ikoktejl

Afrika
Tag: Afrika Nalezeno 21 výsledků.
Tag: Afrika Řazení

Silnice utrpení

Silnice utrpení

MILUJETE ADRENALIN A MÁTE HODNĚ ČASU? VYDEJTE SE DO DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY KONGO A VYZKOUŠEJTE SILNICI, NAZÝVANOU TAKÉ DÁLNICE, SPOJUJÍCÍ MĚSTA KISANGANI A BUNIA. ZÁŽITEK TO BUDE VÝJIMEČNÝ. POVAŽUJI TOTIŽ TUTO SILNICI ZA NEJHORŠÍ V AFRICE.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Cestovat po Demokratické republice Kongo je jako snít o něčem, co skoro není možné. Veřejná doprava neexistuje, trosky letadel před většinou odletových hal naznačují, že ani letadlem často nemusíte doletět, a jet po zemi se rovná takřka sebevraždě. Můžete to dokázat, jen pokud se vybavíte velkým množstvím peněz a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. Kdy dojedete do cíle, neví totiž nikdo. Konžané jsou ale zvyklí, sami říkají, že není důležitý čas, ale především dosažení vytouženého místa.

Číst dál...

Konec Mantího ráje

Konec Mantího ráje

Místní domorodce obdivuji, ale vzápětí bych je nejraději… Zabíjejí vše, pro co se tady potápíme, a to, co ve vodě ještě dýchá, mělo by se mít na pozoru. Nikdy bych s nimi neměnil.

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

Náš člun vyskočil na písek alabastrové pláže a jak sebou prudce trhnul, když narazil na pevnou plochu, málem jsme z něj vypadli. Pro suchozemce drsný a překvapivý výjezd na pláž. Pro africké Mosambičany normálka. Zrovna jsme se vrátili z ponoru a jsme tak trochu rozčarovaní z toho, že manty mizí. Každým dnem se geometrickou řadou snižují jejich počty a seznam mé americké kamarádky doktorky Andrey Marshall, který čítal několik stovek zaznamenaných rejnoků, je již řádně prořídlý a čtverečky s fotografiemi jsou ze sedmdesáti procent proškrtány. Co křížek, to mrtvá manta. Čísla jsou katastrofální a denně dostáváme informace, že v zátoce Paindane zabili tři manty, v Praia de Zavora dalších pět a severně od Inhambane dokonce sedm za dva dny.

Číst dál...

Rwanda znovuzrozená

Rwanda znovuzrozená

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (ČESKÝ ROZHLAS)

Genocida ve Rwandě v roce 1994, při které zahynul milion lidí, šokovala celý svět. Dodnes lze těžko uvěřit, jak daleko může zajít etnická nenávist, v tomto případě mezi Hutuy a Tutsii. Dnes svou zemi buduje jen jeden národ: Rwanďané. A daří se jim.

Upozorňujeme cestující, že ve Rwandě jsou zakázány igelitové pytlíky. Pokud je tedy máte, doporučujeme vám je vyhodit ještě v letadle,“ hlásí letuška krátce před přistáním v Kigali. Málokdo z cestujících bere tato slova vážně, někteří dokonce zakroutí nechápavě hlavou. Mnohé metropole černého kontinentu totiž spíše soupeří o titul nejšpinavějšího města světa.

Jenže ouha! Hned první minuty jízdy hlavním městem Rwandy vám způsobí šok. A zejména těm, co už se v Africe dříve pohybovali. Silnice, většinou s asfaltovým povrchem, někde dokonce narazíte i na tzv. kočičí hlavy, jsou čisté. Nikde se podél cest neválejí odpadky a přilehlé pozemky, zahrady či pole už vůbec nepokrývají igelitové pytlíky.

Číst dál...

Mají pod krunýřem

Mají pod krunýřem

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jejich tři metráky živé váhy se můžou po světě potulovat i dvě století. Dnes jsou kromě komodských varanů snad jedinými plazy, kteří zcela vládnou svému životnímu prostředí. Před jistou smrtí z lidských rukou je však zachránila jen a pouze odlehlost jejich domova. Obři světa želv.

Na svém domovském atolu Aldabra hrají želvy obrovskou roli, kterou třeba v afrických savanách příroda přisoudila mohutným slonům. Obrnění obři na své cestě za potravou vyvracejí stromky a pustoší keře. Obsadili samotný vrcholek potravní pyramidy a v jejich okolí neexistuje tvor, který by je dokázal sesadit z trůnu. Alespoň v dospělosti. Na želvích vejcích nebo mláďatech si sice občas pochutnají mořští ptáci nebo přerostlí poustevničtí krabi, jakmile však želva trochu povyroste, může si oddechnout. Další století nebo dvě prožije v klidu a pohodě. Před nějakými dvěma stovkami let – při pověstné dlouhověkosti velkých želv vlastně ještě za dob mládí rodičů dnešních obrů – podobná idyla panovala i na ostatních ostrovech seychelského souostroví. Pak ale přes ¬oceán připluli další kandidáti na vrcholové postavení v potravním řetězci. Ke smůle místních želv však měli chuť na maso. Želví maso. Evropští mořeplavci nakládali velké želvy ve velkém do podpalubí svých lodí jako živé konzervy na dlouhé plavby Indickým oceánem. Odolní plazi vydrželi naživu bez potravy klidně i měsíc nebo dva, což se jim nakonec stalo osudným. Z více než deseti druhů obřích želv, které kdysi na ostrovech žily, přežil v přírodě jediný. Právě na odlehlé a nehostinné Aldabře.„Naštěstí se teď blýská na lepší časy,“ usmívá se kurátor chovu plazů v pražské zoo Petr Velenský. Sedíme spolu na hrazení výběhu velkých želv u jejich vlastního pavilonu a sledujeme dvoumetrákové býložravce, jak se spokojeně popásají na trávě uvnitř. Po letošním deštivém jaru je skutečně šťavnatá. „Na Aldabře žije přes sto tisíc želv, a navíc se obry daří množit i v chovných stanicích na dalších seychelských ostrovech.“ Po několika staletích pronásledování si želvy chráněnou budoucnost více než zaslouží.

Číst dál...

Joy – příběh lvice

Joy – příběh lvice

TEXT A FOTO: ZUZANA BERANOVÁ

Plížím se v podvečerním přítmí vyprahlou krajinou v rezervaci Shaba na severu Keni. Konečně jsem to našla. Tady v roce 1980 zavraždili světoznámou spisovatelku, malířku a ochránkyni přírody Joy Adamsonovou.

Zastavuji se u skupiny keřů, zhluboka se nadechuji a křičím: „Help! Heeelp! Heeee!“ V myšlenkách se převtěluji do Joy Adamsonové a představuji si, jak se vrahovi bránila. Jenže v táboře mne nikdo neslyší, podobně jako nikdo v době vraždy neslyšel ani ji. Vrah Joy nedal šanci a nožem s dlouhou čepelí, jemuž místní neřeknou jinak než simi, jí zasadil několik smrtelných ran. Žena, která udělala tolik nejen pro samotnou rezervaci Shaba, ale i pro další národní parky v Keni, vykrvácela během dvou hodin.

Joy Adamsonová začala své přepestré životní safari v Sudetech, konkrétně v Opavě, kde se v roce 1910 narodila ve středostavovské německé rodině jako Friederike Victoria Gessnerová. Její cesta k slavnému jménu Joy Adamson byla stejně trnitá a komplikovaná jako její život. Joy v Opavě prožila víceméně nešťastné dětství, které předznamenalo její pozdější pohnutý osobní život, ale také úspěšnou kariéru. Potom, co se její rodiče rozvedli, žila u babičky ve Vídni, kde dostudovala. Tam se také seznámila se svým prvním manželem Viktorem von Klarvillem, židovským bankéřem, který měl v plánu utéci před Hitlerem do Keni a věnovat se tam farmaření. Joy se vydala do Keni v předstihu, na palubě lodi se seznámila se švýcarským botanikem Peterem Ballym a rozhodla se, že si ho vezme. Ani toto druhé manželství nevydrželo, Joy si nakonec vzala strážce zvěře George Adamsona, který jí otevřel dveře do divoké africké přírody. Byl to právě George, který jí v roce 1956 přinesl tři opuštěná lvíčátka, když omylem zastřelil jejich matku. Jedním z nich, nejslabší a nejzranitelnější, byla Elsa, která se stala hlavní hrdinkou její nejznámější knížky Příběh lvice Elsy. Ta také následovně předurčila další život Adamsonových i míst, na kterých pobývali.

Číst dál...

Sodoma a Gomora

Sodoma a Gomora

Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?

TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ

Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.

Číst dál...

Prehistorická galerie

Prehistorická galerie

NA SAHAŘE JE ŘADA MÍST, KDE PREHISTORICKÉ MALBY A RYTINY NA SKALÁCH DOKLÁDAJÍ, ŽE BYLA DŘÍVE ZELENÁ, PLNÁ ZVĚŘE A LIDÍ. NEJSTARŠÍ JEDNODUCHÉ MALBY JSOU VÍCE NEŽ 12 000 LET STARÉ.

TEXT A FOTO: FILIP WEBER

Zirafy, sloni, krokodýli, tanečníci, lovci a vozy. Všichni jsou ohroženi! Celý saharský region je hodně horký, a to ne kvůli teplotě vzduchu. Tuaregové bojují za nezávislost, v Libyi bojují všichni se všemi, v Mali pomáhají Francouzi vládě dostat se zpět k zásobám uranu a Alžírsko si chrání své plynové vrty na hranici s Nigerem. Čad a Súdán jsou kapitoly samy pro sebe. Tím vším trpí největší galerie světa pod širým nebem. Rytiny a obrazy zvířat odnášejí zloději, kteří je vysekávají s celými kusy skal a prodávají do soukromých muzeí. Obrazy lidí jsou na tom ještě hůře – islámští radikálové a salafisté je záměrně ničí, odsekávají jim obličeje, střílejí do nich, stříkají na ně sprejové barvy – islám musí být čistý a čistý islám přece zakazuje zobrazování obličejů a lidí. O prehistorických erotických výjevech ani nemluvě.

Číst dál...

Sloní slzy

Sloní slzy

NA PODZIM LOŇSKÉHO ROKU JSEM PŘERUŠIL STUDIA, SEDL NA KOLO A VYDAL SE NAPŘÍČ STŘEDNÍ AFRIKOU. BĚHEM SVÉ ROČNÍ VÝPRAVY A PO VÍCE NEŽ 5000 UJETÝCH KILOMETRECH SLEDUJI JEDINÝ CÍL – POMOCI DIVOKÝM SLONŮM. TAM, KDE JEŠTĚ NĚJACÍ SLONI ZŮSTALI.

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Dopředu jsem nevěděl, co všechno mě čeká. Měl jsem v plánu navštívit několik národních parků a být při ochraně přírody užitečný přímo na místě. Začal jsem natáčet dokument o slonech, jejich ilegálním lovu a jejich ochraně. Snad se mi díky němu podaří oslovit veřejnost i politiky a přesvědčit někoho, aby se situací začal vážně zabývat. Cestuji sám. Oblastmi, kudy předtím na kole projížděla jen hrstka dobrodruhů, a možná taky nikdo. Když jsem zjara nasedal v pralese v Kongu na kolo a zamířil přes neklidnou a krásnou Středoafrickou republiku na sever k Čadu, ještě jsem netušil, že si za pár týdnů sáhnu na divokého sloního samce, že budu pomáhat při sloním obojkování u Čadského jezera, že se na pár dní setkám s Maxem, že budu vůbec jako první v posledních letech systematicky monitorovat zbývající sloní populace v této části Afriky. Netušil jsem, že se vrátím do Kamerunu a budu pod falešným jménem odhalovat pašeráky se slonovinou – místní policisty, řidiče, misionáře a soudce...

Číst dál...

Obnažený Súdán

Obnažený Súdán

CESTA DO SÚDÁNU? PRO VĚTŠINU LIDÍ NEPŘEDSTAVITELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ. NEBEZPEČÍ ČÍHAJÍCÍ NA KAŽDÉM ROHU. NEVĚŘTE ALE VŠEMU, CO SE POVÍDÁ. TATO ZEMĚ JE IDEÁLNÍ CÍL PRO ZVÍDAVÉ CESTOVATELE, KTEŘÍ HLEDAJÍ NEVYŠLAPANÉ CESTY.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

Před mešitou v Ummdurmánu, největším městě Súdánu, se shromažďuje dav. Súfiové (vyznavači spirituální cesty islámu) se zde scházejí každý týden, aby uctili své svaté. Panuje tu obřadní a zároveň veselá atmosféra. Jakmile se ozvou první zvuky bubnu, lidé udělají kruh a začnou zpívat. Zpěv připomínající zaklínadlo nabírá na intenzitě. Někteří muži vystupují z kruhu a vrhají se do jeho středu. Rozhazují rukama a oči mají zpola zavřené. Nepřestanou, dokud se neunaví, posilováni davem a hloubkou své víry. Za hodinu už jsou vysílení, ale ještě zvládají držet rovnováhu. Zpěv graduje. Věřící i nevěřící (jako já) cítíme až v kostech onu větu, která se opakuje stále dokola: bůh žije.

Číst dál...

Moře klidu

Moře klidu

TEXT: MART ESLEM

Nedokážu si vzpomenout, že by mě nějaké místo tak uklidňovalo, jako kapverdská vesnička Tarrafal de Monte Trigo s přilehlou stejnojmennou zátokou. Netoužil jsem po žádném dobrodružství, pouze po klidném posezení a kochání se okolní atmosférou a nádherou. Toho se mi na jihozápadním břehu ostrova Santo Antão dostalo vrchovatě.

Číst dál...

Na motorce za Masaji

Na motorce za Masaji

IDEÁLNÍM DOPRAVNÍM PROSTŘEDKEM K POZNÁNÍ KRÁSNÉ A DIVOKÉ TANZANIE JE URČITĚ MOTORKA. ALE PŮJČIT SI JI TADY JE AŽ PODIVUHODNĚ SLOŽITÉ. NÁM SE TO PODAŘILO, A MOHLI JSME TAK VYRAZIT DO OBLASTI, KAM BYCHOM SE BEZ NÍ ASI NEDOSTALI – DO NITRA MASAJSKÉ STEPI.

Číst dál...

V říši Emírů

V říši Emírů

TEXT A FOTO: Tomáš Vlach

Na severu Nigérie se dodnes dělí o moc politici a feudální panovníci. Navzájem si nepřekážejí, právě naopak. Jen díky vlivu emírů mohou vedle sebe žít různorodé skupiny obyvatelstva.

Periferie Sahary – tak se někdy mluví o severu Nigérie. Zatímco tropickými pralesy pokrytý jih těží z bohatých nalezišť ropy, o mnoho chudší sever pokrývají nekonečné savany a polopouště. Oblast tíhne k Sahaře a tradicím, dodnes se tu udržela starodávná řemesla, k vidění jsou i tisíce let staré historické památky. Subsaharské národy Hausů a Fulbů zná málokdo, přitom žijí na území velkém jako třetina Evropy. Dodnes funguje feudální systém vlády emírů, nezdá se ale, že by to někomu příliš vadilo. Jen svět o tento kout země příliš zájem nejeví.

Číst dál...

Příliš drsný byznys

Příliš drsný byznys

TEXT: JAROSLAV PETR

Jen málokdo má radost z toho, že levné čínské plasty vytlačují tradiční materiály a devalvují staré řemeslné tradice. Ochránci nosorožců jsou v tomto ohledu výjimkou.

„Střenka dobré jambíji má v každé denní době jinou barvu. Ráno je nažloutlá, odpoledne zelená a v noci černá,“ tvrdí staří znalci tradičních jemenských zahnutých dýk. Jambíja není zbraň. Je to mnohem více. Dýka je symbolem mužnosti, deklarací společného postavení a průkazem rodového původu zároveň. O ceně dýky nerozhoduje ani tak čepel, jako její držadlo. U těch nejlepších, vyráběných po staletí třeba zbrojíři z rodu Al-Saifani, je základem držadla roh nosorožce. Jen tento materiál dokáže prý měnit během dne barvu. „Je to proto, že nosorožčí roh stvořil Alláh a nikoli člověk. V rohu je něco živého a to se přenáší i do držadla jambíje. Tak jako roh roste, tak i držadlo mění barvy,“ říkají zákazníkům jemenští obchodníci s dýkami.

Číst dál...

Otáčení kostí

Otáčení kostí

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

Obyvatelé Madagaskaru věří v sílu mocných duchů, přinášejí jim obětiny a uctívají je rituály. Věří, že smrt není koncem. Je pro ně ctí stát se předkem, jehož ostatky jsou exhumovány při bizarním pohřebním rituálu – famadihana. Toto slovo neříkejte nahlas.

Setkat se s famadihanou není nic lehkého. K obřadu dochází rok až sedm let po úmrtí člověka. Madagaskarské zákony stanovují, že se smí vykonávat pouze v nejteplejších měsících v roce, od června do září. Pro Malgaše je famadihana oblíbenou ceremonií. Představuje pro ně však i velmi intimní součást jejich životů. Účast cizinců je proto bez souhlasu rodiny pořádající obřad zapovězena. Rodina, čas i místo, kde by se mohla famadihana konat, je pro nás jedna velká neznámá. Nemám sebemenší představu o tom, jak tohoto setkání, které jsme si před odjezdem na Madagaskar stanovili za hlavní cíl naší cesty, dosáhneme. V tuto chvíli mně a mým spolucestovatelům Adamovi a Mirkovi nezbývá nic jiného než usilovně hledat, ptát se, věřit a přát si. Tajemné madagaskarské síly nás třeba vyslyší a pomohou nám naplnit cíl naší v pořadí již druhé expedice na Madagaskar.

Číst dál...

Ten jediný

Ten jediný

TEXT A FOTO: Martin Loew

Rozvrzaný vlak se skřípavě sune po vlnitých kolejích vzhůru do vrchu. Když to dál nahoru nejde, chvíli se postojí, kousek vycouvá a zkusí se to znovu. Však ono to půjde. Není kam spěchat. Na jediný osobní vlak na Madagaskaru jeho cestující počkají s nekonečnou trpělivostí jakkoliv dlouho.

Železniční trať FCE, směřující z přístavu Manakara na východním pobřeží Madagaskaru do města Fianarantsoa v centrálních horách, již něco pamatuje. Byla postavena v dobách francouzské kolonie, v letech 1926 až 1936, jenže ani tehdy vlastně nebyla nová. Historickou kuriozitou je totiž to, že kolejnice a pražce použité při stavbě FCE byly ukořistěny Němcům po první světové válce a odeslány Francouzy z Evropy na Madagaskar. Dodnes se tu jezdí po kolejích, po kterých drncaly vlaky v dalekém Alsasku již v roce 1894!

Číst dál...

Korálové království

Korálové království

TEXT A FOTO: Richard Jaroněk

Poté, co se nad námi zavřou vlny, se ocitáme v tichém světě, který prosvěcují jen sluneční paprsky. Klesáme pod hladinu oceánu do barevné říše plné života. Všude víří spousty malých ploutviček, jako by nás obyvatelé moře vítali ve svém království.

V rozhovoru nám dva rybáři na písečné pláži Indického oceánu potvrdili výbornou viditelnost. Všichni jsme se po pár letech těšili na opětovné potopení do oblíbených mosambických vod. A navíc, když se k natěšení ještě přidá pozitivní zpráva, že je skvělá voda, radost se zdvojnásobí.

Číst dál...

Světlo z výkalů

Světlo z výkalů

TEXT A FOTO: Vlastibor Čermák

„Cože, on používá bioplyn? Tady v Tanzanii?“ „Ano, už několik let,“ odpovídá průvodce. Zvědavost mě zavedla na venkov, kde panuje černočerná tma, než ji rozřízne světlo z místní farmy.

Byli jsme v centrální Tanzanii již několik dní, a i když tu elektřina byla, často vypadávala, a to i přesto, že za ni lidé platili nemalé peníze. Nespolehlivost dodávek elektrického proudu znepříjemňovala život těm, kdo elektřinu zavedenou měli, a její cena (především cena zavedení) zase odradila ty, kdo po ní zatím jen toužili.

Číst dál...

Vodopády Emila Holuba

Vodopády Emila Holuba

TEXT: Marie Imbrová, FOTO: archiv autorky

Těžko říci, co mne k tomuto cestovateli tak přitahuje. Jeho životní příběh, pohled na svět či možná sdílená síla prožitku. Když se to vše skloubí s krásou Viktoriiných vodopádů, je o dokonalý africký zážitek postaráno.

Poprvé jsem u Viktoriiných vodopádů stanula v roce 1997. V místní, skoro autentické dědině jsem si nechala provést věštbu z kostí. Byla velmi stručná, celý život se sem budete vracet, řekl místní věštec v roli šamana, a můj průvodce se tomu smál. Já ne. V letech 2005 až 2008 jsem v Zimbabwe pracovala a žila, a teď se tam z různých důvodů neustále vracím. K Viktoriiným vodopádům pak speciálně kvůli Emilu Holubovi. Letos to bylo již po dvaadvacáté.

Číst dál...

Vězení letargie

Vězení letargie

TEXT A FOTO: Ondřej Kolman

„Co udělali s dětmi? To se snad radši ani neptej…,“ odpovídá Solomon a své velké uzlovité ruce zkříží na klíně. „Otec byl voják, vládní voják, jestli mi rozumíš. Žili jsme v neustálém strachu, v hrůze, že zase přijdou. Pokud by se dozvěděli, že je táta u armády, přijeli by v noci, jako za ostatními. Proto jsem utekl, vzal jsem ženu a děti a teď žiju tady, v Kakumě.“

Kakuma je druhý největší utečenecký tábor v nejnehostinnější poušti na severozápadě Keni, v oblasti sousedící těsně se Súdánem a Ugandou. Tábor je postaven na udusané hlíně, africké slunce vyhání rtuť teploměru pravidelně nad čtyřicet stupňů. Procházíme ulicí a žhavý vítr nám žene do očí pouštní prach a písek, který bodá do obličeje jako tisíce žhavých jehliček.

Číst dál...

Když v Evropě padne smog

Když v Evropě padne smog

Text: Irena Páleníčková, foto: Jiří Páleníček

Pro nelyžaře je docela sympatické pomyšlení, že v době, kdy střední Evropa má před sebou ještě převážnou část zimy a spolu s ní i absolutní nedostatek slunce a modré oblohy, je možno i po vlastní ose dojet někam, kde dennodenně svítí slunce. Jednou z takových zemí je Maroko.

Sedím v křesle, za zády mi praská oheň v kamnech a já zavírám oči a v duchu se opět koupu v loňském zimním teple. Výraz koupu je docela na místě, vždyť v marocké poušti u jejích největších dun Erg Chebbi v těsném sousedství vesnice Merzouga existují dokonce tzv. písečné lázně. Jejich popis se ale někomu může zdát až trochu morbidní.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group