko a než nájezdník mohl zaútočit, skolilo jej spíš vedro a žízeň než aktivní bojeschopnost vzdělaných Dogonů.

Číst dál...

Žvýkat kat

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Žvýkání zelených lístků, zvaných kat, je takovým požitkem, že se v mnoha zemích východní Afriky pravidelně zastavuje veškerý život. Bez katu si nedokáže nikdo představit ani chvilku. A tak nezbývá než si naplnit pusu listy a věnovat se žvýkací siestě stejně jako všichni okolo, protože v tuto chvíli na několik hodin stejně nebude nic fungovat.

Už jsi ochutnal kat?“ Když zamítavě zavrtím hlavou, Yousouf, můj kamarád, na mě nechápavě zírá, jako bych spadl z měsíce. Ihned se rozhoduje zasvětit mě do tajů oblíbené rostlinky. Tady, v etiopském Hareru, se pěstuje ten nejlepší kat, a tak není divu, když se mu během dne věnuje většina populace města. Yousouf mě zavede do soukromého domu se zahradou, kde na polštářích posedávají muži a ve stínu verandy pokuřují šíšu, nebo jen tak rozvaleni klábosí o všem možném. Jejich skleněné oči hledí nepřítomně skrze mne, ale jsou přátelští a ihned se dělí o svůj každodenní příděl drogy. Všichni nepřetržitě žvýkají jako krávy na pastvě a zároveň hbitě ulamují další lístky, které je uvádějí do blaženého stavu. „Musíš si nejdříve vybrat ty pravé lístky a pomalu je sežvýkat, přesně takhle,“ ukazuje mi názorně můj průvodce ústa plná katu se slinami. Zkouším to několikrát, dokonce využívám i nabídky loknout si vody, která má zvyšovat účinnost, jenže mně osobně to nepřipadá ničím zajímavé. Stejné by to bylo, kdybych se vydal na louku a sežvýkal pár trsů trávy. „Jsi ještě zelenáč, ale neboj, naučíš se to a poznáš jeho pravou sílu,“ dodává s úsměvem Yousouf.

Číst dál...

Na veselém pohřbu

Na veselém pohřbu

TEXT A FOTO: ŠÁRKA PECHOVÁ

„Zemřel mi tatínek…pojeď se mnou na pohřeb, bude to sranda…“ I po měsíci v západoafrické Ghaně mě tato pozvánka od kamaráda Nany překvapila. Takže i když to zní trochu morbidně, začala jsem se na pohřeb těšit, podle všeho to bude událost roku.

Nana se podívá do své rodné vesnice po dlouhých deseti letech, a to přesto, že je vzdálená jen pár hodin jízdy autobusem z hlavního města Accry. Nanova vesnička nedaleko Kumasi, hlavního města Ašantů, je malá. Jen pár domů, plno pouličních stánků a barevný kostel. Ale jednoho dne prý za lesem bude postavené letiště, chlubili se nám místní. V současné době ve vesnici žije už jen pár rodin, ostatní se odstěhovali do města za prací. Během příprav pohřbu je ale všude rušno, po ulici pobíhá plno dětí, které výskají radostí, když vidí bělochy (mě a Brazilce Bruna). Větší děcka se smějí, sahají na mě, podávají mi ruku, mladší děti jsou zaražené a někdy se i rozpláčou, protože něco tak strašidelného, jako je bílá, ještě neviděly! Jak se ukáže, všechny pokoje v domě Nanovy maminky jsou přeplněné, takže nakonec budeme spát s kluky z Nanovy kapely venku. Samozřejmě napatlaní repelentem (tedy já určitě) od hlavy až k patě a to doslova. Riskovat komáří štípnutí se v malarické oblasti skutečně nevyplácí.

Číst dál...

Chyťte antilopu

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Posledních asi 150 jedinců západního poddruhu antilopy Derbyho se na konci 20. století ocitlo na pokraji vyhubení. Kvůli pytlákům jsme o jednu z největších antilop skoro přišli, nebýt unikátního projektu českých vědců v Senegalu.

Bílé pruhy nám mizejí z očí. Ještě před vteřinou jsme viděli, jak se antilopa z posledních sil motá v akáciích, a teď jako by se v tom vedru vypařila. Musíme ji najít. Prodíráme se trním v malé rojnici, oči upřené do větví a srdce nám buší strachem o život. Ne o náš, ale o její. Jestli už padla na zem a my k ní doběhneme pozdě, zemře. Ozývá se praskání. Je tady, uspávací střela visí na levé kýtě a zadní nohy se jí pod vahou těla střídavě podlamují. Vykulenýma očima se zmateně rozhlíží. Neprchá před námi, už skoro deset minut se snaží utéct té divné únavě, která ji táhne nemilosrdně k zemi. Sama odešla od stáda a hopkavou chůzí, typickou pro uspávané zvíře, se prodírá co nejhlouběji do buše. A jako naschvál do míst, kam se autem žádný soudný řidič nedostane. Sledujeme ji, uběhla jen pár metrů, než nohy definitivně vypověděly poslušnost a tři sta kilogramů antilopy Derbyho se konečně svalilo na zem.

Číst dál...

Kronika lidstva

TEXT A FOTO: RADEK BOROVKA

Na dně údolí Rift Valley hučí desítky větrných vírů hnaných teplým vzduchem. Ani otevřené okénko džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Už abychom byli u Omo! U řeky, díky níž v tomto pekelném podnebí přežívají tisíce lidí mnoha unikátních etnik.

Řeka Omo, kam máme namířeno, ústí do jezera Turkana. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, bude překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I kvůli tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, který byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.

Číst dál...

Lidé moře

TEXT A FOTO: JAN ČENĚK

Ležím na sněhobílé písčité pláži, nikde ani živáčka, a pozoruji příboj vod nekonečného oceánu. Ještě včera jsem se brodil v decimetrech zahnědlého pražského sněhu a dnes se vyhřívám na slunci v zemičce, o které jsem donedávna neměl ani tušení. Kapverdy? Kde to vlastně je?

Skupina deseti sopečných ostrůvků je ukryta hluboko ve vodách Atlantiku asi 1600 km jižně od slavnějších Kanárských ostrovů a zhruba 500 km západně od nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky – Zeleného mysu (portugalsky Cabo Verde), který dal tomuto nezávislému státečku i současný název. Každý z ostrovů má však úplně jiný charakter a celé souostroví důsledně uplatňuje místní geologické pravidlo – čím západněji ostrov leží, tím je geologicky mladší a tudíž hornatější a zelenější. Výsledkem je neuvěřitelně různorodá skládačka, která společně se stejně rozmanitě složeným obyvatelstvem utváří pestrobarevnou africkou ostrovní mozaiku. Ostrovní charakter maličkého státu, který na Portugalsku získal nezávislost až v roce 1975, jeho vzdálenost a izolovanost od pevninské Afriky a v Africe tak vzácná politická stabilita z něj učinily stabilní a relativně ekonomicky vyspělou zemi. Zemi, snažící se svou přírodní i národnostní pestrostí přilákat v posledních letech zejména evropské turisty, kteří tak vydatně obohacují státní pokladnu. Drtivá většina letů (i ten můj) míří z evropských letišť na ostrov Sal. Na ten nejplacatější, nejsušší a bezpochyby i nejturističtější, který však dokáže nabídnout mnohem víc než jen bělostné písečné pláže a nově vybudované hotelové rezorty. Byla by nesmírná škoda zůstat v některém z nich přilepený k plážovému lehátku a nevydat se za poznáním nitra ostrova a jeho přátelských obyvatel.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group