ikoktejl

Afrika
Tag: Afrika Nalezeno 418 výsledků.
Tag: Afrika Řazení

Otroci trnů

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.

"Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.

Číst dál...

Opičí paparazzi

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.

Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.

Číst dál...

Dostanou na frak?

TEXT: PETRA NEVEČEŘALOVÁ

Turisté pozorují starší paní, jak běhá kolem plastového iglú a nadšeně vypráví o tučňácích. Smutná fakta prokládá vtipnými poznámkami. Na konci prezentace pak zazní tato otázka: nechcete koupit domov pro naše tučňáky?

Když v roce 2000 založil Wilfred Chivell firmu Dyer Island Cruises, která turistům nabízí ekotripy neboli pozorování mořských zvířat z pohodlí lodě, netušil jaké bude slavit úspěchy. Místo toho, aby lidi naložil na loď, ukázal jim zvířata a potom je odvezl zpět, rozhodl se jim nejprve ukázat ekologické problémy místního pobřeží. Hlavním poselstvím společnosti je ochrana tzv. mořské pětky, čili pěti nejvýznamnějších mořských obyvatelů zdejších vod. Sem se řadí velryba jižní Eubalaena australis, delfíni – a to hned dva druhy – delfín skákavý Tursiops truncatus a delfín indočínský Sousa chinensis, velký bílý žralok Carcharodon carcharias, lachtan jihoafrický Arctocephalus pusillus a tučňák brýlový Sphenis¬cus demersus. Právě populace posledně zmiňovaného zvířete za posledních deset let rapidně klesla. Reakcí na snížení populace byl krok organizace IUCN, která přeřadila tučňáka do kategorie „Endangered“ neboli ohrožený.

Číst dál...

Válka hrou

TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ

Poprvé v životě jsem měl strach z dětí. Mohlo jim být kolem dvanácti let. Přes rameno AK 47, zarudlé oči, zfetovaní. Na sobě trička amerických hokejových klubů, na hlavách kulichy a na krku africký amulet chránící před smrtí. Jeden si říkal generál Had a druhý generál Ještě jedna válka. A s nimi jsem měl vyjednávat o vydání rukojmí,” vzpomíná na své setkání s dětskými vojáky v roce 1996 Kenneth Cain, tehdejší pracovník OSN v Libérii. I když od konce války v Libérii uplynulo už osm let, mohl by to prožít klidně včera. I v roce 2011 působí v armádách po celém světě kolem 250 000 dětí.

Číst dál...

Etiopská loupež

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK

Takových dnů se každý cestovatel bojí jako čert kříže. Přesto vždycky přijdou. Dny, kdy se od rána nic nedaří, a vy si připadáte jako byste byli oblečeni do izraelské vlajky uprostřed Palestiny…

Ráno jsme se vydali do centra městečka Aksum, kde probíhaly křesťanské slavnosti Timkat. Byli jsme uchváceni. Tisíce lidí oblečených do slavnostní bílé procházely průvodem, všichni hráli, tančili a oslavovali. Snažili jsme se být v centru dění, přestože nám bylo stále těsněji. Když nás dav začal drtit tak, že jsme se více než o slavnosti museli starat o vlastní přežití, pokusili jsme se prodrat z té masy lidí ven. Nakonec se nám to povedlo, bylo to jako by nás vyplivla obrovská velryba, která nás chtěla nejdřív vycucat a pak sníst. Nebyli jsme daleko od pravdy.

S vytřeštěnýma očima jsme zjistili, že všechny naše kapsy na kalhotách jsou rozepnuté a prázdné. Tereza neskrývala obdiv nad zručností neznámého zloděje, který vybral i kapsičku u jejího kotníku. Všechny naše peníze připravené na utrácení a žití v Etiopii byly fuč. Naše euforická nálada a obdiv Etiopie i místních lidí se měnil rychlostí světla v obrovskou zlost, která v nás bobtnala a hnila. Rychle jsme sedli do auta a odjížděli z tohoto města plného kapsářů do Wukra, kde jsme chtěli přespat. To jsme ještě netušili, že tu horší část dne máme teprve před sebou.

Číst dál...

Když v ráji prší

Když v ráji prší

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Prásk, prásk!“ ozve se ohlušující zvuk hromu. Mám pocit, že uhodilo přímo do mě. Skrze clonu deště rozeznávám skupinku žiraf, tísnících se pod korunou rozložitého stromu. Marně se snažím vytřít vodu z očí. Jsme přímo uprostřed bouře. V otevřeném džípu si na planinách Linyanti připadám jako pojízdný hromosvod.

Čemu se divíš,“ šeptám si v duchu, když pončo přestává zvládat přívaly vody. „Je přece období dešťů!“ Kaluž, která se vytvořila na sedadle pode mnou, se od mého těla pomalu začíná ohřívat. Soukromý bazén. Malé africké spa. Příští výmol na cestě ale ruší mou lázeňskou pohodu, když se snažím udržet sebe i techniku v džípu. Déšť ustává a na obzoru se ukazuje světlý pruh oblohy. Odpolední prudká bouře, typická pro tuto oblast v období od prosince do března, se posunula krajinou k východu. Slunce zasvítí do buše a ta se rozzáří neuvěřitelnou škálou kýčovitě sytých odstínů zelené. Stádo impal setřásá poslední zbytky vody ze srsti. Je v něm plno mláďat. Je čas hojnosti, čas nového života.

Číst dál...

Křováci nejsou šílení

Křováci nejsou šílení

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.

Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.

V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.

Číst dál...

Trek po africku

Trek po africku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Když jsem na internetu kdysi četl, že se dá podniknout zajímavá cesta ze Senegalu do Guiney, netušil jsem, že se tam opravdu vydám. Objevování té pravé Afriky s kompasem v ruce, mnohdy o hladu a na pokraji vyčerpání, se rovná absolutnímu dobrodružství.

Západní Afrika na první pohled nenabízí takové trháky jako její východní část, přesto je tu několik míst, která si určitě zaslouží bližší poznání. Senegal je taková placka, kde se v létě mění planiny v absolutní pustinu s prachem, pískem a akáciemi, na něž bez ustání sálá slunce. Navíc časté požáry v buši způsobují jedno velké představení. Na jihovýchodě Senegalu leží pohraniční město Kedougou, které už moc cizinců nenavštěvuje. Komu se podaří dojet až sem, musí si najmout terénní automobil nebo vyrazit autobusem, tedy spíše troskou, který vyjíždí jednou za deset dní. My jsme tu naštěstí byli v ten pravý čas. Vzdálenost do vesničky Dindinfelo je asi čtyřicet kilometrů, ale jeli jsme více než šest hodin. Cesta byla v takovém stavu, že by člověk nevěřil, že i tudy jezdí auta. Možná by bylo lepší vyrazit pěšky, ale ten zážitek z jízdy a setkání s místními byl natolik živý, že bych toho do konce života litoval.

Číst dál...

Keňský Babylon

Keňský Babylon

TEXT A FOTO: ROMI STRAKOVÁ

Pojem „národ“ je pro Čechy poměrně čitelným termínem. Na africkém kontinentě ale často ztrácí smysl. Nemilosrdné geometrické hranice států totiž jednotlivá etnika v úvahu neberou. A tak je jen otázkou času, kdy se rozhoří nějaký nový konflikt…

Lidé si spojují Keňu převážně s hrdým pasteveckým kmenem Masajů, jejichž válečný štít dominuje keňské státní vlajce. V Keni dnes ale žije přes čtyřicet milionů obyvatel z více než šedesáti etnik. A Masajové tvoří pouze jedno procento z celkové populace. Každé etnikum má svoji vlastní kulturu i jazyk – svahilštinu používají jako rodnou řeč pouze obyvatelé svahilského pobřeží. O tom, že ani ona, ani angličtina nestačí k tomu, abyste se dorozuměli s místními obyvateli, jsem se přesvědčila na vlastní kůži při cestě na keňský sever.

Číst dál...

Naši Mirečkové

Naši Mirečkové

TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ

V Africe jsou jich stovky, možná tisíce. Na první pohled je nepoznáte, splývají s ostatními obyvateli černého kontinentu. Teprve když otevřou ústa a promluví plynulou češtinou, víte s kým máte tu čest – afričtí vzdělanci z českých či československých univerzit.

„Jo, taky mi říkali Mirečku,“ říká se smíchem Kaoma Chibwe, Zambijec, který vystudoval Vysokou školu zemědělskou v pražském Suchdole. Kvůli velkému úspěchu filmových Básníků byli téměř všichni afričtí stipendisté oslovováni jako „Mirečci“. „Byly to nejlepší roky mého života. Teprve ale tady v Zambii vidím, jak to studium bylo dobrý. Dokonce šéfuju těm, kteří vystudovali v Americe,“ říká tento jednačtyřicetiletý otec dvou dětí, který nyní pracuje na zambijském ministerstvu zemědělství, kde vede odbor živočišné výroby. V Praze studoval od roku 1987 a byl předsedou svazu zambijských studentů. „Bylo nás asi 45. Pět jich tam zůstalo, oženili se, a zbytek se vrátil. Většina pracuje na různých řídících postech a pár z nich také na ministerstvech. Občas se tu setkáváme, když něco organizuje vaše ambasáda.“ Stejně jako další Afričané, kteří vystudovali v Česku či bývalém Československu, však nijak necítí, že by dále mohl svoji češtinu nějak používat. „My jsme tady na Čechy připravení a chceme jim pomoci. Je škoda, že nás nikdo nekontaktuje. Myslím, že je to tím, ze se Češi Afriky bojí, protože nemají dostatek informací.“

Číst dál...

Lovec tváří

Lovec tváří

VYPRÁVĚNÍ JIŘÍHO KOLBABY ZPRACOVAL MICHAL DVOŘÁK, FOTO: JIŘÍ KOLBABA

Řekli byste, že Etiopie je jednou z nejbohatších zemí světa? Asi nikoliv. Záleží však na tom, v čem ono bohatství spatřujete. Pokud v zážitcích, tak je Etiopie studnicí nevyčerpatelnou.

Etiopii vnímá většina světa jako zemi podvyživených dětí a mužů s propadlými tvářemi. Obrázky z humanitárních katastrof, kterých Etiopii v posledních desetiletích zasáhlo hned několik, byly výmluvnější než strohé statistiky OSN. Ostatně i ty stále řadí Etiopii mezi nejzadluženější země světa. V čem tedy tkví její jedinečnost, její nesporné bohatství? Navštívil jsem mnoho zemí, každé z nich jsem se snažil dostat pod kůži. A právě Etiopie mi naprosto učarovala. Poprvé jsem ji navštívil před deseti lety a okamžitě mě překvapilo její neuvěřitelné přírodní bohatství. Vůbec se nejedná o vyprahlou, šedou, prašnou zemi, je naopak zelená, bohatá a šťavnatá. Velká část země se nachází ve vysokých nadmořských výškách náhorní plošiny, která má dostatek dešťové vody a mnoho slunečných dní, což z ní dělá úrodnou oblast.

Číst dál...

Damoklův meč

Damoklův meč

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Tohle jezero je jako pověstný sud se střelným prachem. Na jednu stranu představuje možnost obrovského bohatství, na tu druhou může každou chvíli způsobit záhubu tisícům jeho obyvatel. Seznamte se – Kivu, jedno ze tří afrických jezer smrti.

Jezero Kivu tvoří přírodní hranici mezi Rwandou na východě a Demokratickou republikou Kongo na západě. S plochou 2700 km2 a největší hloubkou takřka 500 metrů patří k největším africkým jezerům. Nachází se ve vulkány roztrhané krajině a jeho vznik je úzce spjat se sopečnou činností. Dnem jezera proniká oxid uhličitý, hromadí se tam a je stlačován obrovskou masou vody. Bakteriální procesy navíc mění oxid uhličitý na metan. Experti odhadují, že se při dnu jezera drží desítky kilometrů krychlových obou plynů. Samotná jejich přítomnost však není nebezpečná, dokud se plyn ve formě bublin uvolňuje v malých dávkách. Vrásky na čele však dělá lidem v okolí velká plynová kapsa o objemu tří kubických kilometrů v severozápadním cípu jezera. Obrovská zásoba oxidu uhličitého se nachází pouhých 12 metrů pod povrchem zálivu, který leží v oblasti tektonického zlomu. Pokud by se všechen plyn uvolnil naráz, mohlo by to mít katastrofální následky.

Číst dál...

U císaře kanibala

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Každý cizinec, který zavítá do Středoafrické republiky, se stává motýlem, poletujícím světem bez pravidel, zato s permanentně nastavenou dlaní. Země poskytující fascinující zážitky ale není pro každou náturu.

Úředník, lačnící utrhnout si svůj díl, klade zvídavé otázky: „Odkud jsi? Česká republika, Evropa? Tak to administrativní úkony budou stát 40 000 CFA (asi 1600 Kč).“ Možná to někomu může připadat jako situace ze špatného snu, ale tady v SAR (zkratka pro Středoafrickou republiku) je to každodenní chleba. Všude, kde se vyskytne uniforma, se smlouvá o peníze, a cizinec je vítaným chodícím oslíkem, kterého je nutné náležitě vytřepat až do posledního halíře. „Ale ty musíš dát peníze," pokračuje neodbytný úředník. „Když je nedáš, tak to se vrať do Kamerunu, o takový turisty tady nemáme zájem. Není tu jen moje kancelář, ale ještě tě čekají další čtyři a tam, když nic nedáš, tak tě stejně vrátí." Bohužel měl pravdu, ostatní kanceláře byly ještě horší. Četníci se nepokrytě dožadovali peněz a vlastně tu ani pro nic jiného nebyli. I kdybych převážel v zavazadlech kilo diamantů nebo dokonce mrtvolu, tak by je to vůbec nezajímalo, hlavně, že dostanou zaplaceno. Korupce je tady úplně běžnou záležitostí a nikdo se ji nesnaží ani skrývat. Cestovatele, který si projde sítem natažených dlaní, čeká na konci jeho vysněná země. Jen je nutné se v ní rychle ztratit, jakmile se zdržíte, brzy se objeví policisté nebo jejich noví kolegové, kteří na vás ještě nevydělali... 

Číst dál...

Na tělo

Na  tělo

TEXT A FOTO: ANDREA KAUCKÁ, RENÉ BAUER

Súdán je největší a pro mnohé jedna z nejobávanějších zemí Afriky. Boje, války, zabíjení, fanatismus – to jsou nejkřiklavější vizitky této horké země. My jsme se ale v Súdánu setkali hlavně s přátelstvím, otevřeností a nesmírnou pohostinností. Možná jsme měli jen štěstí.

Súdán je jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Jsou zde velká naleziště ropy, mědi, zlata a slídy. Nekonečné etnické konflikty ale Súdán uvrhly do bídy. Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu neakceptují druhou polovinu národa, původní obyvatele země. Odpírají jí občanská práva a snaží se ji jakýmkoliv způsobem vymýtit. Po dlouhou dobu Jihosúdánce a obyvatele Dárfúru utlačují, dopouštějí se genocidy a vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, a to i po sepsání křehké mírové dohody a přes nátlak OSN k zastavení vraždění.

Číst dál...

Čelisti strachu

Čelisti strachu

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Pohled do rozevřené tlamy žraloka většinou pozorovateli věští rychlý příchod smrti. Najdou se však tací, kteří pozorování žraloků mají za adrenalinový sport, jejich mekou je městečko Kleinbaai v Jihoafrické republice.

Zpouště Kalahari se vracíme zpátky k jižnímu pobřeží. Naše cesta míří na Cape Agulhas, Střelkový mys, nejjižnější bod afrického kontinentu. Právě tady se střetávají dva oceány, teplý Indický a studený Atlantský, právě tady bychom měli zažít nejvyšší hladinu adrenalinu v životě. Nad poklidnou krajinou se tyčí krásný maják a na břehu odpočívá lodní vrak Meisho Maru. Fouká slabý vítr, moře je poklidné a doufáme, že zítra bude stejné jako dnes a my se dostaneme na jednu ze „žraločích lodí“.

Číst dál...

Foto návraty

Foto návraty

TEXT A FOTO: JAN SVATOŠ

Jaká pozitiva přináší podstoupení klasické fotografické dřiny s vyvoláváním filmů v temné komoře oproti nenáročnosti digitálních automatů? Expedice Fotografické návraty se rozhodla hledat odpověď na tuto otázku v nehostinných krajinách severní Keni.

Na počátku celého projektu stála touha a zároveň zvědavost – dokážeme ještě dnes pořídit snímky klasickým procesem a dokonce je na místě vyvolat? Jaký smysl má zdlouhavý analogový proces pro člověka v dnešní překotné době? A jak samotné fotografování ovlivňuje práci a myšlení svých tvůrců v terénu, a také kam fotografování na africkém kontinentu dospělo za téměř sto let svého vývoje? Pro realizaci našeho projektu jsme si zvolili oblast bývalého Northern Frontier District, který se dnes nachází v severní Keni. Vyprahlá a převážně polopouštní oblast byla zasažena občanskou válkou a ještě v roce 1991 tu byl vyhlášen výjimečný stav jako důsledek vleklého konfliktu se somálskými povstalci. V neposlední řadě jsme v severní Keni chtěli hledat odkazy prvních fotografických průkopníků – Martina a Osy Johnsonových, kteří v této oblasti ve 20. letech minulého století natáčeli jedny z prvních přelomových filmů o divoké přírodě.

Číst dál...

Koně z El Batan

Koně z El Batan

Uskakuji v poslední chvíli před kopyty zpěněného koně. Rozbití fotoaparátu zabraňuje stařík mohutným hrdelním pokřikem. Grošák z arabské chovné stanice El Batan na vteřinu strne, pak spustí přední nádherně tvarované nohy na zem a po několika dalších okamžiků je z něho normální kůň. Bubínky a píšťaly se znovu rozdovádí rytmem, jemuž ze všech nejlépe rozumí kůň a jeho jezdec.

Číst dál...

NEVŠEDNÍ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH JEDNOHO KRÁSNÉHO ČESKÉHO BLÁZNA

NEVŠEDNÍ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH JEDNOHO KRÁSNÉHO ČESKÉHO BLÁZNA

„A moje zábava, to bylo každej den jezdit po vizitě, hnedle od operačního stolu do buši na lidožravý lvy." Osmdesátiletý český lékař, světoběžník, dobrodruh a lovec dr. Zdeněk Cakl se uchichtne a pak se slastně zadívá do dálky, aby ještě šťastně dodal: „Jo, skoro každej den... Byli to zabijáci. Když jsem jednou zastřelil lvici, našel jsem v jejím žaludku zbytky lidských prstů.

Číst dál...

Madagaskar KOUZELNÝ OSTROV?

Madagaskar KOUZELNÝ OSTROV?

NA KAŽDOU OTÁZKU dotýkající se obrovských možností přírody můžete najít odpověď na Madagaskaru. Musí být datlové ptáci? Na Madagaskaru jejich funkci vykonává aye-ayey primát, vzdálený příbuzný opic a lidoopů. Tato poloopice ohledává stromy, jestli v nich nejsou larvy brouků. Objevuje je sluchem, pomocí netopýřích uší a dobývá se do jejich chodeb bobřími zuby, odkud larvy dostává ven pomocí kostnatých prstů.

Číst dál...

Nigérie

Nigérie

Dole končí období dešťů. V Lagosu je pětatřicet stupňů, informuje nevzrušeně letuška. Je půl deváté večer, u nás také. Mažeme si to vzduchem dolů po poledníku, žádný rozdíl se nekoná. Aspoň se vyspíme. Ouha! Při prvním vykročení nás Afrika olízne horkým dechem. Připadám si jako v páře. Tričko se přisaje jako pijavice. Celník nemá na obličeji ani kapičku potu. Pobaveně si prohlíží uondané a doslova zmoklé příchozí z ostatních koutů světa.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group